Článek
Noční les byl ledově tichý. Třicetiletý muž se plazil po mokré hraniční půdě, z prostřeleného kolena mu vsakovala krev do mechu. Ruce se mu třásly zimou i vyčerpáním, přesto křečovitě svíral náhradní zásobník do pistole. Kolem něj šlehaly do tmy rudé světlice a v dálce štěkaly samopaly. Josef Zika, legendární převaděč a odbojář, byl na pokraji svých sil – a přesto se odmítal vzdát.
Ještě před pár lety to přitom byl jen pohledný mladý hajný, který po válce přijel budovat nový život na zapadlou pohraniční hájenku. V roce 1946 se mezi poválečné osídlence zaniklé obce Pleš v Českém lese připojil i šestadvacetiletý Josef Zika – vysoký štíhlý tmavovlasý muž, milovník žen a dobrodružství, pocházející z lesnické rodiny.
Přišel sem ze středočeského polesí Dřevíč a netušil, že se vlivem osudu stane v tomto kraji legendou. Divoké hvozdy na česko-bavorském pomezí jej okouzlily. Kraj byl syrový a chudý, místní lidé si po generace přivydělávali pašováním přes „zelenou hranici“. Zika rád naslouchal historkám starých pašeráků u piva v hospůdce Gasthof Flor. Tehdy ještě netušil, že brzy začne psát jeden z takových příběhů sám.
Vše se změnilo po komunistickém puči v únoru 1948. Nový režim šmahem ocejchoval spoustu hrdinů i obyčejných lidí za „nepřátele lidu“. Mladý hajný Zika kolem sebe viděl rostoucí zoufalství těch, jimž se nová moc „odměnila“ perzekucí. V kraji se množí pokusy o útěk za hranice – a Josef Zika nemohl zůstat stranou.
Na jaře 1948 se zapojil do odvážného plánu: spolu se svou blízkou známou Annou Rendlovou se rozhodl pomoci k útěku bývalému podplukovníkovi československé armády Ottu Klementovi, kterého komunisté vyřadili ze svých řad. Zika se s Klementem sešel v Bělé nad Radbuzou a dohodli podrobnosti tajného přechodu hranice. Pomáhal i Evžen Kaše, švagr Anny Rendlové.
Josef nechtěl za převedení ani korunu – prý to dělal z obyčejné lidskosti. Večer 8. května 1948 vše připravili: nákladní auto, převleky, naplánovanou cestu lesem. Jenže osud nepřál. Akce se nezdařila a Státní bezpečnost brzy začala tušit, že v Pleši působí nepolapitelný převaděč.
Dne 16. listopadu 1948 odpoledne Josefa zatkli příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Nasadili mu pouta a vedli k výslechu. Zika věděl, že pokud něco neudělá, čeká ho krutý osud ve vězení jako „zrádce vlasti“. Když ho v ranní mlze vezli služebním vozem k nádraží v Bělé nad Radbuzou, naskytla se nečekaná šance. Šofér v šeru přehlédl patník a vůz sjel ze silnice.
Náraz otřásl osádkou – a v tom okamžiku Zika otevřel dveře a vyskočil ven. Dřív než se stráž vzpamatovala, mladý hajný zmizel v husté mlze mezi stromy. Utíkal o život neznámým terénem. Napadlo ho, že se už nikdy nesmí vrátit domů? Nikdy neobejme rodiče? Toho rána nechal za sebou celý dosavadní život a stal se štvaným uprchlíkem.
Zika se s největší pravděpodobností dostal přes hranici do Bavorska hned ten den. Hranice byly jen pár kilometrů – znal to tam, jako hajný měl kraj zmapovaný dokonale. Na německé straně ho zadržela hlídka americké okupační správy poblíž obce Václav, hned za dráty Železné opony.
Několik dní strávil v internačním táboře v Eslarnu a 20. listopadu 1948 byl převezen do uprchlického tábora v bavorském Murnau. Za necelý měsíc odtud odešel – na Západě na něj čekal nový úkol. Jeho odvaha a znalost Šumavy neunikly pozornosti zpravodajských služeb. Krátce po útěku se Zika přihlásil americké CIC a československé exilové rozvědce generála Františka Moravce. Absolvoval výcvik a stal se tajným kurýrem – agentem-chodcem.
