Horné Opatovce byly srovnány se zemí. Obří ekologickou katastrofu chtěly úřady v ČSSR ututlat

„Ako deti sme sa tešili, že sa prevezieme na nákladiaku. Ani nám nedošlo, že sa už nevrátime,“ vzpomíná po letech Mária, která musela jako desetiletá opustit svůj domov. Seděla na dřevěné korbě nákladního vozu vedle rodičů a sousedů. Dívala se na milovanou vesnici, která mizela v prachu za nimi. Netušila, že se právě naposledy ohlíží za místem, kde prožila celé dětství.

Byla to vesnice Horné Opatovce, kdysi malebná a živá obec na středním Slovensku. Téměř devět století odolávala nájezdům, válkám i morovým ranám. Ani turecké hordy, ani drancující vojska ji nedokázaly vymazat z mapy.

Na konci 50. let 20. století však přišla rána, která se ukázala jako osudná. Hornoopatovčané dlouho nechápali, proč se v jejich kraji děje něco tak zlého. Postupně jim černaly domy, umíraly včely a rodná půda jako by se měnila v jed.

Po druhé světové válce zasáhla divoká industrializace i zapadlá údolí Slovenska. V roce 1950 padlo rozhodnutí postavit právě u Horných Opatovců obří hliníkárnu, která měla být pýchou poválečného Československa.

Jenže tohle nebyla jen další fabrika v rámci „budování průmyslu“. Byla od začátku strategickým podnikem v rámci studené války. Hliník byl důležitým materiálem moderní armády: bez něj neletí letadla, nevzniknou lehké pancéřové díly ani klíčové součástky vojenské techniky.

Právě proto na projekt tlačila Moskva a rámec dodávek se ladil v RVHP: Maďarsko se zavázalo posílat bauxit, Československo mělo na oplátku dodat stroje a technologie.

O umístění závodu se rozhodovalo v utajení – dokonce kolovaly fámy, že snad půjde o továrnu na bonbóny. Ve skutečnosti šlo o strategický podnik, doporučený i sovětskými poradci, protože surovina (bauxit) byla snadno dostupná z nedalekého Maďarska.

Stát vykoupil od místních přes 160 hektarů úrodné půdy za směšné ceny. Nikdo se neptal obyvatel, zda s továrnou souhlasí – rozhodla vyšší moc, politika a zbrojní průmysl.

Zpočátku ale převládalo nadšení. Vesničané vítali příslib práce i nových silnic. „Místním se zlepší životní úroveň,“ slibovala propaganda. A první roky to tak vypadalo: kolem roku 1953 rostly v okolí závodu nové byty, do vesnice konečně zavedli vodovod, autobus začal jezdit častěji.

Horné Opatovce měly tehdy přes 1 300 obyvatel a pyšnily se školou, kinem, kostelem i dvěma hospodami. Klidný venkovský život se zdál obohacen o průmyslový pokrok. Mnozí obyvatelé byli rádi, že nemusejí za obživou odcházet do ciziny, jako generace před nimi.

Jenže první mrazivé příznaky se objevily už koncem 50. let. Z komínů hliníkárny nepřicházel jen blahobyt. Lidé si všimli, že čerstvě umytá okna jsou přes noc opět špinavá a zašlá. Utírali vrstvy černého prachu z parapetů – a on stále houstl.

„Čím více je čistili, tím hůře bylo přes ně vidět,“ opakuje pamětník Alojz Mokroš slova, která kdysi zazněla i na jevišti při divadelním zpracování jejich osudu. Zápach spáleniny a zvláštní mazlavý popílek pronikl všude. Tráva zčernala a i čerstvě napadaný sníh během pár hodin změnil barvu na popelavě černou.

Malé děti, které si hrávaly venku, začaly domů chodit k nepoznání ušpiněné. „Čohokoľvek sme sa dotkli, všetko bolo čierne,“ popsala paní Mária první podivné změny. Nikdy neviděla maminku věšet prádlo venku – musela ho sušit na půdě, a přesto k němu pronikaly saze.

Čpavý štiplavý vzduch dráždil v krku a děti po běhání kašlaly suchým dusivým kašlem. Když si šly hrát do vedlejší vesnice, nechápaly, proč tamní děti nejsou celé od mouru. Něco bylo špatně.

Nejdřív utichly včely. Úly náhle zely prázdnotou – včelstva se nevracela z letů. Zděšení včelaři nejdřív podezírali nějakou nákazu či postřiky na polích. Ale když zahynuly i nové roje, všem zatrnulo. Záhy nato začal chřadnout dobytek.

„Ráno vyhnali na pašu kravy, večer museli ísť po ne na vozoch, lebo sa nevedeli postaviť na nohy,“ vybavuje si Mária apokalyptické obrazy dvora plného dobytka, který nemůže vstát. Kravám změkly kosti, na žebrech jim naskakovaly boulovaté hrče. Z tlam jim odpadávaly kusy černé mazlavé hmoty – to jak spásaly trávu pokrytou jedovatým spadem. Do jara odešly celé chovy.

