Jiří Vašíček: dvě autonehody a normalizace umlčely zpěváka, kterého milovaly naše babičky

Před válkou, v létě 1933, se v Praze narodil chlapeček Jiří. Nikdo netušil, jak trnitou cestu mu osud chystá. Ve dvou letech prodělal dětskou obrnu – nemoc tehdy děsivou a málo probádanou. Lékaři matce sdělili, že syn už nikdy nebude chodit.

Ale Jiříkova maminka se nevzdala: vozila ho k léčitelům, na rehabilitace, za bylinkářkami i ke kněžím. A malý Jiří zabojoval sám – vůlí a cvičením se naučil znovu chodit. Pravá noha sice zůstala ochrnutá a kratší, takže celý život nápadně kulhal, ale chlapec překonal nejhorší.

„Od dětství jsem měl šílené problémy. Celý život jsem kulhal – příšerný handicap pro zpěváka, který má vycházet na pódium,“ vzpomínal později hořce. Přesto se rozhodl svůj sen nevzdat.

Vašíčkův otec, vrchní číšník z vinohradské vinárny Valdek, by si nikdy nepomyslel, že syn jednou okouzlí svět svým zpěvem. Hudební nadání v rodině nebylo samozřejmostí, ale babička prozíravě trvala, aby malý Jiří chodil na klavír. Vyrůstal jako citlivý chlapec, spíše plachý, ale hudbu miloval.

Když chodil na gymnázium, zápolil s latinou – kvůli ní nakonec studium po dvou letech zanechal a vyučil se mechanikem. Nastoupil do továrny a osm let tam poctivě pracoval ve výrobě. Ani tehdy však na hudbu nezanevřel.

Životní obrat přišel roku 1950. Sestřenice zvala 17letého Jiřího na zkoušku pěveckého sboru Julia Fučíka – mohutného armádního souboru, kde stovka zpěváků a velký orchestr zpívali lidovky, ruské i francouzské písně. Vašíček tehdy politiku neřešil: lákala ho hudba a kolektiv. Ve sboru se brzy vypracoval mezi sólisty.

A našel tam první osudovou lásku – půvabnou zpěvačku Milenu, která ho povzbudila k sebevědomí. „V parku na lavičce mi Jirka zpívával všechny tehdejší šlágry, ale veřejně se styděl. Když náš dirigent hledal sólistu pro novou písničku, prozradila jsem, že Jirka má nádherný hlas… zkusil zazpívat a uspěl.

Od té doby se mu sóla jen hrnula,“ vzpomínala Milena. Dodala, že později dokonce tajně přihlásila nesmělého Jiřího do soutěže Hledáme nové talenty – a musela ho prosit, aby tam šel.

Talent se prosadil. Dramaturgové rozhlasu mladíka brzy objevili a začali mu nabízet nové písničky, které ochotně nazpíval. Vašíček zjistil, že se může hudbou uživit – dal sbohem továrně a stal se zpěvákem na plný úvazek. S Milenou se vzali a založili rodinu; brzy se jim narodil první syn a zanedlouho i druhý.

Oba manželé dál zpívali. Na počátku 60. let přijali společné angažmá v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého – elitním tělese vydatně podporovaném komunistickým státem. Vašíček v té době vystupoval též s předními orchestry Karla Vlacha či Gustava Broma a jeho lyrický baryton se rychle dostával do povědomí posluchačů.

Vašíček se zlatým hlasem patřil brzy k nejzářivějším zjevům domácí hudby. Kritika ho řadila po bok takových jmen jako Rudolf Cortés či Richard Adam – všichni tři svými mužně zabarvenými hlasy formovali vkus a romantické představy generace.

Na přelomu 50. a 60. let vrcholila éra swingu a tanečních orchestrů a Jiří Vašíček byl u toho. Pod hlavičkou státního vydavatelství Supraphon natočil desítky písní, často za doprovodu špičkových orchestrů – vedle Bromova či TOČRu (Taneční orchestr Čs. rozhlasu) zpíval i s kapelou Zdeňka Marata nebo v klubech jako Alhambra a Vltava. Nebyl to žádný showman. Zachovával si noblesu a filmový šarm, s nímž interpretoval hlavně lyrické kantilény.

