Zastřelený pilot a německý kriminál. Nejtragičtější únos v dějinách ČSSR inspiroval i majora Zemana

Rok 1972 patří v Československu k temné éře takzvané normalizace. Poválečný drát a beton železné opony rozděluje Evropu už více než dvacet let. Naděje Pražského jara z roku 1968 jsou dávno pryč, vystřídány dusnou atmosférou státní kontroly a beznaděje. Komunistický režim po sovětské invazi opět pevně utahuje šrouby – hranice se Západem jsou prakticky neprostupné.

Z otevření světa v šedesátých letech nezbylo nic. Od září 1969 jsou hranice definitivně uzavřeny pro většinu občanů. Vycestovat legálně na Západ je téměř nemožné a pro mnohé mladé lidi, kteří touží po volnosti, se republika stává jedním velkým vězením.

Za těchto okolností se zoufalé sny o útěku na svobodu šíří společností jako tichá epidemie. Někdo se pokouší přejít hranice pěšky s rizikem kulky od pohraničníků, jiní volí odvážnější plány. V minulosti se už našli piloti, kteří i s cestujícími v letadle přelétli hranice na Západ se souhlasem pasažérů.

V roce 1950 například koordinovaně uletěly tři dopravní letouny s celými posádkami do západní zóny – událost, která komunisty šokovala. O rok později zase tzv. vlak svobody prorazil z Chebu až do bavorského městečka Selb, plný ohromených cestujících náhle dýchajících svobodný vzduch. Tyto příběhy rozsévaly v srdcích utlačovaných naději, ale zároveň vedly režim k ještě tvrdším opatřením.

Koncem 60. let přichází nový fenomén – únosy dopravních prostředků proti vůli posádek i cestujících. Cizinecká letiště ve Vídni či Frankfurtu už zažila zmatené československé letouny přistávající po vynuceném letu přes hranice. Každý takový incident znamená pro režim ostudu, ale také vítanou záminku, jak utahovat šrouby opozici a zastrašovat veřejnost.

V této dusivé atmosféře se zrodí plán, který vejde do dějin československého letectví jako nejtragičtější únos letadla. Stojí za ním skupina deseti mladých Čechoslováků ve věku mezi osmnácti a třiadvaceti lety.

Na první pohled to nejsou žádní profesionální teroristé, ale spíš pestrobarevná směsice neklidných duší té doby: několik dlouhovlasých kluků z undergroundové subkultury přezdívaných máničky, dvě zamilované dívky, ba dokonce jedna mladá matka s kojencem v kočárku. Co je spojuje, je palčivá nespokojenost se životem za železnou oponou a touha začít nový život na Západě.

Hlavním iniciátorem plánu je dvaadvacetiletý Lubomír Adamica z Trenčína. Charismatický i problematický mladík už ochutnal život na svobodě – jako mnozí jiní využil krátkého uvolnění po roce 1968 a odjel na Západ. Dva roky se potuloval po Západním Německu, a dokonce až ve Spojených státech - viděl New York, San Francisco i havajské pláže.

Ochutnal tam nejen svobodu, ale i drogy a bohémský život, který doma neexistoval. Jenže po návratu do vlasti zjistil, že dveře ven jsou opět zamčené a jemu zbývá jen stesk a vztek. Adamica je odhodlaný, ale také vnitřně rozháraný – v minulosti se dvakrát pokusil o sebevraždu a docházel k psychiatrovi.

Nyní, v bezvýchodné normalizaci, dospěl k závěru, že za svobodu stojí za to riskovat cokoli. Naplánuje tedy únos letadla, který jeho i přátele přenese přes hranici. „Teroristický komunistický režim nás donutil reagovat takto krajně,“ vysvětloval později jeden z mladíků, proč byli ochotni spáchat zločin při útěku z vlasti.

Adamica kolem sebe soustředí okruh známých, kteří sdílejí jeho sen. Je tu Jiří Beran, jednadvacetiletý mladík, který se dokonce ještě před definitivním uzavřením hranic pokusil dvakrát emigrovat a krátce žil v Mnichově – i on se vrátil, jen aby zjistil, že další legální cesta už neexistuje.

