Článek
Kdosi mohutně zabušil na dveře. Je časné ráno 11. listopadu 1939 a v chodbě pražského domu se nesou tvrdé údery. Milena Jesenská strnule stojí v pokoji a ví, co to znamená. Neuteče. Přišlo si pro ni gestapo. Ještě naposledy pohlédne na byt, který sloužil jako útočiště jejím přátelům prchajícím před nacisty.
Sama odmítla utéct – „ještě nejsem v takovém nebezpečí jako mí židovští přátelé,“ ujišťovala všechny okolo. Teď však dva muži v dlouhých kabátech netrpělivě čekají. Venku mrzne. Je jí 43 let a právě začíná poslední kapitola jejího bouřlivého života.
Vyrůstala jako jediná dcera profesora stomatologie Jana Jesenského. Matka zemřela, když bylo Mileně 17 let. Otec – konzervativní a přísný katolík – zůstal s problematickou dospívající dcerou sám. A nebylo to snadné. Milena odmlada zkoušela hranice a odmítala autority.
Podle pozdějších vzpomínek ji otec dokonce jednou za trest zavřel do velké truhly s prádlem a nechal ji tam křičet, až měla strach, že se udusí. Možná otcův výchovný dril nebyl ve skutečnosti tak krutý, ale její vzdor byl reálný. Už v šestnácti letech otěhotněla a podstoupila potrat, což otce stálo mnoho peněz a nervů.
Milena se potloukala po pražských ulicích, utrácela otcovy peníze, brala si v obchodech i u známých cizí věci a dokonce tajně užívala morfium z otcovy ordinace. Jan Jesenský, vážený lékař, nevěděl, co s ní. V červnu 1917, unaven neustálými skandály, ji nechal převézt do psychiatrické léčebny v pražském Veleslavíně.
Tehdy dvacetiletá Milena poznala náročný život uzavřených oddělení – ale ani tam se nepodvolila. Ztrácely se věci i spolupacientům a lékaři u ní diagnostikovali „chorobný nedostatek morálních zábran“. Otec dokonce uvažoval, že ji zbaví svéprávnosti. Nakonec ale zvolil jiné řešení: po necelých devíti měsících, v březnu 1918, byla Milena z ústavu propuštěna a otec jí vyplatil věno.
Milena totiž otci navzdory milovala „nepatřičného“ muže. Ernst Pollak, o deset let starší literát židovského původu, byl středobodem jejího vzdoru i vášně. Jakmile byla na svobodě, okamžitě si Pollaka vzala. Otec zuřil a veškeré styky s dcerou přerušil.
Pro novomanžele zařídil jediné: aby se usadili daleko od Prahy, ve Vídni. Milena tak opouští rodné město, do kterého se po válce v říjnu 1918 vrátila svoboda, a stěhuje se do poražené metropole Rakouska. Je jí 21 let, svět kolem ní je rozvrácený válkou a španělskou chřipkou.
Ve Vídni panuje bída: frontoví veteráni žebrají s amputovanými údy, inflace roste, chybí uhlí i jídlo. Pollak, zaměstnaný v bance, sní o kariéře spisovatele. Vydržuje si milenku a po nocích vysedává po kavárnách.
Milena živí oba – bere těžkou práci jako nosič zavazadel na nádraží, aby měli na chleba. Přesto se cítí svobodná. Píše články o Vídni do českých novin a proniká mezi tamější literáty.
Navazuje cenná přátelství: osobně poznává například básníka Franze Werfela a kritika Maxe Broda – a také jméno Franz Kafka se brzy stane osudovým. Milena čte jednu Kafkovu povídku a je uchvácena. Roku 1919 mu píše dopis s odvážnou žádostí, zda smí jeho dílo přeložit do češtiny.
Tím začíná jedinečná korespondence: Kafka našel v mladé české novinářce okouzlující intelektuální partnerku. Následují tři roky dopisové intimity – hluboké rozhovory na papíře, odhalující úzkosti i touhy obou duší. Setkali se přitom fyzicky jen dvakrát (jednou tajně ve Vídni, podruhé v Gmündu).
Jejich láska byla intenzivní, avšak nenaplnitelná – Milena se nedokázala odpoutat od manžela a Kafka, chronicky nemocný tuberkulózou, si vedle ní připadal slabý. V roce 1923 jejich epistolární románek doznívá a krátce nato Kafka umírá.
Milena zůstává ve Vídni v nefunkčním manželství – ale ne na dlouho. Pollaka opouští a pár let před třicítkou začíná znovu od nuly. Roku 1924 se vrací do Prahy. Je energická, talentovaná a svobodná – přesně ten typ moderní ženy, který první republika obdivuje.
Milena si rychle vydobude jméno v novinářské branži. Její články a fejetony mají styl i odvahu. Stává se známou postavou literární Prahy. V kavárnách a redakcích ji lidé vídají po boku významných spisovatelů a intelektuálů – od Karla Čapka po Ferdinanda Peroutku.
Zamiluje se do architekta avantgardy Jaromíra Krejcara. Roku 1927 si ho bere za manžela a zakládají rodinu. Za rok se rodí dcerka Jana (Milenina jediná). Jesenská navenek ztělesňuje ideál emancipované ženy, která „vzala osud do vlastních rukou“.
