Josef Vaňásek: detektiv z první republiky, kterého se zločinci báli. A inspirace pro radu Vacátka

Několikrát ho kolegové vynesli z kanceláře v bezvědomí. Když nabyl vědomí, navzdory lékařským zákazům se tam vrátil. Vládní rada Josef Vaňásek odmítal opustit rozdělanou práci – práce byla rozptýlením, jak o něm později napsal dobový tisk.

V únoru 1938 mu bylo pouhých šedesát let a ve své pražské kanceláři bojoval s bolestmi, které pokládal za dozvuky otravy jídlem. Ve skutečnosti jeho tělo stravovala zákeřná nemoc. Přesto dál každý den usedal za stůl, pročítal spisy a udílel pokyny detektivům.

Nedovolil, aby ho smrtící rakovina odtrhla od celoživotního poslání – služby spravedlnosti. Teprve když upadl do agónie a ztratil síly docela, zůstal jeho stůl osiřelý. Zemřel 8. února 1938 pozdě večer, několik dnů poté, co ještě osobně vyšetřoval jeden ze zločinů staré Prahy.

Tak skončil příběh legendárního kriminalisty, muže tak oddaného práci, že ji neopouštěl ani tváří v tvář smrti. Kdo ale byl Josef Vaňásek a čím si vysloužil pověst předobrazu nejslavnějšího „rady“ v dějinách české detektivky?

Narodil se 1. listopadu 1877 v pražských Holešovicích do skromných poměrů. Jeho otec Josef býval poštovním sluhou, matka Anna pocházela ze selského rodu. Rodiče dbali na synovo vzdělání a mladý Josef exceloval – roku 1896 odmaturoval s vyznamenáním na malostranském gymnáziu a poté pokračoval studiem práv na univerzitě Karlo-Ferdinandově.

Už během studií absolvoval roční vojenskou službu u pěšího pluku č. 88, jak bylo tehdy zvykem pro vzdělané mladé muže. Roku 1904 získal doktorát práv a téhož roku – krátce po smrti svého otce – nastoupil jako úředník k policii v Praze.

Začínal skromně, v hodnosti praktikanta na zdejším IV. bezpečnostním oddělení, známém jako „čtyřka“. Právě sem, do komplexu budov v Bartolomějské ulici, vstoupil jako nováček na podzim roku 1904. Okamžitě zaujal zkušené kolegy bystrostí a železnou pamětí.

Magazín Národní politika o něm později poznamenala, že „měl až fantastickou paměť a při vracení ke starým událostem vybavil si okamžitě i nejmenší podrobnosti“. Pod vedením ostřílených detektivů, jakými byli Václav Olič či Josef Knotek, se mladý konceptní praktikant rychle učil řemeslu a brzy platil za schopného vyšetřovatele složitých případů.

Na osobní život tehdy mnoho času neměl, přesto se ve svých jednatřiceti letech stačil oženit. Dne 29. února 1908 si v bazilice sv. Jakuba na Starém Městě vzal Pavlu Zimmermanovou. Byla o pár měsíců starší, rázná a pečovala o domácnost pevnou rukou – přesně takovou partnerku potřeboval.

Krátce po svatbě přišla na svět dcera Adéla (1909) a poté syn Josef (1912). Mladý otec však většinu času trávil v práci. Už v letech před první světovou válkou pomáhal řešit případy od kapsářů po vraždy v pražském revíru, a získával pověst spolehlivého detektiva. Když roku 1914 vypukla válka, byl povolán do Plzně jako zvláštní komisař státní policie. Brzy se ukázalo, že právě tady ho čeká první osudová zkouška.

Dne 25. května 1917 došlo v Plzni-Bolevci k ohromné explozi v tamní muniční továrně. Na místě zahynulo přes dvě stovky dělníků a stovky dalších utrpěly zranění.

Šlo o rozsáhlý muniční areál Škodových závodů v Bolevci, kde se v mimořádné válečné zátěži pracovalo v třísměnném provozu a za přísných bezpečnostních opatření.

