Falco jako první zpěvák dobyl Ameriku němčinou. Svou smrt předpověděl v posledním hitu

Falco (občanským jménem Johann Hölzel) se narodil 19. února 1957 ve Vídni jako jediné dítě z trojčat – dva jeho sourozenci zemřeli ještě před porodem. Do vínku si tak odnesl nejen osamělý osud, ale podle svých slov i „tři duše v jednom těle“, které formovaly jeho proměnlivou náladovost.

Už od batolecího věku ohromoval své okolí hudebním talentem. Ve čtyřech letech dostal dětský klavír a páté narozeniny oslavil zjištěním, že má absolutní sluch – vídeňská hudební akademie mu tehdy potvrdila schopnost rozpoznat přesné tóny bez pomůcek.

Malý Hans (jak mu říkala maminka) dokázal z paměti zpívat písně, které slyšel z rádia, a do rytmu hitů Elvise Presleyho či Beatles bušil ručkama s překvapivou přesností.

Rodinné zázemí však nebylo ideální. Otec opouští rodinu v Hansových deseti letech a chlapec vyrůstá ve skromných poměrech jen s matkou, babičkou a laskavou sousedkou. Ve škole příliš nevyniká – už tehdy má jediný velký sen: stát se slavným popovým zpěvákem.

Učitelce bez váhání odpovídá, že až vyroste, bude z něj „popstar“. Tahle dětská sebedůvěra ho neopouští ani v následujících letech. Během puberty ale Hans začíná zlobit – fláká školu, chodí za školu a raději než do lavice míří do víru hudebního života. Matka ho zkusí usměrnit ultimátem: škola, nebo práce.

Falco krátce zkusí vyhovět – nastoupí jako kancelářský praktikant v pojišťovně – brzy však cítí, že pro něj je taková práce „peklem na zemi“ a utíká pryč. Povinnou službu v armádě ještě překoná (s ironickým úsměvem později vzpomíná, že na vojně měl „třikrát denně jídlo a cigarety – co víc si přát“), ale pak už ho definitivně pohltí hudba.

Koncem 70. let se Hans Hölzel noří do víru vídeňského nočního života, plného undergroundové hudby, provokativního umění a nespoutané energie. Jako baskytarista vystřídá několik kapel a experimentuje s image.

Vojenský sestřih vlasů kontrastuje s výstřednostmi klubové scény – mladý hudebník si zakládá na elegantním vzhledu, nosí sluneční brýle Ray-Ban a padnoucí obleky. Právě tehdy si také volí umělecký pseudonym Falco – inspirován jménem východoněmeckého skokana na lyžích Falko Weißpfloga. Už pseudonymem dává najevo sebevědomí a touhu vyniknout.

První singly nahrává na sklonku roku 1979, ale ještě bez výraznějšího ohlasu. Zlom přichází s písní „Ganz Wien“, která otevřeně popisuje vídeňskou drogovou scénu. Provokativní text („Celá Vídeň dnes jede v heráku“) způsobí, že píseň zakážou v rádiích – paradoxně však právě to Falca katapultuje do pozornosti hudebních producentů.

Talentovaného rebela si všímá producent Markus Spiegel a spojuje ho se skladatelem Robertem Pongerem. Výsledkem je singl „Der Kommissar“ (1981) – chytlavá směs německého rapu o drogách zkažené mládeži a melodického refrénu.

„Der Kommissar“ se stává obřím hitem napříč Evropou a prodává se po milionech. Ve 25 letech je Falco najednou mezinárodní hvězdou a milionářem, kterého fanoušci zastavují na ulici.

První album Einzelhaft (1982) slaví úspěch a Falco cítí tlak očekávání. Ví, že publikum bude chtít víc – ještě lepší skladby, ještě větší show. Druhé album Junge Römer (1984) ale přes veškerou snahu je mimo Rakousko propadák. Falco ho naplnil temnějšími, introspektivními texty, odrážejícími jeho pochmurné myšlenky v té době.

