Iveta Bartošová: jak předpověděl Pavel Novotný, bulvár uštval princeznu popu k smrti

„Maminko, mám tě ráda, měj se hezky a dej na sebe pozor!“ Jen několik prostých slov. Rozloučení, které se tvářilo jako obyčejný hovor mezi matkou a dcerou. Byl konec dubna 2014 a Svatava Bartošová netušila, že slyší hlas své Ivety naposledy. Dcera ji klidně ujišťovala, že už bude všechno v pořádku, a prosila maminku, ať se o ni nebojí.

Když se paní Svatava zeptala, zda si zavolají zase zítra, odpovědí jí byla právě tato zvláštně definitivní věta – poklidné „mám tě ráda“, za kterým zůstal viset ve vzduchu nejasný stín. Tehdy ještě nikdo netušil, co to doopravdy znamená.

O den později Svatava zjistila to, co nechce zažít žádný rodič. Časně ráno 29. dubna 2014 vyrazila Iveta Bartošová z domu v pražské Uhříněvsi. Bylo jí 48 let. Kráčela sama, tiše, kolem ranně zamženého rybníka směrem k železniční trati za vsí.

Jen pár set metrů od svého domu si nakonec dřepla mezi koleje a čekala na blížící se vlak. Kolem půl dvanácté projížděl osobní vlak CityElefant na Benešov. Strojvedoucí zahlédl na kolejích nehybnou postavu, zatroubil, aktivoval rychlobrzdu – marně.

Střetu již nemohl zabránit. Iveta ležela napříč kolejištěm a „nechala se přejet projíždějícím osobním vlakem“. Náraz ji usmrtil prakticky okamžitě.

Zpráva o tragédii se rozletěla republikou během několika minut. Zemřela Iveta Bartošová. Teprve později vyšlo najevo, že na místě nechala dopis na rozloučenou adresovaný svým nejbližším. Slova v něm napsaná oranžovým zvýrazňovačem odhalila hloubku zoufalství, které v sobě nosila: „Milí nejdražší, prosím odpusťte mi, jenom vám přidělávám starosti. Zbožňuji vás. Tohle už se nedá zvládnout. Miluju vás, hlavně Arťo – odpusť – tvoje navždy máma,“ stálo rozechvěle na papíře.

Co se muselo stát, že jedna z nejzářivějších hvězd české pop-music došla až k takto zoufalnému konci? Jaké životní peripetie ji přivedly na koleje smrti?

Ještě pár let předtím zářila na pódiích a tisíce fanoušků ji zbožňovaly. Iveta Bartošová, přezdívaná „princezna českého popu“, patřila v 80. a 90. letech k nejoblíbenějším zpěvačkám v zemi.

Získala tři Zlaté slavíky a čtyřikrát zvítězila v televizní anketě TýTý. Její hity – „Tři oříšky“, „Málo mě zná“, „Knoflíky lásky“ a další – zlidověly. Vystupovala v muzikálech, hrála ve filmech. Navenek pohádková kariéra. Uvnitř však už dlouho hlodaly pochybnosti a smutek. Iveta si s sebou nesla bolestnou zátěž, kterou před veřejností tajila – a která se časem prodere na povrch.

První osudový úder přišel už v jejích devatenácti letech. Tehdy prožívala pohádku: coby začínající zpěvačka vytvořila romantickou dvojici s talentovaným zpěvákem Petrem Sepešim. Byli mladí, krásní, zamilovaní – pěvecký a milenecký pár, který národ miloval.

V létě 1985 ale pohádka krutě skončila. Petr se nevrátil z jedné cesty autem: na železničním přejezdu ve Františkových Lázních nerespektoval stažené závory, vjel na koleje a v tu chvíli do jeho vozidla narazil projíždějící vlak.

Souprava táhla Petrův malý vůz ještě sto metrů po kolejích. Jednadvacetiletý zpěvák neměl šanci přežít. Veřejná bezpečnost tehdy cynicky vyčíslila škodu na autě částkou 10 tisíc Kčs. Iveta se z šoku zhroutila. Podle svých blízkých se s náhlým úmrtím první lásky nikdy zcela nevyrovnala. Dlouhé měsíce nedokázala ani zpívat – poprvé poznala, jak chutná skutečné zoufalství.

