Článek
27. května 1931 je soudní síň v jihoafrickém King William’s Town zaplněná k prasknutí. Na stole před státním zástupcem leží lebka hrocha – očištěná od masa a provrtaná dvěma otvory tam, kde ji zasáhly kulky. Vedle lebky jsou opřeny čtyři lovecké pušky.
Před soudem stojí čtyři nervózní muži ve venkovských oblecích. Jsou to bílí farmáři z Východního Kapska, kteří se přišli přiznat k zastřelení nejznámějšího zvířete široko daleko. Jejich obětí byla hrošice, o jejíž dlouhé pouti psaly noviny po celé zemi.
Hroch v cukrové třtině
Příběh začal na konci roku 1928 na severu jihoafrické provincie Natal. V okolí řeky Tugely a laguny St. Lucia tehdy žilo několik hrochů, avšak žádný z nich se obvykle nevydával daleko mimo svůj domovský vodní revír. V listopadu toho roku ale místní obyvatele překvapila zpráva: poblíž vesnice New Guelderland, severně od města Stanger, se mezi poli cukrové třtiny potuluje velký hroch.
23. listopadu 1928 o tom referoval deník Natal Mercury, který k článku připojil i unikátní fotografii z terénu. Jeho odvážný fotograf se tehdy schoval v křoví jen pár metrů od zvířete, aby získal snímek mohutné siluety mezi lány třtiny. Byla to první dochovaná fotografie onoho hrocha a na dlouho také poslední, protože v dalších letech se podobná příležitost téměř nenaskytla.
Nikdo nevěděl, odkud hroch přesně přišel ani co ho vyhnalo na tak dlouhou pouť. Na základě výskytu hrochů v oblasti se soudilo, že pochází z močálů u jezera St. Lucia v severním Natalu. Jisté bylo jen to, že jde o samotářského jedince neobvyklého chování: opustil svůj domovský revír a vydal se stovky kilometrů směrem na jih, k obydlenějším krajinám. V té době už přitom volně žijící hroši v celé Jižní Africe zdaleka nebyli běžní.
V Kapsku byli vybiti už koncem 19. století a i v Natalu ustupovali člověku do odlehlejších oblastí či rezervací. Tím větší senzaci vyvolal osamělý hroch, který se zničehonic objevil v krajině farmářů a vesnic a zdánlivě mířil dál podél pobřeží.
Zprávy o „tuláckém“ hrochovi začaly vycházet pravidelně. Zvíře se obvykle přesouvalo v noci a přes den se ukrývalo v řekách či mokřinách, takže dlouhé dny či týdny nebylo spatřeno.
Pak se ale znovu objevilo kilometr či desítky kilometrů od předchozího místa. Novináři, fascinovaní neobvyklým putováním, začali hrochovi přezdívat Hubert. Domnívali se totiž, že jde o samce. Časem se hroch Hubert stal celebritou – lidé z okolních vesnic se chodili dívat na stopy a každý jeho výskyt budil pozornost.
Noviny líčily jeho údajné kousky téměř lidskými slovy: popisovaly, že je mazaný, hravý, občas znuděný a jindy jakoby zvědavý. Vysoké nebezpečí v něm kupodivu neviděli ani ti, kterým zvíře pošlapalo úrodu. Namísto strachu se zvolna šířil národní soucit a sympatie k „putujícímu hrochovi“.
Nečekané návštěvy v Durbanu
Během prvních měsíců roku 1929 doputoval Hubert až k Durbanu, hlavnímu městu Natalu. Tam se slavný hroch přiblížil do těsné blízkosti lidských sídel. Nějaký čas se zdržoval u ústí řeky Mhlanga, jen patnáct kilometrů od centra Durbanu. V březnu a dubnu 1929 se objevovaly zprávy, že hroch viditelně míří k městu. Úřady a zoologové tehdy zbystřili: obávali se, jak dopadne setkání rozměrného divokého zvířete s rušným přístavním velkoměstem.
