Valérie Čižmárová: dračice na pódiu, kterou zničila touha po dítěti i krutá nemoc

Valérie Čižmárová se narodila 29. ledna 1952 ve východoslovenských Michalovcích do rodiny, která doma mluvila převážně maďarsky. Od raného dětství milovala hudbu a pohyb – ve třech letech začala s baletem a krasobruslením, později navštěvovala Lidovou školu umění, kde se učila zpěvu.

Na školních akademiích bývala nepřehlédnutelná, talentovaná holčička s jasným hlasem, která to na jevišti uměla roztočit. Už ve čtrnácti se odvážila vzít svůj osud do vlastních rukou: sama oslovila kapelníka Otakara Krásenského s prosbou, aby ji nechal zazpívat s jeho swingovým orchestrem. Přísní rodiče sice s podobnými produkcemi nesouhlasili, ale Valérie vystupovala tajně za jejich zády – tak silná byla její touha stát se zpěvačkou.

Tahle touha ji vedla z místních talentových soutěží stále výš. V roce 1967 zvítězila v pěvecké soutěži v Košicích a postoupila do celostátní soutěže Talent 68 v České Třebové, kde skončila druhá. Následoval festival Mladá píseň v Jihlavě 1968, kde zaujala porotu svým temperamentem a hlasem, jenž prý barvou i silou předčil i hvězdu té doby Věru Špinarovou.

Všech těchto úspěchů si všímají nejen novináři, ale i lovci talentů. Šestnáctileté Valérii přichází nabídka, která se neodmítá: ředitel pražského hudebního Divadla Rokoko, Darek Vostřel, hledá do svého souboru náhradu za odcházející hvězdy Helenu Vondráčkovou a Martu Kubišovou, které spolu s Václavem Neckářem utvořili úspěšné trio Golden Kids.

Když Vostřel vidí televizní záznam soutěže a tuhle půvabnou blondýnku s podmanivým hlasem, má jasno – Valérie Čižmárová se stává novou hvězdou Rokoka.

Je léto 1968. Místo třetího ročníku gymnázia se Valérie balí a stěhuje do Prahy. Rodiče jsou šokovaní – jejich milovaná dcera má opustit rodné Slovensko a školu? Nakonec ale ustoupí a v její cestě za slávou ji podpoří natolik, že se do velkoměsta přestěhuje i maminka s babičkou, aby mladičkou dívku „ochránily před nástrahami Prahy“.

Tím začíná Valériina profesionální dráha. V pouhých šestnácti letech se ocitá ve hvězdné společnosti – v Rokoku hraje v hudebních inscenacích vedle legend jako Waldemar Matuška či Laďka Kozderková. Ze dne na den se z ní stává profesionální zpěvačka.

Slovenské nářečí rychle ztrácí. Říkala, že týden v Praze jí stačil, aby mluvila bezchybně česky. Mladá temperamentní Slovenka tak záhy patří k ozdobám Rokoka.

Začátek sedmdesátých let slibuje velkou kariéru. Valérie Čižmárová natáčí první nahrávky v rozhlase a televizi, vydává singly u Pantonu a Supraphonu – a hned její debutová malá deska v roce 1969 obsahuje energickou verzi světového hitu Sunny, za kterou sklízí pochvaly kritiky.

V roce 1971 spolupracuje s dirigentem Josefem Votrubou a nazpívá několik písní, mimo jiné chytlavou Léta letí (českou coververzi Looky, Looky od Giorgia Morodera), která se tehdy vyšvihne až na vrchol žebříčku nejprodávanějších desek v Československu.

Rázem se z Valérie stává populární zpěvačka – její tvář zdobí titulní stránky časopisů, publikum miluje její svěží projev. O té „blonďaté náhradnici Vondráčkové“ se mluví jako o vycházející hvězdě československého popu.

Jenže hudební trendy normalizační éry jsou neúprosné. Producenti jí nabízejí různorodé písně od swingových evergreenů po líbivý popík. Sama Čižmárová v jednom rozhovoru přiznává zklamání: cítí se repertoárově bezradná a mrzí ji „nevydařená spolupráce s producenty“.

Jednu dobu dokonce odjede téměř na rok do zahraničí – v roce 1972, kdy v Rokoku začíná řádit politická normalizace a divadlo je postupně rozprášeno, přijímá Valérie nabídku angažmá v Německé demokratické republice.

Zpívá tam v televizních show s lokální hvězdou Peterem Albertem a natočí s ním německý duet „Wir lieben alles Schöne auf der Welt“, který dokonce zaboduje v tehdejších hitparádách a populárních televizních pořadech (Rund, Schlagerstudio).

