James Barry: lékař který provedl jeden z prvních císařských řezů byl žena. Tajil to přes 50 let

Služebná se vylekaně zapotácela a vyběhla z pokoje. Na posteli zůstal ležet drobný zesnulý muž – vyhublý stářím, s bílými vlasy a vrásčitou tváří váženého lékaře. Byl červenec roku 1865 a v londýnském domě právě dozněl život doktora Jamese Barryho, bývalého generálního inspektora vojenských nemocnic.

Jenže v posledních okamžicích Barryho pozemské pouti se stalo něco, co proměnilo jeho klidný odchod v ohromující senzaci. Zatímco si přála splnit jeho poslední vůli – nepřevlékat tělo a neomývat ho – zvědavost té ženy nakonec zvítězila. Opatrně rozhrnula lékařův rubáš a pod látkou nahmátla tajemství, které šestasedmdesátiletý doktor střežil půl století. Tajemství ukryté pod obinadly a vrstvami šatů, jímž riskoval celý svůj život. Doktor James Barry… byl ve skutečnosti žena.

Nebylo to vidět na první pohled. Barryho tělo za života neprozradilo nic, co by jeho důstojnost zpochybnilo. Teď, po smrti, ale stará služebná nevěřila vlastním očím – i když oči zkušené matky devíti dětí neklamaly. Kromě zřetelných ženských znaků našla na břiše zesnulého i bílé strie, jizvičky po dávném těhotenství.

Kdo by to byl řekl? Tento malý prudký stařík, známý vojenský chirurg, který zachránil nespočet životů a osobně znal i samotnou Florence Nightingaleovou, nosil celý život masku. Nikdy nebyl tím, kým se zdál. Jmenoval se při narození Margaret Ann Bulkleyová a všech svých posledních padesát let žil a sloužil v přestrojení za muže.

Tahle šokující zpráva se dlouho utajit nedala. Na světlo vypluly dopisy mezi vedením armády a Barryho osobním lékařem, majorem D. R. McKinnonem. Právě on nebohého doktora ošetřoval v posledních dnech života a vystavil mu úmrtní list – ovšem v dobré víře, že jde o muže.

Nyní musel McKinnon písemně potvrdit neuvěřitelný objev. Vysvětloval, že při nejlepší vůli nic netušil. Když ho služebná obvinila, že je „pěkný doktor, když to nepoznal“, suše odvětil, že „it was none of my business whether Dr. Barry was a male or a female.“ – není přece jeho věcí zkoumat, je-li doktor Barry muž, nebo žena.

V armádních kruzích zavládlo rozpaky obestřené ticho. Úřady rozhodly celou záležitost zamést pod koberec. Zapečetily všechny záznamy o doktorovi na sto let do archivu a doufaly, že se na podivný příběh zapomene.

Jenže jak zapomenout na osud tak výjimečný, jako byl ten Barryho? Abychom jej pochopili, musíme se vrátit na úplný začátek – k dívce, která se narodila do špatné doby a která kvůli svému snu obětovala samu sebe.

Margaret Ann Bulkleyová přišla na svět roku 1789 v irském Corku. Její otec Jeremiah byl obchodník s potravinami, rodina patřila ke střední třídě. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by nejmladší dcera měla vést jiný život než ostatní děvčátka té doby. Jenže koncem 18. století se nad Evropou stahovala mračna.

V Irsku panovala chudoba a nejistota; Bulkleyovým se navíc finančně nedařilo – a když Margaretina staršího bratra zruinovalo několik nerozvážných dluhů, ocitla se rodina na pokraji bídy. V Margaret se však navzdory všemu brzy probudilo odhodlání a vzpurná inteligence. Odmala se zajímala o věci, které tehdejší svět vyhrazoval jen mužům.

Milovala knihy, učila se latinsky a nevadil jí pohled na krev – což byla u dívek nevídaná vlastnost. Když slyšela o slavných bitvách Napoleonských válek, tajuplně šeptávala, že „kdyby se nenarodila jako žena, stala by se vojákem.“ Svému okolí připadala ctižádostivá až bláznivě: jaký osud by asi čekal takovou dívku?

Osud jí bohužel uštědřil ránu z nejkrutějších. V náctiletém věku se Margaret stala obětí sexuálního násilí – pachatelem byl podle pozdějších zpráv její vlastní strýc. Trauma nezůstalo bez následků. Mladinká dívka otěhotněla a k úžasu rodiny přivedla na svět děvčátko.