Prvního dubna 1929 – shodou okolností na apríla – se v Durbanu skutečně objevil hroch. Podle dobových zpráv spatřili časně ráno svědci na hlavní třídě West Street mohutné zvíře, jak kráčí po silnici ztichlým městem. Někteří lidé to zpočátku považovali za vtip nebo fámu, ale svědkové trvali na svém: do centra Durbanu se zatoulal hroch. Přivolané hlídky už zvíře nenašly – hroch zřejmě včas zahnul zpět k poblíž tekoucí řece a zmizel.
Je pravděpodobné, že oním návštěvníkem byl právě putující Hubert. Od té doby jej začal durbanský tisk nazývat „tím slavným tulákem“ a připisoval mu takřka až lidskou zvídavost. Hubert nakonec Durbanem úspěšně prošel, aniž by způsobil kalamitu. Pohyboval se většinou po okrajích města. Zamířil k ústí řeky Umgeni, které tvoří severní hranici Durbanského zálivu.
Prošel po okolních plážích a podle jednoho záznamu dokonce zavítal na místní golfové hřiště u pobřeží. Dva policisté tam posléze zkoumali v písku veliké otisky tlap a ujistili veřejnost, že patří hrochovi. Ten už byl ale tou dobou znovu na cestě. Z Durbanu se vydal dál na jih podél Indického oceánu a nechal velkoměsto za sebou.
Od Natalu do Východního Kapska
Jak Hubert opouštěl Natal, nezpomaloval. Pohyboval se podél tzv. Divokého pobřeží – přes území obývaná z velké části domorodými komunitami Zuluů a Xhosů. Nikde ho ale nečekalo nebezpečí ze strany lidí. Naopak, zprávy o „národním hrochovi“ pronikly i sem a místní lidé ho často přijímali s úctou.
V jednu dobu se Hubert zabydlel u vesnice Anerley, kde nedaleko pobřeží obdělávali půdu indičtí zemědělci. Těm hroch zničil nejednu zeleninovou zahradu, přesto mu neublížili – naopak mu žertem začali říkat „Ochránce chudých“ a přáli si, aby v pořádku pokračoval dál a hlavně co nejdříve opustil jejich pole. Jinde se kolem hrochova putování zrodily pověsti.
V Pondolandu, na území kmene Pondo při jihovýchodním pobřeží, například lidé zvažovali, zda nejde o převtěleného ducha dávného náčelníka nebo léčitele, který se vrátil, aby mezi lidmi vykonal něco dobrého. Hubert už nebyl vnímán jako obyčejné zvíře – stal se součástí místního folkloru. Koncem roku 1929 hroch překročil hranice Natalu do provincie Kapsko.
Na počátku roku 1930 pronikl až do městečka Port St. Johns, které leží na pobřeží u ústí řeky Umzimvubu. Tam došlo k jedné z nejpamátnějších epizod celého putování. Jedné noci se osamělý hroch objevil přímo na travnaté ploše uprostřed Port St. Johns, na tržišti zvaném Market Square.
Klidně se pásl na trávě. Rušilo ho jen několik toulavých psů. Když na zvíře místní obyvatelé posvítili baterkami, Hubert se podle svědků nenechal zahnat. Naopak se prý rozvážně posadil na zadní jako ohromný pes a v tom zvláštním podřepu zůstal nehnutě hledět do tmy, jako by přemýšlel, co dál. Dav přihlížejících ztichl – nikdo si netroufal přiblížit se. Po chvíli se hroch zvedl, zvolna se otočil zpět směrem k řece a odpochodoval do tmy. Zdálo se, že ruch malého městečka byl i na hrocha příliš.
V Port St. Johns a okolí pak Hubert zůstal několik měsíců. Usadil se ve sladkých vodách řeky Umzimvubu a odpočíval po stovkách kilometrů pochodu. Pro obyvatele se stal známou atrakcí – po ránu ho občas vídali, jak se brodí mělčinami řeky, a návštěvníci ze vzdálenějších koutů země se vypravovali do Port St. Johns se skrytou nadějí, že zahlédnou slavného „cestujícího hrocha“.
