Článek
Chladný horský vítr dul kolem štíhlého těla nové věže a honil mlhu po kamenitém vrcholu. U vjezdu na parkoviště stál osamělý muž v kabátě a díval se, jak serpentinami stoupá kolona černých limuzín. Karel Hubáček si rukama v kapsách mimoděk přitáhl límec ke krku. Za ním, uvnitř proskleného patra futuristické stavby, právě vrcholila slavnost – otevření horského hotelu a televizního vysílače Ještěd, jeho životního díla. Jenže architekt zůstal venku. Nebyl vítán.
„Já tam nesměl,“ vzpomínal později. Komunističtí funkcionáři autora na vlastní stavbu oficiálně ani nepozvali – jeho účast prý „nebyla podstatná“ vedle přítomnosti prezidenta Gustáva Husáka. V normalizačním Československu rozhodovala loajalita, ne zásluhy.
Hubáček měl škraloup: v roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov a odmítal vstoupit do strany. Teď, v září 1973, stál stranou v mlze a cítil hořkost. Seděl venku, viděl přijíždět Husákovu kolonu… a pak se otočil a odešel domů. „Přece bych do partaje nevstoupil jen kvůli tomu, aby mě pustili na otevření stavby, kterou jsem vymyslel,“ poznamenal hořce. Právě na tomhle příběhu podle něj vynikly absurdní rysy socialistického režimu.
Ještěd přitom měl být triumfem. Symbol pokroku na vrcholu hory, zhmotněný sen odvážné generace československých architektů šedesátých let. Jeho cesta však vedla skrze nemalé překážky, rizika a tragikomické paradoxy doby.
Začněme na začátku: v lednu 1963 původní horská chata na Ještědu lehla popelem. Měla ji nahradit nová stavba – a mladý liberecký architekt Karel Hubáček překvapil porotu architektonické soutěže návrhem, jaký nečekali.
Místo tradiční chaty či dvou samostatných objektů (zvlášť hotelu a zvlášť vysílací věže) přišel s vizí jediné výrazné formy, která plynule prodlouží siluetu hory do nebes. Hyperboloidní „raketa“, spojení hotelu a věže v jednom, ohromila i zarazila. Porotci však riskli svou prestiž a průkopnický projekt doporučili k realizaci – navzdory skeptickým hlasům, které volaly raději po obnovení staré dobré chaty.
Liberec se v 60. letech stal svéráznou laboratoří moderní architektury. Tamní ateliér v čele s Hubáčkem vyrostl v ostrov relativní svobody a invence – SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci) sdružoval talentované tvůrce, kteří zkoušeli netypické postupy, stavěli experimentální pavilony pro místní výstavní trhy a věřili, že i v socialistické šedi lze držet krok se světovými trendy.
Úřady hleděly na tuto „libereckou školku“ s nedůvěrou: město bylo v očích režimu považováno za „košaté hnízdo pravice“. O to významnější však pro SIAL byl úspěch v soutěži na Ještěd – jedinečná příležitost proměnit odvážné vize ve skutečnost.
Schválení tak novátorského návrhu, plného technických otazníků, přinutilo tým vydat se neprobádanou cestou. Hubáček a jeho kolegové se nebáli přizvat špičkové vědce: do projektu se zapojili matematici, statici, odborníci na dynamiku konstrukcí i na vývoj laminátových materiálů.
Nikde neodešli s prázdnou – potřebné zkoušky navržených prvků se podařilo zařadit do programů výzkumných ústavů, vysokých škol a Akademie věd. Vládla nečekaná solidarita - kapacity ve svých oborech jim fandily a pomáhaly překonávat obtíže, které před sebou nakupili. „Čistě lidské pochopení špičkových odborníků naše snahy povzbuzovalo,“ konstatoval architekt s vděčností.
Následujících sedm let se z Ještědu stalo rušné staveniště. Na vrchol ve výšce přes tisíc metrů proudily nákladní vozy, dělníci zápasili s terénem i počasím. Z masivního betonového soklu vyrostl elegantní válcovitý dřík a na něm dělníci smontovali ocelovou konstrukci rotačního hyperboloidu.
