Článek
Bylo jí teprve šestnáct let, když se ocitla tváří v tvář Adolfu Hitlerovi. Mrazivý únor 1936, zimní olympiáda v Garmisch-Partenkirchenu: drobná česká krasobruslařka právě dokončila svoji jízdu, zatímco kolem dokola vlály prapory s hákovými kříži.
Hitler, zaujat půvabem i odvahou mladičké Věry Hrubé, k ní přistoupil s nečekanou nabídkou – chtěl, aby reprezentovala nacistickou říši na ledě, s jejím symbolem na dresu. Věra se však nezalekla.
Pohlédla diktátorovi zpříma do očí a s ledovým klidem odvětila, že by raději bruslila na svastice než pro ni. Führerovi ztuhl úsměv. Jeho zuřivý odchod od kluziště naznačil, že tahle odvážná dívka možná právě zpečetila osud celé své rodiny.
Dětství na ledě
Narodila se v Praze do zámožné a zbožné rodiny. Její otec Rudolf Hrubý, úspěšný klenotník a předseda zlatnické asociace, vedl na Jungmannově náměstí vyhlášené klenotnictví. Společně s manželkou Marií dopřáli jediné dceři to nejlepší vzdělání – Věra navštěvovala elitní klášterní školu voršilek v Doksech.
Zároveň z ní ale rodiče vychovávali moderní dívku milující pohyb. Od malička brala hodiny baletu, než definitivně propadla kouzlu krasobruslení. Poprvé stála na bruslích na zamrzlé řece Berounce u rodinného domu a brzy ovládla i led nově otevřeného zimního stadionu na pražské Štvanici.
Byla ctižádostivá a talentovaná – už ve svých patnácti letech patřila mezi nejlepší bruslařky Československa.
Roku 1936 zazářila na mistrovství Evropy v Berlíně a vzápětí jako nejmladší členka československé výpravy odjela na zimní olympiádu do Bavorska. V evropské konkurenci se tehdy umístila patnáctá a na olympijské medaile sice nedosáhla, přesto upoutala pozornost nejvyšších míst.
Adolf Hitler osobně sledoval její vystoupení z hlediště a po závodě se s talentovanou blondýnkou chtěl setkat. Nabídl Věře německé občanství a možnost stát se reprezentantkou nacistické říše, ale narazil.
Sebevědomá, „hubatá“ teenagerka ho drze odmítla – podle legendy pronesla onu památnou větu o bruslení na samotné svastice místo pro ni. Taková vzpurnost nebyla bez následků. Evropou už vanul mrazivý vítr blížící se války a Hitlerova uražená pýcha mohla mít pro rodinu Hrubých fatální důsledky.
Útěk před válkou
Když v březnu 1939 německá vojska obsadila zbytek Čech a Moravy, bylo jasné, že nastal čas utéct. Otec Rudolf nezapomněl na incident s Hitlerem a dobře věděl, že teď jde rodině doslova o život. Kromě politické hrozby visel ve vzduchu i fakt, že jako bohatí vlastenci by v Protektorátu byli nacistům trnem v oku.
Hrubým se na poslední chvíli podařilo zajistit si místa v letadle mířícím do zahraničí. V polovině března 1939 nastoupila Věra s matkou do jednoho z posledních letadel opouštějících Prahu. Pod křídly se jim zmenšovalo rodné město a v dálce zůstával domov, který se přes noc změnil v peklo.
Po strastiplné cestě přes Paříž a New York se nakonec dostaly do Spojených států. Věře bylo pouhých osmnáct let a v srdci si nesla hořkosladké vítězství: unikla válce, ale ztratila svou vlast.
Z kluziště do Hollywoodu
Amerika se stala novým domovem – a otevřela dveře k nečekané kariéře. Věra zůstala zpočátku věrná tomu jedinému, co opravdu dokonale ovládala: bruslení. Rodina se přesunula do Los Angeles, kde už několik let žil její starší bratr Rudy. Ten odjel do Hollywoodu ještě před válkou za vlastním filmovým snem a skutečně se uchytil jako producent.
I díky jeho kontaktům dostala Věra šanci vystupovat v populární lední revue Ice Capades. Při vystoupeních v bruslařské show brzy upoutala pozornost dalšího vlivného muže – Herberta J. Yatese, šéfa filmového studia Republic Pictures. Psal se rok 1941 a Yates právě hledal odpověď na hvězdu konkurenčního studia, olympijskou šampionku Sonju Henie.
Když spatřil pohybem okouzlující českou dívku na ledě, neváhal. Nechal Věru i celý ansámbl show obsadit do lední muzikálové komedie „Ice-Capades“. Film sice neměl hluboký děj, ale Věřinu krasojízdu v něm kritici popsali jako „čiré okouzlení na ledě“. Už tehdy v ní Yates viděl potenciál stát se filmovou hvězdou a prorokoval jí zářnou budoucnost po vzoru Sonji Henie.
