Skutečné Requiem pro panenku: V Měděnci uhořelo 26 dívek. Žhářka Eva se změnila v Reného a zabila se

Byla hluboká noc z 1. na 2. listopadu 1984, když v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky v Měděnci vypukl požár. V dřevěném patře rozlehlé budovy tehdy spalo 75 děvčat a žen ve věku od 13 do 38 let, rozdělených do pěti oddělení dle míry jejich postižení.

Na noční směně však byly přítomny jen dvě vychovatelky, které měly na starost celý ústav. Krátce po půlnoci vběhla do kanceláře šestnáctiletá chovanka Eva K., jedna z mála dívek v ústavu, která netrpěla žádným mentálním handicapem. „Hoří!“ volala zoufale na vychovatelky.

Jenže personál jí v první chvíli neuvěřil – domníval se, že dívka zase tropí výtržnost nebo se snaží upoutat pozornost. Právě tato dívka měla totiž pověst problémové útěkářky, která do ústavu nepatřila.

Jak se později ukázalo, byla také samotnou žhářkou: v prvním patře úmyslně zapálila starou dřevěnou skříň naplněnou novinami. Oheň v suchém dřevě propukl okamžitě a začal se rychle šířit budovou.

Teprve když vychovatelky ucítily kouř a spatřily plameny, došlo jim, že varování nebylo plané. Od této chvíle běžely události zběsilým tempem. V budově okamžitě vypukla panika: vychovatelky se rozeběhly probouzet svěřenkyně a pokoušely se je vyvést na dvůr. Leč mnoho děvčat se v náhlém zmatku vzpouzelo opustit postele.

Podle svědectví byly navyklé na noční buzení kvůli cestě na toaletu, a tak některé místo útěku ven zmateně zamířily zpět do svých hořících pokojů. Mnohé dívky měly navíc těžké kombinované postižení a byly zcela odkázané na pomoc – ty nejbezmocnější ležely ve speciálních lůžkách opatřených mřížemi, ze kterých se samy nedostaly.

V nastalém chaosu tak cenné minuty ubíhaly při vysvobozování handicapovaných děvčátek z uzamčených lůžek. Mezitím plameny postupovaly dřevěným podlažím neúprosně dál a hustý černý kouř zaplnil chodby.

Vychovatelky se pokusily požár hasit vlastními silami, ale byly prakticky bez šance. V ústavu sice bylo několik přenosných hasicích přístrojů, ty však byly v době požáru nefunkční – jednalo se o přístroje východoněmecké výroby a personál navíc ani nebyl řádně proškolen, jak je použít.

Když se je vychovatelky snažily nasadit, otáčely je údajně dnem vzhůru, takže nefungovaly. I kdyby však fungovaly správně, oheň už byl v té chvíli v tak pokročilé fázi, že by malé hasicí přístroje mnoho nezmohly. Největší tragédií oné noci tak byla prodleva, s jakou se podařilo přivolat pomoc.

Ukázalo se totiž, že v budově byly zamčené telefonní přístroje – rotační číselnice u všech telefonů někdo zamkl, aby zaměstnanci nemohli telefonovat soukromě. Vychovatelkám se proto nedařilo okamžitě zavolat hasiče. Jedna z ošetřovatelek nakonec v zoufalství vyběhla do tmy shánět telefon jinde.

Nejbližší byl v místní hospodě, odkud se konečně podařilo vyrozumět požárníky. Jenže ani tehdy ještě nebylo vyhráno – zmatený telefonát bohužel nesměřoval na hlavní krajskou požární stanici, ale pouze k jedné jednotce dobrovolných hasičů v okolí. Tím se oficiální vyhlášení poplachu dalším jednotkám ještě více zdrželo. K ústavu dorazili první hasiči až s kritickým zpožděním.

Když přijelo první hasičské družstvo na místo, naskytl se jim hrůzný obraz. Hořící dvoupatrový objekt byl už celý zachvácen plameny do takové míry, že záchranáři nemohli proniknout dovnitř.