Roky 1949–1950 byly ve znamení nervy drásajících misí. Zika opakovaně překračoval hranici zpátky do Československa. Vychytralost a převleky se staly jeho každodenní realitou. Nosil falešné doklady na jméno Karel Vimmer, aby se mezi Pleší a sousedním Eisendorfem pohyboval nenápadně. V Praze se dokonce odvažoval oblékat uniformu Sboru národní bezpečnosti a nasadit brýle, aby splynul s prostředím a unikl pozornosti policie.
Přenášel tajné zprávy, zajišťoval úkryty a pomáhal dalším pronásledovaným na cestě za svobodou. V srpnu 1950 se zapojil do jednoho z nejodvážnějších úniků studené války – pomáhal zorganizovat útěk dvojice důstojníků československé armády, Svatopluka Pokorného a Rudolfa Teichmanna, kteří ulétli malým letadlem do Západního Německa. Zika měl prsty v čemkoli, co mohlo komunistickému režimu zasadit ránu a dostat ohrožené lidi do bezpečí.
Jenže československá tajná policie už byla Zikovi na stopě. Řada jeho spolupracovníků padla do sítí StB. Jeden z kurýrů, Oldřich Krupka, byl zatčen, ale na výsleších tvrdošíjně zapíral a dával tím ostatním čas uprchnout za hranice. Přesto byl 7. března 1951 odsouzen na šestnáct let vězení.
Zátah na Zikovu skupinu se stahoval. Co hůř – mezi obyvateli pohraničí se našli i takoví, kteří byli ochotni za úplatu zradit. Jeden známý z Pleše, jistý sedlák krycím jménem „Blix“, Ziku zval k sobě a tvářil se jako přítel, ale ve skutečnosti tajně nabídl Státní bezpečnosti, že pomůže převaděče polapit. Na jaře 1951 už StB shromáždila dost informací, aby mohla připravit past.
Akce dostala krycí název „Šumava“. Do pohraničních hvozdů se stáhli ozbrojení příslušníci StB a elitní jednotky Pohraniční stráže. Věděli, že Zika se čas od času vrací do známých končin kolem Pleše – a tušili, že by to mohlo být brzy.
V polovině března 1951 proto na trase, kudy se kurýr mohl vracet z Německa, zřídili několik skrytých stanovišť. Jedno komando obsadilo prázdnou stodolu poblíž hraničního průseku u osady Václav, jiné hlídky pročesávaly okolní temný les. Dny a noci čekání však míjely v mrazivém klidu, aniž by se cokoli dělo. Až do osudného večera 16. března 1951.
Krátce po deváté hodině večerní prolomila ticho rána výstřelu. Podle hlášení zahájil palbu sám Zika – možná tušil, že je obklíčen, a snažil se probít ven. Strhla se zběsilá přestřelka. Kulka ze samopalu prorazila Zikovi koleno a srazila ho k zemi.
Převaděč se přesto nehodlal vzdát. S námahou se plazil k nejbližšímu stromu, v ruce svíral nový zásobník, který se snažil zasunout do pistole. Ještě se pokusil z posledních sil opřít o kmen a vystřelit směrem ke stínech postav, které se k němu blížily.
V tom se na místě objevila další hlídka Pohraniční stráže přivolaná hlukem boje. Lesem se rozštěkal dlouhý dávky ze samopalů. Zika byl zasažen hned několika střelami do hrudi – a jedna kulka ho zasáhla i do hlavy. V tu chvíli pro něj všechno skončilo. Legendární „král převaděčů“ padl na hranici, kterou tolikrát pokořil.
Pohraničníci opatrně přistoupili k nehybnému tělu neznámého muže. V pravé ruce stále svíral pistoli ráže 9 mm, v levé prázdný zásobník – důkaz, že se chtěl bránit do poslední chvíle.
Teprve při bližším ohledání staří členové pohraniční roty poznali, koho mají před sebou. Vyčuhující zlatý zub a velké měkké ušní lalůčky prozradily, že mrtvý je skutečně obávaný Josef Zika. Jeho tělo ostraha hranic vyfotografovala pro hlášení. U sebe nenašli žádné doklady, pouze čtyři dopisy – pravděpodobně je nesl, aby je nenápadně vhodil do schránky a doručil vzkazy svým blízkým či spolubojovníkům.
Tyto řádky však nikdy nedošly. Místo toho se staly součástí spisu Státní bezpečnosti. Josef Zika zemřel v noci ze 16. na 17. března 1951 mezi hraničními kameny 5 a 6 u Pleše. Jeho odvážná mise skončila v dešti kulí na samotné čáře.
