Článek
Bylo mu třiatřicet, když mu doručili dopis se zdrcující zprávou. Samuel Morse rozlomil pečeť, rozložil list papíru a nevěřícně četl rozechvělá slova. Nejdřív se mu zastavil dech, pak se mu rozklepaly ruce. S každou další větou se mu rozpadal svět.
„S bolestí v srdci ti oznamuji náhlou a nečekanou smrt tvé draze milované ženy…,“ psal mu otec. Lucretia zemřela před pár týdny. Ještě týden předtím přitom všechno vypadalo idylicky. Morse nebyl žádný dobrodruh, byl to malíř. Vydělával na živobytí portrétováním vážených osobností, a právě tahle práce ho zavedla daleko od domova.
Z rodného New Havenu odjel až do Washingtonu, D.C., protože dostal prestižní zakázku – portrét markýze de Lafayette, hrdiny Americké revoluce. Lucretia mu z domova posílala laskavé dopisy, byla na něj pyšná.
Čekali spolu třetí dítě a ona psala, jak se těší, až bude zase s rodinou. Doufala, že to potrvá jen pár týdnů. Její poslední vzkaz manželovi překypoval něhou a nadějí: brzy prý bude „šťastný v lůně milované rodiny“. Jenže osud měl jiné plány.
Vše se seběhlo během pár dní. Lucretia porodila syna, ale krátce poté ji zradilo srdce. První zpráva o jejích komplikacích dorazila k Morseovi pomalu – koňský posel na trase dlouhé stovky kilometrů potřeboval na cestu z Connecticutu do hlavního města celé mnoho dní dny. Samuel netušil, co se doma děje.
Když konečně obdržel varování, okamžitě zanechal rozpracovaný obraz, sbalil štětce a plátna a vyrazil na vyčerpávající cestu zpátky na sever. Uháněl koně střídavě dnem i nocí, ale proti běhu života neměl šanci. Druhý dopis – ten s černým okrajem – ho dostihl na půli cesty.
Jeho milovaná Lucretia byla po smrti. Pochovali ji dřív, než mohl dorazit. Morse přijel domů k čerstvému hrobu. Ve vzduchu ještě voněla převrácená hlína a v kolébce plakalo novorozené děťátko, které už nikdy nespatří svou matku.
Samuel stál oněmělý nad hrobem a necítil chlad zimního větru ani ostré kamínky zarývající se do kolen, když se sesunul k zemi. V hlavě mu duněla jediná otázka: Proč? Proč se to dozvěděl tak pozdě? Jaké by to bylo, kdyby zpráva přišla včas – mohl Lucretie ještě stisknout ruku a dát sbohem?
Nebo dokonce přivolat pomoc a zachránit jí život? Na tyhle otázky nikdy nedostal odpověď. Místo toho cítil prázdnotu a vztek. Svět se mu v tu chvíli zdál krutý a neúprosný. Život i smrt dělilo jen pár dní zpoždění. Tak málo stačilo, aby se proměnilo štěstí v nejhlubší zoufalství.
Trvalo dlouhé měsíce, než se dokázal znovu nadechnout a jít dál. V New Havenu nechal děti pod ochrannými křídly prarodičů a vrhl se opět do práce, snad aby zahnal palčivý žal. Maloval, vystavoval a hledal nový smysl. Uznání v umění se mu ale vyhýbalo a hořkost neustupovala.
Do mysli se mu stále vtírala myšlenka na ono fatální zpoždění. Co kdyby šlo poslat zprávu rychleji, okamžitě? Ten nápad ho nepouštěl. V roce 1829 odjel na několik let do Evropy, studoval malířské techniky ve Francii a Itálii, ale ke konci svého pobytu začal tušit, že se jeho životní cesta mění. Zářijový večer roku 1832 na lodi plující do Ameriky všechno zpečetil.
Atlantský oceán byl klidný, obloha tmavá a posetá hvězdami. Morse se procházel po palubě plachetnice Sully, když zaslechl rozhovor několika spolucestujících. Bavili se o zázracích nové vědy – elektřině a magnetismu. Jeden z nich líčil pokusy se silným elektromagnetem, který se dá ovládat na dálku po drátech.
Samuel bez dechu naslouchal. Elektrický proud se dokáže šířit okamžitě na velké vzdálenosti. Nebylo potřeba víc – v Morseho hlavě se rozsvítilo. Myšlenky mu vířily jako bouře nad oceánem: co kdyby se to dalo využít k předávání zpráv? Co když by lidská slova mohla letět po drátě rychlostí blesku místo pomalého poštovního vozu?
Té noci téměř oka nezamhouřil. Seděl u malého stolku v podpalubí, horečnatě črtal nákresy do okrajů skicáře a v duchu už viděl, jak elektrické výboje vykreslují na papírovém proužku písmena. Nápad byl na světě.
Zbytek plavby strávil Morse ponořený v myšlenkách. Když loď zakotvila v New Yorku, na molu nestál jen zarmoucený malíř, ale také zrozený vynálezce. Samuel nastoupil jako profesor na Newyorskou univerzitu a ve volných chvílích ve vypůjčené kumbálové laboratoři začal sestavovat prototyp telegrafu.
První dráty, magnety, kontakty… Přístroj zpočátku připomínal dětské hračičky – drnčel zvonečkem a nedokázal nic víc než vyslat jednoduchý signál na pár metrů. Morse na svém „elektromagnetickém telegrafu“ zprvu pracoval jako na nenápadném hobby, kterému se věnoval v pauzách mezi malováním.