Jakmile byla kostra s laminátovým nástavcem dokončena, ukázalo se, že štíhlá špice má sklon se při větru nepříjemně rozhoupat. V ustáleném vánku technici zaznamenali asi padesát kmitů za minutu a odhadli výchylku vrcholu věže na dvacet centimetrů. Nosná konstrukce tím zatím ohrožena nebyla, ale psychologický účinek byl silný – a obavy budil i možný vliv kmitání na vysílací antény či postupná únava materiálu.
Tým proto musel rychle najít řešení. Klasický postup – navařit ke dříku kovové žebro či spirálu, která by narušila víry proudícího vzduchu – u tak elegantní věže nepřipadal v úvahu. Jedinou možností byl tzv. dynamický tlumič kmitů neboli obří kyvadlo uvnitř věže.
Statik Zdeněk Patrman ve spolupráci s odborníky z Akademie věd navrhl zhruba tunové prstencové závaží zavěšené na čtyřech lanech pod vrcholem – jeho pohyb měl vyvažovat kmitání konstrukce ve větru. Tato neviditelná novinka se osvědčila: kyvadlo ještědskou věž zkrotilo a SIAL následně podobné tlumiče dodal i do dalších vysokých vysílačů v Československu.
Jenže dřív než stačila věž pořádně prověřit technika, otřásla celou zemí politika. V srpnu 1968, když po invazi vojsk Varšavské smlouvy duněly pod Ještědem tanky, trnuli tvůrci strachy o rozestavěné dílo.
Na kopci už stál rozpracovaný betonový dřík a architekt se bál, aby ho vojáci nerozstříleli – „stříleli po všem možném, co jim bylo podezřelé, a tady si mohli myslet, že nahoře budujeme nějakou raketovou základnu,“ líčí dramatické okamžiky architektův kolega Otakar Binar. Naštěstí se obávaný scénář nenaplnil. Ještědská věž přežila srpen 68 bez úhony a mohla růst dál, i poté co nadějné uvolnění poměrů vystřídala tzv. normalizace.
Nadšení ze šedesátých let vyprchalo. Reformní pokus Pražského jara byl rozdrcen a nový režim podezíravě hleděl i na architekty z Liberce. Z progresivního SIALu se rázem stal trn v oku mocných. Karel Hubáček se v počínajícím období normalizace ocitl na seznamu nežádoucích.
Ateliér byl záhy převeden pod státní projektový ústav Stavoprojekt a přišel o někdejší samostatnost. Někteří spolupracovníci raději odešli do emigrace, jiní museli opustit svůj post. Přesto SIAL úplně nezanikl – i díky prestiži rozestavěného Ještědu.
Stavba už byla příliš daleko, než aby ji úřady z politických důvodů zastavily. Nový televizní vysílač navíc patřil k infrastruktuře, kterou režim sám potřeboval. Hubáček s týmem tedy směli pokračovat, byť pod dohledem a s cejchem neloajality.
Z vnějšku se mohlo zdát, že ambiciózní projekt má podporu – vždyť už v roce 1969 získal ještě nedokončený Ještěd prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů za technologii v architektuře (Hubáček se stal prvním a dodnes jediným českým laureátem tohoto ocenění).
Uvnitř státního aparátu však stavbě zdaleka nefandili všichni. V dusné atmosféře počátku 70. let hrozilo, že se dokončení bude donekonečna odsouvat kvůli „nedostatku kapacit“. Architekt se nehodlal smířit s liknavostí a obešel úřední postup zoufalým tahem: přímo z Liberce napsal dopis prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi.
„Snad jen nedostatek porozumění,“ apeloval na hlavu státu, „brání příslušným orgánům uvolnit odpovídající stavební kapacity pro dokončení této věže, která Vás doprovází na každé Vaší cestě za odpočinkem do Jizerských hor“. Mimořádná intervence zabrala: za necelé dva roky – 21. září 1973 – byl Ještěd dokončen a předán k užívání.