V duši Margaret se mísil stud, bolest i úzkost; na dítě nebyla připravená. Novorozenou dcerku Julianu proto do své péče převzala Margaretina matka. A Margaret sama? Snad právě tehdy se v ní cosi zlomilo a zrodil se plán tak troufalý, že působil jako holé bláznovství – anebo jako jediná šance, jak uniknout z pekla, které jí společnost nachystala.

Na přelomu 19. století Irsko dívkám jako ona nenabízelo zhola nic: žít s nálepkou „padlé ženy“ a sám uživit dítě bylo nemyslitelné. Margaret byla chytrá a cílevědomá, toužila po vzdělání, a tak se rozhodla vzít život do vlastních rukou. V roce 1805 sbalila několik kufrů a společně s matkou odplula do Anglie. Jejich cílem byl Londýn, kde žil zámožný strýček James Barry – mladší bratr Margaretiny matky.

Tento bezdětný starý pán, známý malíř a akademik, zpočátku pohlížel na neteř nedůvěřivě. Dívka ho však okouzlila svou bystrostí. Brzy pochopil, že má před sebou talent, jaký se rodí jednou za život. Představil Margaret svým přátelům z vyšších kruhů – a události nabraly rychlý spád. Mezi těmi vlivnými muži, kteří se rozhodli dívce pomoci, byl například venezuelský generál a revolucionář Francisco de Miranda nebo skotský hrabě David Steuart Erskine.

Právě v jejich hlavách se zrodila odvážná myšlenka: umožnit Margaret studovat medicínu v přestrojení za chlapce. Pro ni to znamenalo od základů se proměnit v někoho jiného. V roce 1806 však nejprve zasáhla osudová náhoda – strýc James náhle zemřel a Margaret po něm zdědila slušné finance. Bylo jí pouhých sedmnáct let, ale v hlavě už nosila jasný cíl. S pomocí rodinného jmění a přátel teď mohla zkusit nemožné.

Zmizení Margaret Bulkleyové z Londýna proběhlo nenápadně. Jeden listopadový den roku 1809 se dívka jednoduše vytratila – a na její místo nastoupil její údajný bratranec, drobný šestnáctiletý mladík James Barry. Ve skutečnosti to byla ona, maskovaná v pánském oděvu.

Tělo si stáhla obinadly, oblékla volný kabát s vysokým límcem a do bot si vložila silné vycpávky, aby dohnala výšku. Světlé vlasy si ostříhala nakrátko. Největší problém však představoval její hlas: zněl příliš žensky, vysokým nesmělým tónem. James Barry proto o sobě tvrdil, že je ještě dítě.

Přiznal se k věku čtrnácti let – a svou hladkou tvářičku, chlapeckou postavu i pisklavý projev omlouval tím, že je „prostě příliš mladý“. Mnozí mu to uvěřili. Tam, kde snad přece jen klíčilo podezření, nastoupil vliv urozených známých. A tak nic nebránilo tomu, aby byl James Barry na podzim roku 1809 zapsán ke studiu medicíny na prestižní univerzitě v Edinburghu.

Po tři roky žila Margaret v kůži Jamese dnem i nocí. Přes den vysedávala v přednáškových sálech a po nocích se hrbila nad anatomickými učebnicemi. Výuka medicíny na počátku 19. století nebyla žádná idyla: hodiny pitev v nevyhovujících podmínkách, všudypřítomný pach smrti, ohromné psychické vypětí.

Mladý Barry to však všechno vydržel. Úzkostlivě si hlídal svou masku – nikdy si před kolegy nesundal kabát, na veřejnosti nemluvil o ženských tématech, vyhýbal se milostným nástrahám. I tak budil pozornost. Zkoušející profesoři se při závěrečných rigorózech zdráhali tak mladičkého chlapce vůbec připustit k promoci.

Znovu musel zasáhnout vlivný hrabě Erskine, aby Jamese protlačil ke zkouškám. A vyplatilo se: v roce 1812 promoval James Barry jako plnoprávný lékař. Zapsal se tím do historie – zpětně ho můžeme nazvat první ženou, která v Británii vystudovala medicínu, třebaže její pravá identita zůstala skryta.

Co je však ještě pozoruhodnější, je téma jeho disertační práce. Barry se specializoval na femorální kýlu – typ kýly, která se vyskytuje převážně u žen, často v souvislosti s těhotenstvím. Ve své práci detailně popisoval anatomii ženské pánve a varoval před riziky, která pro rodičky představují tehdejší módní trendy, zejména těsné šněrovačky. Byla to snad forma tichého přiznání, nebo jen ironie osudu?