Rakousko-uherské úřady v čele s válečným velením požadovaly neprodlené potrestání sabotáže – předem totiž předpokládaly, že výbuch způsobili zrádci. Mladý detektiv Vaňásek však při vyšetřování odmítl podléhat tlaku mocných.

Precizně shromáždil důkazy a došel k jednoznačnému závěru: žádná diverze se nekonala, šlo o nešťastnou technickou nehodu.

„Už tam se osvědčil jako muž spravedlivý, lidský a neohrožený, když se postavil vůči nátlaku vídeňského ministerstva… a prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží,“ napsal později novinář František Gel.

Díky Vaňáskově odvaze tehdy desítky nevinných dělníků neskončily ve vězení či na šibenici – pravda zvítězila nad zájmem monarchie utavit exemplární viníky.

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se Josef Vaňásek vrátil do Prahy a jeho hvězda stoupala. Mohl konečně naplno rozvinout své schopnosti v nové, demokratické policii.

Dne 26. července 1923 byl jmenován vrchním policejním radou a zástupcem přednosty bezpečnostního oddělení. Roku 1930 převzal po JUDr. Josefu Knotkovi vedení IV. bezpečnostního oddělení a současně se stal vládním radou.

Získal zároveň nejvyšší služební hodnost vládního rady a převzal kompletní odpovědnost za veřejnou bezpečnost v metropoli. Pod jeho pravomoc spadala kromě pátrání po zločincích i mravnostní policie dohlížející na nevěstince, policejní věznice, evidence ztracených a nalezených věcí či celostátní kriminální ústředna. Československo se tehdy pyšnilo moderní kriminalistikou – a výraznou zásluhu na tom měl právě on.

Vaňásek vedl svůj tým neúnavně a osobním příkladem. Nebyl to úředník za stolem, ale detektiv tělem i duší. Pokud to jen trochu šlo, vždy dorazil mezi prvními na místo činu a osobně dohlédl na ohledání.

Jeho vysoká, statná postava s neodmyslitelnou buřinkou budila respekt – nejen mezi detektivy, ale i v pražském podsvětí. Znal dokonale uličky, lokály i figurky podsvětí, a mnohé „známé firmy“ znal osobně křestním jménem.

Když se v revíru stal závažný zločin, často už dopředu tušil, kde hledat pachatele. V jedné poválečné vzpomínce se líčí, že když někdo „udělal kasu“ (vyloupil trezor), Vaňásek – „věděl přesně, kam si pro něj dojít“, protože dobře znal své kasaře.

Prvorepublikoví detektivové neměli lehkou službu. Pracovali v polních podmínkách: často museli honit zločince pěšky nebo tramvají, v kanceláři se tísnilo pět lidí u jednoho telefonu.

Vaňásek si na nedostatek nestěžoval. Byl to workoholik, trávil v Bartolomějské dlouhé noci a klidně přespával přímo na služebně, aby byl po ruce při novém případu. Služební automobil s řidičem měl sice jako pán čtyřky k dispozici, ale využíval ho spíš výjimečně – raději chodil po svých, mluvil s lidmi a sbíral informace přímo v terénu.

Doma si postupně vybudoval vlastní archiv případů podobný tomu služebnímu: zakládal si do obálek fotografie zločinců, poznámky a stopy. „Na obálce bylo vždy napsáno, co se stalo, kdo to vyšetřuje, a dvě cesty, jimiž by se mělo jít. Jedna z nich byla přes galerku… druhá přes právě propuštěné z vězení,“ popisoval jeho systém vnuk Milan. Tímto způsobem pan rada často objevil nitky, které vedly k celému klubíčku pravdy – jak s oblibou říkal.

Vaňáskovým krédem totiž bylo, že i zdánlivá maličkost může vyřešit velký případ. „Musím jít za vším a zjistit všechno, je to moje povinnost vůči veřejnosti. I sebemenší nitka může vést k celému klubíčku,“ říkával svým detektivům.

Neúnavně je nabádal k pečlivosti a sám šel příkladem. Několikrát se stalo, že jeho bystrý úsudek a znalost lidské povahy zcela zvrátily chybnou teorii, kterou už jeho podřízení měli o pachateli.

