Článek
Bylo mu pět let, když si uvědomil, že nikdy nebude jako ostatní chlapci. Zatímco synové vikinských velmožů v jeho věku zápasili na dvoře a s jekotem metali drobnými oštěpy, on zůstal sedět opřený o dřevěný sloup.
Jeho nohy byly tenké, bezvládné; neunesly ho ani o pár kroků. Viděl, jak se na něj dívají – se soucitem a možná i strachem. V hloubi duše už tehdy cítil, že je prokletý. A že to, co nemá v těle, bude muset dohnat duchem.
Jeho matka Aslaug prý to prokletí předvídala dřív, než přišel na svět. Když se slavný vikinský náčelník Ragnar Lothbrok po dlouhých cestách vrátil domů, varovala ho: vydržet tři noci bez tělesné rozkoše, aby jejich další potomek nebyl znetvořený.
Ragnar nevydržel. A tak se jim narodil syn, který „měl místo kostí jen chrupavky“ a do boje ho nosili na štítě. Ivar – tak ho pojmenovali. Ivar Bezkostný, říkali jedni s posměchem, druzí s úctou. O jeho původu se tradovalo, že je synem krále Ragnara a čarodějky, dítě zplozené z touhy tak divoké, až ohnula osud.
Otec se prý zděsil a uvažoval, že takového chromého syna zabije – u vikinského válečníka by to nebylo nic nečekaného. Neudělal to. Věštba slibovala jeho synům velikost, a tak Ragnar malého mrzáčka ušetřil.
Tento příběh známe ze středověké Ságy o Ragnaru Lodbrokovi. Nejspíše se za mnohá staletí odchýlil od skutečnosti, ale Ivar skutečně žil. A nejspíš měl nějaké genetické postižení.
Ivar rostl pomalu, ale nezvykle. Nikdy se nenaučil chodit, jeho nohy zůstávaly ochrnuté. Přesto rychle sílil v jiných ohledech. Už jako chlapec měl pronikavý pohled a jazyk ostrý jako nůž. Zatímco ostatní cvičili boj, on sedával po večerech u ohně a naslouchal starým bojovníkům.
Pamatoval si každou radu, každou historku o bitvách a strategii. Vždy se dokázal prosadit mezi zdravými bratry – Björnem, Ubbe, Halfdanem a dalšími Ragnarovými syny. Když se přeli, koho poslechnout, vyhrával Ivarův klidný hlas. Byl nejstarší z dětí královny Aslaug a od mládí zastiňoval ostatní důvtipem. Sám bojovat nemohl, ale o to bystřejší měl mysl.
Bylo mu sotva dvacet, když se jeho život od základů změnil. Ze západu dorazila zpráva, že Ragnar Lothbrok padl. Starý král, Ivarův otec, byl zajat při výpravě v Anglii. Severští bohové mu nepomohli – cizí panovník ho nechal hodit do jámy zmítající se hady. Ragnar zemřel o samotě v temnotě, prokousán jedovatými zmijemi.
O Ragnarově smrti v hadí jámě vyprávějí především severské ságy. Anglosaské kroniky ji přímo nezmiňují, proto je otázkou, zda se tato scéna skutečně odehrála, nebo jde o dramatický obraz pozdějších vypravěčů.
Posel z Anglie líčil tu scénu se staženým hrdlem. Před dvoranou vládl chlad a ticho. Ivar seděl nehnutě na svém štítě. Než promluvil, zavřel na okamžik oči. Snad v sobě potlačil vzlyk, snad jen přemýšlel.
Pak pronesl několik slov v dávném jazyce – tichou přísahu pomsty. Jeho bratři stáli kolem jako sochy; nemohli tušit, co se zrodilo v chromém muži se skelnýma očima. Ivar jim to záhy ukázal.
