Článek
Svítiplyn byl cítit už na schodišti. Ráno 12. února 1957 zazvonil v tichém pražském bytě telefon – naléhavě a vytrvale. Za dveřmi koupelny však bylo mrtvé ticho. Když konečně sluchátko zdvihla roztřesená ženská ruka, volající režisér Jiří Weiss slyšel místo mladé herečky jen vzlyky její matky.
Janička už žádnou roli nepřijme. O několik hodin dříve si Jana Rybářová pustila v koupelně plyn a ukončila svůj sotva dvacetiletý život.
Baletka ze Střešovic
Ve vzpomínkách pamětníků zůstává Jana drobná tmavovláska s nesmělým úsměvem a hlubokýma hnědýma očima. Narodila se 31. března 1936 v Praze jako mladší ze dvou dětí, do rodiny elektroinženýra. Od dětství milovala umění: hrála na klavír, od deseti let pilně trénovala balet ve Smetanově divadle.
Maminka ji v jejích sklonech podporovala, a tak Jana už jako školačka vystupovala na besídkách dramatického kroužku. Byla plašší a uzavřená – vrstevníci ji vnímali jako citlivou, zasněnou dívku.
Když po páté třídě přišla poválečná reforma školství, zrušili její milované francouzské gymnázium a Jana přešla na dívčí školu na Pohořelci. Právě tam poprvé okusila kouzlo herectví. Na školní akademii stála na prknech, jež znamenají svět – a rozhodla se, že jednou bude opravdovou herečkou.
Jenže stát se herečkou nebylo v 15 letech možné – na konzervatoř brali až od osmnácti. Jana neváhala a nastoupila na taneční oddělení, které mohla studovat dříve, a pilovala klasický tanec. Už tehdy byla na svůj věk pozoruhodně cílevědomá.
Konzervatoř dokončila v roce 1955 a hned poté získala první a jediné angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze. Za pouhé dva roky na jevišti stihla odehrát osm divadelních rolí – vesměs dívky podobné jí samé: něžné, lyrické a velmi citlivé hrdinky.
Její herecký projev byl přirozený, plný senzitivity a éterické půvabnosti. Kdo tu křehkou dívku v zákulisí neznal, těžko by hádal, jak velké ambice v sobě skrývá.
Zrod filmové star
Rok 1954. Na jednom z absolventských vystoupení konzervatoristů sedí v hledišti renomovaný filmový režisér Václav Krška. Když spatří sedmnáctiletou drobnou brunetku, která se po jevišti pohybuje s němou grácií baletky, zpozorní.
„Řeknu vám, že s tak plachým děvčetem jsem se dosud nesetkal. Když ke mně přišla, hlavu nezvedla, oči upřené na špičky bot a jen šeptala,“ vzpomínal Krška na vůbec první setkání s Janou.
Přesto v té nesmělé konzervatoristce rozpoznal budoucí hvězdu. Nabídl Janě roli Aničky Karasové ve svém připravovaném filmu Stříbrný vítr podle poetického románu Fráni Šrámka. Jana, které v té době nebylo ještě ani osmnáct, Kršku okouzlila a roli získala. Sama tehdy nechápala, čím režiséra zaujala – snad onou nevinností a vnitřní plachostí, kterou z ní cítil na první pohled.
Příběh Stříbrného větru se odehrává na maloměstě koncem 19. století a Anička je zde koketní dívkou přezdívanou „posedlá“. Jana Rybářová se do své filmové prvotiny ponořila celou duší: „Neučila jsem se roli nazpaměť, nezkoušela před zrcadlem. Žila jsem Aničkou, myslela jsem na ni, byla jako moje sestra,“ řekla tenkrát reportérům.
Její projev před kamerou možná nebyl technicky dokonalý – sem tam začátečnická chybička, ale diváky si získala svou autentičností a křehkým kouzlem. Eduard Cupák, který hrál milovníka Jana Ratkina, přiznal, že ho Jana občas zaskočila spontánností: „Častokrát mě doslova překvapila,“ popsal, jak se filmová Anička chovala nevyzpytatelně – jednou něžná, jindy protivná. Rybářová tak už ve svém debutu předvedla, že umí na plátně působit neotřele a přirozeně.
Když šel Stříbrný vítr v listopadu 1956 konečně do kin (politická cenzura jeho uvedení o dva roky odložila), způsobila Jana senzaci. Ze dne na den se z ní stala jedna z nejobdivovanějších hereček padesátých let. Publikum si ji zamilovalo jako nový zjev – vtělení dívčí nevinnosti a citlivosti.