Na sklonku roku 1973 se Valérie vrací domů s čerstvou zkušeností, ale i s pocitem nejistoty – pražská popová scéna se změnila a pro mladičkou Slovenku není lehké znovu navázat.

Rok 1975 však přináší nový začátek. Valérie vydává u Supraphonu své první a jediné dlouhohrající album s prostým názvem Valérie Čižmárová, obsahující původní písně i duet s rockovým kytaristou Petrem Jandou, za doprovodu orchestru Karla Vlacha.

Především se ale Čižmárová stává členkou legendárního pražského Divadla Semafor. Vstupuje do souboru komika Miloslava Šimka, kde po boku Luďka Soboty a Petra Nárožného udržuje tradici hudebních komedií po předčasně zemřelém Jiřím Grossmannovi.

Na prknech Semaforu Valérie plně rozvine nejen svůj hlas, ale i herecký talent. Objevuje se například v populárních hudebních komediích „Návštěvní dny“ nebo „Besídka bývalých žáků zvláštní školy“, a dokonce si zahraje filmové epizodní role – třeba barovou zpěvačku ve filmové komedii Já to tedy beru, šéfe…! (1977) či postavu Lili v dramatu Smrt krásných srnců (1986).

Právě druhá polovina 70. let přinesla Valérii i největší soutěžní úspěchy. Několikrát se objevila na prestižních festivalech Bratislavská lyra a Děčínská kotva. V roce 1979 na Bratislavské lyře zazpívala emotivní píseň „Žádný ptáčník nemá křídla“ a vyzpívala si Bronzovou lyru – porotci ocenili vyzrálost jejího projevu i originalitu image.

Tehdy skutečně zazářila: na pódiu se zjevila v pánském obleku s černým kloboukem, evokujíc styl hollywoodské divy Marlene Dietrich. Publikum bylo nadšené a i módní kritici si všimli, jak odvážně si mladá zpěvačka pohrává s genderovou stylizací – v pánském stylu a přece nesmírně svůdná. Tato netradiční image se stala jejím poznávacím znamením.

Valérie si libovala ve stylových experimentech: černý oblek, bílé košile, pestré kravaty a sebejisté vystupování. Muži z ní šíleli a kolegové žertem říkali, že na jevišti je to „dračice“. Není divu, že mezi její obdivovatele patřil i populární herec Vladimír Menšík, který prý na každý její nový song reagoval nadšeným potleskem.

Jenomže skutečný nesmrtelný hit, který by po ní zůstal, Valérie paradoxně nikdy neměla. Ač nazpívala přes dvě stovky písní a mnoho z nich se hrálo v rádiích, žádný singl se do budoucna nestal takovou evergreenovou klasikou jako třeba „Dvě malá křídla tu nejsou“ její slavnější kolegyně.

Pokud se její jméno zmiňuje dnes, pak nejčastěji v souvislosti s písní „Léta letí“, oním optimistickým popěvkem ze začátku 70. let, který dala i názvu výběrové desce a dokumentu o jejím životě. V kolektivní paměti fanoušků zůstává i „Lízátko“ – hravá píseň, se kterou kdysi roztančila publikum v Semaforu.

Tento bezstarostný hit se stal takřka metaforou pro sladké mládí a slávu, jíž si Valérie v sedmdesátkách užívala. Nikdo tehdy nepředpokládal, že lízátko jednou zhořkne a nastanou roky, kdy o Valérii nebude slyšet téměř nikdo.

Na vrcholu popularity v polovině 70. let se kolem půvabné Valérie točí mnoho mužů. Ona sama však dlouho „měla v hlavě jen zpěv“ a nenechala se rozptylovat románky. Svou krásu – kulatý obličej s dolíčkem v bradě, hřívu blond vlasů a jiskrné oči – nosila s přirozeností, ale osobní život si střežila. Herec Vladimír Menšík ji sice zahrnoval obdivem, jenže Valérie jeho city neopětovala a spíš se tomu šibalsky smála.

Osudovou lásku našla jinde: její srdce získal o několik let starší lékař Jaromír Langer. Vdává se na počátku 70. let a s manželem, vzdělaným mužem mimo šoubyznys, plánuje založit rodinu. Možná v něm hledala i oporu a klid v roztěkaném světě hudby – jak sama později připustila, manžel měl být tím, kdo ji „udrží na uzdě“ a poskytne zázemí.

