Článek
Narodila se 19. srpna 1938 ve Zlíně, dvanáct dní před Mnichovem. Otec Ignác Galatík dělal u Bati vedoucího provozu, matka Marie byla valašská kadeřnice, která ochotničila v divadelním spolku a uměla přednášet Nezvala zpaměti. Poznali se na zlínské taneční zábavě, vzali se a do roka měli dceru — jediné dítě, na které se rodina koncentrovala jako na poklad.
První slova, která se malá Věra naučila, nebyla „máma“ a „táta“. Byla to srbochorvatská „chodymo námo“ — pojď ven. Rodina se brzy po jejím narození stěhovala do Borovo-Vukovaru, kde Baťa stavěl satelitní město svého impéria. Mezi dětmi na dvoře pobíhala holčička, která si nevybírala, jestli mluví česky nebo jugoslávsky — vybírala, kdo s ní půjde ven.
Po válce se vrátili do Zlína. Ignác Galatík mohl být tím, kdo stoupá — jenže komunisté po znárodnění Bati mu řekli, že když vyhodí kolegu označeného za nespolehlivého, dostane ředitelské křeslo. On to neudělal. Přes noc se z něj stal „nespolehlivý člověk“ a posadili ho zpátky na nižší pozici. Věra tehdy poprvé pochopila, co znamená slovo „cejch“.
Malou holčičku na samotě pod Vizovickou vrchovinou pronásledovaly zápaly plic. Ležela v posteli, zatímco ostatní děti chodily ven, a naučila se číst dřív, než nastoupila do první třídy. Knihy zhltala všechny, co v domě byly. Když jich bylo málo, šla si do knihovny — a později, jako mladá učitelka v prvním zaměstnání, si prý půjčovala i na chleba, jen aby si mohla koupit další knížku.
Divadlo ve Zlíně měli její rodiče předplacené. Věra nevynechala jediné představení. Seděla jako malá v hledišti, sledovala, a někde uvnitř se nejspíš rozhodla, že ona bude na tom jevišti stát taky.
Místo učitelky herečkou
Nejdřív se však snažila zalíbit rodičům. Vystudovala pedagogické gymnázium, rok pracovala jako učitelka — a pak vzala přihlášku na brněnskou JAMU, kde byla v ročníku mezi těmi nejnadanějšími. Absolvovala v roce 1962 a nastoupila do Východočeského divadla v Pardubicích.
Pardubice jí daly dvě věci: řemeslo a lásku. Řemeslo spočívalo v tom, že hrála všechno — Shakespeara, Čechova, Strindberga, Molièra. Láska se jmenovala Ladislav Frej.
Byl v pardubickém souboru od roku 1965. Stáli proti sobě v titulních rolích Strindbergovy Královny Kristýny i Molièrova Dona Juana — obě inscenace padly do jediné sezóny. Dodnes není jasné, která zkouška to rozhodla. Jisté je, že když roku 1967 odcházela Věra do pražského Činoherního klubu, zůstal její život s jeho životem pevně propojený — a v roce 1969, kdy Frej z Pardubic následoval za ní do Prahy, už bydleli spolu.
Ona byla jedenatřicetiletá svobodná herečka bez zkušeností s vážnými vztahy. On byl muž s rozvrácenou rodinou a pověstí člověka, který nevydrží u jedné ženy dlouho.
Dlouho spolu žili nesezdáni. Dcera Kristýna se narodila v roce 1971, syn Ladislav mladší o dva roky později. Na úřad se nehrnuli. Frej o tom kusu papíru nechtěl ani slyšet. Věra to respektovala, i když se jí to líbilo stále méně. Byl to on, kdo nakonec svatbu chtěl.
„Najdi křestní list, bereme se“
Rok 1977, Věra leží v nemocnici s urputnou chřipkou, která se nechce hnout. Ladislav přichází na návštěvu, sedá si k posteli, dívá se na ženu, se kterou má dvě děti, dům a osm let společného života — a řekne jí větu, která zní spíš jako rozkaz než jako nabídka.