Rok 865. Ze skandinávských fjordů vypluly desítky draků – dlouhých vikinských lodí s dračími hlavami na přídi. Vedl je Ivar Bezkostný a jeho bratři. Poprvé spojili rozdrobené vikinské rody k jediné obří armádě. Angličané ji zděšeně nazvali „Velké pohanské vojsko“.
Toho roku se toto vojsko vylodilo na pobřeží Východní Anglie. Vesničané zírající na šiky statných bojovníků s vlčími kožešinami a sekerami museli tušit, co přichází. Ivar se stal hlavním velitelem invaze – ačkoli seděl na štítě neseném čtyřmi muži, budil větší hrůzu než kdokoli z po zuby ozbrojených hrdlořezů pod ním.
Východní Anglie raději nabídla vetřelcům mír a koně. Chtěli se jich zbavit a poslat je dál. Ivar se pousmál a přijal. Věděl, že svůj skutečný cíl má severněji.
Ještě téhož roku vytáhl na Northumbrii, království, kde zahynul jeho otec. Ivar neponechal nic náhodě. U Northumbrie panoval chaos – legitimní král Osberht byl sesazen a trůn uchvátil jistý Ælla, Ragnarův vrah. Teď, tváří v tvář vikinské hrozbě, se Osberht a král Ælla rozhoupali ke spolupráci.
Na jaře roku 867 oba rivalové spojili své síly a vytáhli s velkým vojskem k městu Yorku, které Ivar obsadil dřív. Mysleli, že vikingskou posádku ve městě zaskočí. Jenže Ivar Bezkostný s nimi počítal.
Nechal Anglosasy vniknout za hradby, aby je vzápětí i s králi sevřel v pasti. Při ranním šeru se ulicemi Yorku rozlehl bojový pokřik Seveřanů. Vrhl se na vetřelce ze všech stran. Rozzuření Dánové pobili valnou část anglického vojska přímo ve městě.
Ti, kteří zůstali vně hradeb, se dali na zoufalý útěk. Mezi padlými na bitevní pláni zůstali i král Osberht a král Ælla. Ivar měl svého úhlavního nepřítele konečně v rukou.
Pro krále Ællu vymyslel odplatu, při níž tuhla krev v žilách i ostříleným válečníkům. Ságy vyprávějí, že Ivar nechal připravit prastarý rituál – „krvavého orla“. Pomsta hodná boha Odina, kterou pohané vyhrazovali těm nejnenáviděnějším nepřátelům.
Vikingové svého zajatce vlekli na blízký pahorek. Ælla, raněný a svázaný, ztěžka popadal dech. Ještě netušil, co ho čeká. Ivar seděl nablízku, chladný a mlčenlivý, když kat začal na králových zádech kreslit orla nožem: „Oběti se při ní rozřízla záda a oddělila žebra od páteře. Nakonec kati vyňali plíce a žebra naaranžovali tak, aby připomínala orlí křídla.“
Tak popisují severští kronikáři onen hrůzný obřad. Podle skaldské básně o Ragnarových synech Ivar sám vyřezal králi Ællovi orla na záda: „A Ellovi na záda, ten, kdo sídlil v Yorku, Ívar, orla vyřezal.“ Když bylo po všem, Ivar pohlédl do zkrvavené ranní oblohy. Jeho pomsta byla vykonána.
Vikingové teď ovládli Northumbrii. Ivar Bezkostný dosadil v Yorku loutkového krále, který by za něj spravoval dobytá území. Nespokojil se ale s jednou provincií. Obrátil svou pozornost na jih. Roku 868 vytáhl do království Mercie. Seveřané zaútočili na Nottingham, strategické město na řece Trent.
I tady narazili na tuhý odpor – mercejský král Burgred povolal na pomoc vojvody z Wessexu, bratrance Æthelreda a Alfréda, budoucího krále Alfréda Velikého. Spojené anglické voje obklíčily Ivara v Nottinghamu. Mladý velitel seděl na hradbách a díval se dolů na tisíce štítů se znakem bílého kříže.