Koncem 80. let se zdálo, že přece našla svůj osudový přístav. Na vrcholu slávy spojila život s úspěšným skladatelem Ladislavem Štaidlem. O dvacet let starší hudebník se stal jejím partnerem i profesionálním mentorem – a Iveta vedle něj zářila.

Štaidl kvůli ní dokonce opustil dlouholetou práci kapelníka Karla Gotta, plně se soustředil na Ivetinu kariéru a propadl jejímu kouzlu: „Naplno jí propadl, skládal pro ni písničky a vše se točilo jenom kolem ní,“ vzpomínal člen jeho orchestru.

Ivetin hlas zněl na všech velkých scénách a vypadalo to, že profesní úspěch doprovází i soukromé štěstí. Milovala svého „Láďu“ a toužila s ním mít rodinu. Jenže láska s sebou nesla stín. Štaidl byl ženatý a měl pověst nenapravitelného záletníka. Iveta vedle něj trpěla. Sžírala ji žárlivost a strach, že svého charismatického muže nikdy nebude mít jen pro sebe. Nakonec i ona sama podlehla pokušení.

Během natáčení filmu Svatba upírů se v roce 1993 sblížila s hercem Rudolfem Hrušínským nejmladším. Krátký románek – „takový úlet“, jak to sama nazvala – však nezůstal bez následků. Iveta se ze své nevěry sama přiznala Štaidlovi.

Hrdý Ladislav reagoval chladně a nekompromisně: beze slova ji vyzval, ať si okamžitě sbalí věci a odejde z jeho domu.

„Nepadla žádná facka, nic… Řekl mi, že se se mnou ihned rozchází. Že si mám sbalit věci a vypadnout. V noci, prostě okamžitě… A tak jsem se sebrala a šla,“ líčila později Iveta tu mrazivou noc, kdy ji Štaidl opustil. Byl to náhlý pád z výšin – a začátek Ivetina vnitřního pádu.

Rozchod se Štaidlem ji zlomil. Ztratila partnera, oporu i manažera v jedné osobě. Poprvé se pokusila sáhnout si na život: předávkovala se léky, které zapila alkoholem. Tehdy ji naštěstí našli včas. Šokovaný Štaidl si uvědomil vážnost situace. Iveta se vymanila smrti jen o vlásek. A jako by tragédií nebylo dost, přišlo zanedlouho další drama, které by vydalo na film.

V létě 1994 Iveta náhle zmizela. Na čtrnáct dní se po ní slehla zem. Roman Tříska, známý z podsvětí, ji podle jejích slov vylákal z domova, odvezl na chatu a tam ji držel proti její vůli. Vyprávěla pak o děsivých věcech: prý ji zdrogoval prášky, poutal k topení a dokonce balil do alobalu, aby ji „ochránil před mimozemšťany“, zatímco na ní údajně vykonával své zvrácené choutky.

Případ „únosu Bartošové“ neměl v českém showbyznysu obdoby. Soudní proces se táhl dva roky a skončil Třískovým osvobozením – soud totiž prohlásil Ivetino líčení za neprokázané a označil je za výmysl. Co přesně se v oněch dvou týdnech stalo, zůstalo dodnes nejasné. Jisté je, že Iveta se vrátila domů psychicky poznamenaná a traumatizovaná. Její už tak pošramocená duše dostala další krutou ránu.

Štaidl nesl celou tu kauzu velmi těžce – cítil se před celým národem zahanbený a zesměšněný. Jeho vztah s Ivetou se po „únosu“ ocitl na dně. Jeden večer se v záchvatu zoufalství dokonce pokusil Ivetu přesvědčit k šokujícímu činu: navrhl, že společně spáchají sebevraždu.

„Prostě mi vysvětlil, že situace je strašně vážná… že nám nezbývá nic jiného, než se zabít,“ popsala Iveta, jak Štaidl napustil vanu, připravil žiletky a lehl si vedle ní do vody. „Teď ty a potom já, to je jediná šance, jak se můžeme zachránit,“ pobízel ji tehdy podle jejích slov.