Z bruslařky se měla stát herečka – a to si žádalo velké změny. Yates věděl, že filmové publikum té doby miluje krásu, a Věřinu pohlednou tvář považoval za trumf, zároveň však viděl nedostatky, které bylo nutné odstranit. Mladá Češka měla podle amerických měřítek příliš plné tvary a její angličtina byla chabá.
Šéf studia jí zařídil lekce angličtiny a přísnou dietu, aby před kamerou působila dokonale. Doporučil jí také změnit si jméno – příjmení Hrubá bylo pro Američany nevyslovitelné a nepřitažlivé.
Tehdy Věra s oblibou snídala populární cereálie značky Ralston, a tak ji napadlo přivlastnit si jejich jméno. Roku 1943 podepsala dlouhodobou smlouvu s Republic Pictures a z Věry Hrubé se rázem stala Vera Ralston. Ten nový umělecký pseudonym jako by symbolicky odřízl zbytky její staré identity. Z ambiciózní dívky prchající před válkou se teď stávala hollywoodská star se vším všudy.
Pod palbou kritiky
První herecké krůčky však byly bolestivé. Když Vera poprvé stanula před kamerou bez bruslí, narazila na tvrdou realitu. Její hororový debut The Lady and The Monster (1944) sice vzbudil jistou zvědavost – noviny ji označily za „objev sezóny“ – ale kritika pak snímek nemilosrdně strhala.
Recenzenti se vysmívali jejímu topornému projevu a přízvuku, kterému bylo těžké rozumět. Vera dřela na zlepšení a její angličtina i herectví se časem o něco zlepšily, silný český akcent ji ale provázel stále. „Toho jsem se nedokázala zbavit, ať jsem se snažila sebevíc,“ přiznala později hořce.
Šéf studia Yates však odmítal uznat porážku. Trval na tom, že publikum Věřiny nedostatky překousne – ostatně stejně prý kdysi Američané odpustili lámanou angličtinu i hvězdné Marlene Dietrich. Pro jistotu ale zpočátku obsazoval svou chráněnku do rolí cizinek, kde její přízvuk nepůsobil nepatřičně.
Navzdory všem překážkám postupovala z filmu do filmu. Yates jí neúnavně sháněl další role a investoval do ní nemalé peníze. Dokonce byl ochoten vydíráním přinutit kina, aby promítala její snímky – hrozil, že jim nedodá jiné populární filmy studia Republic, pokud odmítnou ty s Verou.
Taková protekce sice zajistila, že se Vera objevila ve více než dvou desítkách titulů, ale skutečnou hvězdu z ní neudělala. Z téměř třiceti filmů, v nichž mezi lety 1944 a 1958 hrála, byly komerčně úspěšné jen dva – většina ostatních propadla u pokladen kin.
Přesto se dokázala udržet na výsluní v jedné z nejvlivnějších pozic v Republic Pictures po celých patnáct let. Pomohlo jí k tomu i strategické spojení se slavnými hereckými partnery: v romantických dramatech, thrillerech i kovbojských westernech stávala po boku známých mužů stříbrného plátna.
Jedním z mála filmů, který si u publika vedl dobře, byl western Dakota (1945). Věra v něm ztvárnila manželku hlavního hrdiny po boku legendárního Johna Wayna. Právě Dakota a o několik let později The Fighting Kentuckian (1949), opět s Waynem, patřily k vrcholům její kariéry.
Diváci obdivovali půvabnou tvář české herečky a zdálo se, že Vera Ralston konečně míří k opravdové slávě. Jenže pod povrchem panovala mezi filmovými kolegy i kritiky nelibost. John Wayne se nechal slyšet, že Vera byla „nejhorší hereckou partnerkou, jakou kdy ve své kariéře zažil“.
Jiní herci přijímali role po jejím boku jen s krajním sebezapřením – třeba hvězdu Sterlinga Haydena muselo studio uplácet zvláštním bonusem, aby s Verou šel točit.
Skandál v zákulisí
V zákulisí se však odehrálo i nečekané milostné drama. Herbert Yates, její všemocný ochránce ve studiu, k ní postupně zahořel osobní láskou. Dělilo je takřka čtyřicet let věku, přesto opustil rodinu a veřejně se k Věře přihlásil.
Její otec vztah s o tolik starším mužem neschvaloval – když viděl, že dcera setrvává po boku partnera v podstatě ve věku dědečka, raději se vrátil zpátky do poválečného Československa.