Neúspěch ho zasáhne na egu i na duši – poprvé tvrdě naráží na odvrácenou stranu slávy. Mladý umělec, kterému svět ležel u nohou, náhle čelí pochybnostem a tlak zahání alkoholem.

Falco však nehodlá zůstat kometou jediné sezóny. Opouští dosavadního skladatele a spojí síly s bratrskou producentskou dvojicí Bolland & Bolland. Tento tah se ukáže jako geniální. V roce 1985 vzniká album Falco 3 a s ním hymnický megahit „Rock Me Amadeus“, inspirovaný filmem Amadeus Miloše Formana.

Skladba, v níž Falco mixuje pompézní orchestrální refrény s rychlým polorapovaným vokálem, představuje Mozarta jako zběsilého rockového rebela – trochu po svém. „Rock Me Amadeus“ dobývá celý svět – stává se první německy zpívanou skladbou v historii, která vystoupá až na první místo v americkém žebříčku Billboard.

Rok 1985 a 1986 představuje vrchol Falcovy kariéry: singly Vienna Calling a Jeanny z téhož alba rovněž triumfují v hitparádách mnoha zemí. Falco je v té době fenomén – extravagantní showman, kterého zbožňují davy. Na pódiu působí démonicky, s charismatickým až mystickým výrazem ve tváři, v lesklých oblecích a s nafoukaným stylem, který fanoušky fascinuje.

S rostoucí slávou se však začíná projevovat Falcova komplikovaná psychika. Měl pověst arogantního frajírka a egomaniaka, který miluje luxus a pozornost. Sám se pasoval do role jakéhosi popového císaře, podobně jako jeho předchůdci z dob Habsburků vládli vídeňskému dvoru. Byl to „geniální chvástal, blázen a exhibicionista“, vzpomínají pamětníci vídeňské scény.

Na veřejnosti Falco působil chladně sebevědomě – s nosem povýšeně nakrčeným, jako v památném klipu k „Rock Me Amadeus“, kde vystupuje v černém fraku a s namyšleným výrazem prochází mezi salutujícími komořími. Okázale si dirigoval prsty svůj rap, jako by ovládal celý svět. Tento styl „já jsem nejlepší“ budil kontroverze, ale byl součástí jeho osobní značky.

Pod naleštěnou fasádou se však skrýval rozervaný člověk plný pochybností. Blízcí později prozradili, že Falco trpěl hlubokou nejistotou a strachem, že jednou bude odhalen jako podvodník – že se ukáže, že není tak dobrý, jak si všichni myslí. Tuto vnitřní tíseň tlumil obvyklým rock’n’rollovým způsobem.

Propadl alkoholu a kokainu, které se staly jeho stálými společníky i prokletím. Sám později své neřesti s černým humorem přiznával v rozhovorech – jako by chtěl démony zlehčit tím, že se jim vysměje. Ve skutečnosti však drogy a nezřízené večírky podkopávaly jeho stabilitu. Ve studiu býval kvůli intoxikaci nevypočitatelný a výbušný. Producenti a kolegové zažili i hrubé nadávky a scény, když byl „posilněn“.

Kontroverze se Falca držely i po umělecké stránce. V roce 1985 vydává baladu „Jeanny“, která šokuje část Evropy: vypráví totiž z perspektivy únosce o zmizelé dívce jménem Jeanny. Kritici skladbě vyčítají, že glorifikuje násilí na ženách, a některá rádia ji bojkotují.

Falco se brání, že jde o „vnitřní monolog stalkera“, ne propagaci zločinu. Skandál mu však paradoxně opět zvyšuje popularitu – Jeanny se stává #1 hitem v několika zemích. Falco si kontroverzi užívá; rád šokuje a boří tabu (ostatně už jeho první hit „Ganz Wien“ o drogové scéně byl na svou dobu odvážný).

V jedné písni se dokonce sebereflektivně nazve „Egoist“, kdy s nadsázkou zpívá o tom, že svět se točí jen kolem něj.