Temnotu kolem prořezávaly sirény a blikačky, zatímco vesničané stáli v uplakaných hloučcích okolo a nevěřícně přihlíželi neštěstí. Hasiči se nejprve pokoušeli pomoci s evakuací těch, které personál dostal ven, a usilovně hledali v okolí hydrant – marně. Žádný zdroj vody poblíž ústavu totiž nebyl, a tak cisterny musely vodu dovážet kyvadlově z dálky.

K tragédii přispělo i nevlídné počasí onoho listopadového rána: noc byla tmavá a pokrytá hustou mlhou, navíc silnice v okolí byly zavalené spadaným listím, takže posily se složitě orientovaly a jízda trvala dlouho. Posily přijížděly postupně až ze vzdálenosti 50 kilometrů.

Navzdory ohromnému nasazení některých jednotlivců nešlo v daných podmínkách tragédii zabránit. Největším hrdinou noci se stal číšník Petr Jarolím z místní restaurace, který do ohně vbíhal znovu a znovu s nasazením vlastního života. Dokázal vynést z hořící budovy 15 chovanek.

Byla to nadlidská práce – děvčata před ním ze strachu utíkala a bránila se, některé bylo nutné nést násilím ven. Jarolím však nepolevil, dokud měl koho zachraňovat. Sám utrpěl zranění, a když viděl liknavost některých zasahujících, dostal se dokonce do potyčky s příslušníky požární jednotky.

Ironií osudu byl později trestně stíhán za údajné násilí vůči těmto požárníkům – zatímco on riskoval život, měli mu prý bránit v zásazích. Soud nakonec Jarolíma zprostil viny a naopak se mu dostalo uznání. Obdržel vyznamenání Za statečnost jako symbol hrdinství v extrémní situaci.

Díky obětavému úsilí personálu, dobrovolníků z vesnice i profesionálních hasičů se podařilo část svěřenkyň zachránit. Nebylo však v jejich silách dostat ven všechny. Konečný účet tragédie byl otřesný: při požáru v Měděnci zahynulo 26 dívek a žen s mentálním postižením. Většina obětí uhořela v uzamčených ložnicích v horních patrech, odkud se kvůli intenzitě plamenů už nedalo uniknout.

Některé se zřejmě nadýchaly kouře a zůstaly ležet, jiné mohly v panice zůstat schoulené na lůžku, které považovaly za svůj jediný bezpečný prostor. Jeden srdcervoucí příběh se týkal dívky jménem Johanka – mentálně postižené chovanky, kterou se osobně snažila z plamenů vyvést samotná žhářka Eva.

Johanka patřila k nejvíce bezmocným pacientkám a Eva ji vzala do náruče, aby s ní seběhla schody. Jenže ve spěchu klopýtla a obě upadly. Johanka už nevstala – pád jí zlomil vaz a zemřela na místě.

Samotná budova ústavu shořela do základů. Zásahový velitel po lokalizaci plamenů prohlásil objekt za totálně zničený a nechal ho dohořet. Zbytek noci osvětlovalo Krušné hory jen rudé chvění žhnoucích trosek.

Přeživší chovanky – otřesené, popálené a promrzlé – byly provizorně ubytovány v okolních ústavech; nejprve ve Vejprtech a posléze převezeny do jiného zařízení pro postižené dívky v Mařenicích na Českolipsku. Samotný ústav sociální péče v Měděnci tímto navždy zanikl.

Začalo rozsáhlé vyšetřování požáru. Brzy vyšlo najevo, že původkyní požáru byla skutečně šestnáctiletá Eva Kováčová, jedna z chovanek ústavu. Motivace jejího činu však nebyla nijak jednoduchá – nešlo o „zlého žháře“, ale o zoufalý čin hluboce nešťastného děvčete.

Osud Evy K. je sám o sobě tragickým příběhem. Narodila se roku 1968 do početné romské rodiny na Chomutovsku a už jako novorozeně zažila krutost: matka ji po porodu pohodila do sklepa a nebýt všímavých sousedů, nejspíš by zemřela.

