Článek
Rozstříkaná mýdlová voda studí na holých kolenou. Muž vylovil z kaluže maličký šroubek a opřel se o plechovou vanu pračky. Mokré ruce se mu chvějí únavou. Je pozdě po půlnoci a on už potřetí naslepo opravuje hlučný spotřebič, který měl rodině ulehčit život. „Prosím… ještě to nevzdávej,“ šeptá směrem k rozebranému stroji, jako by domlouval živé bytosti.
Sousedovic pes štěká ve tmě, ale jinak je kolem ticho. Jen z útrob staré automatické pračky se ozývá nepravidelné kap, kap – studená voda dopadá na popraskané kachličky. Ten stroj byl nový, když ho přivezli.
Ve skutečnosti byl tak nový, že k němu nedostal ani návod – v obchodě byli rádi, že ho sehnali. Za socialismu se totiž většinou nenakupovalo, ale shánělo: stávalo se ve frontách, sháněly se známosti a protekce, jen aby se člověk dostal k lepší pračce či televizi.
On sám čekal téměř rok a pomohla náhoda – bratranec z druhého kolena, prodavač elektro, zařídil, že jeho jméno nenápadně připsali na pořadník. Den, kdy si vezl domů zbrusu novou automatickou Tatramatku, byl malým rodinným svátkem. Teď, o pár měsíců později, klečí u téže pračky v ledové kaluži a cítí místo radosti hořkou pachuť zoufalství.
Oprava je marná, on to ví. Utahuje poslední šroub, kolena promodralá zimou. Pračka znovu naskočila a přechází do odstředění – buben se roztáčí, stroj poskočí a celý se rozklepe. Muž rychle přidrží uvolněná dvířka. Robustní přístroj vibruje tak silně, že „cestuje“ po podlaze a naráží do stěn koupelny.
Při každém ždímání se pračka doslova rozeběhne po koupelně a omlátí všechno kolem, takže si lidé museli vyrábět zvláštní ukotvovací rámy. On ten rám nemá – místo něj nasazuje unavené vlastní tělo, aby zkrotil rozhoupaný stroj. Z vedlejšího pokoje se ozývá tlumený pláč probuzeného dítěte.
Muž stiskne víčka k sobě. Za tenhle „zázrak techniky“ zaplatil šest tisíc korun – trojnásobek svého měsíčního platu – a přesto teď klečí na zemi v rozbředlé pěně a přemýšlí, jestli nebylo lepší zůstat u valchy.
Není jediný. Celé sídliště je plné podobných nočních zápasů. O patro výš nad ním se pan Novák pravidelně vláčí na autobus s obrovským televizorem Tesla Color – bezmála padesátikilovou obludou v umakartové skříni. Už třikrát tu těžkou bednu nakládal na rudl a vezl do servisní dílny, protože obrazovka zničehonic zhasla.
Podobné příběhy se vyprávějí po hospodách: televizory, ledničky, pračky i auta, všechno se kazí. V novinách o tom není ani řádka, ale lidé moc dobře vědí své. Každá rodina má doma několik nepostradatelných pomocníků, kteří jsou spíš nepovedenými přítěžemi. Všichni tuší, že chyba není v nich samotných. Vina leží ve světě za zdmi jejich bytů – v továrnách, kde se výrobky rodí.
Ty továrny chrlí jednu věc za druhou, ale kvalita jako by se vytratila. Záruka je jen půl roku a reklamace? To je většinou běh na dlouhou trať s nejistým koncem. Prodavačky bývají neochotné, závady zboží často svádějí na kupující.
Ve větších podnicích existují celé komise kvalitářů, kteří mají posoudit, zda je zboží opravdu vadné, nebo „si to zákazník způsobil sám“. Domoci se výměny či opravy je malý zázrak – a tak se lidé spoléhají raději na sebe. Skoro každý má někoho v rodině se zlatýma českýma ručičkama, kdo dokáže aspoň provizorně spravit ledacos.
Muž opravující pračku v úvodu to dobře zná: místo závozu do servisu volá svého otce. Ten starý pán kdysi dělal údržbáře a poradí si skoro se vším. Syn se za to nestydí; naopak, bez otcových kouzel by domácnost přišla na buben.
Jednoho sychravého večera se ale stalo něco zvláštního. Státní televize odvysílala dokument, který bez obalu prozradil pravdu, o níž si do té doby lidé jen šeptali v soukromí. Muž tehdy náhodou seděl u obrazovky a s hořkým zadostiučiněním poslouchal, co z ní zaznělo.