Milan Trčka, Adamicův známý z cest po USA, také okusil život venku a těžce nese, že je uvězněn doma. Navíc trpí psychickými problémy. Jiří Vochomůrka a František Hanzlík patří k undergroundové partě, milují hudbu a svobodomyslný život, kterého se v socialistické šedi nedostává.

Jaromír Dvořák má zase potíže se zákonem kvůli neplacení alimentů – pro takového člověka představuje Západ i únik před vlastními problémy. Jaromír Kerbl, nejmladší z party, teprve devatenáctiletý, se nechává strhnout nadšením starších kamarádů. A jsou tu tři dívky: Alena Černá, přítelkyně Milana Trčky, Alena Heinzová, partnerka Františka Hanzlíka, a Olga Setnická, osmnáctiletá dívka, která čeká dítě s Jiřím Vochomůrkou a na palubu dokonce vezme své několikaměsíční nemluvně.

Paradoxní je, že některé z těchto dívek pocházejí z prominentních rodin režimu – otec jedné je diplomatem, druhé policejním důstojníkem. Ani relativní privilegia však mladé ženy neudržela v zemi.

Tato desítka spiklenců promýšlí plán detailně několik měsíců. Vyberou si jako cíl malý dvoumotorový letoun L-410 Turbolet, který provozuje podnik Slov-Air na lince Mariánské Lázně–Praha. V malém letadle bez oddělené pilotní kabiny budou mít únosci snadný přístup k posádce a méně prostoru pro ozbrojenou obranu ze strany bezpečnosti.

Původně zamýšleli nastoupit v Praze, ale hlavní letiště už disponuje detektory kovů a přísnější kontrolou. Proto padne rozhodnutí odstartovat z Mariánských Lázní, kde bezpečnostní opatření pokulhávají.

Dívky dokážou na malém provinčním letišti proklouznout s pašovanými zbraněmi: Alena Černá nenápadně v dětském kočárku pronese pistoli ráže 7,65 mm, kterou ukradla svému otci-policistovi, a Olga Setnická ukryje druhou zbraň u sebe. Policisté při namátkové kontrole totiž prověřují jen podezřelé mladíky a kočárku s plačícím miminkem nevěnují dost pozornost.

Řetězec drobných chyb – laxní prohlídka, absence detektorů, ničím nechráněný vstup do kokpitu – to vše nahrává únoscům. Mladí lidé cítí, že štěstěna stojí při nich. Jejich plán útěku na svobodu se právě rozbíhá.

Krátce před čtvrtou hodinou odpolední dosedá všech deset spiklenců na sedadla letu z Mariánských Lázní. Letoun L-410A Turbolet pojme nanejvýš devatenáct cestujících – dnes je na palubě jen čtrnáct pasažérů, z toho deset únosců a čtyři nic netušící cestující, plus dvoučlenná posádka.

Letadlo je tedy z většiny obsazeno skupinou odhodlanou změnit jeho osud. Zbylí cestující zahrnují například staršího pána, který je vedoucím provozu letecké společnosti Slov-Air, a studenta, který se vrací domů. Pro kapitána Jána Mičicu a druhého pilota Dominika Chrobáka se navenek jedná o rutinní let na krátkou vzdálenost.

Kapitán Mičica, 52letý zkušený pilot a veterán, se před startem ještě v přátelském duchu loučí s místním správcem letiště: popřejí si šťastný let. Nic netušící posádka zavírá dveře, motory zaburácí a malý stroj se rozjíždí po dráze. Je přesně 15:55, když se kola odlepují od asfaltu. Nikdo z přítomných netuší, že se právě rozjíždí tragédie.

Letadlo stoupá a míří na východ k Praze, ale na věži dali pokyn držet se nízko – v okolí probíhá vojenské cvičení. Pasažéři sledují z okének lesy a pole ubíhající pod křídly. Někteří únosci možná svírají zpocené dlaně v pěst. Po dvou letech pečlivého spřádání plánu nyní sedí na palubě a srdce jim buší očekáváním i nervozitou.

Ve vzduchu jsou asi pět minut, když Lubomír Adamica vyhodnotí, že nastal čas. Sedí uprostřed kabiny. Beze slova se zvedá a svléká si bundu – to je smluvené znamení k zahájení akce. Během vteřin se dalších devět kompliců v různých částech kabiny dává do pohybu.