Útlé dětství pak strávila po kojeneckých ústavech a dětských domovech, protože v rodině byla vystavena fyzickému i psychickému týrání. Ve 12 letech se ji dokonce pokusil znásilnit její vlastní otec – dívenka se ubránila, otce udala na policii a matka ji nato za trest znovu zavírala do sklepa.

Malá Eva utekla z domova a obrátila se na sociální pracovnici s nadějí, že jí pomůže k lepšímu životu. Zásadní chybou tehdejších úřadů však bylo umístění této problémové, ale duševně zdravé dívky právě do Měděnce – mezi těžce mentálně postižené chovanky, kam vůbec nepatřila.

Ve vyšetřovacím spise s odstupem stojí: „Nepatřila tam, ale s ohledem na zbavení školní docházky nebylo možné umístit ji jinam.“ Úřady tehdy Evu poslaly do ústavu sociální péče prostě proto, že si s její výchovou nevěděly rady. Dívce bylo třináct let, když se ocitla v Měděnci – a okamžitě se bouřila.

„Já tady s těma gumovejma ksichtama nebudu!“ prohlásila prý hned při příchodu, jak vzpomíná vychovatelka Marie Plevková. Pro personál začalo těžko zvladatelné soužití.

Eva K. byla inteligentní, bystrá a zcela zdravá po fyzické stránce. Zároveň však měla hluboké psychické jizvy z dětství a sklony k agresi. Stala se postrachem ústavu – často utíkala, prala se a ubližovala bezbranným spolubydlícím. „Schválně ubližovala dětem, které se nemohly bránit. Podrážela nohy děvčatům po mozkové obrně, ničila jim oblíbené panenky… Narušovala jejich psychiku a vlastně celý chod ústavu,“ líčila později vychovatelka Plevková.

Personál opakovaně žádal o její přemístění do jiného zařízení, ale marně – přišla vždy odpověď, že Eva už prošla všemi dětskými domovy a nikde si s ní nevěděli rady, takže musí zůstat v ústavu sociální péče. V bezvýchodné situaci volil i bezmocný personál prostředky, které dnes znějí otřesně.

Eva dostávala vysoké dávky sedativ, po nichž stěží chodila a nekontrolovaně slintala. Když nezabraly léky, nastoupily fyzické tresty a omezování: podle svědectví samotné Evy ji vychovatelky za trest zamykaly do místnosti bývalé márnice, někdy ji připoutaly želízky na hodiny k rozpálenému topení, jindy zavřely do sklepa k bramborám a odmítly ji pustit na toaletu. Takové zacházení budí hrůzu – až mrazivě připomíná obrazy z koncentračního tábora.

Je ale třeba říci, že ani personál nebyl padouch bez citu. Vychovatelky v Měděnci byly postaveny před krajně neřešitelné úkoly: starat se o desítky těžce postižených dívek a zároveň zvládat jednu nezvladatelnou rebelku, která ohrožovala všechny kolem.

Jedna z vrchních sester vyšetřovatelům vypověděla, že tresty nebyly samoúčelnou krutostí, ale zoufalou reakcí: „Jak je asi člověku, když vidí, že Eva surově strčí do ochrnuté svěřenky na vozíku, až spadne na zem? Jak se má zachovat, když po něm v návalu zuřivosti hází kovové židle? Jak má řešit její pokusy o útěk, když k nim dochází i dvakrát denně?“

Svědectví vykreslují obraz prostředí, v němž už všichni zúčastnění byli dohnáni na samou mez svých sil – a bohužel i za ni.

V tomto dusném klimatu se Eva K. postupně propadala do čím dál horšího psychického stavu. Trpěla depresemi, umocněnými i hledáním vlastní identity – už v pubertě nenáviděla své ženské tělo a zřejmě se potýkala s rodící se transsexualitou, kterou tehdejší společnost vůbec neřešila.