Měl i netradiční metody. K známým patří jeho finta se zrcadlem. Zadrženého podezřelého pozval k výslechu „na čtyřku“, posadil ho před velké zrcadlo, které zrcadlilo provinilcovu tvář, nechal mu přinést talíř jídla, pivo a cigarety – a pak klidně pronesl: „Tak, a teď to vysyp!“.

Tento nenásilný psychologický trik často zabral: zlodějíček či vrah, konfrontován se svým obrazem a náhlou laskavostí, se zlomil a ke zločinu se přiznal. Vaňásek tak spojoval inovativní přístup s umem zkušeného kriminalisty. Neostýchal se využívat ani moderní vědecké metody – jako jeden z prvních spolupracoval s přední grafoložkou své doby Dolfinou Poppée při rozboru písemných důkazů.

Za první republiky neproběhlo v Praze prakticky žádné významné vyšetřování, u něhož by Josef Vaňásek nestál. Se svými podřízenými se mohl chlubit mimořádně vysokou objasněností zločinů.

Vaňásek a jeho tým téměř všechny případy vyřešili – jak se psalo, i ti největší hříšníci o něm mluvili jako o spravedlivém a neohroženém vyšetřovateli Přesto měl i on své „pomníčky“.

Tím nejbolestnějším byla vražda Otýlie Vranské, mladé prostitutky, jejíž rozčtvrcené tělo nalezli v září 1933 ve dvou kufrech zaslaných vlakem. Tento otřesný zločin zůstal nevyřešený. „Děda se tím hodně užíral,“ vzpomínal vnuk Milan, jak jeho dědečka trápilo, že tentokrát spravedlnost nedostihla viníka.

Policie tehdy vystavila krvavé kufry a zakrvácená prostěradla ve výloze v Bartolomějské, aby veřejnost pomohla s identifikací vraha. Stopa vedla do ciziny a existuje domněnka, že pachatelem mohl být cizí diplomat, který pak zmizel z Československa.

Jisté je, že nezdařený případ Vaňáska silně poznamenal. Sám říkal, že takovou brutalitu do té doby nepoznal. Snad i proto se od té doby ještě usilovněji věnoval prevenci zločinu a modernizaci policejní práce.

K případu Otýlie Vranské se vrátil i novější výzkum: tým kriminalistů a historiků v roce 2023 označil za pravděpodobného pachatele rotmistra Josefa Pěkného se spolupachatelkou Antonií Koklesovou. Případ však zůstává pro justici oficiálně neuzavřený.

Za Vaňáskovým úspěchem nestála jen intuice, ale i progresivní myšlení. Zajímal se o nové druhy kriminality. Stal se průkopníkem boje proti drogám – prosadil zřízení prvního specializovaného protidrogového útvaru už v září 1928.

Jako šéf kriminální ústředny se angažoval i v potírání obchodování s bílým masem (proti kuplířům a obchodníkům se ženami a dětmi) a v boji s padělateli peněz. Svými zkušenostmi proslul i za hranicemi: pravidelně jezdil na mezinárodní kongresy kriminalistů po celé Evropě (Řím, Madrid, Vídeň, Londýn…) a několik let zastupoval Československo v Mezinárodní kriminálně policejní komisi ve Vídni, což byla přímá předchůdkyně dnešního Interpolu.

Zahraniční kolegové si ho vážili – například jeho návrh systému evidence tzv. kriminálních světoběžníků (potulných zločinců překračujících hranice) byl na mezinárodní úrovni přijat a zaveden do praxe.

Obdiv a vděčnost k „panu radovi“ nechovali jen policisté, ale i veřejnost. Pražská galerka ho respektovala natolik, že ačkoli je nemilosrdně honil a zavíral, mluvili o něm mnozí s respektem jako o spravedlivém a lidském pánovi zákona. Za 34 let služby (1904–1938) si získal pověst neúplatného profesionála. Když roku 1937 slavil šedesátiny, byl na vrcholu sil – jen on sám netušil, že mu zbývá jen několik měsíců života.