Následuje zlomový okamžik, kdy se poklidný let mění v boj o život. Skupina mladých únosců udeří tvrdě a koordinovaně, aby v zárodku potlačila případný odpor. V hlavách mají obavu, že mezi pasažéry by mohl být tajně přítomen ozbrojený člen Bezpečnosti – na některých letech tehdy skutečně doprovázejí policisté v civilu.

Proto zaútočí plošně a brutálně. Jiří Beran se rozmáchne lahví od Coca-Coly a prudce s ní udeří nicnetušícího muže sedícího vedle něj. Ve stejný moment Milan Trčka rozbíjí další skleněnou láhev o hlavu cestujícího před sebou.

Tříšť skla, výkřiky bolesti a šok – kabinou se šíří panika. Lidé křičí a krčí se v sedadlech. Ve zmatku se plačící miminko v kočárku rozvzlyká ještě hlasitěji, jako zvíře vycítivší blížící se bouři.

Lubomír Adamica a Jiří Vochomůrka mezitím tasí své ukryté pistole. V několika rychlých krocích se tlačí uličkou vpřed směrem ke kabině pilotů. Kapitán Mičica a druhý pilot Chrobák slyší za sebou neobvyklý hluk – to, co se k nim nese, rozhodně nejsou běžné zvuky klidného letu.

Než ale stačí jakkoli zareagovat, vtrhnou útočníci přímo k nim do kokpitu. V L-410 není pevná dveřní přepážka, jen otevřený průchod – piloty rázem dělí od kabiny jen pár kroků. Adamica rozrazí záclonku a ze strany se vrhá na kapitána. Jedním škubnutím strhne Mičicovi sluchátka z uší a zařve: „Okamžitě točte do Západního Německa, nebo vás zastřelím!“

Současně míří pistolí přímo na pilotovu hlavu. Druhý únosce Vochomůrka drží v šachu druhého pilota. Dominik Chrobák instinktivně přitiskne tělo do sedadla a zvedá ruce – oba letci jsou připoutaní bezpečnostními pásy a v této strnulé pozici se nemají jak bránit.

V kabině nastává mrazivá situace: dva mladíci s nabitými zbraněmi proti dvěma šokovaným pilotům. Dole pod letadlem je českoněmecké pohraničí protkané lesy a na palubě malého stroje se právě rozhoduje o životech všech zúčastněných.

Kapitán Mičica, zkušený pilot s dvacetiletou praxí, se ocitá tváří v tvář vyhrocené situaci, na jakou žádný výcvik nepamatuje. Asi podvědomě zvedá ruce před sebe v zoufalém obranném gestu. Vtom však za únoscem vystartuje další pasažér – inženýr Klementis, ředitel provozu Slov-Air, který seděl v první řadě těsně za kokpitem.

Tento statečný starší muž instinktivně reaguje: zvedne se a zezadu chytá Adamicu kolem pasu, snaží se ho strhnout pryč od kapitána. „Co to děláte?!“ vykřikne a táhne mladého útočníka dozadu celou silou. Na malém prostoru kokpitu nastává potyčka – všechno se semele ve zlomku vteřiny.

Adamica překvapeně zavrávorá dozadu, ale okamžitě se proti Klementisovi zuřivě otočí. Jedinou ranou pěstí udeří postaršího pána přímo do obličeje. Klementis s krvácejícím nosem padá zpět na sedadlo. Okamžitě se na něj vrhá další únosce – Jaromír Dvořák – a zezadu mu přetáhne kolem krku paži, škrtí ho a tiskne k sedadlu tak silně, že svědek sotva lapá po dechu. Klementis ztrácí vědomí. Je vyřazen ze hry, stejně jako další cestující, kteří byli zasaženi lahvemi.

Kabina letadla se zmítá chaosem, stroj se povážlivě kymácí. Druhý pilot Chrobák koutkem oka vidí jen rozmazané pohyby – vedle něj lomcuje kapitánem rozdivočelý mladík a cosi křičí, cítí záškuby letadla. V přetékajícím zmatku se schyluje k neodvratnému. Lubomír Adamica, hnány směsicí paniky a odhodlání, znovu namíří pistoli na kapitána Mičicu. Nyní je rozhodnut prosadit únos za každou cenu. Prudce natahuje závěr pistole, přikládá hlaveň těsně k pilotovu krku a – padne výstřel. Uvnitř kabiny ohlušivě práskne, jako by uhodil blesk. Celé drama od prvního výkřiku trvalo jen několik sekund.