Iveta se vyděsila. Z vany vyskočila a odmítla pokračovat v děsivé „společné smrti“. Štaidl okamžitě vstal také – jakoby čekal, že ho zarazí. Oba pak zůstali naživu, ale nic už nebylo jako dřív. Po této děsivé epizodě se prý hudebník k Ivetě začal chovat agresivně a poslední zbytky jejich vztahu definitivně spěly ke konci.

Na sklonku 90. let opustila Iveta luxusní vilu Ladislava Štaidla nadobro. Z velké lásky zbyly trosky – a jeden malý chlapeček, kterého nadevše milovala. V roce 1996 se Ivetě a Láďovi narodil syn Artur. Ivetě se tak splnil sen stát se matkou, ale brzy zůstala s Arturem sama.

Štaidl už se nikdy nechtěl vrátit a pro Ivetu začalo náročné období samoživitelky. Kariéra pokračovala střídavě – dokázala ještě vydat několik úspěšných alb a vyprodávat sály, ale její vnitřní démoni sílili. Závislost na sedativech a alkoholu, která zapustila kořeny už během soužití se Štaidlem, se začala prohlubovat.

Přátelé jí pomáhali, jak se dalo. Největší oporou se jí stala věrná hospodyně a chůva Golda (Zlata) Dvořáková. Ta po více než deset let vedla Ivetinu domácnost a pomáhala jí vychovávat Artura. Golda také dvakrát stála bezprostředně u toho, když si Iveta sáhla na život – a dvakrát jí život zachránila. Poprvé po odchodu Štaidla, podruhé o pár let později, kdy se situace tragicky opakovala.

Iveta byla krásná, slavná a talentovaná – přesto neměla v lásce štěstí. Odchodem Štaidla její smůla na partnery neskončila, spíše naopak. V roce 2006 se zamilovala do herce Zdeňka Podhůrského a na chvíli pookřála. Jenže i tenhle vztah přinesl víc slz než radosti: Podhůrský udržoval kontakty se svou bývalou manželkou a Ivetu vídal jen občas, podle svých nálad.

Ona ho milovala, ale cítila se odstrčená a ponižovaná. Jednoho dne zoufalství opět vyvrcholilo pokusem o sebevraždu: Iveta se předávkovala prášky a zapila je alkoholem. Naštěstí i tentokrát přežila – znovu u toho zasáhla neúnavná chůva Golda.

Následoval vztah se zvěrolékařem Romanem Hankem, který se proměnil v bouřlivou italskou domácnost. Dramatu se stala součástí. Iveta několikrát Romana v hádce vyhodila z domu, aby ho vzápětí vzala zpět, a byla zoufalá, že ani tenhle muž není tím pravým.

Ze smutku nad dalším rozpadem vztahu pak vzešel její nejradikálnější pokus skoncovat se životem. Uzavřela se v koupelně a ve vaně si podřezala žíly. Ve stejné chvíli naštěstí dorazila do domu Golda – a zděšená hospodyně dokázala Ivetu včas zachránit. I tenkrát smrt jen těsně minula.

Po této události se Iveta ocitla na absolutním dně. Třikrát se pokusila zemřít, třikrát zůstala naživu – ale každá z těch zkušeností ji psychicky rozervala. Přesto to nevzdávala. Toužila se vrátit k hudbě, znovu zažít potlesk publika a být pro syna dobrou mámou.

Když v září 2008 prožila sňatek jako z pohádky, mnozí věřili, že se vše v dobré obrátí. Vzala si producenta Jiřího Pomeje a alespoň krátce to vypadalo, že konečně nalezla klid v náručí ochránce.

Nevěsta zářila štěstím, svatba na zámku byla velkolepá a dojatí fanoušci drželi Ivetě palce. Manželství jí dokonce pomohlo k malému comebacku: opět zpívala a v roce 2009 získala po dlouhé době televizní cenu TýTý.

Jenže štěstí netrvalo dlouho. Pohádkový sňatek po dvou letech skončil krachem – Pomejeho dluhy, hádky a vzájemné odcizení vedly k rozvodu v roce 2010. Ivetina duše se tak opět ocitla sama. A navíc ji čekalo jedno z nejtěžších rozhodnutí života.