Jako by toho nebylo málo, její nezkrotnou povahu zasáhl ještě citový chaos. Eva navázala intimní vztah s jednou z vychovatelek v ústavu, o dvacet let starší ženou. Podle vyšetřovacích protokolů jí tato pečovatelka nosila oblečení, osobně ji ukládala do postele, a dokonce Evě dovolovala komandovat mladší pacientky.

Osamělá dívka zřejmě v pečovatelce hledala mateřskou oporu – „spíš jsem se k ní utíkala jako k matce,“ vzpomínala později. Jenže vztah měl i sexuální rozměr a byl tedy krajně nevhodný (Evě bylo pouhých třináct, když vše začalo).

Eva si vysnila, že by ji vychovatelka mohla adoptovat a vzít do své rodiny – dávala jí plané naděje, že si ji vezme domů na Vánoce, podobně jako to udělala u jedné jiné dívky, kterou si oficiálně osvojila.

Těsně před osudným požárem však pečovatelka oznámila, že nic z toho nebude – manžel jí údajně další „dceru“ zakázal. Pro Evu to byla poslední kapka. Cítila se zrazená a opuštěná, v hlavě se jí mísil vztek a zoufalství.

Dne 1. listopadu 1984 byla Eva celý den neklidná a rozrušená. Večer před večerkou dokonce pečovatelkám pohrozila, že „něco udělá“. Dostala za to uklidňující injekci a byla poslána spát. Jenže neusnula. Krátce po půlnoci vstala z lůžka, sebrala sirky a přešla chodbou ke staré dřevěné skříni, kde byly naskládány noviny.

Škrtnutí jedné malé sirkou rozpoutalo obrovskou tragédii. Když Eva viděla, jak rychle se plamen rozrostl a začal olizovat okolí, došlo jí, co hrozí: „Říkala jsem si – kruci, tady blízko leží postižení, to smrdí průserem!“ líčila později. Vyběhla proto za personálem a začala bít na poplach.

V tu chvíli ještě nikdo netušil, že právě ona založila požár, a sama Eva se v prvních minutách aktivně zapojila do záchrany dívek – vytahovala je z postelí, odváděla ven, vynesla i několik nemohoucích chovanek. Nikdo z přítomných ji v tu chvíli nepodezíral ze žhářství. Na to, že ústav zapálila, se přišlo až o několik dnů později při vyšetřování.

Na místo tragédie dorazili kriminalisté, aby zjistili, jak k požáru došlo a kdo nese vinu. Tehdejší komunistický režim však na podobné události pohlížel i politickou optikou – nehodilo se přiznat, že státní zařízení nebylo schopné ochránit svěřené občany. Oficiální vyšetřovací verze proto byla prezentována značně zkresleně. Úřady nechtěly připustit, že ústav nebyl proti požáru vůbec zabezpečen a že žhářka do něj vůbec nepatřila.

Pozornost vyšetřování se namísto systémových selhání zaměřila na individuální pochybení. Hledali se viníci z řad personálu: jak mohly vychovatelky připoutávat chovanku k topení? Kdo odpovídal za zamčené telefony a zanedbané protipožární vybavení? Výsledkem bylo, že kromě mladistvé Evy stanuly před soudem i tři vychovatelky z Měděnce.

Proces v roce 1986 přinesl rozuzlení plné hořkosti pro všechny strany. Eva Kováčová byla odsouzena k 5 letům odnětí svobody za obecné ohrožení a zavrženíhodné jednání, které mělo za následek smrt mnoha osob.

Tři pečovatelky byly odsouzeny za zanedbání péče a tvrdé zacházení s pacientkami – dvě z nich dostaly nepodmíněný trest 1 roku vězení, třetí vyvázla s devítiměsíční podmínkou. Skutečný systémový viník – stát a jeho instituce – zůstal nepotrestán.

Jak trefně poznamenal publicista Josef Klíma, největší chybou byla právě „strana státu, který ústav proti případnému požáru nikterak nezabezpečil, navíc do něj umístil osobu, která tam evidentně nepatřila“.