V té době už se z novin dobře vědělo, o jak výjimečné zvíře jde. Správci zoologických zahrad a lovci také začali uvažovat, jak by putování mohlo skončit. Hrocha Huberta zatím nikdo neoficiálně neprohlásil za chráněného – pohyboval se volně mimo národní parky – ale jeho popularita ho do jisté míry chránila.
Tehdejší jihoafrické zákony řadily hrochy mezi takzvanou královskou zvěř, tedy lovnou zvěř s určitým omezením, a navíc v Natalu úřady zvažovaly, že konkrétně Huberta nechají prohlásit za zvlášť chráněného.
Smrt u řeky Keiskamma
Začátkem roku 1931 pokračoval Hubert dál k jihu, směrem k vnitrozemí Východního Kapska. V březnu došel až k East Londonu, velkému městu na pobřeží. Zde se k němu přiblížila civilizace i nevyžádaná pozornost ze strany lidí. Správci zoologických zahrad už byli rozhodnutí pokusit se slavného hrocha zajmout, než unikne ještě dál.
V okolí East Londonu se proto v dubnu 1931 objevila skupina, která se jej pokusila odchytit pro zoologickou zahradu ve vzdáleném Bloemfonteinu. Hroch ale zůstal věrný své pověsti mazaného tuláka: než stačili lidé cokoliv podniknout, zmizel po anglicku.
Vytratil se z dohledu, stejně jako mnohokrát předtím, když ho někdo pronásledoval. Díky tomu se Hubertovi podařilo vyhnout lidem, kteří by jej zavřeli do klece. Jenže zanedlouho potkalo hrocha jiné nebezpečí – a to v místech, kde ho nikdo nečekal.
V druhé polovině dubna 1931 se Hubert přesunul k vodám řeky Keiskamma jižně od města Peddie. V těchto koutech Východního Kapska nepřišla zpráva o jeho blízkosti včas. Pro čtveřici mužů z rodiny Marxových, kteří tam farmařili, byl velký neznámý živočich v okolí důvodem k poplachu. 23. dubna 1931 brzy ráno objevili Marxovi na svém poli rozdupanou půdu a obrovské stopy.
Sledovali je k říční zátočině, kde uviděli samotného hrocha Huberta, jak odpočívá ve vodě. Negramotní venkované zřejmě netušili, že jde o proslavené a fakticky chráněné zvíře. Viděli jen obřího tvora a rozhodli se ho zastřelit dřív, než jim uškodí. V zarostlém břehu nad řekou zaujali postavení a společně vypálili několik ran. Jedna z kulek zasáhla hrocha do hlavy. Zraněné zvíře se ponořilo pod hladinu a zemědělci předpokládali, že zahynulo.
Až druhého dne bylo tělo hrocha nalezeno, jak plave břichem vzhůru po řece. Proud ostatky donesl na území sousední farmy s příznačným jménem Good Hope. Právě odtud se zpráva o zabitém hrochovi dostala k úřadům. Když ji 25. dubna otiskl list Natal Mercury, vzbudila obrovskou odezvu.
Noviny psaly o „úkladné popravě“ slavného zvířete a přirovnávaly konec jeho pouti ke scéně z divokého západu. Případem se okamžitě začala zabývat policie. Vyšetřovatelé v první chvíli dokonce předpokládali, že mohlo jít o čin domorodých lovců, a zvažovali vypsání odměny za svědectví mezi místními Afričany.
O zabité zvíře jako první projevil zájem ředitel Kaffrarianského muzea v nedalekém King William’s Town. Hned po zprávě o nálezu ostatků se vydal i se svým asistentem na místo a ujal se mrtvého těla. Zklamaní střelci ze sousedství překvapivě nekladli žádný odpor. Muzejníci museli urychleně jednat – mršina v jarním horku rychle hnila, a bylo ji proto potřeba stáhnout z kůže co nejdříve.
