Jsou poslední svého druhu. Tragický příběh nosorožců Najin a Fatu, které nemají samce ke spáření

Na planině africké savany se v pozdním odpoledni rozechvívá vzduch plný světla, jemného prachu a vzdálených zvuků zvířat. Mezi všemi zebrami, žirafami a jinými velikány tam stávají – skoro nehnutě – dvě obří siluety: najdeme tu poslední dvě samice druhu nosorožec tuponosý severní, jménem Najin a Fatu.

Tichá je jejich majestátnost. Zkusíte-li se přiblížit, spatříte ohromná těla, jemné chloupky na uších a hluboké vrásky na mohutné kůži. Dvě krásné bytosti, které nevědí, že nejspíš vypršela doba jejich druhu – už neexistuje žádný samec s kterým by mohly zařídit pokračování druhu. Co cítíme my, když je pozorujeme? Nejspíše lítost, úctu, vinu a touhu jim pomoci.

Tyto dvě samice patří papírově do ZOO Dvůr Králové v České republice. Byť reálně žijí v keňské rezervaci Ol Pejeta, s ozbrojenými strážci po boku. Jsou tu, aby měly alespoň pramalou naději na záchranu. V tom spočívá poslední kapitola jednoho kdysi rozšířeného druhu, který jsme my lidé během pár desetiletí téměř vyhladili.

Jejich druh – nosorožci tuponosí severní (latinsky Ceratotherium simum cottoni) – kdysi brázdil bažinaté a travnaté plochy středoafrických oblastí. Unikl mnoha érám, přežil změny klimatu, doby ledové, doby sucha, aby teprve v moderní době narazil na sílu pytláků a naši nenasytnou touhu po jeho rohu. Populace, čítající ještě v polovině 20. století stovky až tisíce, se během několika dekád prudce propadla. Obchod s rohy a neustálé boje na území dnešní Demokratické republiky Kongo, Středoafrické republiky či Súdánu – to vše vedlo k masakru.

V 70. letech existovala myšlenka “pojistky”: odchytilo se několik jedinců a přemístilo se do zoologických zahrad, mezi nimi byla i česká ZOO Dvůr Králové. Právě tam se narodily obě samičky – Najin a později její dcera Fatu. Byly jedním z mála zárodků nové naděje, že ještě proběhne odchov mláďat, která by mohla severní linii udržet.

Jenže množství zvířat v zajetí klesalo. Nezabřezly, případně mláďata uhynula. Roku 2009 se objevila „záchranná“ teorie, že když nosorožce přesuneme zpět do Afriky, do Ol Pejeta v Keni, jejich přirozené prostředí a africké klima mohou probudit instinkty a uspíšit rozmnožení. A tak byly Najin, Fatu i dva samci, Suni a Sudan, vypravení z Čech na dlouhou cestu letecky a pozemní dopravou. Jak víme dnes, zázrak se nekonal. Samci postupně zemřeli (Suni 2014, slavný Sudan 2018) a kolem Najin a Fatu se od té doby stahují mračna zániku.

Znamenalo to ohromné zklamání. Když zemřel Sudan, svět zahltila fotografie, na nichž mu chovatel drží hlavu a pláče. Tahle scéna obletěla sociální sítě a stala se virální. Najednou lidé na planetě pochopili, že vyhynutí druhu není „něco, co se stalo před miliony let dinosaurům“, ale že se to děje teď, v reálném čase. Můžeme uvést citát z článku v The New York Times, kde novinář Sam Anderson popisoval Sudanovu smrt jako „monumentální a přitom obyčejnou, protože se stala v pondělí ráno, zatímco drobní tvorové pobíhali kolem a slunce bojovalo s obzorem.“

Najin a Fatu, dceru s matkou, to přímo nezasáhlo – nosorožci nejsou v klanu ve větších rodinných skupinách. Ale lidé kolem nich cítili, že šance na „přirozené“ mládě zmizela. Dnes tak vědci spoléhají na moderní technologie – umělé oplodnění, embrya, mražené sperma. V existujících laboratořích v San Diegu či v Berlíně (projekt tzv. Frozen Zoo a další) se uchovaly DNA vzorky, a tak se rodí nápady, jak vytvořit „hybridní embrya“.

Ano, je to zoufalé. Ale existuje určitá naděje. V srpnu 2019 vědci z několika organizací oznámili, že odebrali vajíčka Fatu (a pokoušeli se také odebírat vajíčka Najin), oplodnili je spermatem zesnulých samců Suniho či Sudana a vytvořili embrya. Ta jsou dnes uložena v tekutém dusíku. A doufá se, že jednoho dne se podaří embryo vložit do dělohy „náhradní matky“ – nejspíš samice příbuzného druhu, aby donosila mládě tohoto druhu. Jde o experiment na pomezí sci-fi, avšak prý je to reálné.