Začátkem roku 1938 se jeho zdraví náhle zhoršilo. Dlouho bolestem nevěnoval pozornost – silná tělesná konstrukce ho už jednou zachránila, když prodělal těžkou otravu botulotoxinem ze závadného masa. Tehdy přežil a vrátil se do práce. Teď ho ale sužovala rakovina jater a žlučníku, zákeřná a tichá.

Sám o tom prý nevěděl; věřil, že bolesti břicha jsou jen pozdním důsledkem oné otravy jídlem. Je možné, že k rapidnímu zhoršení přispěl i stres té doby – pan rada s obavami sledoval politický vývoj. Tušil, že pokud by nacistické Německo obsadilo Čechy, čekalo by ho zatčení gestapem.

Možná i proto doslova do posledního dechu zůstával ve službě. Ještě 4. února 1938 přes silné bolesti vyjel k případu a pracoval na spisu. Krátce poté musel být hospitalizován a dostal transfúzi, ale bylo pozdě. Josef Vaňásek zemřel 8. února 1938 ve 22:30 v pražské nemocnici.

Národní listy, (9. 2. 1938) uveřejnily dojemný nekrolog. „Marně odolával svou nezlomnou vůlí. Několikrát byl odnesen v mdlobách z kanceláře, a když se opět částečně pozdravil, vracel se tam zpět přes zákaz lékaře. Byl typickým mužem práce, pro nějž práce byla rozptýlením,“ rozloučil se s ním dobový tisk.

Pohřben byl na hřbitově Malvazinky a symbolicky spočinul poblíž hrobu spisovatele Jakuba Arbesa, jehož příběhy rovněž odhalovaly tajemství staré Prahy. U Vaňáskova hrobu se dnes konají pietní akty – vzpomínají na něj policisté z protidrogové centrály, která nese odkaz prvního českého „bojovníka s omamnými jedy“ v názvu.

Vaňásek už nezažil okupaci ani pohnuté doby, které následovaly. Mnozí z jeho detektivů se zapojili do domácího odboje proti nacistům – například slavný „Bouše“, skutečným jménem František Dlask, skončil za války v Osvětimi.

Jiní přežili válku, ale po roce 1948 byli komunisty od policie odstaveni a dožívali v zapomnění. Sláva prvorepublikové kriminálky pohasla v temnu totality. Zdálo se, že jméno rada Vaňásek upadne do historie jen jako poznámka pod čarou. Jenže pak se stalo něco, co z něj učinilo nesmrtelnou legendu.

V 60. letech začal spisovatel Jiří Marek psát příběhy inspirované skutečnými osudy pražských detektivů první republiky. Knižní povídky měly takový úspěch, že roku 1968 podle nich režisér Jiří Sequens natočil televizní seriál Hříšní lidé města pražského.

Třináct černobílých filmových povídek o „čtyřce“ si okamžitě získalo ohromnou oblibu diváků. Hlavní postavou seriálu je penzionovaný policejní rada Vacátko – tvrdohlavý, přísný, ale spravedlivý šéf pražské mordparty.

Tato postava se nápadně podobala Josefu Vaňáskovi, ačkoli spisovatel Marek to výslovně neuváděl. Autor scénáře údajně schválně nedal Vacátkovi ani křestní jméno, aby zdůraznil, že jde o fiktivní postavu. „Rada Vacátko nikdy nežil. Tuto postavu si táta vymyslel od A do Z,“ prohlásil Markův syn po letech. Jenže publikum i pamětníci to cítili jinak.

Bývalý soudní reportér František Gel, jenž Markovi vyprávěl historky z pražského podsvětí a seznámil ho s osudy četníků ze čtyřky, sám potvrdil, že právě vládní rada Vaňásek byl předobrazem Vacátka.

Marek sice literárně Vacátka dotvořil humorem a stylizací, ale základ – prostředí Bartolomějské, povahy detektivů i mnohé kriminální zápletky – vzal z reality. A především: do postavy přísného, leč dobráckého policejního rady promítl všechny hodnoty, které skutečný Josef Vaňásek představoval.