Pro svou plachost a čistotu byla Jana dokonce přirovnávána k jiné tragické hvězdičce českého filmu: k Zorce Janů, mladší sestře Lídy Baarové, která roku 1946 také neunesla tlak slávy a zvolila smrt. V kuloárech se šeptalo, že Jana Rybářová je stejně křehká jako Zorka. Tato slova tehdy ovšem ještě zněla jako lichotka – nikdo netušil, že i Janin osud se naplní podobně tragicky.
Plachá duše a nenaplněná láska
Zatímco profesionálně zářila, uvnitř Jana zůstávala nejistá sama sebou. Nevěřila vlastnímu talentu, bála se zklamání. Každou roli i každý životní krok donekonečna analyzovala ve svém deníku. Ten se stal jejím nejbližším důvěrníkem – zapisovala si do něj sny, pocity, básnické pokusy i ty nejskrytější obavy.
Proč se tahle krásná nadaná dívka stále cítila tak nenaplněná? Měla milující rodiče, slibně rozjetou kariéru, zástupy obdivovatelů – a přesto ji sžíral pocit prázdnoty. Odborníci později hovořili o přecitlivělé povaze a sklonech k depresím. Tehdy se ale duševní krize příliš neřešily. Jana byla se svými vnitřními démony sama.
Naplnění dlouho nenalézala ani ve vztazích. První láskou byl Janin herecký kolega – mladý muž, s nímž randila celé čtyři roky. Byl to možná její spolužák nebo začínající herec z divadla (jeho jméno dobové zdroje diskrétně zamlčují). Vztah zůstával čistě platonický: schůzky, procházky, nevinné polibky.
Jana byla velmi cudná a chtěla „nejdřív lásku, potom tělo“. Její partner však po čase ztratil trpělivost. Po čtyřech letech čekání pochopil, že tahle princezna se ne a ne poddat fyzické lásce – a vztah ukončil. Křehká herečka se po rozchodu stáhla ještě víc do sebe. Svěřila se jen deníku, jak moc ji opuštění bolí. Sebevědomí, už tak křehké, utrpělo další ránu.
Mezitím se kolem ní začali točit další muži. Jana Rybářová se stala hvězdou, na večírcích ji vyhledávali slavní režiséři, kolegové, ba i prominenti režimu. Byla okouzlující a krásná, přesto působila nedostupně – jako by si okolo srdce zbudovala vysokou zeď.
Realita pro ni nikdy nebyla dost ideální. Možná i proto zůstávala sama. Charismatičtí vrstevníci jako herec Jiří Vala, s nímž si zahrála ve svém posledním filmu, patřili k okruhu jejích známých. Ale Jana své srdce nakonec dala muži, který jí nemohl patřit.
Osudové poblouznění v cizině
Zlom přišel v létě 1956. Režisér Václav Krška pozval svou oblíběnou herečku na natáčení filmu Legenda o lásce, exotické pohádky inspirované Orientem. Jelo se až do Bulharska, a tam – daleko od domova – Jana Rybářová poprvé zahořela vášní.
Na place se setkala s výrazným mužem: Přemyslem Kočím, operním pěvcem Národního divadla, kterého Krška do filmu obsadil. Kočí v pohádce hrál velkovezíra, Jana krásnou princeznu Širín.
Ve filmu čekala Širín na lásku celých deset let – a Jana jako by tu postavu vzala vážně. Přemysl Kočí byl o devatenáct let starší, zkušený, světácký a bohužel ženatý. V očích naivní dvacetileté dívky to nebyla překážka: zamilovala se až po uši.
Pro Kočího to prý byla jen letmá letní romance – snad ho polichotilo, že se do něj zakoukalo mladičké děvče, ale budoucnost s ní neplánoval. Jana však uvěřila vlastním snům. V deníku rozebírala každý Kočího pohled či slovo a utvrzovala se, že on je ten osudový princ.
Chtěla snad v náručí staršího muže najít oporu a lásku, kterou marně hledala u vrstevníků? A byl pro ni Kočí i náhradním otcem, jak soudili někteří psychologové? Jisté je, že Jana v Bulharsku propadla citům, jaké dosud nepoznala.
Film Legenda o lásce se dotočil, výprava se na podzim vrátila do Prahy – a tam čekalo kruté vystřízlivění. Kočí se vrátil k manželce a dětem. Jana Rybářová zůstala sama se zlomeným srdcem. „Láska přesto opětována nebyla a to Janu nesmírně trápilo,“ píše se v dobových pramenech.
Jenže tím trýznění neskončilo. Zprávy o jejich románku se donesly do hereckých kruhů a začaly žít vlastním životem. Okamžitě se vyrojila spousta pomluv. Po Praze se drze povídalo, že Jana otěhotněla s Kočím během natáčení v cizině a teď ho chce odlákat od rodiny.