V roce 1964 nazpíval Vašíček píseň Tenkrát, tenkrát – nostalgický milostný duet, ve kterém jako by se otiskla celá nálada jedné epochy. Netušil, že právě tahle píseň se stane jeho životním hitem. Dokonce překročila hranice: notový záznam skladby se dostal do archivu londýnského nakladatelství, kde ji o pár let později objevila americká hvězda Brenda Lee.

Nazpívala ji v angličtině pod názvem Truly, Truly, True a roku 1965 zaznamenala úspěch v americké hitparádě Na okamžik se tak Jiří Vašíček dotkl světové slávy – ač za železnou oponou zůstával oficiálně neznámý.

Sám přitom zpočátku písničce „Tenkrát“ moc nevěřil – připadala mu prostinká. Osud ale rozhodl jinak a z nenápadné melodie se stal symbol. Dodnes bývá „Tenkrát“ označována za jednu z největších hitovek české pop-music vůbec.

Kromě „Tenkrát“ měl Vašíček v repertoáru mnoho dalších populárních kousků. Patřily mezi ně původní české skladby i předělávky zahraničních šlágrů opatřené českými texty.

Publikum si oblíbilo jeho „Pražské“ písně věnované rodnému městu (například Praha je zlatá loď), dojímal je lyrický valčík Píseň o mušli nebo romance Tulipány z Amsterdamu. Zpěvák prodal celkem přes milion hudebních nosičů, což tehdy představovalo ohromné číslo.

Dosáhl mety, o níž sní každá generace interpretů: vyprodal sál pražské Lucerny – a to opakovaně. Tím vším si získal srdce posluchačů, zejména posluchaček - jeho temný, hebký baryton působil romanticky a přitažlivě.

Za fasádou úspěchu však Vašíček skrýval komplexy. Od mládí ho trápil jeho tělesný handicap – při chůzi nápadně kulhal vinou ochrnuté nohy. Před obecenstvem se to snažil maskovat. „Trpěl jsem příšernými mindráky,“ přiznal otevřeně.

Měl strach, že při natáčení v televizi zapomene text – a navíc musel předem žádat režiséra, aby ho zabíral až od mikrofonu, aby nebylo vidět, jak kulhá. Ostatní kolegové mohli na scénu třeba i tančit – Pepíček Laufer, Vašek Neckář, Helenka Vondráčková – zatímco já musel myslet i na to, jak dojdu,“ popsal svou tíživou nejistotu.

Jeho vzhled byl přitom sympatický, usměvavý; nicméně v duši zpěvák nesl pocit, že je lepší ho poslouchat než vidět. Navzdory vnitřním démonům pokračoval v kariéře s pokorou a klidem. Nikdy se nevnucoval, neintrikařil, nechodil po redakcích „s prosíkem“ o píseň či roli. Takový postoj byl sympatický, ale v dravém světě showbyznysu ho možná postupně odsouval stranou.

Na sklonku bouřlivých 60. let stál Jiří Vašíček na vrcholu. Jenže pak přišly rány, které změnily vše. Den před Silvestrem 1968 spěchal na koncert, venku mrzlo a chodníky klouzaly – Vašíček na náledí upadl a ošklivě si pochroumal právě svou již tak oslabenou pravou nohu.

V nemocnici strávil téměř rok. Lékaři bojovali o záchranu končetiny a jako jeden z prvních pacientů v ČSSR dostal do kyčle umělý kloub. Když se konečně z úrazu zotavil a zkoušel vrátit na pódia, osud mu zasadil druhou ránu. Opět 30. prosinec – tentokrát roku 1970. 