Po triumfu v polovině 80. let Falco zjistil, že udržet se na vrcholu je těžší než se na něj dostat. Další alba už podobný ohlas nemají. Deska Emotional (1986) sice obsahuje hit The Sound of Musik, ale celosvětovou euforii „Amadea“ nezopakuje. Následující Wiener Blut (1988) propadne v žebříčcích úplně a Falco bolestně vnímá, že publikum od něj čekalo víc. Sláva, která ho kdysi motivovala, ho teď tíží. Únik hledá stále častěji ve sklence a bílém prášku, čímž prohlubuje své závislosti.

Také jeho osobní život se komplikuje. Od roku 1985 žije s mladou fanynkou Isabellou Vitkovic, která mu v březnu 1986 porodí dceru Katharinu Biancu. Zpočátku prožívá Falco snad nejšťastnější období – na vrcholu světové popularity má současně pocit rodinného štěstí.

V roce 1988 se s Isabellou tajně žení v Las Vegas, jenže manželství vydrží sotva rok a končí rychlým rozvodem. Vztah ničí Falcovy neustálé excesy i slábnoucí hudební úspěchy. Když se mu nedaří v práci, stoupá jeho frustrace doma – a naopak rodinné trable ho stahují v kariéře.

Pak přichází rána nejbolestnější. V roce 1991 (jiné zdroje uvádějí 1993) podstoupí malá Katharina test DNA a výsledek Falca šokuje: není biologickým otcem své údajné dcery. Do té doby věřil iluzi rodiny, byť nefungující - najednou zjišťuje, že žil v omylu. Tato zrada a ponížení na něm zanechává hluboké stopy a vztahy s Isabellou i Katharinou se nadlouho vyhrotí.

Falco se ještě více uzavírá do sebe a jeho vnitřní démoni sílí. Na veřejnosti dál vystupuje, koncerty mu stále táhnou tisíce lidí – v roce 1993 dokonce hraje pro 150 000 fanoušků na festivalu, čímž překoná i návštěvy Michaela Jacksona v německy mluvících zemích.

Jenže nová alba se prakticky neprodávají. Zpěvák, kterému se kdysi klaněl celý popový svět, teď zažívá zapomnění a nezájem o svou novou tvorbu. Přesto se nevzdává – zkouší inovovat, koketuje s novými trendy. Jako jeden z prvních v Evropě pochopí sílu videoklipů a vizuální prezentace.

V 90. letech dokonce rozjíždí experimentální projekt, v němž měl na koncertech vystupovat ve formě virtuální „kybernetické“ postavy místo sebe samého, jen aby nabídl něco nového. Výmluvný je i název jeho provokativního singlu z roku 1995: „Mutter, der Mann mit dem Koks ist da“ („Mami, přišel pán s koksem“ – dvojsmyslně odkazující na drogu kokain). Falco si v něm opět pohrává se skandálem i vlastní image drogového krále, ale větší comeback to nepřinese.

Koncem roku 1995 už má Falco showbyznysu plné zuby. Bulvární tisk ho stále pronásleduje, každý jeho přešlap plní titulky. Rozhodne se pro radikální krok – utíká z Evropy do Karibiku, daleko od paparazzi a tlaků minulosti. V roce 1996 se stěhuje do exotického Puerto Plata v Dominikánské republice.

Doufá, že v tomto ráji najde klid a inspiraci pro nový začátek. Zpočátku skutečně působí uvolněně: jeho cílem je připravit velkolepý comeback – album pracovně nazvané Egoisten, kterým světu ukáže, že „Falco ještě neumřel a pořád má co říct“. V tropickém klimatu a anonymitě daleko od domova hledá ztracenou motivaci. Občas zde vystupuje pod pseudonymem T>MA a testuje nové skladby na menším publiku.

Jenže osamění v cizině má i svou temnou stránku. Bez starých přátel a rodiny upadá do vnitřní izolace. Navíc si s sebou přivezl i své závislosti – alkohol a drogy ho neopouštějí ani pod palmami, spíše naopak. Manažer Hans Reinisch později uvedl, že ke konci života Falco opět pil a bral kokain ve velkém.