Když se seriál začal roku 1968 natáčet, měl Josef Vaňásek junior (syn pana rady) už přes padesát let. Tvůrci ho přizvali jako odborného poradce, aby pomohl dotvořit atmosféru dávných případů.

Na place se tak denně potkával s představitelem Vacátka, hercem Jaroslavem Marvanem, a jen nevěřícně zíral. Marvan jako by vzhledově i povahově Vaňáskovi z oka vypadl. Nejen knírek, klobouk a zásadovost – seděla i spousta drobných detailů.

Scenáristé například Vacátkovi ve filmu ponechali oblíbené koníčky skutečného Vaňáska: hru v kulečník a vášnivé houbaření. Mimochodem, pan rada prý sbíral všechny houby kromě bedel. Kdykoli v lese našel bedlu, nechal u ní cedulku „Nenič mne, jsem jedlá houba!“, aby ji jiní zbytečně nepošlapali – i tímhle svérázným humorem byl pověstný.)

Jeho smysl pro spravedlnost, preciznost i občasné zakaboněné „bručení“ – to vše Jaroslav Marvan vystihl znamenitě. „Gesta a dikce byly dokonalé,“ pochvaloval si syn slavného kriminalisty.

Během natáčení došlo i na dojemné momenty, kdy se hranice mezi fikcí a skutečností setřela. Vaňáskův syn jednou přistoupil k Jaroslavu Marvanovi a s pohnutím mu řekl, že v jeho intonaci i gestikulaci cítí svého tátu.

Pro zkušeného herce představovalo tohle vyznání největší možnou odměnu. A když v roce 1969 seriál běžel v televizi, Marvanovi prý přišlo několik dopisů od diváků, kteří psali, že „pan rada Vaňásek nebyl takový dobrosrdečný pán, jak ho v seriálu líčí, protože za okupace zle vystupoval proti Židům“.

Samozřejmě to byl nesmysl – skutečný Josef Vaňásek zemřel dávno před okupací v roce 1938. Přesto i tyto dohady ukázaly, jak přesvědčivě Marvan roli ztvárnil: někteří lidé uvěřili, že Vacátko musel být reálná postava a hledali v ní temné skvrny.

Josef Vaňásek se tak po smrti dočkal nečekané pocty. Televize z něj udělala legendu, kterou si další generace spojují s romantikou staropražské detektivky. Jeho jméno sice v titulcích nezazní, ale každý, kdo slyšel o radovi Vacátkovi, slyšel vlastně i o něm.

Dnes má na domě ve Štefánikově ulici na Smíchově, kde kdysi žil, pamětní desku s reliéfní podobiznou. Mramorová tvář s bystrýma očima shlíží dolů na ruch velkoměsta. Lidé spěchají a mnohým jméno na desce nic neřekne.

Ale občas se někdo zastaví a vzpomene: tady žil ten proslulý pan rada, který věřil, že i sebemenší nitka může vést k celému klubíčku pravdy. A možná mu v duchu vzdá stejnou úctu, jakou mu před necelým stoletím prokazovali obyvatelé hříšného města pražského.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Va%C5%88%C3%A1sek

https://www.prahain.cz/krimi/muz-v-cele-legendarni-ctyrky-predloha-slavneho-rady-vacatka-sef-mordparty-josef-vanasek-4094.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/135450/hrisni-lide-mesta-prazskeho-tohle-byl-pravy-rada-vacatko-jmenoval-se-vanasek.html

https://dvojka.rozhlas.cz/vrchni-rada-josef-vanasek-6942437

https://www.dotyk.cz/magazin/vacatko-skutecna-postava-30000802.html

https://www.stoplusjednicka.cz/hrisni-lide-mesta-prazskeho-skutecny-pribeh-rady-vacatka-jeho-detektivu

https://policie.gov.cz/clanek/josef-vanasek.aspx?q=Y2hudW09Mg%3D%3D

https://www.reflex.cz/clanek/historie/99523/skutecne-pripady-rady-vacatka-krvave-drama-na-smichove-na-vyreseni-stacil-jediny-den.html