Článek
Jan Švankmajer se narodil 4. září 1934 v Praze do rodiny aranžéra výkladních skříní a švadleny. Už od dětství ho fascinovalo loutkové divadlo. Loutky pro něj nikdy nebyly jen dětskou hračkou, ale objekty, které dokážou v sobě nést tajemství, grotesknost i skrytou hrozbu.
Právě k nim se později vracel ve chvílích, kdy potřeboval reagovat na svět kolem sebe. V jeho tvorbě se loutka nikdy nechová jako nevinná pohádková figurka. Umí ožít, vzepřít se člověku, proměnit se v monstrum nebo člověka zredukovat na stejně bezmocný předmět.
První krůčky ve filmu
V letech 1950 až 1954 vystudoval scénografii na Vyšší škole uměleckoprůmyslové v Praze. Poté pokračoval na loutkářské katedře Divadelní fakulty Akademie múzických umění, kde studoval režii a scénografii. Mezi jeho spolužáky patřil také budoucí režisér Juraj Herz.
S filmem se poprvé potkal roku 1958 při práci na Radokově inscenaci Johannes doktor Faust. Následovalo angažmá v Laterně magice a spolupráce s Černým divadlem. Už tehdy se pohyboval na hranici mezi loutkami, scénografií, herectvím, maskou a filmovým trikem.
Za kameru se postavil v roce 1964, kdy natočil svůj první trikový film Poslední trik pana Schwarzwaldea a pana Edgara. Dva kouzelníci v něm soupeří tak urputně, až se jejich představení změní v absurdní souboj. Už v prvních minutách filmu bylo jasné, že Švankmajer nepřichází dělat běžnou pohádku ani běžnou komedii.
Následovala řada krátkých a středněmetrážních snímků, které mu přinesly první mezinárodní uznání. Za film J. S. Bach: Fantasia g moll získal v Cannes roku 1965 třetí cenu v soutěži krátkých filmů. Rakvičkárna pak obdržela Zlatý dukát i Cenu Josefa von Sternberga na festivalu v Mannheimu-Heidelbergu roku 1966.
Švankmajerovy filmy byly krátké, ale nikdy ne malé. Dokázal do několika minut vměstnat celý zneklidňující svět: předměty, které neposlouchají své majitele, jídlo proměněné v agresivní hmotu, lidská těla fungující jako mechanismy a loutky, které působí živěji než jejich lidští tvůrci.
Přesto zůstával mimo hlavní proud. Diváci v zahraničí už věděli, že se v Československu objevil mimořádný autor. Na celovečerní debut si ale musel ještě dlouho počkat.
Manželství
K zásadním událostem jeho života patřilo setkání s malířkou, keramičkou a spisovatelkou Evou Dvořákovou, pozdější Evou Švankmajerovou. Vznikla z něj nejen rodina, ale i mimořádně silné tvůrčí partnerství.
Eva se podílela na jeho filmech jako výtvarnice, autorka kostýmů, dekorací, plakátů a scénografických návrhů. Nebyla jen manželkou slavného režiséra. Byla samostatnou surrealistickou umělkyní, jejíž imaginace dala Švankmajerovým filmům část jejich jedinečné podoby.
V roce 1970 se Jan Švankmajer seznámil s Vladislavem Effenbergerem, vůdčí osobností československé surrealistické skupiny. Se svou ženou se pak stal její součástí. Oba přispívali do surrealistické revue Analogon.
Po nástupu normalizace se Švankmajerova tvorba dostala do střetu s cenzurou. Jeho filmy byly hravé, bizarní a plné černého humoru, ale zároveň nesly ironii a nedůvěru vůči autoritám. To režim rozhodně nevítal.
V letech 1972 až 1979 nesměl natáčet vlastní filmy. Zákaz souvisel i s jeho odmítnutím přistoupit na požadované úpravy filmu Otrantský zámek. V sedmdesátých letech se proto živil jako scénograf, výtvarník, autor triků a spolupracovník na cizích projektech. Podílel se například na výtvarné stránce filmů Adéla ještě nevečeřela a Deváté srdce.
Po skončení zákazu se mu podařilo natočit film Možnosti dialogu z roku 1982. Tři krátké animované příběhy o lidské komunikaci, střetu a vzájemném pohlcování patří dodnes k nejslavnějším dílům světové animace.
Film získal roku 1983 Grand Prix a Cenu filmových kritiků v Annecy i Zlatého medvěda na Berlinale. Mezinárodní úspěch byl ohromný, doma však Švankmajer dál pracoval v podmínkách omezení, nedůvěry a nejistoty.
První celovečerní film až po padesátce
Teprve ve třiapadesáti letech začal Švankmajer připravovat svůj první celovečerní film. Něco z Alenky dokončil roku 1988, čtyřiadvacet let po svém krátkometrážním debutu.