V jednom ze svých deníkových zápisků z té doby Falco úpěnlivě píše, že jeho „posledním přáním je klid“ – chce, aby mu všichni dali poko. Přiznává, že uvnitř cítí „prázdnotu, chybějící motivaci“ a připadá si vyhořelý. „Ještě jeden rozhovor a už fakt vybuchnu, chlapi,“ zaznamenal do deníku ve svém charakteristickém vídeňském dialektu („No a Interview und I flipp aus, Burschen“).

Z kdysi suverénního bonvivána je unavený muž hledající vnitřní mír a možná i smysl života mimo reflektory. Ironií je, že právě v té době, kdy bojuje s vlastními stíny, dokončuje píseň, která se stane jeho epitafem.

Dne 6. února 1998 odpoledne Falco sedá do svého terénního vozu před jedním barem poblíž města Villa Montellano. Má před sebou jen krátkou cestu po silnici směrem k domovu v Puerto Plata. Když vyjíždí z parkoviště na hlavní (Falco nedal přednost), v plné rychlosti do něj znenadání naráží turistický autobus.

Následuje děsivý náraz, po němž je zpěvákovo auto na odpis. Falco na místě utrpí smrtelná zranění – podle lékařů zejména mnohočetná poranění hlavy, kterým v nemocnici záhy podléhá, pouhých 13 dní před svými 41. narozeninami. Vyšetřování ukáže, že řidič autobusu značně překročil rychlost a je shledán vinným z nedbalosti (odsouzen ke 3 letům vězení).

Falco tak nejspíš zemřel v důsledku tragické nehody – přesto se dodnes objevují spekulace, zda v tom nebyl úmysl. Mnozí blízcí totiž věděli o jeho zhoršujícím se psychickém stavu a závislostech. Nabízí se otázka: byla to jen nešťastná náhoda, nebo vědomá sebevražedná jízda? Pravdu se už zřejmě nedozvíme. Jisté je, že pitva odhalí v mužově krvi 1,5 promile alkoholu a velké množství kokainu.

Po tragické smrti je Falco převezen zpět do rodného Rakouska. 14. února 1998 ho s poctami pohřbí na vídeňském ústředním hřbitově do čestného hrobu, kam se přijde rozloučit přes 4 000 lidí. Na průhledném náhrobku se skví jeho vyobrazení a velkými písmeny jméno FALCO, jako připomínka, že legendy neumírají. Krátce poté, 27. února 1998, vychází posmrtně album Out of the Dark, obsahující stejnojmenný singl, v němž Falco zpívá o touze uniknout ze tmy na světlo.

Skladba s mrazivým veršem „Muss ich denn sterben, um zu leben?“ („Musím tedy zemřít, abych mohl žít?“) ihned dobývá hitparády a fanoušci ji vnímají jako hudební závěť umělce, který svůj osud podvědomě předjímal. Falco sice nestihl album dokončit tak, jak zamýšlel, ale jeho odkaz tím dostává symbolickou pečeť.

Zdroje:

https://de.wikipedia.org/wiki/Falco

https://falco.net/presse/artikel-falco-so-starb-oesterreichs-groesster-popstar-aller-zeiten/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/pri-tragicke-autonehode-zemrel-zpevak-falco-140018

https://epochaplus.cz/falco-rakousky-hudebni-fenomen-s-tragickym-osudem/

https://eurozpravy.cz/magazin/254917-falco-byl-milackem-cechu-smrt-nejslavnejsiho-evropskeho-zpevaka-je-dodnes-zahadou

https://splendidfredmagazine.com/2021/04/05/scandal-calling-the-story-of-falco-austrias-biggest-popstar-by-jacob-wingate-bishop/

https://www.sueddeutsche.de/kultur/oesterreich-falco-absolutes-gehoer-und-absoluter-kontrollverlust-1.3383319