Na stromech nenarašily květy. Staré košaté lípy trčely holé, bez listí, ovocné sady přestaly rodit. Všude kolem stály hnědé pahýly kdysi zelených stromů, které už nikdo neopyloval. Dětem v Horných Opatovcích nikdo nemohl dát jablko ze zahrady – nebylo. Zvonivý smích vesnických dětí pomalu utichal, nahrazen pokašláváním a pláčem.

Lékaři brzy zpozorovali alarmující změny. U dětí propukala anémie a poruchy růstu. Těla chřadla nedostatkem živin a jedy, které dýchaly z ovzduší, se neúprosně podepisovaly na jejich kostech.

Křivice páteře a deformace končetin zasáhly i ty nejmenší. Zoubky dětem černaly a doslova se rozpadaly v ústech – fluor a další toxiny odváděly strašlivou práci. Školní docházku přerušovaly neustálé nemoci.

Učitelé už věděli, že dvakrát do roka budou muset své žáky vypravit do ozdravoven: na jaře a na podzim odjížděly celé autobusy malých pacientů do tatranských léčeben nabrat dech, vyčistit plíce a trochu zesílit. Vracely se jen proto, aby znovu onemocněly.

Dospělí na tom nebyli o moc lépe. Silní chlapi zvyklí dřině si najednou lámali kosti při sebemenší námaze – stačilo špatně došlápnout. Ženy trpěly únavou a závratěmi. Dokonce i úsměvy na tvářích hasly; jakoby celá vesnice propadala apatii a zoufalství.

„Tu bol humor, radosť žiť. Voľačo krásne. Hory, Hron, pôda – všetko sme mali. Potom, keď púšťali tie plyny, tak to bol koniec všetkého,“ pronesl po letech trpce rodák Július Kysler. Kdysi veselá a soudržná komunita začala ztrácet duši.

Koncem 50. let už bylo jasné, že viníkem jsou výpary hliníkárny. Potvrdili to i vědci, kteří odebrali vzorky půdy a vody: obsahovaly fluor, arsen, rtuť a další jedy v závratných koncentracích. Přesto se o katastrofě muselo mlčet. Šlo přece o „pýchu socialistického průmyslu“.

Škodlivé látky se sice zkoušely filtrovat, ale technologie selhávaly. Západní vítr dál neúprosně zanášel jedovatý fluorovodík a saze na střechy Horných Opatovců. Místní funkcionáři viděli, že situace je neúnosná.

V roce 1960 padlo zásadní vládní usnesení: obec Horné Opatovce bude úředně zrušena a srovnána se zemí do 31. července 1969. Začalo tak pomalé umírání vesnice. Předvídaví obyvatelé se začali stěhovat už v první polovině 60. let.

Ti starší a hůře situovaní vyčkávali. Z vesnice se vytrácel ruch: cesty pustly, autobus už jezdil jen dvakrát za den. Kino zavřelo, obchod taky, veřejné osvětlení zhaslo. Železniční zastávka přestala fungovat, protože jediná příjezdová cesta vedla areálem továrny. Jeden po druhém zůstávaly domy prázdné.

Rok 1965 přinesl další těžkou ránu: strhli zvonici a odvezli kostelní zvony. Jejich hlas, který po staletí svolával obyvatele k modlitbě i poplachu, umlkl navždy. Prazdná věž kostela sv. Vavřince hleděla na vylidněnou náves jako němý svědek. Báň, která přečkala války, nedokázala přehlušit ticho ekologické katastrofy.

Stěhování trvalo téměř desetiletí. Celkem 1 380 lidí opustilo své rodné domy. Většina odešla do nedalekého města Žiar nad Hronom, kde pro ně stát narychlo postavil sídliště, nebo do obce Hliník nad Hronom. Jiní se rozutekli po celém Slovensku, ba i do Čech či do ciziny.

Osud kdysi semknuté vesnice se naplnil. „Ľudia plakali. Roztrhali sa rodinné aj susedské vzťahy,“ líčí tehdejší atmosféru paní Mária, která jako dítě příliš nechápala, proč musí pryč. Staří obyvatelé to nesli nejhůř – mnozí se v novém prostředí už nedokázali zabydlet a brzy zemřeli žalem, odloučeni od milovaného kraje.

Dne 31. července 1969 byly Horné Opatovce oficiálně vymazány z mapy. Z většiny domů zbyly jen základy skryté v hlíně a plevelu, mnoho chalup nechala továrna srovnat buldozery. Území připadlo pod správu města Žiar nad Hronom a na dlouhá léta se o něm veřejně mlčelo.

I v rámci komunistického režimu šlo o choulostivou záležitost – přiznat tak obří selhání vůči lidem a přírodě se nikomu nehodilo. Dodnes se říká, že Horné Opatovce byly první vesnicí v Československu, která zanikla kvůli ekologické katastrofě způsobené člověkem.

Z celé obce zůstal stát jediný svědek: starobylý kostel svatého Vavřince ze 13. století. Kromě něj je tu i pár původních domů, ale už v notně pošramoceném stavu.

Samotná hliníkárna ale nezmizela – naopak. Závod SNP, jak se oficiálně jmenoval, dál patřil mezi největší hutnické podniky v Československu a zaměstnával tisíce lidí. Během normalizace byl symbolem těžkého průmyslu, i když okolní příroda dál nesla následky.