Většina by pomýšlela na útěk nebo zoufalý průlom. Ivar se jen ušklíbl. S Angličany se vychytrale dohodl na míru. Věděl, že čas hraje pro něj. Jakmile Wessexané odtáhli, jeho vojsko se stáhlo do Yorku. Ani v nejmenším to nevzdával. Čekal na další příležitost.
Do roka ji dostal. Roku 869 udeřili Dánové na střed Anglie znovu a tentokrát jejich cílem bylo království Východní Anglie. Ivar Bezkostný se vrátil na místo, kde se před lety vyloďoval, nyní však jako dobyvatel. Jeho bratři Halfdan a Ubbe s ním stáli v čele tisíců bojovníků – a proti nim stál mladý král Edmund.
Ten příběh se dochoval v několika verzích, každá zdůrazňuje něco jiného. Podle latinské legendy nabídl Ivar králi Edmundovi, že ho ušetří, když se vzdá křesťanské víry a podrobí se pohanům. Edmund, který byl hluboce zbožný, odmítl.
V tom okamžiku pečeť jeho osudu praskla. Vikingové ho zajali, bičovali ho a vláčeli ke stromu v lesíku u vesnice Hoxne. Tam ho přivázali ke kmeni jako živý terč. „Říká se, že jeho tělo bylo tak plné šípů, že vypadalo jako dikobraz,“ líčí legenda.
Šípy pronikaly do masa a mladý král prý ani nekřičel – modlil se k Ježíši, až dokud v něm zbyla síla. Ivar se díval, jak z něj jeho střelci činí mučedníka. Když ho ta zábava omrzela, přikázal setnout Edmundovu hlavu.
Tak skončil anglosaský král, kterému pak církev přiřkla přízvisko Mučedník. Z bezbožných pohanů se rázem stali nástroje boží vůle – alespoň v očích prostých lidí, kteří na místě králova posledního výdechu začali uctívat jeho památku.
Takto to líčí pozdější legendy o svatém Edmundovi. Skutečný průběh jeho smrti neznáme – jisté je jen to, že padl rukou Dánů a byl brzy uctíván jako mučedník
Ivar Bezkostný mezitím v tichosti dokončil, co započal. Do konce roku 869 padla celá Východní Anglie do rukou vikingů. Seveřané vyplenili kláštery a usedlosti, zabrali půdu a poprvé v dějinách tam zůstali přezimovat jako páni.
V následujících letech se skoro celá východní polovina anglického ostrova podvolila dánskému právu a zvykům – oblasti se začalo říkat Danelaw, Dánské léno. Ivarův sen o dobytí otcovy říše se naplnil. Vypadalo to, že ho nikdo nedokáže zastavit.
A přece tu byla jedna síla, které neunikne žádný člověk. Ivar, opojený vítězstvím, tušil, že svět za Lamanšským průlivem mu už nemá co nabídnout. Otočil tedy kormidlo svých lodí k rodné Skandinávii – a dál, na západ. Vydal se přes moře do Irska, kde si už dříve upevňoval moc.
V Předvečer Všech svatých roku 870 se vikingští válečníci vedení Ivarem a jemu spřízněným králem Olafem Bílým shromáždili u mohutné čedičové skály na řece Clyde. Pod nimi ležela pevnost Dumbarton – hlavní město keltského království Strathclyde. Ivar obléhal hradby dva dlouhé měsíce.
Když skotská pevnost konečně padla, nechal ji vydrancovat do posledního kamene. S bohatou kořistí – a se stovkami zajatců spoutaných v podpalubí – se potom vrátil do irského Dublinu, svého nového sídla. Tam někde, v bažinaté nížině u moře, Ivar Bezkostný náhle zmizel z dějin.