Režim nehodlal připustit, aby se ze Zikovy smrti stal mučednický mýtus. Naopak – udělal vše pro to, aby jméno převaděče zmizelo nebo bylo očerněno. Příslušníci StB ještě v březnu 1951 zatkli několik lidí, které podezírali ze spolupráce s kurýry.
Mezi zatčenými byli dva hajní a dokonce i důstojník Pohraniční stráže major Josef Herian. Při následném brigádním soudním líčení tito muži „doznali“, že prý se Zikou osnovali v pohraničí protistátní plány. Všichni byli odsouzeni k dlouhým trestům.
Zikovi rodiče se tehdy oficiálně nedozvěděli ani to, kde byl jejich syn pohřben. Veškeré informace o místě uložení těla byly přísně utajeny – úřady se bály, že by se hrob mohl stát nežádoucím poutním místem odporu.
Podobně potají skončila v pohraničních hřbitovech i řada dalších „narušitelů“ hranic, bez obřadu a beze svědků. Josef Zika byl pravděpodobně zakopán bez církevního obřadu kdesi na hřbitůvku u plešského kostelíka sv. Jana Křtitele. Jeho jméno zmizelo z veřejného prostoru a na dvě desetiletí upadlo do zapomnění.
Pak ale přišla normalizace 70. let a komunistická propaganda oprášila staré „hrdinské“ legendy pohraničních stráží. Ke slovu se dostala i šílená fikce o Josefu Zikovi. V roce 1972 vydalo nakladatelství Naše vojsko knihu Zdeňka Šarocha Výstřely z hranice v astronomickém nákladu 60 tisíc výtisků.
Tato povídková kniha prezentovala dramatické příběhy ze západní hranice 50. let. Pašeráky a převaděče líčila jako krvežíznivé agenty a „narušitele“, zatímco pohraničníky jako neohrožené vlastence. Zikův osud v ní byl překroucen k nepoznání – stal se z něj démonický padouch, jehož smrt byla líčena jako spravedlivá odplata.
I o dvě generace později kniha bohužel nachází čtenáře. Ještě dnes se v diskusích na internetu najdou nadšení čtenáři, kteří o Výstřelech z hranice píší, že je to „strhující“ četba a že se „konečně dozvěděli, jak to skutečně bylo“ na našem západním pomezí.
Netuší, že hltají jednostranný propagandistický obraz, který má s realitou pramálo společného. Tak silně jsou dodnes zakořeněny mystifikace, jež kolem podobných příběhů v minulém režimu vznikly. I kvůli tomu dodnes o Josefu Zikovi víme méně než o „slavnějších“ kolezích, jako byl třeba legendární král Šumavy Josef Hasil.
Trvalo bezmála šedesát let, než se na Zikovo jméno přestalo pohlížet skrz prsty propagandy. Po pádu komunismu začali badatelé odkrývat pravdivý příběh tohoto převaděče. Archivní dokumenty potvrdily vyprávění pamětníků: Zika byl hrdý a soucitný muž, který riskoval život, aby pomohl jiným.
Na sklonku života stál sám proti přesile a padl se zbraní v ruce. Dnes už vímě, že ani desítky let lží nedokázaly jeho památku vymazat. Roku 2010 dokonce díky nadšencům vyrostl na dávno zrušeném plešském hřbitově symbolický náhrobek. Tvoří ho prostý železný kříž, na němž je na spoji připevněna trnová koruna z ostnatého drátu – železná opona přetavená v tichý pomník.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Zika
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/176725/130341464.pdf
https://www.reflex.cz/clanek/causy/119834/josef-zika-silena-komunisticka-fikce-a-skutecny-pribeh-legendarniho-ceskoslovenskeho-prevadece.html
https://www.databazeknih.cz/knihy/vystrely-z-hranice-125924
https://www.sumava.cz/rozcestnik/kultura-a-pamatky/osobnosti/zika-josef/
https://www.berounskyregion.cz/2021/04/24/pred-70-lety-se-tragicky-zavrsil-zivot-mladeho-lesnika-ze-zloukovic-josefa-ziky/
https://www.pametnimista.usd.cas.cz/ples-symbolicky-hrob-josefa-ziky/
https://www.memoryofnations.eu/en/hofmeister-antonin-1943