Jamesův odvážný plán původně počítal s tím, že jakmile získá diplom, odjede se svým mentorem Mirandou do Jižní Ameriky a v jeho revoluční Venezuele bude moci konečně odhodit přestrojení a působit jako lékařka-žena. Jenže osud měl jiné záměry. Generál Miranda byl v mezičase zatčen španělskými úřady a roku 1816 zemřel v žaláři.

Pro Margaret neboli Jamese to byl obrovský šok. Ztratil přítele a zmizela i naděje na život beze lži. Co teď? Vrátit se ke staré identitě nepřipadalo v úvahu – coby žena neměla doma v Irsku žádnou budoucnost. A tak se rozhodla pokračovat ve své hře navždy.

Krátce po promoci se James Barry přihlásil do služeb britské armády jako chirurgický asistent. Bylo mu přes dvacet, ale oficiálně uváděl stále chlapecký věk. Není divu, že velitel pluku nechtěl takové dítě přijmout do důstojnického sboru. James se ale nedal a s podporou svých známých nakonec uspěl i zde.

V červenci 1813 byl zařazen jako pomocný lékař u jednotek v Anglii. Brzy se osvědčil a postoupil na hodnost asistenta štábního chirurga. Kolem vřela válka proti Napoleonovi; mladý Barry ošetřoval raněné vojáky a poprvé viděl, jak strašlivé následky mohou mít bitvy. Snad tehdy si slíbil, že jako lékař udělá vše, aby utrpení zmírnil – a že ho na jeho poslání nic nezastaví.

Po Napoleonově pádu poslalo armádní velení schopné důstojníky do vzdálených kolonií. Doktor Barry byl roku 1816 vyslán do Jižní Afriky, do Kapského Města, kde začala nejvýznamnější kapitola jeho života. V Kapsku sloužil celých deset let a stal se postupně váženou místní osobností. Především byl vynikající chirurg: nikdy před ním ani v jeho době se lékaři neodvažovali provádět císařský řez, protože matky při něm zpravidla umíraly.

James Barry se však nebál překročit hranice možností. Jednoho parného dne roku 1826 přivedl na svět zdravého chlapečka, kterého by jinak zřejmě čekala smrt – a poprvé v dějinách britského impéria přežilo porod císařským řezem i dítě, i rodička. Novorozený syn paní Munnikové, jak se jihoafrická pacientka jmenovala, dostal prostřední jméno James na počest odvážného lékaře. Barry se tímto zákrokem proslavil. Ve vojenském prostředí ale jeho metody vzbuzovaly i kontroverze – byl průkopníkem a kolegové na něj pohlíželi s údivem.

Mladý chirurg ovšem nevynikal jen na operačním sále. Vrhl se také do boje za lepší podmínky v nemocnicích, kasárnách a chudinských útulcích. Vojáci v Kapsku často žili v otřesných hygienických poměrech, umírali na tropické nemoci a trpěli podvýživou; místní chudina i otroci byli úplně na okraji zájmu. Barry se nebál postavit rozkazům, když nebyly ku prospěchu nemocných.

Energicky si vynutil zřízení čistšího vodního zdroje pro Kapské Město. Zakázal prodávání nekvalitních léků. Zasazoval se o lidská práva malomocných, vězňů i černošských otroků, které bělošští lékaři běžně přehlíželi. Pro chudé prosazoval stejné zacházení jako pro bohaté. Ne nadarmo se říkalo, že nikdo neuměl být tak tvrdohlavý a neústupný jako doktor Barry, když šlo o život jeho pacienta.

Jeho nekompromisní povaha mu získala mocné přátele i nepřátele. V Kapsku se Barry velmi sblížil s nejvyšším představitelem kolonie, guvernérem lordem Charlesem Somersetem. Poprvé ve svém dospělém životě tam nalezl jakési rodinné zázemí – s lordem a jeho dětmi trávil volný čas a rád se nechal hostit v přepychu místního paláce. Jenže okolí si začalo špitat.

Vztah dvou svobodných mužů, navíc nápadně rozdílného věku i postavení, budil zvědavost. Proč si guvernér tak rozumí s drobným armádním doktorem? Na maloměstské poměry to bylo trochu podezřelé. Pomluvám neušel žádný detail – například to, že lord Somerset povýšil Barryho do funkce hlavního zdravotního inspektora kolonie a dokonce mu vyhradil soukromý apartmán ve své rezidenci.