Archetypem zapáleného ošetřovatele je James Mwenda, kterého citoval i Sam Anderson. „Nesmíme ztratit naději. Vyhynutí druhu je vzdálený pojem pro lidi, ale my tady v Ol Pejeta to vidíme každý den – vidíme, jak je to křehké. Tyto dvě [nosorožkyně] v sobě nesou celé století.“

V rezervaci Ol Pejeta žijí Najin a Fatu v relativně prostorném výběhu – zhruba 700 akrů, uvnitř ještě rozděleném do menších částí. Zároveň jsou neustále hlídány. Tým ozbrojených stráží dává pozor na pytláky, protože v Africe se rohovina z nosorožců stále prodává za desítky tisíc dolarů za kilogram. Je to únavné, avšak nutné.

Každé ráno se brány ohrad otevřou a lidé v zelených uniformách přicházejí, obvykle s kyblíkem mrkve či speciálních granulí. Najin a Fatu klidně přijdou, slastně chroupají mrkev. Tvrdí se, že kdysi, v zoologické zahradě Dvůr Králové, bývaly zvyklé na kontakt s ošetřovateli. Teď, kdykoli cítí známou ruku na tvrdé kůži na šíji či za ušima, spokojeně mlaskají, popotahují a vyfukují vzduch z nozder.

Jeden z chovatelů, jménem Zacharia Mutai, popsal, jakou radost cítí, když přináší sušené seno a Fatu mu „měkce“ naráží do boku, jako by říkala: „Přidej ještě!“ V rozhovoru pro BBC řekl:

„Jsou velké jako tanky, ale cítíte, že v nich je laskavá duše. Tohle jsem dřív nevěřil. A to je přesně to, co si lidé musejí uvědomit – nejsou to jen monstra s rohem, ale citlivá zvířata.“

Matka Najin se narodila roku 1989, Fatu roku 2000. V lidském srovnání by měla Najin už věk babičky, i když jí je jen něco přes třicet. Nosorožci v zajetí mohou žít do padesáti, ale Najin sužují slabší zadní nohy. Proto byla z pokusů o odebrání vajíček nakonec vyškrtnuta, aby se předešlo riziku poranění. V téže souvislosti si jeden z ošetřovatelů povzdechl: „Je to jako kdybyste měli starou dámu, která pamatuje lepší časy, a nechali ji skákat na trampolíně.“

Fatu je fyzicky zdatná, ale i ona čelí problémům – jsou zprávy, že má léze na děložní výstelce. Přesto je primárním „zdrojem“ vajíček, z nichž se vědci pokoušejí v laboratoři tvořit embrya. Celá tahle anabáze je psychicky náročná i pro samotné chovatele: musíte uspat nosorožce, odebrat vajíčka dlouhou jehlou, a to vše s rizikem, že se něco pokazí a ohrozíte na životě jedno z posledních zvířat svého druhu.

Nejdojemnější je však pohled, kdy matka a dcera stojí bok po boku. Někdy, když si chtějí odpočinout, najdou klidné místo a zalehnou. A Najin se k Fatu nakloní nebo naopak. Když vidíte, jak se dotýkají rohy, cítíte, že jsou rodina – byť v tak neskutečné situaci.

Dvě poslední zástupkyně svého druhu kdysi spatřily světlo světa v Česku, daleko od Afriky. ZOO Dvůr Králové sehrála klíčovou roli v chovu těchto vzácných zvířat. Mimo jiné se tam roku 1977 narodila první mláďata, a tak se zoo pyšní, že „jediní nosorožci tohoto druhu, kteří se kdy narodili v zajetí, spatřili světlo světa právě v Dvoře Králové.“

Jakmile se ukázalo, že v Africe přežívá jen hrstka jedinců, a v zajetí ještě méně, rozhodla se zoo pro „návrat“ aspoň těch schopných reprodukce, aby se pokusili spářit v přirozených podmínkách.

Transport v prosinci 2009 byl složitý: velké bedny, speciální letadlo, poté konvoj kamionů. Byl to i mediální cirkus, novináři z Británie, Česka, a dokonce i z Asie. Na místě v Keni se s nimi setkali ozbrojení rangeři. Byla v tom naděje, ale i nejistota. Co se stane, až je vypustí do ohrazené rezervace? Vyrostly v zoo, dokážou se adaptovat na keňské podmínky? Podle vyjádření zooložky z Dvora Králové si Fatu okamžitě zamilovala volnost, zatímco Najin trochu tápala, co dělat.

Až Najin či Fatu umře, zavládne ticho. A my budeme moct tyto krásné a majestátné zvířata vídat jen pomocí fotek a videí.

Zdroje:

https://www.france24.com/en/live-news/20250220-two-of-a-kind-najin-and-fatu-the-last-northern-white-rhinos

https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/severni-bily-nosorozec-najin-fatu-afrika-kena-safari-park-dvur-kralove-nad-labem.A250222_111938_zahranicni_idh

https://donate.olpejetaconservancy.org/adopt/najin-and-fatu/

https://www.theguardian.com/environment/2021/oct/21/eldest-of-worlds-last-two-northern-white-rhinos-retired-from-breeding-programme

https://www.nytimes.com/2021/01/06/magazine/the-last-two-northern-white-rhinos-on-earth.html