O to trpčí příchuť měla závěrečná ceremonie. Karel Hubáček oficiální pozvánku nedostal, ani během oficialit nezaznělo jeho jméno. „Jako když tam autor vůbec není,“ popsal atmosféru hořce Otakar Binar, spoluautor návrhu a tvůrce interiérů.
Normalizační režim sice Hubáčka ignoroval a držel v ústraní, ale nemohl popřít jeho schopnosti. Liberecký ateliér SIAL navzdory politické nepřízni přežil – paradoxně i proto, že se z architektů stali experti na unikátní technologie. Po úspěchu Ještědu vyvíjel tým kolem Hubáčka kyvadlové tlumiče kmitů pro další televizní věže a dodával laminátové nástavce vysílačů, získal dokonce zakázky v zahraničí.
Tyto aktivity poskytly ateliéru profesní útočiště a finanční zázemí, které jej „uchránilo před politickou zlobou krajských činovníků“. O to paradoxněji vyznívá srovnání nákladů: celý Ještěd s hotelem, interiéry a uměleckými díly stál kolem 64 milionů Kčs – směšně málo, uvědomíme-li si, že o pár let později vyrostl v Praze okázalý hotel Praha pro komunistické papaláše za bezmála miliardu.
Absurdním epizodám doby však Hubáček neunikl. Při jedné z dalších realizací – trojici vodojemů na pražské Vidouli – ho například úředník obvinil, že si na obloze nad hlavním městem nechal namalovat svůj monogram „H“. Vrchol věže totiž tvoří tři válcové věžice, které z nadhledu připomínají písmeno H, což normalizační estet zhodnotil jako drzou provokaci.
Nařídil písmeno odstranit, ale zůstalo jen u slov. „Nikdo to neprovedl. Zůstal jsem jediným architektem na světě, který má monogram nad hlavním městem,“ glosoval to Hubáček s ironickým úsměvem.
Karel Hubáček nikdy nechtěl být hrdinou ani mučedníkem. Byl to tichý, skromný člověk – žádný exhibicionista, žádný planý buřič. Přesto dokázal jít za svým neústupně a odvážně. „Hubáček mi předvedl něco v téhle zemi naprosto ojedinělého: měl odvahu,“ vzpomíná architekt Martin Rajniš, který v SIALu v 70. letech začínal.
Nebyla to okázalá kuráž rebelů, spíše neokázalá statečnost v každodenní práci – umění nedělat kompromisy, ustát tlak byrokratů a důsledně dotahovat návrhy k nejlepšímu možnému řešení. Hubáčkova neafektovaná autenticita a nepředstíraná skromnost imponovala celé generaci mladších kolegů.
Ti, kdo prošli „libereckou školkou“ SIALu, si odnesli zásadní ponaučení: že architekt se nemá bát. Že i v nesvobodné době lze tvořit hodnoty, které přetrvají. Sám Hubáček později zformuloval zkušenost své generace slovy, že je možné – pokud věříme ve svoji profesi – naplnit vlastní představy a překonat překážky i zlovůli doby.
Dnes, po desetiletích, stojí Ještěd na svém místě tiše jako maják v oblacích. Kolem se změnil svět – zmizely hranice i ideologie, pro které byl kdysi trnem v oku. Betonový dřík a ocelová špice však dál vzdorují horským bouřím i zubu času. V jejich ladných křivkách je navždy vepsán příběh odvahy, vytrvalosti a víry ve smysl poctivé práce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Hub%C3%A1%C4%8Dek
https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Bd_(hotel_a_vys%C3%ADla%C4%8D)
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73505/karel-hubacek-by-se-dnes-dozil-100-let-na-otevreni-jeho-nejslavnejsi-stavby-ho-komuniste-nepozvali.html
https://hlidacipes.org/humanizovat-sidliste-je-jako-humanizovat-osvetim-architekti-kteri-sli-proti-socialisticke-sedi/
https://www.archiweb.cz/n/domaci/karel-hubacek-o-sobe-samem
https://jiroutek.work/fenomen/zajimavosti/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-jested-slavi-50-let-unikatni-fotky-ze-stavby-design-i-chystana-renovace-233639