Z komínů se i v 70. a 80. letech šířil fluorovodík, který ničil lesy v Štiavnických vrších a poškozoval zdraví obyvatel širokého okolí. Řeka Hron byla znečištěná a halda červeného kalu – odpad z výroby hliníku – se stala dominantou krajiny.

Po roce 1989 podnik přešel několika restrukturalizacemi a privatizacemi, část provozů byla modernizována, ale ekologická zátěž zůstala. Žiar nad Hronom se stal městem s vysokou nezaměstnaností a zároveň špatnou ekologickou pověstí. Dodnes patří mezi průmyslově zatížené oblasti Slovenska a téma hliníkárny rozděluje obyvatele – jedni v ní vidí zdroj práce, druzí hrozbu pro zdraví a přírodu.

V roce 2022 však přišel zlom. Společnost Slovalco, která podnik provozovala, oznámila, že ukončí výrobu primárního hliníku – důvodem byly astronomické ceny elektřiny a nedostatečné kompenzace od státu.

O rok později byly odstaveny poslední pece a po téměř sedmdesáti letech se v Žiaru přestal tavit hliník. Pro stovky zaměstnanců to znamenalo ztrátu práce, pro město obrovský sociální otřes.

Závod úplně nezmizel – část provozů funguje dál a podnik se přeorientoval hlavně na recyklaci. Přesto se kraj ocitl na rozcestí. Někteří doufají, že se výroba jednou obnoví, jiní by naopak chtěli, aby skončila definitivně a příroda dostala šanci se nadechnout.

Továrna, která kdysi smazala Horné Opatovce z mapy, tak i dnes vyvolává emoce a rozděluje obyvatele. Její příběh připomíná, že mezi prací a zdravím, mezi průmyslem a přírodou, bývá hranice tenčí, než se zdá.

Párkrát do roka se sem vracejí bývalí obyvatelé – rodáci, kteří přežili rozprášení své komunity. U kostela instalovali maketu zaniklé vesnice, kde ukazují svým dětem: Tady stával náš dům. Tady byla škola, tady hospoda…

Každé září sem přijdou s kytičkou a zapálit svíčku. Je jich rok od roku méně, ale o to silněji cítí povinnost uchovat vzpomínku. „Na toto miesto by sa nemalo zabudnúť – nech sa zachová ako varovný prst pred podobnými tragédiami,“ říká paní Mária mladším generacím.

Dobrovolníci z řad rodáků se starali o údržbu chátrajícího kostela. Svépomocí vyměnili celou střechu věže a opravili část zdiva. Přesto statika kostela je narušená a praskliny se zvětšují – hrozí, že se svatostánek zřítí. „Ak to neurobíme my, po nás to už nikto neurobí. Bojím sa, že kostol, to jediné, čo nám ostalo, sa neudrží,“ šeptá Mária se slzami v očích při pohledu na oprýskané stěny, které kdysi slýchaly svatební sliby i nedělní zpěvy jejích předků.

Poslední informace jsou, že pod kostelem sv. Vavřince se dává do pohybu svah: aktivní sesuv půdy trhá zdi, láme klenby a vyvrací podloží. Nejde o pomalé chátrání. Štátny geologický ústav Dionýza Štúra zařadil riziko do nejvyšší kategorie R4 – veľmi vysoká významnosť a doporučil okamžité kroky. Město Žiar nad Hronom 27. června 2024 vyhlásilo u kostela havarijný stav, prostor oplotilo a vstup zakázalo.

Zdroje:

https://spravy.stvr.sk/2022/06/horne-opatovce-ekologicka-katastrofa/

https://tvnoviny.sk/domace/clanok/931189-z-milovanej-dediny-sa-vsetci-museli-odstahovat-horne-opatovce-znicila-ekologicka-katastrofa

https://www.travelistan.sk/horne-opatovce-dedina-duchov-ktoru-znicila-ekologicka-katastrofa/

https://spravy.stvr.sk/2025/03/kostolu-v-hornych-opatovciach-hrozi-zrutenie-situacia-sa-kazdym-dnom-zhorsuje/

https://www.ziar.sk/kostolu-v-hornych-opatovciach-hrozi-destrukcia-zo-zosuvu-pody-mesto-vyhlasilo-havarijny-stav-/

https://zurnal.pravda.sk/neznama-historia/clanok/640028-zaciatok-a-koniec-slovenskeho-hlinika/

https://www.bystricoviny.sk/spravy/slovalco-v-ziari-nad-hronom-konci-s-vyrobou-primarneho-hlinika-stovky-ludi-zostanu-bez-prace/

https://tvnoviny.sk/ekonomika/clanok/411174-hlinikaren-v-ziari-nad-hronom-po-70-rokoch-definitivne-konci

https://spravy.stvr.sk/2024/03/minuly-rok-prepustili-stovky-ludi-teraz-zvazuju-opatovne-obnovenie-vyroby-slovalco-uz-rokuje-s-vladou/

https://en.wikipedia.org/wiki/Slovalco