Začalo se šeptat, že tady jde o něco víc než o přátelství. V roce 1824 kdosi dokonce vylepil v ulicích Kapského Města anonymní plakát obviňující lorda z „nemravného poměru“ s doktorem Barrym. V překladu – nařkl je z homosexuálního vztahu, což bylo v té době nejen společenské tabu, ale i trestný čin. Skandál vyústil ve formální vyšetřování.

Lord Somerset stanul před komisí, která měla posoudit pravdivost obvinění. Pokud by ho shledali vinným ze sodomie, čekal by ho konec kariéry a možná i smrt na šibenici. Barryho tajemství – totiž že není muž – tak bylo paradoxně blízko prozrazení, protože by bývalo lordy očistilo. Jenže nic takového se nestalo.

Vyšetřovatelé nenašli žádné důkazy a skandál zametli pod stůl. Oba muži vyvázli bez úhony a pokračovali dál. Zda Somerset pravdu znal, nebo ne, zůstává záhadou. Jisté je jen to, že žena v převleku nemohla dát svému příteli najevo city, i kdyby nějaké byly – a lord by se zase nikdy nemohl veřejně přiznat, že jeho důvěrník je vlastně dáma. Co mezi nimi opravdu bylo, si tak odnesli do hrobu.

I bez těchto soukromých eskapád byl James Barry dost výraznou postavou na to, aby na sebe strhával pozornost. Vojáci z něj měli respekt – a trochu strach. Měřil sice jen něco přes jeden a půl metru, ale dokázal každého seřvat na tři doby. Jeho výbušná povaha byla proslulá.

Když ho někdo rozzlobil, létaly ordinací lahvičky s medikamenty. Neváhal křičet na pacienty, na kolegy, ani na své nadřízené generály, pokud s nimi nesouhlasil. Párkrát dokonce sáhl k nejzazšímu řešení a vyzval protivníka na souboj. Pistole, nebo kord – na tom nesešlo, Barry byl odhodlán bránit svou čest jako gentleman.

Jistý důstojník se prý jednou posmíval jeho pisklavému hlasu, a než se nadál, stanul proti rozzuřenému doktorovi v úsvitu při duelu. Oba nakonec vyvázli živí, ale pověst Jamese Barryho jako cholerického bručouna jen sílila. Traduje se, že když o něm slyšela slavná ošetřovatelka Florence Nightingaleová, těšila se, až toho vyhlášeného podivína pozná – jenže málem ho pak proklela.

Setkali se později na Krymské válce a Barry ji v nemocnici surově sjel před nastoupenými vojáky kvůli nějaké maličkosti. Nightingaleová pak o něm znechuceně napsala, že „takového hrubiána ještě nepotkala“ a že to byl ten „nejzatvrzelejší tvor, jaký se kdy vyskytl v armádě“.

Na druhou stranu měl Barry i laskavou tvář. Věrně mu sloužil jeho černošský sluha jménem John, kterého si přivezl z Jamajky – a vypráví se, že doktor se ke svému služebnictvu choval pozorněji než k nadřízeným. Také měl v oblibě zvířata: choval pudlíka jménem Psyche a na daleké cesty si brával kozu, aby měl po ruce čerstvé mléko (jako zapřisáhlý vegetarián a abstinent se vyhýbal alkoholu i masu).

V jednom z mála dochovaných portrétů vidíme Barryho právě po boku jeho sluhy a malého psa – ve tváři drobného muže výraz přísné důstojnosti, v ruce jezdecký bičík, na hlavě elegantní paruka. Skoro to vypadá, jako by se bavil na cizí účet: to nikdo netuší, že vedle Johna nestojí žádný „pán“, ale převlečená dáma.

Po aféře se Somersetem byl Barry v roce 1828 přeložen z Jižní Afriky na ostrov Mauricius v Indickém oceánu. To však neznamenalo klid. Brzy se tam dostal do ostrého sporu s jedním kolegou-armádním chirurgem. Opět padaly výhrůžky a možná i facky. Barry byl pro vzpouru proti důstojnické etiketě krátce uvězněn a stanul před válečným soudem za „chování nedůstojné gentlemana“.

Nakonec ho ale opět osvobodili. Lepšího lékaře by těžko hledali – a tak mohl tvrdohlavý doktor léčit dál, jako by se nic nestalo. Prošel během následujících let mnoha exotickými působišti. Sloužil na Jamajce, v Indii, na středomořské Maltě i na horkých ostrovech v Karibiku.