Kulka ráže 7,65 mm z bezprostřední blízkosti pronikne z levé strany do krku kapitána Mičici. Smrtící kov projde hrdlem a klíční kostí a uvízne hluboko v hrudi. Mičica se zmůže na tichý výdech, oči doširoka otevřené v překvapení. Jeho ruce, dosud křečovitě svírající řízení, povolují.

Dominik Chrobák vidí vedle sebe zkrvavenou uniformu kolegy a záplavu rudé tekutiny stékající kapitánovi na prsa. Zaskočí ho vlna zděšení, ale ve zlomku okamžiku přebírá řízení letadla, aby zabránil pádu.

Druhý pilot Dominik Chrobák v sobě naštěstí najde zbytek duchapřítomnosti. Letadlo se mezitím přiblížilo k státní hranici. Chrobák plní požadavek únosců – otáčí stroj na západ. Letadlo míří do Západního Německa. Podle přístrojů i podle krajiny pod křídly odhaduje pilot brzy polohu v bavorském pohraničí. Navigační vybavení malého letounu je skromné a Chrobák nepotřebuje daleko – stačí se dostat pár desítek kilometrů za čáru a najít vhodnou plochu k dosednutí, dřív než jim dojde palivo nebo než se situace na palubě zvrhne ještě hůř.

Po nekonečných dvaceti minutách letu se před nimi objevuje malé sportovní letiště u města Weiden v Bavorsku. Je 16:30, když dvojí roztřesené ruce druhého pilota začnou posazovat krvácející stroj na travnatou plochu. Na palubě panuje napjaté ticho – nikdo neví, co čekat po přistání, únosci i cestující strnule mlčí. Letoun dosedne relativně hladce a začne rolovat po travnaté dráze.

V tu chvíli se v únoscích probudí původní pud sebezáchovy: jsou na svobodné půdě a chtějí uniknout. Ještě než stroj úplně zastaví, několik mladíků otevře nouzový východ a vyskakuje ven. Jejich plány na hladkou emigraci se však hroutí stejně rychle jako předtím iluze o bezkrvavé akci.

Letiště Weiden je totiž vojenské cvičiště – a už v okamžiku, kdy nezvaný československý letoun neohlášeně pronikl do západoněmeckého vzdušného prostoru, zburcovalo to bezpečnostní složky. Jakmile L-410 dosedne, z blízkých kasáren se k němu sbíhají ozbrojené hlídky německé pohraniční policie.

Skupinka únosců, která vyskočila z ještě jedoucího letounu, se rozbíhá směrem k lesíku za letištní plochou. Jsou mezi nimi i Lubomír Adamica a Jaromír Kerbl. Udýchaní a rozrušení klopýtají vysokou trávou, zatímco z dálky už slyší sirény. Další únosci raději zůstali stát u letadla se zdviženýma rukama – jsou otřeseni tím, co způsobili, a nekladou odpor. V tu chvíli už k letadlu z obou stran přijíždějí džípy spolkové pohraniční stráže.

Němečtí policisté vyskakují s odjištěnými zbraněmi a během několika minut obklíčí celý perimetr. Utéct není kam. Dva prchající mladíci jsou zadrženi ještě na kraji letiště. Lubomír Adamica padne tváří k zemi a za chvíli už cítí na zápěstích studená pouta – jeho cesta za svobodou končí hrubým stiskem cizí ruky, která mu zakroutila paže za záda.

Je dobojováno. Všech deset únosců je během krátké chvíle postupně spoutáno a obklopeno ozbrojeným kordonem.

U letadla zatím druhý pilot Chrobák vyskakuje ven spolu s jedním pohotovým cestujícím, studentem jménem Josef Jahn. Oba pospíchají k zadním nouzovým dveřím. Uvnitř na podlaze kokpitu leží kapitán Ján Mičica v bezvědomí, celé tělo zbrocené krví. Chrobák s Jahnem ho opatrně vytahují ven do odpoledního slunce a pokládají do trávy nedaleko letadla. Jahn okamžitě kleká k pilotovi a zahajuje masáž srdce, zatímco Dominik Chrobák podpírá bezvládnému kolegovi hlavu a snaží se zastavit krvácení zatlačením rány na krku.