Ihned po tragédii panovala snaha celou záležitost mediálně utlumit. V celostátním tisku se o požáru objevily jen velmi stručné zprávy. Vládní deník Rudé právo přinesl 7. listopadu 1984 pouhých dvanáct řádek v rubrice Černá kronika: „Koncem minulého týdne v nočních hodinách došlo v Měděnci, okres Chomutov, k požáru ústavu sociální péče ONV, ve kterém bylo umístěno 75 tělesně postižených osob. Požár se rychle rozšířil na celý objekt. Přes provedená záchranná opatření přišlo při požáru o život 26 osob. Dvě osoby byly zraněny a jsou v nemocničním ošetřování. Blízcí příbuzní obětí byli o neštěstí vyrozuměni. Příčiny požáru se dále vyšetřují.“

Více se veřejnost v době normalizace oficiálně nedozvěděla. Krutá událost jako by byla hned po pohřbech obětí zametena pod koberec. I mnozí svědkové a účastníci dlouho mlčeli – dodnes prý někteří neradi o oné noci mluví.

Josef Klíma, tehdy mladý novinář, však onen kratičký článeček zachytil a rozhodl se zjistit víc. V roce 1990, krátce po pádu komunismu, vydal o případu knihu Brutalita, v níž popsal příběh požáru a především krutého zacházení s Evou K. v ústavu. Čerpal přitom z policejních protokolů a soudních spisů, které se mu podařilo získat.

Klíma ve svém líčení ovšem tehdy sám vycházel z „oficiální verze“ procesu – tedy s důrazem na osobní vinu vychovatelek. Po letech připustil, že některé věci neodhadl správně a že se tehdejší odvedení pozornosti od selhání státu podařilo i jemu: „Nepřestávám litovat toho, že jsem se ve své reportáži dopustil chyb,“ říká novinář o svém tehdejším zpracování příběhu.

Měl na mysli zejména to, že i on ve snaze šokovat odhalil drastické praktiky vůči Evě, ale druhá strana mince – proč k nim personál sáhl – zůstala zastíněna.

Příběh měděnecké tragédie se do povědomí široké veřejnosti paradoxně nejvíce zapsal až díky filmu. V roce 1991 natočil režisér Filip Renč celovečerní snímek Requiem pro panenku, který byl volně inspirován událostmi v Měděnci.

Tvůrci se opřeli právě o Klímovu knihu a další dobové články. Renč však zvolil výrazně dramatizovanou a zjednodušenou optiku – jak sám říkal, „podle skutečné události“ vytvořil černobílý filmový příběh plný viníků a obětí.

Hlavní hrdinku přejmenoval z Evy K. na Mariku a obsadil do ní něžně vyhlížející herečku (Aňa Geislerová), zatímco personál ústavu ve filmu zobrazil jako sadistické „záporáky“ bez špetky soucitu.

Ve filmovém ději je Marika omylem umístěna do „blázince“, protože ji doma znásilnil otec – v ústavu ji zlé vychovatelky šikanují a znásilní ji sanitář. Zoufalá dívka pak úmyslně založí požár, který má v jejích očích vypadat téměř jako spravedlivá msta. Divák tak snadno získá dojem, že hlavní vinou za tragédii nesou bezcitné vychovatelky a opilí hasiči.

Renč dokonce ve scénáři vložil do úst hasiče větu na adresu hořících dívek: „Nelez tam! Nebudeš to riskovat kvůli těm debilům, ne? Takhle to pro ně bude lepší.“ Tím stvrdil obraz požárníků jako netečných cyniků.

Film Requiem pro panenku měl obrovskou sledovanost a dodnes patří k nejznámějším českým dramatům 90. let. Vytvořil však kolem událostí v Měděnci řadu legend a mýtů. Ti, kteří skutečnou tragédii zažili, se na snímek často nedokázali dívat.

„Ten film jsem nikdy nedokoukala, protože ve mně vyvolává směs zoufalství a bezmoci,“ přiznala vychovatelka Marie Plevková. V Renčově filmu se viděla jako jedna z oněch „zrůdných“ ošetřovatelek, které jsou zobrazeny jednostranně z pohledu oficiální verze soudu.