„Muselko, prosím tě, najdi křestní listy, budeme se brát.“ Tak se vzali. A trvalo to třicet let. Trvalo by to možná déle, kdyby nebylo rakoviny.
Jenže i těch třicet let se skládalo z tichého přijímání toho, co přijmout nešlo. Sedm let po svatbě, v roce 1984, natáčel Otakar Vávra historický velkofilm Oldřich a Božena. Ladislav Frej hrál knížete. Jeho hereckou partnerkou se stala Jana Šulcová, tehdy téměř čtrnáct let vdaná za herce Oldřicha Víznera.
Mezi nimi to zajiskřilo ve zkouškovém sále, pokračovalo v šatně, končilo v pražských Městských divadlech, kde byli oba v angažmá a kde měli na vzájemné schůzky dost prostoru i důvodů.
Nikdo se nesnažil skandál ukrýt. V divadelních kuloárech se o tom vědělo, v rodinách obou herců se to mlčelo. Věra Galatíková doma nedělala scény, neřešila rozvod. Jen zvládla další představení, další sezónu, další natáčení. Na plátně ten rok hrála ředitelku Libuši Martínkovou v seriálu My všichni školou povinní — přísnou ženu, která se nedá rozhodit. Generace diváků si ji pamatuje právě takhle: jako někoho, kdo zvládne cokoli.
Sama by možná řekla, že taková být nechtěla. Stala se jí až proto, že musela. Frej poměr po několika měsících ukončil — oficiálně kvůli rodině, nejspíš ale proto, že mu láska nebyla tak pohodlná, jak čekal. Šulcová to nesla těžce. O desítky let později, když už byla Věra po smrti, přiznal v rozhovoru:
„Byl jsem sviňa. To uznávám, ale nedokázal jsem si pomoct.“
V Československu 80. let bylo pár způsobů, jak přežít — politicky, manželsky, umělecky. Věra Galatíková zvolila jeden z nich: být výrazná, ale nevyčnívat. Působila v Činoherním klubu, pak v pražských Městských divadlech, hrála Ibsena a Ostrovského, dabovala Annie Girardotovou tak dokonale, že se později říkalo, že Girardot v Čechách mluví Galatíkovou.
V roce 1989 stála s dospívajícími dětmi na náměstích, zvonila klíči, nechala se strhnout euforií a nevěřila — aspoň v prvních dnech — tomu, že se to podaří. Věřily tomu děti a právě ony ji přesvědčily. Po listopadu se její kariéra otevřela: v roce 1993 ji angažovalo Národní divadlo a v roce 1994 získala Cenu Thálie za ženský herecký výkon za roli královny Hekabé v Euripidově tetralogii Pokořitelé Tróje. Hrála matku, která v bitvě ztratila všechno — syny, moc, domov — a zbyla jí jen zuřivost a vůle k pomstě. Kritika o tom psala jako o vrcholu jejího herectví..
V roce 2000 dostala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Tehdy už přes dva roky kašlala. Byl to úporný kašel, který nemizel, ale dal se přecházet. Byla kuřačka, jako mnozí v její generaci — cigareta v šatně patřila k řemeslu, pauza mezi výstupy se bez ní neobešla. Kašel přisuzovala tomu. Byla to chyba.
Profesor Pafko
Léto 2002. Motol, III. chirurgická klinika. Na CT snímku se rýsuje stín, který není možné přehlédnout. Profesor Pavel Pafko — tentýž chirurg, který o šest let dříve operoval prezidenta Václava Havla — Věře Galatíkové otevírá hrudník a odstraňuje tumor na plicích. Operace dopadla podle plánu. Následné vyšetření potvrdilo, že je čistá.
Věra Galatíková přestala kouřit ze dne na den. Řekla si, že dostala druhou šanci a že si ji nechce nechat vzít. Vrátila se na jeviště Národního divadla. Hrála dál. Na dva, možná tři roky se zdálo, že vyhrála. A potom se to vrátilo.