Píše do Lidových novin, Národních listů, Tribuny či magazínu Pestré listy. Vede ženskou rubriku deníku České slovo, kde s jemnou ironií rozdává rady hospodyňkám. Nakonec přichází nabídka od Peroutky: roku 1938 se stává redaktorkou prestižního politického týdeníku Přítomnost.
Milena má konečně platformu, o které snila – může psát otevřeně a kriticky o ohrožení demokracie v Evropě. A neohrožená skutečně je. Už dříve koketovala s myšlenkami komunismu, stýkala se s levicovými intelektuály, ba dokonce vstoupila do komunistické strany.
Rychle ale prohlédla. Když se v SSSR rozběhly stalinské procesy a vraždy, Jesenská neváhá – v roce 1936 stranu opouští. Odmítá slepou ideologii. Je příliš poctivá, aby neviděla věci takové, jaké jsou – jak sama napsala.
Místo dogmat ji zajímají skuteční lidé a jejich osudy. Těsně před vypuknutím války proto vyráží do pohraničních Sudet, kde Němci šikanují české rodiny, a sepíše o tom syrovou reportáž volající po soucitu a lidskosti. Není divu, že nacisté tuhle ženu neměli v lásce.
Plamen v temnotě
Je 15. března 1939 a nacistické jednotky vjíždějí do Prahy. Okamžitě se zapojuje do odporu. Pomáhá, kde se dá – a riskuje vše. Ve svém bytě v Kouřimské ulici ukrývá pronásledované osoby. Za protektorátu zachrání desítky životů: opatřuje falešné doklady a pašuje ohrožené lidi přes hranice.
Varuje své židovské přátele před hrozícím „peklem“. Už na podzim 1938 vycítila, co přijde, a pobízela je k útěku, dokud je čas. Když pak začnou zatýkání, pomáhá i českým důstojníkům a pilotům prchnout na Západ.
Její odvaha je chladná a klidná – přesně taková, jakou sama považovala za skutečně svobodnou. Jeden ze zachráněných, novinář Eugen Klinger, ji přemlouvá, aby odešla s nimi. Aby myslela na sebe a malou dcerku. Milena však odmítá jeho prosby.
Jako nežidovská odpůrkyně režimu si připadá nedotknutelná. Mýlí se – a možná to tuší. Přesto zůstává. Pomáhá dalším a dalším až do osudné chvíle, kdy k ní domů vpadne gestapo. Zatýkají ji v listopadu 1939 za velezradu a protinacistickou činnost. Napřed věznice v Praze a Drážďanech – a potom převoz do koncentračního tábora Ravensbrück.
Ravensbrück: tábor pro ženy, peklo na zemi. Vězenkyně tu trpí hladem, zimou a zoufalstvím. Milena nastupuje na ošetřovně – jako vězeňská „zdravotnice“ pomáhá nemocným spoluvězeňkyním. A zůstává nepoddajná.
Když se v lágru setká s německou vězeňkyní Margarete Buber-Neumannovou, bývalou komunistkou deportovanou ze stalinského gulagu, Milena jako jediná jí věří každé slovo. Věří, že stejně nelidské tábory existují i na východě, v Sovětském svazu. Je bolestně jasnozřivá.
Spolu s Margarete plánují napsat knihu Věk koncentračních táborů, která měla světu odhalit hanbu jejich století. Už ji nestihnou. Mileně, vysílené vězněním, se zhoršuje zdraví. Těžká práce, nedostatek jídla a revmatická choroba podlomí i její ohnivou duši.
V květnu 1944 Milena Jesenská v Ravensbrücku umírá – smrt na selhání ledvin, daleko od domova, ve věku nedožitých 48 let. Ještě několik měsíců a světovou válku by přežila.
Co po ní zůstalo? Tisíce řádků, které napsala, plamen vzpomínek v srdcích přátel a jméno, které nezmizelo. Hned po válce vyšly Kafkovy Dopisy Mileně a Milena Jesenská se pro svět stala slavnou – „Kafkova přítelkyně Milena“.
Teprve později si lidé začali vážit i její vlastní práce. Byla to neobyčejná žena, která se nebála říkat a psát pravdu. Po zásluze dnes stojí její jméno na pamětní desce mezi hrdiny českého odboje. Jeruzalémský památník Jad Vašem jí roku 1995 udělil titul Spravedlivá mezi národy – jako poděkování za záchranu židovských životů.
A v literatuře jí vzdala hold i její přítelkyně z lágru: Margarete Buber-Neumann věnovala portrét Mileny statečné, čestné a jasnozřivé. Právě tak Milena Jesenská žila – a právě tak i zemřela.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milena_Jesenská
https://www.raoulwallenberg.net/general/remembering-milena-jesenka/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-byt-otcem-mileny-jesenske-nebylo-snadne-41781
https://lithub.com/writer-resistance-fighter-and-kafkas-first-translator-milena-jesenska-forgotten-no-more/
https://dvojka.rozhlas.cz/37-jako-zivouci-ohen-pribeh-novinarky-mileny-jesenske-9574806
https://www.databazeknih.cz/knihy/zvenci-a-zevnitr-495741
