Článek
Zaklepali ještě před úsvitem. Bylo mu necelých padesát let, když se ozvalo rázné bušení na dveře pražského bytu. Emil Strauss už dávno nespal. V tichu sebral kabát z věšáku a letmo pohlédl na obálku s nevyužitým britským vízem ležící na psacím stole – teď už mu nebyla k ničemu.
Zůstal kvůli otci, a teď přišli pro něj. Za dveřmi netrpělivě čekali dva muži v tmavých kabátech. Tajná státní policie – gestapo. Strauss věděl, proč přišli. Věděl, že Adolf Hitler na něj nezapomněl.
O deset let dříve seděl tentýž Emil Strauss na lavici obžalovaných u pražského soudu a slyšel soudce předčítat jméno žalobce: Adolf Hitler. Psal se rok 1928 a v Německu byla Hitlerova strana bezvýznamná, získala sotva dvě procenta hlasů – samotný Hitler byl pro mnohé jen vysmívaný křikloun.
Strauss však ve svých článcích už tehdy rozpoznal nebezpečí. Označil Hitlera za sebestředného diktátora, kterého nezajímají zákony ani smlouvy – zkrátka vůbec nic. Varoval, že Hitler představuje hrozbu nejen pro Československo, ale i pro světový mír. A také napsal něco, co ambiciózního vůdce ranilo nejvíc: tvrdil, že Hitler bere peníze od německých velkoprůmyslníků.
Adolf Hitler reagoval po svém – zažaloval československého novináře (původem Němce) pro urážku na cti. V březnu 1928 podal u pražského soudu soukromou žalobu. (V dokumentech se stylizoval nevinně jako „spisovatel z Mnichova“, jako by šlo o běžný spor mezi dvěma občany.)
Soudci se museli zabývat bizarní kauzou: zjišťovali dokonce u německých průmyslníků, zda Hitlerovi opravdu poskytli peníze. Nakonec však první proces skončil pro Hitlera fiaskem – u soudu neuspěl a případ byl odložen. Budoucí diktátor buď nedodal včas podklady, nebo si uvědomil, že veřejné projednávání by mu spíš uškodilo.
Hitler se však nevzdal. Ještě téhož roku následovala druhá žaloba. Tentokrát šlo o otevřenou urážku: Strauss ve svém listu nazval Hitlera „mnichovským Musolínečkem“ – malým Mussolinim z Mnichova, směšnou napodobeninou italského fašistického vůdce. Tahle jízlivost už Hitlerovi prošla u soudu lépe. Než došlo k rozsudku, obě strany uzavřely smír.
Emil Strauss se za výroky o „mnichovském Musolínečkovi“ omluvil a zaplatil finanční odškodnění. Adolf Hitler si tedy nakonec vymohl veřejnou omluvu a úhradu soudních nákladů. Pro novináře to byla hořká pilulka – musel odvolat svá slova, která však považoval za pravdivá. Ani tahle zkušenost ho ale nezlomila.
Hitlerova žaloba
Strauss psal dál, nebral si servítky. Svým ostrým perem si nadělal mocné nepřátele na všech stranách. Pro urážku na cti ho zažalovali nejen Hitler či nacista Hans Krebs, ale také komunističtí předáci jako Klement Gottwald, Antonín Zápotocký či Rudolf Slánský. Komunisty rozlítilo, že o nich Strauss psal jako o „pučistech, které zajímá jen pochvala z Moskvy“.
Ocital se znovu a znovu před soudem – jednou kvůli posměšnému označení nacistického vůdce, podruhé proto, že si dovolil kritizovat radikální bolševiky. Emilu Straussovi to bylo jedno. Měl svou pravdu a tu psal nahlas. V hitlerovském Německu by za to už v té době skončil ve vězení, jenže Strauss žil v demokratickém Československu, kde na něj zatím žádný diktátor nemohl.
Rok 1933 všechno změnil. Hitler se dostal k moci a německé demokratické noviny umlkly. Mnozí Straussovi kolegové – sociálně demokratičtí novináři a politici – uprchli z Německa do Československa. Strauss měl z první ruky zprávy o tom, co nacisté provádějí. Ve svých komentářích nepřestával upozorňovat, že Hitlerovy územní choutky a válečné plány jsou skutečné.
Když v září 1938 evropské mocnosti podepsaly Mnichovskou dohodu a Československo začalo ztrácet pohraničí, věděli už němečtí demokraté u nás, co to znamená. Předseda jejich strany Wenzel Jaksch uprchl do Londýna a na rozloučenou napsal, že poražení mají nést hlavu vztyčenou.
Emil Strauss, šéfredaktor stranického deníku Sozialdemokrat, si také obstaral vízum do Velké Británie. Bylo jasné, že je u nacistů na černé listině – už od počátku 30. let dostával anonymní dopisy s výhrůžkami smrtí.
Mohl se zachránit odjezdem do Anglie, ale svůj odjezd stále odkládal kvůli nemocnému, osmdesátiletému otci. Nedokázal starého tátu nechat v Praze samotného. Zůstali tedy doma, i když se kolem stahovala mračna.
15. března 1939 vtrhla německá armáda do Prahy. Nacisté okamžitě zahájili zatýkání předem vytipovaných osob. Jméno Dr. Emila Strausse nechybělo na seznamu. Gestapo ho zatklo 2. dubna 1939 – přesně tak, jak si to představoval Adolf Hitler.
Úředně mu oznámili, že se provinil svým nepřátelským postojem k Říši, porušením tiskových nařízení, a že veřejně zesměšnil a urazil Vůdce. Jinými slovy: že kdysi dávno napsal pravdu, která se nyní říši nehodila. Byl odveden a uvězněn. S rodinou – manželkou Annou a dvěma dcerami – se už nikdy nesměl setkat.
Následovaly dlouhé měsíce výslechů a nacistických žalářů. Strausse čekal osud, kterého se obával: skončil v pekle Osvětimi. Zemřel v koncentračním táboře Auschwitz 12. prosince 1942. Jeho nejbližší válku přežili, on však byl umlčen navždy. Zaplatil životem za své přesvědčení – za to, že se odvážil brzy a nahlas pojmenovat zlo, které ostatní teprve později prohlédli.
Zdroje:
https://de.wikipedia.org/wiki/Emil_Strau%C3%9F_(Journalist)
https://badatele.net/hitler-neni-gentleman-napsal-nikdo-mu-v-roce-1928-neveril/
https://www.reflex.cz/clanek/causy/107616/emil-strauss-novinar-se-kterym-se-soudil-hitler.html
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/soudil-se-s-nim-adolf-hitler-pry-ho-novinar-urazil-na-cti-107656
