Článek
Bylo jí devětadvacet, když se v zákulisí Osvobozeného divadla rozplakala jako malá holka. Právě odehrála své poslední představení s milovanou partou komiků Voskovce a Wericha. Třásla se jí ramena, zatímco z hlediště dozníval neutuchající potlesk. Tušila, že právě dobrovolně uzavírá nejzářivější kapitolu své herecké dráhy?
Narodila se 3. dubna 1904 v jihočeském Protivíně jako Anna Bártů. Dětství trávila ve stínu starší sestry Marie, která se už coby dospělá proslavila jako operetní pěvkyně. Malá Aninka však spíš než ke zpěvu tíhla k činohře. Poprvé okusila divadelní prkna jako ochotnice v Táboře a rozhodla se, že herectví zasvětí svůj život.
V sedmnácti odjela do Prahy studovat dramatický obor na konzervatoři. Byla to bouřlivá léta první republiky – kavárny pulzovaly debatami umělců a městem zněly jazz i avantgarda.
Nina (umělecké jméno, které přijala místo obyčejného „Anna“) patřila k nové generaci odvážných divadelníků. Pod vedením renomovaného profesora Jaroslava Hurta pilovala hlas i výraz. Spolu s podobně zapálenými spolužáky hrávala v malých experimentálních představeních, takzvaných Scénách adeptů – tam se učila řemeslu metodou pokusu a omylu, často ve sklepních sálech před hrstkou diváků.
Hned po absolutoriu v roce 1925 ji čekala tvrdá škola života na divadelních zájezdech. Přidala se ke kočovné společnosti, s níž objížděla městečka a vesnice. Každý večer jiné jeviště, jindy hostinec přestavěný na sál.
Přes den dusno v dřevěných vagónech, večer euforie z potlesku hrstky vesničanů. Naučila se spolknout trému a odehrát své role, i když ji sužoval chlad v nevytopeném sále či žaludeční nervozita. Byl to křest ohněm – a Nina obstála.
Roku 1926 poprvé okusila stálé angažmá ve Východoslovenském národním divadle v Košicích. Daleko od rodné země, mezi cizí řečí, zocelila svou samostatnost.
V jednoduchém pokoji na ubytovně si po představeních zapisovala postřehy: co zlepšit? Čím publikum zaujmout víc? V Košicích nezůstala dlouho – když divadlo zápasilo s financemi a soubor se rozpadl, vrátila se mladá herečka zpátky do srdce Čech.
V Praze ji přivítal režisér Vojta Merten ve svém divadle pro děti. Nina vyměnila tragédie za pohádky a kabaretní čísla. Hrála víly a panenky pro rozesmáté dětské obecenstvo. S laskavostí sobě vlastní dokázala i neposedné školáky upoutat příběhem. Přesto ji ambice táhly výš – do světa velkého činoherního divadla pro dospělé diváky.
Tou šancí se stalo Osvobozené divadlo. Psal se rok 1929 a Praha žila satirickými revuemi Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Nina Bártů nastoupila do souboru jako vznosně štíhlá, plavovlasá dívka s líbezným úsměvem.
Rychle se stala ozdobou jeviště. Její jemný zjev a komediální talent jako by byly stvořeny pro poetiku Osvobozeného – kolegové jí přezdívali „Divíšek“, protože se na scéně neustále užasle rozhlížela, jakoby v dětském údivu nad každou situací. Nebyla to afektovaná manýra primadony, ale přirozená jiskra hravosti. Diváci si tu naivní dívčí hrdinku zamilovali.
Na prknech Osvobozeného divadla Nina prožila několik strhujících sezón. Každý večer stála po boku komiků V+W a svým medově zabarveným altovým hlasem zpívala a odříkávala absurdní dialogy.
V revuální hře „Fata morgana“ si troufla parodovat žhavou hollywoodskou novinku – zvukový film. S kolegyní Světlanou Svozilovou na scéně pitvořivě napodobovaly přehnaná gesta a prkennou dikci prvních filmových hvězd. Hlediště řvalo smíchy a Nina cítila opojení svobodou avantgardní satiry.
Byla mladou hvězdou rozjíždějící se scény, přesto v ní hlodal neklid. Stejně jako Svozilová pocítila touhu po vážnějším činoherním jevišti. Revuální představení Osvobozeného divadla byla hravá a populární, ale Nina zatoužila proniknout do hlubších vod dramatických rolí.
Věděla, že jinde na ni čekají postavy tragických hrdinek, které prověří celé spektrum jejích schopností. Váhala dlouho – opustit vyhlášený soubor a riskovat nejistotu bylo odvážné, ne-li bláznivé.
Nakonec se rozhodla. Roku 1933 oznámila odchod z Osvobozeného divadla a přijala angažmá v Jihočeském národním divadle. Onen poslední večer v Osvobozeném, po kterém plakala v šatně, byl bolestný i osvobozující zároveň. Zhasla světla kabaretních ramp a Nina Bártů zamířila do temnějších zákoutí činohry. Vyměnila bouřlivý smích publika za tiché napětí a slzy v očích diváků.