Cestou do pohraničí narazil do jeho vozu protijedoucí automobil řízený cizincem. Náraz byl devastující: Vašíčkovi zlomil opět pravou nohu na čtyřech místech. Lékaři zvažovali amputaci, ale on ji odmítl. Podstoupil další sérii těžkých operací a rehabilitací. Znovu se učil chodit – jako by se kruh osudu vrátil k jeho dětství.

Druhá havárie zanechala šrámy nejen na těle, ale i na duši a v životě osobním. Milena, která při nehodě také utrpěla zranění, se rozhodla odejít z Československa. Natrvalo odjela do Německa, kde začala nový život. S Jiřím se rozvedla a později se v cizině znovu provdala. Vašíček nezůstal sám – časem se znovu oženil – jeho druhá manželka s ním sdílela poklidný život až do konce.

Jenže profesně už se Vašíčkova hvězda nikdy nerozzářila tak jako dřív. Dva roky po havárii (v období 1969–1973) zcela přestal veřejně vystupovat – zotavoval se a stahoval se do soukromí.

Když se pak pomalu vracel k hudbě, doba byla jiná. Během jeho nedobrovolné pauzy se ke slovu drala nová generace popových idolů – bigbítová vlna, tancující a křepčící mládí v čele s Václavem Neckářem či Helenou Vondráčkovou, nemluvě o nastupujícím Karlu Gottovi. Noblesní swingoví pěvci starší školy začali být považováni za „staromódní“.

S nástupem tzv. normalizace po roce 1969 navíc kulturní scénu opanovala tuhá pravidla komunistického režimu. Mnozí umělci, kteří se během Pražského jara 1968 otevřeně projevili nebo prostě nevyhovovali novým mocipánům, byli odstraněni z televizních obrazovek a koncertních pódií.

Jiří Vašíček patřil ke slušným a apolitickým umělcům – nikdy veřejně neprovokoval, nezpíval protestsongy. Jeho lyrické písně o lásce a o Praze režimu nevadily. Přesto se po roce 1970 jeho jméno objevovalo na plakátech stále méně. Možná i proto, že chyběl v kritických letech na scéně a nové publikum už si hledalo jiné idoly.

Možná i proto, že odmítal podbízet se a běhat za redaktory s prosbami. V prostředí, kde leckdo vstupoval do stranických řad či podepisoval Antichartu na podporu režimu, Vašíček nevyčníval – neúčastnil se propagandistických kampaní, raději žil stranou humbuku. Částečně se stáhl do ústraní a živil se, jak se dalo.

Nestěžoval si, byl skromný. Občas ještě vystoupil na menších akcích pro pamětníky, tu a tam v rozhlase. V roce 1985 byl dokonce pozván zazpívat na estrádním vystoupení pro krajany v rámci celostátní Spartakiády– to už ale byla spíše epizodní připomínka staré hvězdy než plnohodnotný comeback.

Vašíček nebyl rebel, přesto v sobě nosil tichou hrdost. Když v lednu 1989 komunisté znovu uvěznili Václava Havla, přidal se Jiří svým podpisem k petici kulturních pracovníků, kteří žádali spisovatelovo propuštění na svobodu.

Poprvé se tehdy známí umělci otevřeně postavili za disidenta Havla a rozsáhlá podpisová akce – iniciativa kulturních pracovníků – jasně ukázala rostoucí odpor společnosti proti režimu. Vašíčkovo jméno figurovalo mezi stovkami signatářů, známých i neznámých, jejichž seznamy pak večer co večer předčítal Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Bylo to nenápadné, ale statečné gesto muže, který nikdy veřejně nekřičel – a přece v rozhodující chvíli nezaváhal postavit se na správnou stranu dějin.

Krátce nato přišel listopad 1989 a pád komunismu. Otevřely se šance pro návrat zapomenutých hvězd. Někteří Vašíčkovi vrstevníci (jako třeba Yvetta Simonová) se ještě dokázali na scéně znovu zviditelnit, jiní však definitivně odešli do hudebního důchodu.