Psal se rok 873. Podle irských letopisů právě toho roku zemřel v Irsku jistý král Ímar – vládce Vikingů v Dublinu a okolí, „náhlou a hrůznou nemocí“. Letopisci suše dodali: „tak se to Bohu zalíbilo.“ Ivar a Ímar jsou pravděpodobně jedním a tímtéž člověkem.
Někteří badatelé to přijímají, jiní upozorňují, že mohlo jít o dvě různé osoby. Extrémní podobnost jmen ale myšlenku jedné osoby podporuje.
Zpráva o Ivarově skonu se roznesla jako mrazivý vítr. Vikingská říše v Anglii rázem zeslábla. Bojovníci, kteří dříve následovali chromého stratéga jako neporazitelného boha války, ztratili jednotnou vůli. Moc nad Danelaw rychle převzali jiní velitelé a mezi nimi zavládly spory.
Na jihu Anglie mezitím nabíral sílu jediný dosud nepokořený panovník – král Alfréd Wessexský, zvaný Veliký. Začal Anglii pomalu dobývat zpět. Ivarovi mladší bratři se pokusili v invazích pokračovat, ale bez jeho vedení je provázely spíše prohry. Do deseti let Anglosasové sjednotili obranu a zastavili vikinskou expanzi. Pohané přišli o jih ostrova a nakonec byli nuceni uzavřít s Alfrédem mír.
Kde zůstaly Ivarovy ostatky, nikdo přesně neví. Podle pověsti se Ivar Bezkostný nechal pochovat v zemi svých nepřátel, v samotné Anglii. Před smrtí prý vydal podivný příkaz – položit jeho tělo na místě, kde bude chránit pobřeží před vpádem cizinců.
Jak dlouho může mrtvý strážit zemi? Sága praví, že to fungovalo. Pár století na to se prý normanský vévoda Vilém Bastard vylodil poblíž staré mohyly, kde podle místních odpočíval slavný vikingský vůdce.
Vilém nechal vykopat jeho nerozložené tělo a spálit jeho kosti na popel – a teprve poté vytáhl do vnitrozemí a Anglii dobyl. Legenda, možná. Přesto archeologové v Reptonu v Derbyshiru našli hrob ze správného období: ve starém kostelíku ležel částečně rozložený koster neobyčejné velikosti, údajně téměř devět stop vysoký válečník obklopený kostmi dalších 249 těl.
Mohla by to být Ivarova mohyla? Jisté je jen to, že příběh Ivara Bezkostného žije dál. Z mrzáka, kterého se kdysi lidé štítili, se stal dobyvatel přepisující mapy Evropy. Z muže, jenž neudělal jediný krok po svých, se stal postrach celých království. Jeho jméno dodnes nese zmrzlé severomořské pobřeží – a v dějinách Vikingů patří mezi ta největší.
Archeologové možnost připouštějí, ale přímý důkaz chybí. Stejně tak historka o Vilémovi, který měl Ivarovo tělo spálit, je spíš legendou než faktem.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Ivar_the_Boneless
https://www.historyhit.com/facts-about-ivar-the-boneless/
https://www.worldhistory.org/Ivar_the_Boneless/
https://www.englishmonarchs.co.uk/vikings_10.html
https://www.historydefined.net/ivar-the-boneless/
https://vikingr.org/explorers/ivar-boneless
https://exequy.wordpress.com/2011/09/24/ivar-ragnarsson/
https://www.stoplusjednicka.cz/krvavy-orel-co-obnasel-brutalni-vikinsky-ritual-komu-byl-urcen
https://www.dotyk.cz/magazin/ivar-bezkosty-30001227.html
https://www.dotyk.cz/magazin/svaty-edmund-vikingove-30000124.html
https://e-stredovek.cz/post/britanie-mezi-kelty-anglosasy-normany/
https://www.livescience.com/61646-viking-warriors-grave.html
https://thewarriorlodge.com/blogs/news/the-real-ivar-the-boneless