Postupně se k němu ale přidali další nadšenci: kolega z univerzity Leonard Gale mu pomohl vylepšit elektrický obvod a mladý mechanik Alfred Vail dokázal stroj zdokonalit a zrychlit.
Společně také vyvinuli efektivní systém signálů – jednoduchou abecedu teček a čárek, která převáděla písmena na krátké a dlouhé impulzy. Trvalo to šest let usilovné práce, než byl Morseův aparát schopný přenést zprávu do vedlejší místnosti, pak přes celou budovu a nakonec i několik kilometrů daleko.
Na podzim 1837 předvedl Morse svůj telegraf poprvé veřejně. Ukázal fascinovaným přihlížejícím, že strojek s drátky dokáže „psát“ vzkazy pomocí rytmického ťukání na papír. Zprávy, které by koňský posel nesl hodiny či dny, se teď daly poslat za pár sekund – stačilo stisknout klíč a nechat elektřinu, ať odvede práci.
Ne všichni ale jásali. Konkurenti a skeptici tvrdili, že Morse jen okopíroval nápady jiných, a úředníci váhali, zda ten vynález k něčemu bude. Samuel věděl své. Nebyl ani první, ani jediný, kdo snil o dálkovém přenosu zpráv, ale věřil, že jeho systém je jednoduchý a praktický.
Vlastníma rukama vytvořil relativně jednoduchý a plně funkční přístroj – a teď pro něj potřeboval získat podporu. Proto se vydal tam, kam se vždycky sjížděly nejnovější technické novinky: do hlavního města, Washingtonu.
Do města, kde před lety pochoval své štěstí, se Morse vracel s nadějí i úzkostí. V lednu 1838 natáhl improvizovanou telegrafní linku přes půl sálu a před členy Kongresu demonstroval zázrak komunikace budoucnosti. Jenže politiky tehdy víc zajímaly jiné věci. Jeho nadšení nenašlo odezvu – odešel s nepořízenou.
Z Kapitolu, kde kdysi trpěl bolestí nad smrtí ženy, odcházel znovu zlomený. Tentokrát ale nehodlal dovolit, aby ho neúspěch zastavil. Dalších pár let neúnavně vylepšoval svůj přístroj, psal dopisy vlivným známým, demonstroval a přesvědčoval, kde se dalo.
Nakonec se karta obrátila. V roce 1843 americký Kongres přece jen uvolnil 30 tisíc dolarů – obrovskou sumu – na stavbu zkušební telegrafní linky dlouhé desítky mil. Morse dohlížel na pokládání měděných drátů, které spojily Washington s Baltimorem, a už za rok bylo hotovo.
Nastal den D: 24. květen 1844, sedm hodin večer. V zaplněné síni Nejvyššího soudu ve Washingtonu stál Samuel u svého přístroje. V místnosti bylo ticho, přítomní pánové v černých fracích jen napjatě zírali na zařízení před sebou. Morseovy prsty se třásly, když položil ruku na telegrafní klíč. To ticho jako by trvalo věčnost – snad ještě déle než těch předchozích devatenáct let čekání.
Pak Samuel zvolna stiskl klapku a vyťukal první slova, která po drátech putovala do světa. Vybral si citát z Bible, poselství naděje: „What hath God wrought!“ – Co Bůh způsobil! Za několik málo okamžiků se ozvalo zacinkání přístroje na druhém konci linky v Baltimoru.
Odezva dorazila nazpět rychlostí myšlenky: zpráva prošla v naprostém pořádku. Na vzdálenost 60 kilometrů, skrz kovové dráty natažené krajinou, se poprvé přenesla lidská slova.
Telegrafní aparát se okamžitě stal senzací. Během několika následujících let začaly města v Americe propojovat drátěné linky – nejprve jednotlivé státy na východním pobřeží, poté celou zemi od Atlantiku po Pacifik. Zprávy, které kdysi putovaly dny nebo týdny dostavníkem, teď dorazily za pár minut.
Čtyřdenní cesta novinky se smrskla na čtyři vteřiny. Svět se zdánlivě zmenšil. Železnice díky telegrafu získala centralizované řízení, obchodní trhy začaly fungovat v reálném čase a lidé si mohli posílat důležité zprávy. Z Morseova vynálezu se zrodila první globální komunikační síť – „internet“ 19. století.
Sám Morse se přes noc stal slavným. Jeho jméno znal každý školák. Místo štětců teď třímala jeho ruka telegrafní klíč a podnikaví obchodníci se předháněli, kdo jeho systém zavede dřív. Samuela zaplavily pocty a bohatství, o jakém se mu nikdy nesnilo – patenty a licence na používání telegrafu mu vynesly jmění, které z velké části rozdával na dobročinné účely.
Po dlouhých letech osamění našel i novou lásku a v roce 1848 se znovu oženil. Dožil se úctyhodných osmdesáti let, obklopen rodinou a uznáním. V dubnu 1872, když naposledy vydechl, už jeho telegrafní dráty spojovaly kontinenty – podmořský kabel protínal Atlantik od Ameriky k Evropě. Svět byl propojen kovovým nervovým systémem a čím dál rychleji plynoucími zprávami. Morseův sen se naplnil.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Samuel_F._B._Morse
https://www.nationalgeographic.com/science/article/160426-samuel-morse-wife-lucretia-telegraph-invention
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/ekonomika/morse-vynalezce-telegrafu-vyslapal-cestu-telefonu-284848
https://www.novinky.cz/clanek/internet-a-pc-pred-180-lety-predvedl-morse-poprve-svuj-telegraf-40044513
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/telegraf-samuel-morse-komunikace-185-let_2209040702_fos
https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/retro/samuel-morse-80-malir-ktery-vynalezl-telegraf/