Na regionální scéně v Českých Budějovicích strávila dva roky. Zdejší publikum bylo komornější, ale o to vděčnější. Nina se vrhla do klasického repertoáru s plným nasazením. Poprvé v životě hrála velké tragické role – umíněné venkovské ženy, obětavé matky, zlomené stařenky. Každou postavu prožívala naplno a na jevišti nechávala kus sebe. Pocítila hluboké uspokojení z činohry, po kterém tak prahla.
Jenže historie jí nedopřála klidný rozkvět. Přišel podzim 1938 a s ním mrazivý závan Mnichova. Republika se otřásla a Nina v duchu tušila, že se blíží těžké časy. Když v březnu 1939 vpochodovali do Prahy nacisté, zhasla i ta poslední světýlka naděje. Jako tisíce jiných umělců i ona musela hrát dál pod okupačním dohledem.
Od podzimu 1935 už působila v Městském divadle v Plzni, kde ji zastihla válka.
Na západočeské frontě kultury prožila Nina Bártů celých šest válečných sezón. Plzeňské jeviště bylo zpočátku oázou, kde se dalo dýchat – hrály se klasické české hry, které protektorátní cenzory tolik nedráždily. Někdy se v hledišti objevili i němečtí oficíři, jindy prázdné řady svědčily o strachu lidí chodit do společnosti.
Nina však vytrvala. Každý večer oblékla kostým a snažila se přinést publiku aspoň na chvíli zapomnění na okolní peklo.
Jak válka postupovala, přituhovalo i v divadlech. V zimě se netopilo – hercům šla pára od úst, když deklamovali. Sirény leteckých poplachů několikrát přerušily představení uprostřed věty. Nejednou soubor prchal do krytu přímo v kostýmech, srdce rozbušená hrůzou.
Nejhorší přišlo na jaře 1945: americké bombardéry těžce poškodily Plzeň a v divadle se nehrálo vůbec. Nina trávila noci ve sklepě, tiskla k sobě svítilnu a modlila se, aby se dožila svobody.
Dočkala se. V květnu 1945 vjely do osvobozené Plzně americké tanky. Ulice křičely radostí a lidé plakali dojetím. Nina stanula s kolegy na balkóně divadla a mávala spojeneckým vojákům. Po letech strachu se do jejich sálů vrátila svoboda – aspoň na chvíli.
Euforie však netrvala dlouho. Poválečný politický chaos vyvrcholil únorem 1948 a novým diktátem – tentokrát komunistickým. Nina Bártů tehdy po dvanácti letech opustila Plzeň i tamní pevné zázemí. Začala znovu putovat od jednoho angažmá k druhému, jako herecký nomád v obtížné době.
Nejprve zakotvila v Brně. V letech 1947–1949 byla členkou činohry Státního divadla v Brně. Moravská metropole jí poskytla velkou scénu a renomé, ale situace ve společnosti byla bouřlivá. Po komunistickém převratu docházelo i v divadlech k čistkám a přesunům. Možná právě proto Nina v Brně dlouho nezůstala. Už roku 1949 se stěhovala zase dál – tentokrát do Východočeského divadla v Pardubicích.
Postarší herečka se ocitla v menším městě na východě Čech. V divadle menšího formátu, na „oblasti“, jak se říká, ovšem odvedla stejně poctivou práci jako na velkých scénách.
Jeviště bylo její domov bez ohledu na lesk či polohu. Role se střídaly a Nina do nich vkládala všechny své zkušenosti i emoce nahromaděné během těžké války. Za pár let se kyvadlo osudu znovu rozhoupalo opačně – tentokrát příznivě.
V roce 1951 se Nina Bártů vrátila do milované Prahy. Získala angažmá v Městských divadlech pražských, což znamenalo hrát opět v metropoli, byť už ne tak svobodné jako kdysi. Na prknech Komorního a Komedie, divadel patřících pod MDP, vytvářela charakterní figury matek, tetiček a paní domácích. Už nebyla naivní dívenkou z časů Osvobozeného, teď z ní vyzařovala noblesa zralé ženy.
Jenže 50. léta byla plná zvratů. V roce 1954 Nina náhle zmizela z Prahy. Snad pro nevyhovující kádrový profil, snad kvůli osobním konfliktům – detaily se dnes už stěží dozvíme.
Faktem je, že se ocitla v malém pohraničním městečku Varnsdorf, kde přijala místo v oblastním divadle. Z jeviště, které znalo potlesk pražské smetánky, se přesunula do zapadlého kraje. Místo honosných lóží tu na ni v hledišti koukaly spíš prázdné židle a několik místních nadšenců.
Nina však ani v této zkoušce neztratila tvář. Každé představení odehrála naplno, jako by šlo o premiéru v hlavním městě. Její profesionalita a pokora si získaly respekt kolegů i vděčnost publika.
A pak – přišel rok 1956. Po Stalinově smrti se společenské klima opatrně uvolnilo. Nina Bártů se mohla vrátit zpět do Prahy a spolu s tím přišlo i symbolické ocenění: obdržela vyznamenání „Za vynikající práci“. Po všech útrapách a nejistotách to bylo gesto uznání, které ji dojalo.