Kapitán Mičica nejeví známky života. S každou proplýtvanou minutou klesá naděje. Zanedlouho na místo dorážejí i přivolaní západoněmečtí záchranáři. Převzali od vyčerpaných svědků oživování a několik dlouhých minut se ještě pokoušejí probudit zmlklé srdce zkušeného letce. Je to však marné. Ján Mičica na trávníku malého bavorského letiště umírá – oběť jednoho výstřelu a jednoho bláznivého útěku za svobodou.

Když lékař konstatuje smrt, stane se Mičica tragicky prvním dopravním pilotem československé historie, který byl zavražděn během letu. Jeho zhaslý život bude mít dohru nejen osobní, ale i politickou. Celou skupinu čeká výslech a dlouhé měsíce ve vazbě. Zbylí čtyři cestující a druhý pilot Chrobák jsou naopak považováni za oběti trestného činu – hned v následujících dnech podají svědectví západoněmeckým vyšetřovatelům.

Po třech dnech mohou odletět zpět do Československa, kde už jejich příběhy s napětím očekává veřejnost… a také lační propagandisté.

Místo vytouženého života v svobodné zemi čeká únosce temná cela vyšetřovací vazby v cizině. Západoněmecké úřady se zprvu zdráhají uvěřit, že tak hrůzný čin – vražda pilota během letu – spáchala skupinka sotva dospělých Čechoslováků, navíc s kojencem v zádech. Případ si okamžitě získává mezinárodní pozornost a vyvolává i diplomatické napětí.

Československá vláda zuří nad opovážlivostí „zločinců“ a žádá Spolkovou republiku o vydání všech pachatelů ke stíhání do Prahy. Režim by jim doma nepochybně vyměřil exemplární tresty – možná i trest smrti – a také by je mohl propagandisticky zneužít.

Západoněmecká justice však žádost důrazně odmítne. Rozhodne se, že pachatele odsoudí sama podle svých zákonů.

Ještě během vyšetřování, v lednu 1973, dojde k první tragické dohře. Hlavní strůjce únosu Lubomír Adamica dostane do vazební cely spis obžaloby, kde se dočítá, že pro něj jakožto střelce žádá prokurátor výjimečný trest – až doživotí. Adamica, který si už před akcí nevážil vlastního života, situaci nezvládne.

14. ledna 1973 je nalezen ve své mnichovské cele oběšený na prostěradle. Zanechá po sobě dopis na rozloučenou adresovaný rodičům, ve kterém lituje svého činu. Jeden lidský život – život pilota Mičici – už vyhasl jeho vinou, a teď umírá i on sám vlastní rukou.

Soudní proces s devíti zbývajícími únosci začíná 18. června 1973 ve městě Weiden. Někteří působí zlomeně: Milan Trčka je psychicky na dně, při vazbě se dokonce pokusil podřezat si žíly i předávkovat léky a do soudní síně ho musí přivádět lékaři.

Jiní obžalovaní vypadají otupěle a nechápavě. Z líčení vycházejí najevo i detaily jejich příběhu – ukradené pistole od otce policisty, kojící matka mezi únosci, zoufalá obava ze zásahu StB, která vedla k jejich brutálnímu jednání.

Soudci ve Weidenu se ocitají před složitou otázkou: Jsou tito mladí lidé chladnokrevní vrazi, nebo do jisté míry oběti totalitního režimu, který je vehnal do extrému? Obžaloba má jasno – padl výstřel, zemřel nevinný člověk, vina je nesporná.

Proces je sledován médii z obou stran železné opony. Západoněmecký soudce i porota pečlivě zvažují polehčující okolnosti. Zazní svědectví druhého pilota Chrobáka i inženýra Klementise, která popisují chaos a možnou nešťastnou náhodu při výstřelu.

Podle balistiky byl výstřel veden z bezprostřední blízkosti, ale přetahování v kokpitu znesnadňuje jasný úsudek, zda Adamica stiskl spoušť záměrně nebo v potyčce. Někteří únosci projeví před soudem lítost a zdůrazňují, že zabíjet nechtěli – zbraň prý vystřelila, až když se situace vymkla kontrole.