Sen o rodině ale vezme za své. Valérie konečně otěhotní a už se těší na vytoužené dítě. Jenže těhotenství neskončí šťastně – potratí. Následná lékařská vyšetření navíc odhalí krutou pravdu: kvůli zdravotním komplikacím je pravděpodobné, že už nikdy nebude moci mít děti.

Pro Valérii, která vždy toužila být maminkou, je to zdrcující rána. Ztráta dítěte ji zlomí – sama později přiznávala, že se s tím vyrovnávala dlouhá léta a nikdy se s touto bolestí zcela nesmířila. Manželství s Langerem se pod náporem smutku a vzájemného odcizení rozpadá. Valérie zůstává bezdětná, s prázdnou náručí i prázdným domovem.

Tato osobní tragédie se nevyhnutelně promítne i do její kariéry. Od konce 70. let se vytrácí jiskra, s jakou dříve vládla pódiu. „Od té doby začala pozvolna upadat i její kariéra,“ poznamenal trefně jeden novinář. Valérie sice nadále zpívá v Semaforu a občas nahrává nové písně, avšak jakoby ztratila část chuti bojovat.

Její sláva bledne – na scéně se objevují nové mladé tváře a publikum žádá další hity, které Valérie nepřináší. Někteří kolegové se po letech domnívali, že kdyby měla dítě, mohla prožívat spokojenější život; bez rodinného štěstí se cítila nenaplněná. A možná i proto postupně propadala pochybnostem o sobě samé.

Koncem 80. let se situace ještě zhorší. Normalizační kultura drží osvědčené tváře, ale Čižmárová už nepatří k první lize. Hity vydávají jiné zpěvačky, televize dává prostor mladším. Valérie, jakkoli talentovaná, se nikdy nedostala až na tu úplnou špičku, na kterou svým talentem nejspíše měla.

V osobním životě po rozvodu dlouho nenachází štěstí. Až v 90. letech, po mnoha peripetiích, potká druhou velkou lásku: saxofonistu Pavla Kondelíka. Tento muzikant se stane jejím dlouholetým partnerem a oporou až do konce života. Po boku Pavla konečně nalézá aspoň trochu klidu a pochopení. Jenže v době, kdy se její soukromí jakž takž urovná, přichází zkouška nejtěžší: pád do zapomnění a vážná nemoc.

Přišla revoluce 1989 a s ní euforie, svoboda – a také zcela proměněná kulturní scéna. Pro Valérii to ale neznamenalo vítaný restart, nýbrž definitivní zlom v kariéře. Najednou byla konkurence obrovská: do pop-music vstoupila celá nová generace zpěváků a zpěvaček, zároveň se vraceli někteří dříve zakázaní umělci (jako Marta Kubišová) a z Západu k nám proudila záplava nové hudby.

V té záplavě se dřívější hvězdičky normalizačního popu často ztrácely – a Valérie nebyla výjimkou. Roky nejistoty na ní zanechaly stopy. Cítila se nedoceněná, přehlížená. Zpívala dál, ale spíš ze setrvačnosti: v 90. letech vystupuje především jako divadelní zpěvačka – zůstává u Šimka, když ten založí vlastní Divadlo Jiřího Grossmanna, kde Valérie účinkuje až do rozpadu souboru v roce 1994.

Poté bere i menší role v různých zájezdových programech s bývalými kolegy (např. s komičkou Uršulou Klukovou v zábavných večerech). Sem tam se objeví v televizi, ale její tvář už mladším divákům nic neříká a nové skladby nemají potřebnou propagaci.

Valérie se snaží, seč může, aby neupadla v úplné zapomnění. Jenže doba přeje jiným. Bez manažera, bez silného zázemí a bez hitmakera v zádech působí její pokusy o návrat poněkud nahodile – chybí jí dramaturgický tah na branku. Zpívá všechno možné, od popu po šansony, ale žádná píseň výrazně nezaboduje.

S hořkostí sleduje, jak dříve slavné kolegyně z její generace bojují o comeback a některým se to daří, zatímco ona pomalu mizí z povědomí. Po roce 2000 už se na jevišti objevuje jen zřídka. Valérie má pocit, že pro svět showbyznysu přestala existovat – a velmi těžce to nese. „Měla pocit, že upadá v zapomnění. Odmítala se s tím smířit,“ vzpomínali později její přátelé. Tato vnitřní zranitelnost a pocit křivdy v ní hlodají den za dnem.

S ubývajícími nabídkami roste i psychický tlak. Valérie se stáhne do sebe, přátel má jen pár. Byla celý život zvyklá stát na pódiu, kde ji hřál potlesk. Teď sedí doma a cítí prázdnotu. Propadá depresím, sem tam snad utápí žal ve sklence alkoholu (jak se v branži šušká), ale hlavně se trápí strachem z budoucnosti. „Její kolegové jsou dodnes přesvědčeni, že ji nezabila ani tak nemoc, jako spíš strach o budoucnost a neschopnost smířit se s upadající slávou,“ napsal server Kafe.cz výstižně.