Plevková i další svědkové později vypověděli, že skutečnost byla mnohem složitější. Například zásah hasičů v reálu limitoval spíš nedostatek vybavení než neochota – v roce 1984 neměli hasiči k dispozici moderní nehořlavé obleky, dostatek dýchacích přístrojů ani radiostanice.

Chyběla také přetlaková ventilace a vhodné cvičení pro případ požáru v takovém zařízení. To vše Renčův film zamlčel a soustředil se jen na selhání jednotlivců. Veřejné mínění tím bylo ovlivněno – dodnes někteří lidé věří, že v Měděnci uhořely postižené dívky hlavně kvůli „zlým sestrám“ a opilým hasičům.

Ve skutečnosti byl požár v Měděnci jedním z nejhorších poválečných neštěstí v Československu svého druhu. Počet obětí – 26 mentálně postižených dívek – dodnes představuje nejvyšší ztráty na životech při požáru podobného zařízení v naší zemi. Událost nikdy nebyla zcela objasněna a úplnou pravdu už se asi nikdy nedozvíme.

Pro místní obyvatele i pozůstalé rodiny se Měděnec stal navždy synonymem smutku. „Rozvrátilo to životy desítek rodin,“ napsal v roce 2025 regionální deník při vzpomínce na výročí tragédie. Mnohé rodiny tehdy ztratily milované dcery – často jediné děti, které kvůli svému postižení svěřili do péče státu v domnění, že tam budou v bezpečí.

Památku mladých obětí v Měděnci připomíná nenápadný pomníček. Až 24 let po požáru – v roce 2008 – nechala obec Měděnec na místě někdejšího ústavu umístit prostý žulový kámen s deskou. Ta nese věnování dívkám, které v ústavu zahynuly během oné listopadové noci.

Osudy přímých aktérů měděnecké tragédie se naplnily různě. Vychovatelka Marie Plevková, která oné noci sloužila a marně se snažila dívky zachránit, se po letech dočkala jisté morální satisfakce – očistila své jméno a otevřeně promluvila o skutečném průběhu událostí. Stále ji však pronásleduje pocit, že společnost jim křivdila.

Hasiči, ač byli zpočátku terčem kritiky (i díky zmíněnému filmu), poukázali na to, že neměli potřebné vybavení a že vinu nese především systém – pomalé ohlášení a špatné zabezpečení budovy.

Číšník Petr Jarolím, hrdina z hospody, se po procesu stáhl z veřejného zájmu. Po letech však přijal vyznamenání za hrdinství, které mu právem náleží, a pro místní zůstává symbolem statečnosti.

A co Eva K., nešťastná žhářka? Její život po odsouzení pokračoval stejně dramaticky, jako začal. Ve vězení se chovala nezvladatelně – dvakrát fyzicky napadla dozorce, takže nakonec za mřížemi strávila ne pět, ale celkem devět let.

Na svobodu se dostala až díky amnestii prezidenta Václava Havla v roce 1993. Prošla zásadní proměnou: podstoupila změnu pohlaví a začala žít jako muž jménem René Lízna. Ani po letech však René nenašel vnitřní klid. Trpěl psychickou nemocí, několikrát se pokusil o sebevraždu a v záchvatech vzteku byl stále nebezpečný sobě i okolí – jednou dokonce podpálil byt, kde žil s partnerkou.

Skončil v psychiatrické léčebně, odkud nakonec utekl. V červenci 2014 spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Jeho neklidná duše tak došla tragického konce. „Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí…“ řekl o sobě René krátce před smrtí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_%C3%9Astavu_soci%C3%A1ln%C3%AD_p%C3%A9%C4%8De_v_M%C4%9Bd%C4%9Bnci

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/requiem-pro-rebelku-skutecny-pribeh-slavne-zharky_323574.html

https://www.pozary.cz/clanek/20975-1984-tragicky-pozar-ustavu-socialni-pece-si-vyzadal-zivot-celkem-26-chovanek/

https://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=7435

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/100938/120311172.pdf?sequence=1&isAllowed=y