Jiří Vašíček stál spíše stranou. Přes zdravotní omezení se ještě několikrát objevil v televizi – v různých vzpomínkových pořadech a dokumentech o éře swingu. Například v cyklu Kam zmizel ten starý song zavzpomínal spolu s dalšími pamětníky na zašlou slávu.

Vystoupil také v zábavném programu Šestý den je sobota. Bylo to milé připomenutí pro pamětníky, ale o skutečný comeback nešlo – spíše symbolické rozloučení. Jeho temně zbarvený hlas už nezněl éterem tak jako dřív; nová doba měla nové hvězdy i nové žánry.

I tak se dočkal aspoň drobných poct. V roce 2000 mu nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix za celoživotní dílo – ocenění pro zasloužilé umělce, kteří často upadli v zapomnění. Ve stejném roce vyšlo Vašíčkovi teprve druhé album v kariéře, LP deska s názvem Píseň o mušli, obsahující jeho největší hity.

Tyto pozdní pocty byly spíš nostalgickým ohlédnutím. Širší veřejnost jméno Jiřího Vašíčka začínala zapomínat – mladší generaci už nic neříkalo. Jak trefně poznamenal Richard Adam, Vašíčkův pěvecký souputník: „Mrzí mě, že se zapomíná na ty, kteří [na přelomu 50. a 60. let] psali úžasné písničky“. Čas byl neúprosný.

V soukromí prožil Vašíček poslední dekádu života skromně. S druhou manželkou obývali pokoj v Domově důchodců v pražských Dejvicích.

Paní byla trvale upoutána na lůžko, Jiří ji oddaně opatroval. Čas si krátil svou nejoblíbenější zálibou – hrou šachů. V domově si našel stálého partnera na partičky a denně u šachovnice soustředěně přemýšlel nad tahy.

Občas je navštívil nějaký starý přítel, například kolega Richard Adam za ním čas od času zašel pohovořit o starých časech. A pár věrných fanoušků na něj také nezapomnělo.

V 90. letech podnikl známý hudební publicista Ondřej Suchý krásné gesto: rozhodl se Vašíčka „vytáhnout“ z izolace a zprostředkovat mu ještě kontakt s obdivovateli. Pozval ho do rozhlasového pořadu Padesátník, kde s ním vedl vzpomínavý rozhovor.

Na závěr pořadu odvysílal výzvu, že posluchači mohou zpěvákovi poslat pozdrav či přání do domova důchodců. A nastal malý zázrak: každý den přišly desítky pohlednic a dopisů, celkem jich dorazilo přes 330!. Dojatá paní Vašíčková pak autorovi pořadu napsala vzkaz a ukázala několik dopisů plných láskyplných vzpomínek.

Po letech zapomnění se tak Jiří Vašíček na okamžik ocitl znovu v záři upřímného obdivu svých fanoušků. Byť to byly jen písemné vzkazy, pro něj znamenaly poslední velký potlesk.

Životní pouť někdejšího idolu se uzavřela na podzim 2001. V listopadu toho roku Jiří Vašíček zemřel, ve věku 68 let, v dejvickém domově seniorů. Jeho milovaná žena ho předešla o dva roky – skonal tedy relativně po ní, snad s pocitem smíření. Zpráva o úmrtí se v médiích objevila jen stručně a mnoho pozornosti nevzbudila.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Va%C5%A1%C3%AD%C4%8Dek

https://budejovice.rozhlas.cz/tenkrat-puvodni-ceska-pisen-zpevaka-sametoveho-hlasu-jiriho-vasicka-se-v-podani-9047665

https://budejovice.rozhlas.cz/tenkrat-puvodni-ceska-pisen-zpevaka-sametoveho-hlasu-jiriho-vasicka-se-v-podani-9047665

https://www.krajskelisty.cz/praha/28550-tenkrat-kdy-zpival-jiri-vasicek-album-ondreje-sucheho.htm#google_vignette

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-tri-kralove-ceskeho-swingu-334119

https://www.supraphonline.cz/album/758825-jiri-vasicek-1933-2001