Kamkoli přijel, snažil se měnit zavedené pořádky k lepšímu. V Britské Guyaně bojoval s epidemií cholery a britský vévoda Wellington mu osobně děkoval za skvělé nasazení. Na ostrově Sv. Heleny léčil syna Napoleonova sluhy. V Řecku se staral o zraněné vojáky a vysloužil si uznání admirálů.

Nikde nezapomínal ani na ty poslední a nejubožejší – i pod tropickým sluncem trval na čistotě špitálů, základní stravě pro pacienty a důstojném zacházení s každým člověkem. Ne vždy se to nadřízeným líbilo. Ale Barry se nebál riskovat kariéru, jen aby dosáhl svého. Měl prý na jazyku často peprné kletby a posměšky – jenže bez lidí jako on by se vojenské zdravotnictví nikdy nehnulo kupředu.

V roce 1857 dosáhl James Barry vrcholu. Ve svých necelých sedmdesáti se stal generálním inspektorem armádních nemocnic – to znamená hlavním lékařským velitelem pro celou britskou armádu. Žena v jeho těle tak de facto obdržela generálskou hodnost, jako první v dějinách monarchie. Podepsala mu ji samotná královna Viktorie, aniž by tušila, jaký paradox schvaluje.

Jenže roky nezastavíš. Drsný život v polních špitálech a dlouhé plavby přes oceán podlomily lékařovo zdraví. Barry trpěl revmatismem, starými tropickými horečkami a nalomenými nervy. Nakonec ho kanadští kolegové v roce 1859 donutili odejít do výslužby kvůli chatrnému zdraví.

On sám se sice bránil – nechtěl opustit milovanou práci – ale marně. Po 46 letech aktivní služby byl poslán domů na odpočinek. Vrátil se tedy do Anglie. Víc než svůj odchod do penze však řešil jiné starosti: věděl, že konec jeho přestrojené existence se neúprosně blíží. Stáří mu vzalo síly, ale nemohlo vzít to, na čem mu záleželo nejvíc – zachování tajemství. Musel to v sobě udržet až do smrti.

Posledních pár let života strávil James Barry stranou veřejnosti. Usadil se v Londýně a pod falešnou záminkou se vyhýbal důvěrným lékařským prohlídkám. Kdykoli onemocněl, staral se o něj jeho starý přítel doktor McKinnon, jemuž bezvýhradně důvěřoval.

Barrymu bylo jasné, že jednou přijde den, kdy bude jeho bezvládné tělo vydáno cizím očím. Bál se toho? Snad ano. Sestavil si proto testament obsahující zvláštní poslední přání: přál si být pochován tak, jak zemře – neomývat, nesvlékat, nestrojit. Chtěl zkrátka zmizet ze světa stále jako muž.

Doktor James Barry zemřel 25. července 1865. Nebylo mu dopřáno vydechnout tajemství nahlas – na smrtelné posteli neřekl ani slovo o své skutečné identitě. Možná se rozhodl, že si ji vezme s sebou. Možná na to už neměl sílu. Každopádně netušil, že jeho pečlivě budovaná přetvářka vzápětí vezme zasvé.

Když stará žena připravovala tělo na pohřeb, nestačila se divit. Zpráva o „ženě převlečené za důstojníka“ se během pár dnů donesla do místních novin – a během pár týdnů obletěla svět. Reakce známých a kolegů byly rozmanité. Někteří tomu nevěřili, jiní tvrdili, že to „stejně dávno tušili“.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/James_Barry_(surgeon)

https://www.sciencehistory.org/stories/magazine/how-history-keeps-ignoring-james-barry/

https://www.guidelondon.org.uk/blog/museums-galleries/margaret-ann-bulkley-aka-dr-james-barry/

https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/james-barry-the-girl.html

https://www.theguardian.com/books/2016/nov/10/dr-james-barry-a-woman-ahead-of-her-time-review

https://allthatsinteresting.com/james-barry

https://usher.ed.ac.uk/biomedicine-self-society/blog/the-hidden-lgbt-history-of-the-edinburgh-medical-s

https://beyondsciencetv.medium.com/trailblazing-facts-about-dr-james-barry-the-surgeon-with-a-secret-852a6b54e4ee

https://embryo.asu.edu/pages/margaret-ann-bulkley-james-barry-17891865

https://www.sundaypost.com/fp/story-of-19th-century-doctor-james-barry-the-female-surgeon-who-lived-her-life-as-a-man-to-be-made-into-movie/

https://www.nationalarchives.gov.uk/education/resources/dr-james-barry/

https://www.pajtcces.com/abstractArticleContentBrowse/PAJT/35883/JPJ/fullText