Vyšetření ukázalo něco, co nikdo nechce slyšet: nešlo o pleurální výpotek, jak zprvu doufali. Na plicích a pohrudnici byla ložiska malobuněčného karcinomu — agresivního podtypu rakoviny, který se šíří rychle a reaguje na léčbu tak, že vás zabíjí pomaleji. Pafko jí řekl narovinu, co ho medicína učila říkat: tři měsíce. Možná. Nabídl chemoterapii. Věra Galatíková ji odmítla.
„S rakovinou jsem se smířila,“ říkala později. Nehodlala strávit poslední měsíce zvracením ve špitálních chodbách. Místo chemoterapie zvolila přírodní léčbu — bylinky, podporu imunity, dietu. Lékaři krčili rameny. Dávali jí tři měsíce.
Od první operace 2002 do smrti 2007 uběhlo pět let. Ty nejtěžší roky s recidivou a odmítnutou chemoterapií přišly na konci. V těch letech ještě stihla zahrát v Anděl Exit i v Kytici (oba 2000), dohrát poslední sezóny na jevišti Národního divadla, učit budoucí herce na DAMU a doma se starat o dvě vnoučata. Kolegové i kritika o ní začali mluvit jako o „vzácně statečné“.
Na podzim 2007 už bylo zřejmé, že konec přijde brzy. Věra Galatíková trávila poslední měsíce v Kladně, kde o ni pečovala rodina. Kristýna — dcera, která se také stala herečkou — jezdila mezi divadlem a nemocničním pokojem. Ladislav Frej seděl u postele denně.
Do posledních dnů si Věra udržela humor. Věřila v komunikaci s blízkými i po smrti — říkalo se o ní, že má intuici jako čarodějka, a Frej to o ní s úsměvem potvrzoval. V rozhovorech, které tehdy vycházely, neříkala, že se bojí. Říkala, že je vděčná za každý den, který dostala navíc.
V pátek 21. prosince 2007 ráno zavolala dceři. Kristýna ten večer hrála ve Švandově divadle. Rozloučily se normálně, jako se loučí matky a dcery, které nevědí, že rozhovor je poslední. Krátce před sedmou Věra Galatíková zemřela. O pár minut později se Kristýna Frejová postavila na prkna pražského divadla a odehrála svoji roli.
„Přišla se rozloučit,“ řekla později. Věřila, že matčin duch urazil cestu z Kladna do Prahy za ty tři minuty mezi posledním nádechem a první replikou. Kdo to ví.
Ladislav Frej ji přežil. Rakovině před tím podlehla i jeho druhá žena Gabriela Wilhelmová. Pro jeho pozdější družku Gabrielu Mrkvicovou si ta samá nemoc přišla v roce 2020. Tři ženy, jedna diagnóza, pokaždé stejný konec. V rozhovorech o tom mluvil jako o prokletí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Galat%C3%ADkov%C3%A1
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/81402/vyznani-galatikove-lado-mam-o-tebe-strach.html
https://www.vlasta.cz/celebrity/vera-galatikova-deti-filmy-ladislav-frej-nevera/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/5950/vera-galatikova
https://www.denik.cz/umeni/zemrela-galatikova-20071222.html
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/tvrdohlavy-tatinek-very-galatikove-vzeprel-se-komunistum-ale-ziskal-cejch-neposlusneho-cloveka_545216.html
https://www.lifee.cz/dama-se-sametovym-hlasem-vera-galatikova-s-dcerou-kristynou-se-prisla-rozloucit-tri-minuty-po-smrti-8a07d
https://dvojka.rozhlas.cz/vsechno-je-na-mne-byla-presvedcena-herecka-ktera-odmitla-chemoterapii-pribehy-7492793
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/134137/frejova-o-boji-sve-matky-very-galatikove-69-s-rakovinou-pafko-ji-daval-jen-tri-mesice.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/134137/frejova-o-boji-sve-matky-very-galatikove-69-s-rakovinou-pafko-ji-daval-jen-tri-mesice.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/115640/tajemstvi-jany-sulcove-a-ladislava-freje-milenecky-pomer-za-zady-partneru.html