Chtěl v něm spojit vše, co si během dosavadní kariéry vytvořil: loutky, předměty, animaci, dětskou imaginaci, sen, úzkost, grotesku i fascinaci literaturou Lewise Carrolla. Státní film mu však projekt neposkytl. Snímek nakonec vznikl díky zahraniční koprodukci ze Švýcarska, Západního Německa a Velké Británie.
Alenka přitom nebyla jeho prvním setkáním s Carrollovým světem. Už v roce 1971 natočil krátký film Žvahlav aneb Šatičky slaměného Huberta. Přímým předchůdcem celovečerní Alenky byl také film Do pivnice z roku 1982, v němž malá dívka sestupuje do temného sklepa pro brambory a obyčejný domácí úkol se promění v tísnivou noční můru.
Něco z Alenky vypráví příběh zvídavé holčičky Alenky, kterou ztvárnila Kristýna Kohoutová. Dívka následuje vycpaného Bílého králíka do světa, kde se věci neřídí logikou dospělých ani pravidly bezpečné dětské pohádky.
Švankmajer v něm kombinuje hraný film, loutkovou animaci, animaci předmětů i pixilaci. Z králíka udělal vycpanou, rozpáranou bytost, která vytahuje z vesty piliny. Zvířata nejsou roztomilá. Panenky nejsou nevinné. Kuchyňské náčiní, ponožky, kosti, karty a kusy masa se pohybují s vlastní vůlí.
Film se záměrně vyhýbá barevné, uklidňující verzi Alenky v říši divů, jakou diváci znali z disneyovských adaptací. Švankmajer se soustředil na dětskou představivost, která nemusí být jen veselá, ale také krutá, nelogická a děsivá.
Kristýna Kohoutová ve filmu nejen hraje Alenku, ale propůjčuje hlas také vyprávění a řadě postav. Výsledkem je dílo, které dětským pohledem vypráví o světě dospělých, ale rozhodně není určeno jen dětem. Je to pohádka, v níž se divák často směje právě ve chvíli, kdy mu není úplně dobře.
Film měl světovou premiéru roku 1988 na Berlinale a o rok později získal v Annecy cenu za nejlepší celovečerní film. Zahraniční kritika v něm viděla mimořádné dílo animace a surrealistického filmu.
V Československu ho před listopadem 1989 vidělo jen několik pozvaných diváků nebo návštěvníků ojedinělých veřejných projekcí. Oficiální československá premiéra přišla až 1. listopadu 1990. Úspěch Alenky mu otevřel cestu k dalším celovečerním projektům. Konečně mohl pracovat ve formátu, na který čekal většinu života.
Athanor a pozdní tvorba
Po sametové revoluci založil Švankmajer spolu s producentem Jaromírem Kallistou nezávislé studio Athanor. Jeho zázemí vzniklo v Knovízi nedaleko Prahy a od roku 1992 zde vznikala nebo se zde koprodukovala většina Švankmajerových dalších filmů.
Natočil tu mimo jiné Lekci Faust z roku 1994 s Petrem Čepkem v hlavní roli, dále Spiklence slasti, Otesánka z roku 2000 a Šílení z roku 2005, inspirované motivy Edgara Allana Poea a markýze de Sade.
Eva Švankmajerová se podílela i na těchto projektech. Premiery filmu Šílení se ale nedožila. Zemřela na rakovinu v říjnu 2005, přibližně měsíc před uvedením filmu. Za výtvarnou koncepci a plakát ke Šílení obdržela Českého lva in memoriam.
Jan Švankmajer pokračoval dalšími celovečerními filmy Přežít svůj život z roku 2010 a Hmyz z roku 2018. Animace z jeho práce nikdy nezmizela, ale stále častěji se prolínala s hranými scénami, kolážemi, loutkami a výtvarnými experimenty.
Syn Václav Švankmajer se stejně jako otec věnuje animované tvorbě. Dcera Veronika Hrubá spolupracovala mimo jiné na filmu Šílení. Za svou kariéru Jan Švankmajer získal řadu domácích i zahraničních ocenění, včetně Českých lvů za mimořádný přínos českému filmu, ceny FITES za celoživotní přínos audiovizuální kultuře, ocenění Mezinárodní asociace animovaného filmu i Ceny svobody Andrzeje Wajdy udělované na Berlinale.
Nikdy nebyl tvůrcem masové podívané. Jeho filmy nelámaly návštěvnické rekordy a jejich svět není jednoduchý ani pohodlný. Přesto se Jan Švankmajer zapsal mezi nejvýznamnější a nejuznávanější české filmové tvůrce.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/406/jan-svankmajer
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/neco-z-alenky
https://svankmajer.art/en/pages/jan-svankmajer
https://www.bfi.org.uk/film/7ff384ba-4094-5425-bd9d-f38c4cfa232d/alice
https://www.theguardian.com/film/2011/dec/05/jan-svankmajer-puppets-politics
https://www.filmcommission.cz/director/athanor/