Byl to nesmysl – žádné dítě nečekala. Ale bulvární fantazie nabrala grády. Anonymní pisálci jí začali posílat ohavné dopisy plné nadávek. Dokonce jí domů volali cizí lidé a do telefonu na ni chrlili nenávistné výčitky.
Tváří v tvář takovým útokům Jana úplně ztratila pevnou půdu pod nohama. Mladá herečka nechápala, proč jí lidé tolik ubližují. Co strašného provedla? Zamilovala se – je to zločin?
Nejhůř nesla, že pomluvám uvěřili i kolegové. V divadle si na ni ukazovali prstem. „Drtily ji moralistické poznámky kolegů, hlavně kolegyň, o jejím milostném poměru s ženáčem,“ vzpomínali pamětníci. Jana cítila stud a zoufalství.
Jana Rybářová byla náhle úplně sama proti všem. Ve dvaceti letech stanula uprostřed skandálu, na který nebyla připravena. Každé ráno se bála otevřít noviny – co když tam zase bude nějaký štvavý šepot? Jenže psaný tisk byl tehdy pod přísnou kontrolou komunistického režimu, a tak kupodivu mlčel.
Oficiálně se o „aféře Rybářová–Kočí“ nepsalo vůbec. To ticho ale paradoxně živilo bujné legendy mezi lidmi. Co si kdo po Praze povídal, nešlo zastavit. Jana narážela jen na dvojí tvář: oficiálně se nic neděje, ale za jejími zády to vře.
Psychicky se zhroutila. Z té dívky, která ještě před rokem okouzlovala národ, byla najednou uzlíček nervů. Plakala, stranila se lidí, na jevišti Realistického divadla dohrávala poslední představení jako stín.
Dopis na rozloučenou
Nastal únor 1957. V ledových ulicích Prahy, bičovaných vichrem od Vltavy, jako by dozníval symbolický stříbrný vítr – vítr, který kdysi přinesl Janě slávu. Teď už jej necítila. V bytě rodičů, kam se narychlo uchýlila, proseděla hodiny s perem nad deníkem.
Nešťastná láska musí skončit. Není jiné východisko. „Všechno musí skončit. Buď dám vše, nebo nic,“ zapsala si Jana do deníku. Ten zápis z 11. února 1957 je mrazivý. Jana Rybářová dala vše – to jediné, co měla. Svůj život.
Napsala dopis na rozloučenou. Bylo to spíše poetické vyznání než vysvětlení. „Napětí ustupuje, zase začínám mít před sebou úctu, živote, kráso…“ stojí v oněch posledních řádcích. Jako by v rozhodnutí odejít našla klid. V noci šla naposledy obejmout své rodiče, dát jim pusu a popřát dobrou noc – nic netušícím řekla, že je má ráda.
Nad ránem pak za zavřenými dveřmi koupelny otočila kohoutkem u plynového spotřebiče. Syčivý zápach svítiplynu zaplnil malou místnost. Jana zůstala ležet na studené dlažbě. Už necítila vůbec nic.
O několik hodin později marně volal režisér Weiss, aby jí sdělil překvapivou novinu: právě ji vybral do hlavní role nové psychologické romance Vlčí jáma. Ten film mohl znamenat její životní průlom. Telefon zvedla až zoufalá maminka a do sluchátka režisérovi vyklopila strašlivou zprávu.
Weiss oněměl – Jana Rybářová byla tou dobou už několik hodin po smrti. Roli schovanky Jany pak dostala začínající Jana Brejchová, která se díky Vlčí jámě stala novou filmovou hvězdou konce 50. let.
Janiny ostatky spočinuly na vyšehradském hřbitově mezi nejvýznamnějšími osobnostmi české kultury. Bylo jí pouhých dvacet let. Až po letech se veřejnost dozvěděla drobné ironie toho příběhu: při pitvě se zjistilo, že Jana Rybářová ve svých 20 letech byla stále pannou. Všechny pomluvy o údajném „hříchu“ tak definitivně vzaly za své. Jenže pro křehkou duši přišly pravdy příliš pozdě.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Ryb%C3%A1%C5%99ov%C3%A1
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/jana-rybarova
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-herecce-jane-rybarove-bylo-jedenadvacet-let-kdyz-kvuli-nestastne-lasce-spachala-sebevrazdu-40182919
https://www.kafe.cz/celebrity/jana-rybarova-zivotopis-30000318.html
https://www.vlasta.cz/celebrity/jana-rybarova-mlada-herecka-sebevrazda-nestastna-laska/
https://www.krajskelisty.cz/praha/30739-ma-prvni-laska-jana-rybarova-herecka-tragickeho-osudu-sobota-jaromira-janaka.htm