Problémy s kvalitou mají všechny národní podniky a jsou tak závažné, že už je nelze tajit, přiznal moderátor. V některých závodech prý třicet procent výrobků vůbec neprojde vnitřní kontrolou a zůstane rovnou na haldě zmetků. Ještě hůř: část z toho, co projde a dostane se k zákazníkům, se často do několika týdnů vrací zpátky jako reklamace.
V určitých podnicích stoupá zmetkovitost do absurdních výšin. Muž jen mlčky zíral na televizní reportáž. Nebyl ani tak šokovaný, jako spíš otupěle souhlasil: Ano, je to přesně tak, jak říkají. Ta čísla byla děsivá – ale nikoho, kdo žil v té realitě, vlastně nepřekvapila.
Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Socialistická výroba jela na plné obrátky, ale směr byl špatný. Hlavní bylo splnit plán na sto a více procent a ne uspokojit zákazníka.
Každých pět let nastavil stranický aparát čísla: vyrobit určité tuny oceli, kilometry textilu, tisíce traktorů. Továrny pak slepě plnily normy a tlačily na kvantitu – kvalita a užitná hodnota byly až druhořadé. Nebyla tu žádná konkurence, žádný tržní tlak. Lidé neměli na výběr, museli koupit to, co se zrovna sehnat dalo.
Proč se namáhat s vylepšováním televizoru, když zákazník stejně nemá jinou značku? Tenhle bludný kruh se v 80. letech jen zhoršoval. Svět za hranicemi utekl o míle dopředu – technologie z ČSSR zaostávala o celá desetiletí za Západem. V elektronice jsme prý byli třicet let za Japonskem.
A doma? Ve výrobních halách stále vládlo staré myšlení: hlavně splnit normu a nepřekročit rozpočet. Výsledkem byly polotovary, nedodělky a prototypy maskované jako hotové zboží. Řada výrobků byla nedotažená a nedomyšlená, a tak si je lidé doma potají vylepšovali, aby vůbec fungovaly. Takovým paradoxním způsobem režim nechtěně podporoval domácí kutilství: každý amatérský opravář si přišel na své.
Kvalita se těžko měří, ale plánované objemy výroby se daly odfajfkovat snadno. A tak se odfajfkovávalo. Co na tom, že z dvaceti vyráběných žárovek jich sedm praskne do měsíce? Norma je splněná, soudruzi si gratulují. V televizi běží propaganda o úspěších socialistického hospodářství, ale ve výkladech obchodů leží zastaralé, nemoderní zboží – pokud tam vůbec něco leží.
Běžní lidé vidí tu propast mezi slovy a skutečností každý den, a přesto s tím nemohou nic dělat. Rezignovaně přijímají fakt, že nový výrobek zkrátka skoro nikdy nefunguje bez závad. Život se mění v nekončící čekání na opraváře, shánění náhradních dílů pod pultem a vynalézání domácích triků, jak obejít vady.
Přes to všechno v sobě mají tito lidé neuvěřitelnou odolnost a smysl pro hořký humor. Když se sejdou sousedé, nevztekají se nad rozbitými spotřebiči – oni se tomu trpce smějí. Vyprávějí historky o pračkách „cestovatelkách“ a televizích přezdívaných „krbová kamna“ (protože víc hřály, než hrály).
Snaží se navzájem si poradit: kdo má známého, sežene ložiska do pračky. Jiný vymění za flašku pár elektronek do rádia. V těch drobných sousedských pospolitostech je cítit jakási tichá hrdost – zvládneme to navzdory všemu. A zároveň unavené přání, aby už nemuseli pořád jen látat a improvizovat.
Smyšlený příběh, který je však inspirován reálnými svědectvími a dokumenty dané doby.
Zdroje:
https://www.seredonline.sk/2023/04/05/zalostny-stav-socialistickej-vyroby-1989-reklamacie-az-77/
https://www.odpovedi.cz/otazky/jak-se-reklamovalo-za-socialismu-jak-byla-dloha-zaruka-a-reklamacni-doba-pry-se-vyrabelo-spolehliveji-nez-dnes
https://www.muzeumtotality.online/2023/04/05/zalostny-stav-socialistickej-vyroby-1989-reklamacie-az-77/
https://socikstyle.blogspot.com/2012/10/pranie-pracky-v-ceskoslovensku.html
https://www.elibrary.imf.org/display/book/9781557751690/ch002.xml
https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/meli-jsme-se-za-komunistu-lepe-velke-porovnani-vydaju-cechu/r~6d90e3aef63d11e9b259ac1f6b220ee8/