Jiní mlčí. Přesto padne verdikt: vina je prokázána. Prokurátor původně žádal tresty od 5 do 12 let vězení. Soud však vezme v potaz mladý věk a motivaci pachatelů a vyměří mírnější tresty.

Rozsudek je vyhlášen koncem roku 1973. Nejvyšší trest – sedm let odnětí svobody – dostane Jiří Beran, který měl sám bohatou emigrantskou minulost a v potyčce aktivně udeřil jiného cestujícího.

Šestileté tresty si odnesou Milan Trčka, Jiří Vochomůrka a František Hanzlík. Pěti lety jsou potrestáni Jaromír Dvořák a Jaromír Kerbl. Také jedna z dívek, Alena Černá, dostane pět let – právě ona totiž obstarala a na palubu propašovala obě vražedné pistole.

Další dívka, Alena Heinzová, vyvázne se čtyřmi lety vězení a nejmladší Olga Setnická – matka, která riskovala život svého dítěte – je odsouzena ke třem rokům.

Někteří z nich jsou nakonec z vězení propuštěni předčasně za dobré chování, zhruba po polovině trestu. Po propuštění se však nemohou vrátit domů – v komunistickém Československu by jim stále hrozilo stíhání za vlastizradu a těžké tresty.

Zůstávají proto žít v exilu na Západě, s cejchem odsouzených zločinců. Jejich vysněná svoboda přichází hořce – mají volnost pohybu v demokratickém světě, ale také na bedrech vinu za zmařený život a vlastní promarněnou mladost.

Zatímco v Německu běží vyšetřování, v Československu už událost z 8. června 1972 vyvolala silný ohlas. Zpráva o únosu letadla a tragické smrti kapitána Mičici se šíří médii prakticky okamžitě, ale samozřejmě v přísně kontrolované podobě. Komunistický režim v ní nachází vítané memento a propagandistickou zbraň.

Noviny Rudé právo přinášejí článek s palcovým titulkem Tragické chvíle v uneseném letadle, kde popisují hrdinství kapitána a odsuzují zvrhlé pachatele podléhající západnímu pozlátku. Státní rozhlas odvysílá dojaté vstupy z pohřbu kapitána Mičici, který se koná s vojenskými poctami.

V městečku Zástranie na Slovensku, odkud Mičica pocházel, se s ním loučí rodina, kolegové piloti i veřejnost – pilotovu rakev halí československá vlajka a zaznívá smuteční chorál. Pro režim se Mičica stává symbolem věrnosti a oběti.

V novinách ho tituluje jako vzorného zaměstnance a otce (byl ženatý a měl děti), který zahynul rukou protistátních živlů. Není pochyb, že oficiální propaganda jej líčí jako hrdinu, který snad i bránil letoun před únosci – verze událostí se ovšem podává značně upravená, aby posloužila politickým cílům.

Zatčení únosci jsou v nepřítomnosti líčeni jako sprostí vrazi a zároveň zrádci vlasti. Režim neváhá zdůrazňovat každý prvek jejich mravního úpadku: připomíná se, že hlavní pachatel byl narkoman, jiní poslouchali západní dekadentní hudbu, další pocházeli z „vyšších vrstev“ a přesto zradili socialistickou vlast.

Státní tisk dokonce manipuluje svědectví inženýra Klementise (toho, který v letadle zasáhl) – cituje jeho slova vytržená z kontextu tak, aby únosci působili jako chladní zabijáci bez citu. Veřejnosti je tak předkládán jasný obraz: desítka krvelačných a pomýlených mladistvých zločinců, kteří z touhy po dolarech chladnokrevně zastřelili nevinného pilota.

Komunistické vedení využije incident k několika rychlým opatřením. Bezprostředně po únosu jsou regionální linky Slov-Airu zrušeny či převedeny pod státní aerolinky ČSA, aby nad nimi byla větší kontrola. Bezpečnost na letištích se zpřísňuje: i malá vnitrostátní letiště zavádějí detektory kovů a zavazadlové kontroly, aby se podobná blamáž neopakovala.