Roku 2011, ve svých 45 letech, se vzdala milovaného syna. Artur byl tehdy ještě školák. Iveta, zmítaná vleklými problémy, uznala, že pro něj nedokáže být dobrým rodičem. U notáře podepsala dohodu, že syn až do dospělosti zůstane v péči otce, Ladislava Štaidla.

S těžkým srdcem přenechala Artura tátovi, prý pro jeho dobro. „Do osmnácti let by měl být Artur u svého táty. Je to správné rozhodnutí,“ prohlásila tehdy, jako by přesvědčovala sama sebe.

„Budu mít čas sama na sebe a dám si všechny věci do pořádku.“ Jenže do duše se jí vkradla prázdnota. „Nemůžu mu dát to, co by si zasloužil,“ přiznávala smutně vnitřní pocit selhání. Ivetino srdce krvácelo – milovala svého syna nade všechno a teď ho vídala jen zřídka. Ale věděla, že musí něco udělat se sebou. Musela vyhrát bitvu se svými démony.

Začala tedy znovu bojovat. Léčebny, terapie, odvykání – poprvé nastoupila protialkoholní léčení v Kroměříži v roce 2009 a vydržela tam tři měsíce. Poté se držela. Po návratu z léčebny dokonce nějaký čas nepila vůbec – v zoufalé snaze vyléčit se odmítala i nealkoholické pivo, jen aby ji nic nesvádělo zpět k láhvi.

Jenže samota a prázdnota byly silnější. Štaidl jí syna stejně nevrátil, i když sekala latinu. Artura místo ní vodila do školy Štaidlova životní partnerka a zoufalá Iveta aspoň potajmu čekávala za rohem před školou, jen aby svého chlapce alespoň zahlédla z dálky.

Srdceryvná scéna – kdysi slavná zpěvačka postává jako stín za školní zdí a dívá se na vlastní dítě, které nemůže obejmout. Byla z toho strašně nešťastná. A smutek, jak známo, bývá spouštěčem starých závislostí. Nikdo se nedivil, když se její abstinence po čase opět zhroutila jako domek z karet. Tajně se vrátila k pití – a deprese byly zpět.

Následující roky připomínaly houpačku nad propastí. Krátká období naděje střídaly další pády. Ještě jednou se pokusila najít lásku: její život na přelomu let 2012–2013 ovládl kontroverzní podnikatel Josef Rychtář.

Zpočátku vystupoval jako neohrožený bodyguard a partner, který z Ivetina života „odstraní všechny příživníky“. Jenže netrvalo dlouho a sám se stal tím nejproblematičtějším mužem po jejím boku. Než si ho vzala za manžela, odehrála se poslední bizarní epizoda, která plnila měsíce stránky novin.

Zdeněk Macura, Ivetin podivínský „ctitel“ a samozvaný zachránce, ji v červenci 2013 odvezl na prapodivný výlet do Itálie. Tvrdil, že ji unesl z Rychtářova dosahu pro její vlastní dobro – údajně ji chtěl vysvobodit z údajného domácího násilí. Iveta byla tou dobou psychicky rozložená a zřejmě svolila k útěku dobrovolně, snad v pomatené naději, že jinde najde klid.

Macura ji zavezl k Ivetinu italskému exmilenci Domeniku Martuccimu, schovávali se u něj na venkovském sídle, a celá republika fascinovaně sledovala tenhle prchavý pokus o únik.

Bulvární média publikovala fotografie z pláže, kde vyčerpaná Iveta spala v bizarně oblečených plavkách – snímky, které měly dokazovat, že je „šťastná a svobodná“, ale ve skutečnosti působily jen směšně a smutně. Celý národ viděl, že Iveta není v pořádku.

Rychtář zuřil. Označil Macuru za únosce a okamžitě vyrazil do Itálie Ivetu hledat. Když ji našel, odvezl ji zpátky do Česka – přičemž celá akce připomínala spíš lov štvané zvěře, než záchranu křehké ženy. Iveta se vrátila domů do Uhříněvsi zlomenější než kdy dřív.