V té větě je možná kus pravdy – Valérie Čižmárová, kdysi tak živelná a ambiciózní, se ke konci 90. let bála čelit realitě, že hvězda vyhasla. A jak se ukázalo, bála se ještě něčeho – lékařů.

K psychickým problémům se záhy přidávají i vážné zdravotní potíže. Jako by se na ní podepsala všechna ta léta stresu, smutku a vnitřního neklidu. Už v polovině 90. let ji trápí hlasivky a lékaři radí, aby zpěv omezila. Valérie s těžkým srdcem ubírá na vystoupeních – ještě v letech 1996–97 hostuje v Semaforu (Divadle Jiřího Grossmanna) v pořadu Pohoda všedního dne, ale pak už raději šetří hlas.

Jenže to je teprve začátek. V roce 1998 lékaři u Valérie diagnostikují těžkou artrózu kloubů – chronické onemocnění kostí a chrupavek, které způsobuje velké bolesti a omezuje pohyblivost. Pro ženu, která celý život zpívala v energických číslech, tančila a hýřila pohybem, je to krutý ortel.

Artróza postupuje a doslova jí ničí tělo. Každý krok bolí. Léky pomáhají jen částečně. Valérie postupně kulhá, na delší chůzi potřebuje hůlku, a nakonec musí ukončit své angažmá. V roce 2000 definitivně opouští prkna Semaforu a odchází do předčasného invalidního důchodu. Z jeviště, které bylo jejím životem, se stává jen vzpomínka.

Poslední roky života prožívá Valérie Čižmárová v ústraní a samotě. Je invalidní, trpí stálou bolestí kloubů a páteře. Nemocná kolena, kyčle, možná i páteř – artróza se neptá. Každodenní činnosti jsou obtížné, dříve mrštná Valérie sotva dojde na nákup. Přesto se nevzdává úplně. V roce 2001 se jí podaří vydat comebackové CD Léta letí – nostalgickou kompilaci svých starších hitů.

Na křtu desky se ještě usmívá do fotoaparátů, stále půvabná blondýnka s typickou ofinou. Začne také znovu vystupovat, alespoň omezeně: přijme nabídku legendární herečky Heleny Růžičkové účinkovat v jejím zábavném programu Večírek pro zvané, s nímž by mohla jezdit po vlastech českých. Valérie pookřeje – zdá se, že by přece jen mohla zažít malý návrat. V duchu osnovala plány na nové koncerty a těšila se, že opět spatří své publikum.

Jenže tělo ji zradí definitivně. K artróze a vleklým bolestem zad se přidávají potíže se srdcem a hlavně se štítnou žlázou. Valérie má problémy s dýcháním, často se zadýchá a chraptí. Krk se jí viditelně zvětšuje – možná struma, možná něco horšího. Přesto odmítá jít k lékaři. Její blízcí později vzpomínali, že měla přímo panický strach z nemocnic.

Začátek března 2005. Valériin stav se náhle rapidně zhorší. Dusí se, těžko mluví, síly ji opouštějí. V neděli 6. března volá Pavel Kondelík záchranku. Sanitka odváží vyhublou, vyčerpanou ženu do nemocnice. Tam už lékaři mnoho nezmůžou – choroba (zřejmě zhoubný nádor štítné žlázy v pokročilém stadiu) vykonala své. Valérie Čižmárová umírá 7. března 2005 ve věku pouhých 53 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Val%C3%A9rie_%C4%8Ci%C5%BEm%C3%A1rov%C3%A1

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-zpevacka-valerie-cizmarova-by-v-techto-dnech-oslavila-petasedesate-narozeniny-40182631

https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/component/mdictionary/?task=record.record_print&tmpl=component&id=1002613

https://zeny.iprima.cz/celebrity/zpevacka-valerie-cizmarova-zemrela-predcasne-miloval-ji-mensik-zlomila-ji-ztrata-ditete

https://www.dotyk.cz/magazin/valerie-cizmarova-2/

https://www.kafe.cz/celebrity/osud-valerie-cizmarova-30000217.html

https://www.vlasta.cz/clanek/valerie-cizmarova-nedocenena-hvezda-rokoka-mela-na-vic-nez-ceho-dosahla-20250525.html

https://www.dotyk.cz/magazin/valerie-cizmarova-2/