Režim také zahájí tažení proti „závadné mládeži“ a undergroundové kultuře. Tvrdí, že únosci byli součástí tzv. mániček – dlouhovlasých fandů rocku a undergroundu – a tuto subkulturu označuje za líheň kriminálníků a narkomanů. Do kampaně se zapojí i nechvalně proslulý propagandistický seriál 30 případů majora Zemana.

Jeden z jeho dílů, nazvaný Mimikry (1978), je inspirován právě únosem L-410. Scénář ovšem realitu překroutí k nepoznání: z únosců udělá členy rockové kapely napojené na západní špionáž, hlavního pachatele vykreslí jako feťáka a vraha bez svědomí.

S realitou má epizoda pramálo společného – dokonce tam scénáristé účelově zapletou i undergroundovou hudební skupinu (která má představovat Plastic People of the Universe, která ve skutečnosti s únosem neměla nic společného).

Pikantní je, že jedna rocková píseň Bič boží, složená speciálně do oné epizody jako odstrašující příklad „úpadkové hudby“, se paradoxně stala mezi českými mladými fanoušky hitem – nahrávali si ji tajně z televize. I tady se ukázalo, že realita a propagandistický záměr se míjejí.

Tresty odpykané v západoněmeckých věznicích se pro únosce stávají jen jednou kapitolou celoživotního příběhu poznamenaného onou červnovou tragédií. Po propuštění se někteří usazují natrvalo v Německu, jiní se rozprchnou po světě.

Každého z nich poznamená ona půlhodina na palubě L-410 jinak. Například Jiří Vochomůrka se po propuštění v Německu dokáže zařadit do běžného života, ale nikdy veřejně o únosu nemluví.

František Hanzlík zemře už v roce 1986 – svobody si dlouho neužil, říká se, že ho zničil alkohol a deprese. Milan Trčka, kdysi tak plný snů o Americe, se dočká pádu komunismu jen tak tak – umírá v Německu v roce 1990, snad ještě s pocitem, že jeho vlast je už konečně svobodná. Jiří Beran zůstane po propuštění v Mnichově, kde žil už dřív. Zemře roku 2010.

Jiný osud potká Jaromíra Kerbla, nejmladšího účastníka, který se přímo na zločinu v kokpitu nepodílel. Ten po odpykání trestu prožije v cizině dlouhých sedmnáct let, ale hned v roce 1990 – když se politické poměry změní – využije příležitosti a jako jediný z bývalých únosců se vrátí domů do Československa. Po návratu otevřeně vypráví svůj příběh médiím.

Přiznává, že se celý život potýkal s pocitem viny: „Zabili jsme pilota. S tím se žije těžko,“ řekne v jednom interview s hořkostí. Rodná země ho přijme překvapivě smířlivě. V roce 1990 udělí prezident Václav Havel všem bývalým únoscům milost – akt symbolického smíření s minulostí.

Havel tím naznačí, že na příběh mladých lidí z roku 1972 lze pohlížet i jako na pokřivený důsledek totality, nikoli jen černobíle jako na kriminální čin. Díky milosti už nikomu z nich v Česku nehrozí vězení ani stíhání. Většina ovšem zůstane dál v zahraničí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anos_letounu_do_NSR_dne_8._%C4%8Dervna_1972

https://plus.rozhlas.cz/unos-letadla-l-410-aneb-chladnokrevni-vrazi-nebo-obeti-rezimu-8922942

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/unesli-letadlo-do-nemecka-a-skoncili-v-kriminale-za-vrazdu-opravdu-chteli-vrazdit-277101

https://majorzeman.eu/dil-28-1978-mimikry/

https://www.dotyk.cz/publicistika/mimikry-v-oblacich-aneb-letecky-unos-pres-zeleznou-oponu-20170608.html

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi-zapomenute-zlociny/609139/vyroci-dramatu-z-majora-zemana-krev-pilota-uneseneho-letounu-pry-zkratovala-jeden-z-panelu.html

https://g.cz/terorismus-v-ceskoslovensku-kdyz-manicky-unesly-letadlo-skoncilo-to-smrti-pilota/

https://bruntalsky.denik.cz/zpravy-z-ceska/mimikry-unos-letadla-zastreleni-kapitana.html