I přesto se v září 2013 znovu oblékla do svatebních šatů a podruhé se provdala, tentokrát za Josefa Rychtáře. Nikdo by tehdy neřekl, že za pouhých sedm měsíců přijde tragický konec. Zpěvačka po boku Rychtáře prožila svůj poslední rok života.

A ačkoli navenek tvrdila – často až křečovitě – že je „šťastná“, okolnosti naznačovaly opak. Ve vlastní televizní reality show na TV Barrandov se snažila prezentovat rodinnou pohodu, zatímco zároveň unikaly na veřejnost alarmující informace. Rychtář si dokonce nahrával její soukromé hovory (včetně toho posledního s její maminkou) a pouštěl je médiím. Ivetino soukromí přestalo existovat.

Po boku svého druhého muže Bartošová viditelně chřadla. Namísto opory v něm nalezla jen další zdroj úzkosti. Měla čím dál větší problémy s alkoholem a léky, sužovaly ji deprese a záchvaty úzkosti. Na jejím těle se často objevovaly podivné modřiny; nikdy sice veřejně nepotvrdila, že by ji manžel týral, ale mnozí si šeptali své.

Rychtář působil jako chorobně žárlivý strážce, který kontroluje každý její krok. Izoloval ji od starých přátel, rozhádal ji s rodinou. Iveta byla sice „pod dohledem“, ale nikoli v bezpečí – spíš jako pták zavřený ve zlaté kleci. A klec se pomalu potápěla ke dnu.

Zpěvaččina kariéra mezitím definitivně vyhasínala. To, co bývala kdysi závratná jízda na vrchol, se v posledních letech proměnilo v sérii smutných epizod. Už nevyprodávala haly – vystupovala po vesnických zábavách, kam přišlo stěží pár desítek lidí.

Občas nedozpívala ani několik písniček a odcházela ze scény v slzách. Bulvární novináři se na tom všem pásli s neúprosnou krutostí. Mediální hon na Ivetu dosáhl vrcholu v roce 2013, kdy jeden bulvární redaktor veřejně pronesl mrazivou věštbu: „Samozřejmě, my ji skutečně zabijeme. Ona se však zabíjí i sama,“ prohlašoval Pavel Novotný.

Byla to slova cynická, možná teatrálně přehnaná – ale výstižná. Média se Ivetě nevěnovala z lásky, ale parazitovala na jejích skandálech, jak sám Novotný doznal: „Parazitujeme na ní až do konce a ještě půl roku po něm. Je to tvrdé, morálně špatné, ale je to tak,“ prohlásil bez obalu.

Ivetin život se v očích veřejnosti scvrkl na tragikomický seriál plný opileckých excesů a bizarních historek, který bulvár servíroval masám den co den. Její lidská důstojnost brala zas a znovu za své.

Co hůř – v jejím nejbližším okolí se nenašel nikdo, kdo by ji před tím dokázal uchránit. Nikdo ji nechránil, ba naopak – právě ti, kdo by měli stát při ní, mnohdy její soukromí sami servírovali médiím na zlatém podnose.

Manžel Rychtář se pasoval na Ivetina manažera a neostýchal se volat novinářům s každým detailem jejího života. Dokonce i o zprávě její smrti se bulvár dozvěděl dříve než rodina – Rychtář z kolejiště okamžitě telefonoval svým kontaktům, zatímco Ivetina maminka se o tragédii dozvěděla až zprostředkovaně o něco později.

Tak hluboko klesla hranice soukromí. A Iveta? Ta už neměla sílu se bránit. Byla nemocná, vyčerpaná, v koutě. Psychiatr Cyril Höschl později řekl, že Bartošová trpěla zřejmě těžkými depresemi a že její okolí selhalo, když nepřikládalo jejím stavům dostatečnou váhu. Tři pokusy o sebevraždu byly jasným varováním, které se nemělo podcenit. Ale stalo se.

V dubnu 2014, několik dnů před tragédií, se zdálo, že se blíží další bouře. Iveta opět přestávala zvládat skrývat, v jakém je stavu. Týden před smrtí souhlasila s natáčením rozhovoru pro televizi Prima – ve VIP zprávách se objevila vyzáblá na kost a zjevně indisponovaná.