Druhá polovina padesátých let tak pro ni znamenala satisfakci. Znovu stanula na scéně Městských divadel pražských a až do roku 1961 tam ztvárňovala jedny ze svých nejlepších poválečných rolí.
Zúročila své bohaté životní zkušenosti – ať už hrála dobrosrdečné babičky nebo přísné šlechtičny, vždy působila autenticky. Diváci cítili, že ta žena s šednoucími vlasy zažila své. Každým pohledem a gestem předávala na jevišti pravdu.
K filmu se Nina Bártů dostala až v padesátých letech. Zatímco její vrstevnice z Osvobozeného divadla dávno zářily ve znárodněné kinematografii, ona zůstávala především divadelní herečkou. Filmové role přicházely výjimečně – jednou za desetiletí drobná epizodka.
Poprvé se objevila na plátně v roce 1952 jako paní z lidu ve snímku „Anna proletářka“. O několik let později si zahrála dobrosrdečnou paní Novákovou v detektivce „Padělek“. Byly to malé úlohy, přesto pro ni znamenaly nový druh zkušenosti – stoupnout si před kameru a hrát nikoli pro živé publikum, ale pro objektiv.
Rok 1961 přinesl další životní zlom. V necelých šedesáti letech Nina opustila šrumec velkoměsta a odešla do jihlavského Horáckého divadla.
Možná chtěla dohrát svou kariéru v klidnějším tempu, možná ji znovu dohnala kulturní politika, která v pražských divadlech upřednostnila mladší kádry. Každopádně v Jihlavě nalezla nový domov. Stala se respektovanou hereckou osobností tamního souboru – zkušenou dámou, ke které mladí vzhlíželi.
Na prknech Horáckého divadla se Nina Bártů rozloučila s jevištěm důstojně. Dostala tu velké úkoly, které jinde nepřicházely.
V roce 1971, po padesáti letech na scéně, se Nina Bártů rozhodla odejít na odpočinek. Bylo jí 67 let a cítila, že nadešel čas předat štafetu mladším. Symbolicky se tak uzavřel celý oblouk její divadelní pouti – od rozpustilých prvorepublikových začátků až po zralé bilancování v době nástupu „normalizace“.
Nina se vrátila do Prahy jako soukromá osoba, v občanském průkazu měla jméno Anna Kašková (provdaná už od 30. let). Diváci ji však dál znali jako Ninu Bártů, byť už jen z vyprávění a starých programů.
Poslední dvě dekády života prožila stranou reflektorů. Po odchodu do penze se vytratila z veřejného dění a užívala si klidu.
Občas zašla na premiéru bývalých kolegů, tu a tam poskytla vzpomínku do novin. Její slavná sestra Mary zemřela už roku 1960 – Nina tak zůstala poslední z rodiny a nosila vzpomínku na jejich společné dětství sama. Stáří pro ni nebylo lehké, ale neztrácela noblesu. Kdo ji v té době potkal v pražských ulicích, viděl drobnou elegantní dámu s kloboučkem, která srdečně zdraví známé tváře.
K herectví se Nina přece jen několikrát vrátila, i když jen na skok. Roku 1977 si zahrála babičku v dětské komedii „Jak se točí Rozmarýny“. Ve stejném roce přijala malou roli staré ženy v politicky angažovaném filmu „Hněv“. Tehdy jí bylo 73 let.
Před kamerou působila křehce, ale její oči stále dokázaly vyjádřit hluboký smutek i odhodlání. Byla to drobnost, možná ústupek době, kdy i umění muselo sloužit ideologii. Nina do té inscenované propagandy vtiskla aspoň záblesk lidskosti.
Když jí bylo přes osmdesát, dočkala se ještě jedné zvláštní pocty. Režisérka Věra Chytilová obsadila roku 1987 několik legendárních veteránů českého divadla do surrealistického filmu „Šašek a královna“.
Nina Bártů stanula před kamerou spolu s dalšími vrstevníky jako mlčenlivý dvořan na imaginárním dvoře. Beze slov, jen svou přítomností, ztělesňovali bývalí slavní herci stín dávné slávy.
Vedle Niny stáli Marie Glázrová, Nelly Gaierová, Jiřina Steimarová či Gustav Nezval – jména prvorepublikových hvězd, nyní už jen kompars beze slov.
Byl to zvláštně dojemný obraz: staříci v nabobských kostýmech, s unavenýma očima, a kolem nich groteskní svět nové doby. Nina ve svých 83 letech naposledy pocítila teplo lamp a vůni kulis. Možná jí v tu chvíli hlavou probleskly střípky z celé kariéry.
Nina Bártů zemřela v listopadu 1992, ve věku 88 let. Její skon nepřilákal titulky novin. Odešla s ní celá jedna herecká epocha – generace umělců, kteří hráli pro první republiku, za okupace, v komunismu i v sametové svobodě.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nina_B%C3%A1rt%C5%AF
https://www.csfd.cz/tvurce/31446-nina-bartu/biografie/
http://www.kultura.cz/profile/32536-nina-bartu
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/B%C3%81RT%C5%AE_Nina_1904%E2%80%931992