Ještě tentýž den pozdě večer, za pomoci několika místních dobrovolníků, byla těžká hroší kůže pečlivě stažena z těla. Zachován zůstal také mohutný lební skelet. Obojí pak tým muzejníků převezl autobusem do King William’s Town, aby mohli začít s konzervací. A také se ukázalo, že nejde o hrocha, ale hrošici.
Ve městě mezitím zavládlo pozdvižení. Před budovou muzea se tísnily davy zvědavců, kteří chtěli spatřit aspoň část slavného zvířete – někteří neváhali šlapat po záhonech a přelézat plot, aby dobře viděli do dvora, kde muzejní preparátor čistil Hubertiny ostatky.
Do muzea dokonce začaly docházet kondolenční dopisy adresované „Hubertě“ a drobné peněžní dary na preparaci hroší kůže. V očích veřejnosti byl z putujícího hrocha už dávno národní miláček – a teď náhle i mučedník.
Život po životě
Necelý měsíc po incidentu se pachatelé rozhodli vyjít s pravdou ven. 21. května 1931 se čtyři farmáři z rodiny Marxových dostavili na policii a přiznali, že hrocha zastřelili. O týden později proběhl v King William’s Town soud, který přilákal obrovskou pozornost. Muži – otec Nicholas Marx, jeho dva synové a jeho zeť – stanuli před soudcem obviněni z nedovoleného lovu hrocha, jenž byl úředně prohlášen za chráněnou královskou zvěř.
Soudní přelíčení mělo i symbolický rozměr: na stůl v síni byla položena Hubertina lebka s patrnými průstřely a vedle ní zabavené pušky obžalovaných. Obžalovaní tvrdili, že byli negramotní, v izolovaném kraji nikdy neslyšeli o „slavném putujícím hrochovi“ a neuvědomili si, že páchají něco špatného. Jeden z nich se hájil tím, že chtěl kůži zastřeleného tvora věnovat muzeu, protože neznámé zvíře považoval za přírodovědný unikát.
Jeho výpověď však zpochybnil svědek z řad služebnictva, který slyšel střelce mluvit o kvalitní kůži na výrobu bičů. Všichni čtyři byli uznáni vinnými z usmrcení chráněného zvířete a potrestáni pokutou 25 liber (s alternativou tříměsíčního vězení).
Pro mnoho rozhořčených lidí šlo o mírný trest. Z lovců, kteří Hubertu zabili, se tak jako tak stali doživotní „padouši“ v příběhu, který znal celý národ. Z preparované Hubertiny kůže se mezitím stala muzejní hvězda. Ředitel Kaffrarianského muzea v King William’s Town si uhájil právo na její vlastnictví.
Protože v Jižní Africe nebyla vhodná kapacita pro kvalitní vycpání tak velkého exempláře, převezlo se vše potřebné lodí do Evropy. Známá londýnská taxidermická firma Gerrard & Sons pak několik měsíců pracovala na zhotovení co nejvěrnější podoby hrocha.
V roce 1932 se vycpaný hroch vrátil do Jižní Afriky – a dočkal se přivítání, jaké nemá obdoby. Na nádraží v East Londonu, kam preparovaný exemplář dorazil, čekalo na vlak podle zpráv až dvacet tisíc lidí. Celý průvod pak doprovodil nákladní vůz s bednou obsahující Hubertu do King William’s Town. Tam se hrošice konečně stala stálým exponátem v Kaffrarianském muzeu.
Vycpaná Huberta je dodnes atrakcí, byť jméno muzea se změnilo. Od roku 1999 nese instituce název Amathole Museum a svým návštěvníkům se hrdě prezentuje jako „Domov Huberty“. V tamním vestibulu stojí rozměrná skleněná vitrína a v ní skoro třímetrové tělo hrošice, opravené a vyčištěné několika generacemi preparátorů.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Huberta_(hippopotamus)
https://museum.za.net/the-killing-of-huberta-and-its-legacy/
https://scielo.org.za/pdf/kronos/v30n1/07.pdf
https://journals.co.za/doi/epdf/10.10520/AJA02590190_638