Diváci sotva rozuměli její řeči, mluvila pomalu a zmateně, pohublá tvář se jí bolestně křivila. Působila, jako by byla pod vlivem – ať už alkoholu nebo prášků. Ten pohled vyděsil celý národ. Každému bylo jasné, že Iveta není v pořádku.

Poslední Velikonoce prožila v ústraní. Už téměř nevycházela z domu, jen bloumala po zahradě. Utápěla se v duševním prázdnu, v jakémsi podivném odevzdání. Psychologové později spekulovali, že už tehdy v sobě uzrávala její finální myšlenka – vzdát to. Snad ji poháněl i tichý vzdor vůči manželovi: 29. duben 2014 totiž nebyl náhodný den.

Právě na to datum připadly 56. narozeniny Josefa Rychtáře. Podle znalců lidské duše to mohl být z její strany určitý záměr: zvolit si smrt na partnerův sváteční den je gesto, které se dá číst třeba jako potrestání blízké osoby nebo zoufalá snaha alespoň v posledním kroku „něco říct“.

Rychtář později popíral, že by Iveta trpěla depresemi. Pravda ale je, že Iveta se v těch dnech chovala nezvykle vyrovnaně, téměř klidně – jako člověk, který už se rozhodl. Uspořádala si věci. Věděla, co udělá. Ve svém deníku si k datu 29. dubna poznačila jen jediné: manželovy narozeniny. Nic víc, žádné plány do budoucna. Nic dalšího už neplánovala.

28. dubna, den před tragédií, Iveta ještě naposledy zavolala své mamince. Probíraly běžné věci, Iveta se snažila působit optimisticky. „Říkala mi, ať se o ni nebojím, že už bude všechno v pořádku,“ vzpomínala později paní Svatava.

Maminka ještě netušila, co tím dcera myslí. Když se zeptala: „Ozveš se mi zítra?“, Iveta se jen něžně rozloučila: „Maminko, mám tě ráda…“. Následujícího rána se probudila do chladného jarního dne se zvláštním klidem. Byla rozhodnutá. Nechala doma dopisy na rozloučenou – jeden adresovaný svému milovanému Arturovi a druhý pravděpodobně manželovi.

Vzkaz pro syna opatřila datem 25. 4. 2014, což svědčí o tom, že svůj čin plánovala nejméně čtyři dny. „Jsi dospělý a neztratíš se. Odpusť mi, já už nemám sílu jít dál,“ napsala Arturovi a ujistila ho, že všechen svůj majetek odkazuje jemu. Pak odložila tužku, popadla kabát a tiše za sebou zavřela dveře.

Za pár minut už šla sama známou cestičkou k blízkému železničnímu přejezdu. V duši zvláštní mír. Nevěřila, že ji ještě může něco zachránit. Po letech bojů byla vyčerpaná. „Tohle už se nedá zvládnout,“ napsala přece jasně v dopise. A tak došla až ke kolejím, kde tehdy před 29 lety nesmyslná náhoda připravila o život jejího Petra.

Oba našli smrt pod koly vlaku – on kdysi tragickou nehodou, ona teď vlastním rozhodnutím.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Iveta_Bartošová

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/pavel-novotny-bartosova-bila-a-bulvar.A130722_151128_lidicky_zar

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/674572/11-let-od-smrti-ivety-bartosove-48-co-vse-ji-dohnalo-na-koleje.html

https://cnn.iprima.cz/show-time/sebevrazdy-slavnych-cechu-co-napsala-v-dopise-na-rozloucenou-iveta-bartosova-75537

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/316555/utajene-deniky-ivety-bartosove-ocima-odborniku-pred-smrti-pochybovala.html

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-bartosove-k-sebevrazde-nikdo-nepomahal-opila-nebyla-oznamila-policie-237068

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/742199/10-let-od-sebevrazdy-ivety-bartosove-48-14-muzu-kteri-poznamenali-jeji-zivot.html

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-manzel-bartosove-ukazal-jeji-posledni-vzkaz-synovi-227063

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/uctivanou-i-opovrhovanou-bartosovou-nikdo-nechranil-ba-naopak-331040

https://radiozurnal.rozhlas.cz/zpevacka-iveta-bartosova-spachala-sebevrazdu-skocila-pod-vlak-6297317