V Hollywoodu zatím vypukl skandál. Když se Yates rozvedl a 15. března 1952 si Věru Hrubou vzal za manželku, naplnily se nejhorší obavy jejích kritiků. Mocný producent byl obviněn, že zneužívá své pozice a protěžuje mladou ženu na úkor ostatních.
Skutečně hrozilo, že pro lásku ke své favoritce potopí celé filmové studio. Yates neváhal investovat další peníze do Věřiných filmů a obsazovat ji do prestižních rolí, ale mezi akcionáři studia tím rostla nevole.
Roku 1956 dva nespokojení podílníci zažalovali Yatese za to, že plýtvá financemi Republic Pictures na projekty své manželky a dokonce zaměstnal i jejího bratra v pozici producenta s přemrštěným platem.
V důsledku těchto tlaků se Věřina filmová pohádka začala hroutit. Pod nepřátelskou atmosférou v Republic Pictures odešla v roce 1958 raději do ústraní a ukončila hereckou kariéru. Ve stejném roce byl donucen odstoupit z vedení studia i sám Yates, čímž éra „královny“ malého hollywoodského studia definitivně skončila.
Vera Hrubá Ralston, tvář někdejších ambiciózních snímků, náhle zmizela z pláten kin. Její jméno se přestalo objevovat na filmových plakátech a ona sama jako by se stáhla do ticha luxusní vily v kalifornské Santa Barbaře.
Poslední léta a odkaz
Následující léta přinesla Věře klid, ale i sérii osobních ztrát. V roce 1963 zemřel v Praze její otec, aniž by kdy naplno pochopil hollywoodský život své dcery. O tři roky později Věra ovdověla – Herbert Yates v roce 1966 zemřel ve věku 85 let po sérii infarktů.
Zpráva o jeho smrti ji zdrtila. Vera se nervově zhroutila a načas odjela na Havaj hledat ztracenou rovnováhu. Z manželovy závěti jí připadla polovina jeho majetku, což představovalo zhruba deset milionů dolarů.
Hmotné zajištění jí poskytlo jistou útěchu: mohla v poklidu dožít v rozlehlém domě u moře, aniž by ji trápily finanční starosti. Přesto zůstávala osamělá.
Nový začátek přišel až o několik let později. V lednu 1973 ji navždy opustila i milovaná maminka Marie. V témže roce, ve svých padesáti letech, se Vera rozhodla ještě jednou vstoupit do svazku manželského.
Její volbou se stal kalifornský podnikatel Charles Alva, o jedenáct let mladší muž, který jí poskytl oporu i lásku v závěrečné etapě života. Po boku nového manžela zanechala někdejší filmová hvězda pozlátko Hollywoodu definitivně za sebou. Usadila se v tichém ústraní Santa Barbary a veřejnosti se téměř vytratila z dohledu.
Čas odvál někdejší slávu, ale Věřin příběh tím neskončil. Ještě jednou se její jméno nenápadně zapsalo do historie filmu: stala se vůbec první a dodnes jedinou Češkou, která má svou hvězdu na hollywoodském Chodníku slávy.
Je to zvláštní paradox – zatímco v Americe získala takové uznání, ve své rodné zemi upadlo její jméno téměř v zapomnění. Pamětníci v USA však na ni dodnes vzpomínají.
Staré filmy Very Ralston se čas od času objevují v televizních reprízách a dnešní diváci v nich s nostalgií objevují krásnou tvář mladé české herečky – podobně jako my u prvorepublikových snímků s Natašou Gollovou.
Věra možná nikdy nebyla filmovou hvězdou první velikosti, ale proslula houževnatostí, pílí a odvahou jít za svým snem i navzdory nepřízni osudu.
Svůj život dožila v tichosti. Po dlouhém boji s rakovinou zemřela 9. února 2003, ve věku nedožitých osmdesáti let, ve svém domě v Santa Barbaře. Na tamním hřbitově najdeme její prostý náhrobek, na němž stojí anglický nápis: „Champion in the beginning, champion in the end.“ – tedy „Vítězkou na začátku, vítězkou na konci..
Tyto vyryté linie jako by symbolicky uzavíraly její neobyčejný osud. Připomínají, že Věra Hrubá začínala svůj příběh jako šampionka na ledě – a svůj poslední, nejtěžší boj na sklonku života dobojovala se stejnou nezdolností.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Věra_Hrubá
https://www.skateguardblog.com/2014/05/spotlight-on-vera-hruba-ralston.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/28610-prostoreka-kraska-si-otevrela-pusu-i-na-hitlera-aneb-z-klastera-az-do-hollywoodu-tajnosti-slavnych.htm
https://www.glamourgirlsofthesilverscreen.com/show/224/Vera+Ralston/index.html
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2003-feb-15-me-ralston15-story.html
https://www.theguardian.com/news/2003/feb/28/guardianobituaries.filmnews
