Článek
Na začátku dubna 1855 se v malém bytě v londýnské čtvrti Soho schází několik nejbližších přátel Marxových. Ochořelý osmiletý Edgar Marx právě naposledy vydechl v náručí svého otce. Jeho matka Jenny klečí u postele a mlčky se sklání nad tělem syna. Dvě dcerky, jedenáctiletá Jennychen a o rok mladší Laura, se k ní tiše tisknou.
Karl Marx zmítaný zdrcením prudce odmítá jakoukoli útěchu. Rodinný přítel Wilhelm Liebknecht, který manžele navštěvoval, později líčí scénu v Marxově bytě jako obraz naprostého zoufalství: matka neustává v tichém pláči, otec je „v strašném šoku“ a není schopen přijmout útěchu, jen pevně svírá své dvě malé dcery.
Ztráta syna zasáhla Marxe hluboko. „Nejsem z těch významných mužů, kteří se z každé rány brzy vzpamatují,“ napsal o pár měsíců později svému známému. „Smrt mého dítěte otřásla mou myslí i srdcem a pořád ten otřes cítím stejně silně jako první den.“
Revoluce a vyhnanství
Karl Marx se ocitl v Londýně nedlouho po svých třicátých narozeninách. Do anglické metropole uprchl v létě 1849 po porážce revolučních hnutí v Evropě. Za předchozí dva roky byl postupně vypovězen z Německa, z Belgie i z Francie kvůli své novinářské a politické činnosti.
V revolučním roce 1848 se podílel na vydávání radikálního listu Neue Rheinische Zeitung v Kolíně nad Rýnem, psal proti monarchii a podporoval povstání. Úřady ho obžalovaly z pobuřování, ale porota jej osvobodila – vzápětí však list stejně zakázaly. Marx s těhotnou manželkou a malými dětmi prchal z kontinentu na britské ostrovy jako politický vyhnanec bez státního občanství, bez práce a bez peněz.
V Londýně zpočátku narychlo střídali podnájmy, než zakotvili v centru města na Dean Street ve čtvrti Soho. Na podzim 1850 se Marx dokonce pokusil ucházet o místo úředníka dráhy, aby rodinu uživil, ale neuspěl – jeho přihlášku prý železniční společnost odmítla kvůli špatně čitelnému rukopisu.
Od roku 1852 si tak Marx přivydělával alespoň jako dopisovatel New-York Daily Tribune. Za honoráře z amerických novin však dokázal pokrýt jen nejnutnější výdaje. Podmínky v Dean Street byly mizerné: v pronajatém bytě o dvou místnostech žilo šest lidí – Marx s manželkou Jenny, jejich tehdejší čtyři děti a také rodinná hospodyně a přítelkyně Helene „Lenchen“ Demuthová.
Jedna z místností sloužila celé rodině jako ložnice, druhá jako kuchyň, obývák i pracovna zároveň. Byt byl vlhký, tmavý a zanedbaný. Nájem sice činil jen dvě libry týdně, ale i to bylo pro Marxe mnoho.
Rodina se často ocitala ve finanční tísni a musela dávat do zastavárny i to málo, co měla – oblečení nebo nábytek – aby získala peníze na jídlo.
Dva pokoje plné radosti i bolesti
Navzdory bídě zůstával Marx v Londýně intelektuálně a politicky aktivní. V přeplněném bytě na Dean Street často hostil další radikální myslitele, uprchlíky a spolupracovníky. Scházeli se u něj němečtí socialisté i britští chartisté, v místních hospodách vedl dlouhé debaty. Ve stejné době společně s Engelsem dokončoval spis Komunistický manifest a nepřestal ani publicisticky sledovat dění v Evropě.
Jenže soukromě Marxovým připravoval Londýn jednu zkoušku za druhou. V listopadu 1850 zemřel roční syn Heinrich, nejmladší z tehdejších čtyř dětí. V březnu 1851 Jenny porodila další dceru, Franzisku, jenže ani jí nebyl dopřán dlouhý život. V dubnu 1852 holčička onemocněla bronchitidou a v necelém roce věku zemřela.
Na její pohřeb neměl Marx ani pár liber: rodina si v tu chvíli nemohla dovolit koupit ani dětskou rakev. „Její drobounké bezvládné tělíčko leželo v malém zadním pokoji,“ vzpomínala později Jenny Marxová. „Všichni jsme se nastěhovali do předního pokoje a na noc jsme si tam rozestlali lůžka na podlaze.“ Teprve když jiný exulant Marxovým půjčil dvě libry, mohli rodiče nechat Franzisku řádně pohřbít.
V deanstreetském bytě Marxovým narodila také dcera Eleanor – jejich sedmé a poslední dítě. O půl roku později pak rodinu zasáhla smrt osmiletého Edgara. Během necelých pěti let tak Marxovi přišli o tři děti. Sám Marx tou dobou trpěl chronickými zdravotními potížemi a vyčerpáním.
Byt v Soho nazval „pekelnou dírou“ a jeho žena ho v dopisech označila za „zlé a příšerné pokoje, které obsáhly všechnu naši radost i veškerou naši bolest“. Právě v těchto stísněných zdech prožívala rodina vedle krajní chudoby také své nejšťastnější i nejhorší chvíle: zde se Marxovým narodily dvě děti – a dvě tu také zemřely.
Po Edgarově skonu upadl Marx na čas do apatie. „Smrt mého chlapce hluboce otřásla mou ženou i mnou,“ svěřil se v dopise příteli Lassallovi. Malou útěchou mu bylo vědomí, že alespoň starší dcery Jennychen a Laura choroby přečkaly. Díky finanční výpomoci od příbuzných mohla rodina v roce 1856 opustit prokletý byt v Soho a přestěhovat se do prostornějšího pronájmu na předměstí.
Marx se v novém působišti s úlevou nadechl. Situace se přece jen zlepšila: přátelé mu občas zajistili lepší zakázky a drobné dědictví uvolnilo nejnaléhavější tlak věřitelů.
Přítel v roli mecenáše
Zásadní roli v Marxově životě však sehrál jeho nejbližší spolupracovník Friedrich Engels. Oba muži se znali od 40. let a sdíleli stejné ideály. Engels – ironicky sám syn bohatého textilního továrníka – podporoval Marxovu rodinu finančně po celá desetiletí.
V roce 1850 odešel do Manchesteru řídit rodinnou továrnu a z části zisku potají posílal Marxovým pravidelné příspěvky. Osobně se přitom spokojil s neokázalým stylem života. Marx věděl, že bez Engelsových peněz by jeho rodina sotva přežila londýnské roky. Ke sklonku života s nadsázkou poznamenal, že „starý dobrák Fred by z lásky klidně i zabil člověka“ – tak velikou oběť pro něj přítel představoval.
Díky Engelsovi se Marx nemusel vzdát práce na svém ústředním díle. Po většinu 50. a 60. let navštěvoval denně čítárnu Britského muzea, studoval ekonomické teorie a shromažďoval data o průmyslu, dělnících i kapitálu. Plných šestnáct let sbíral materiál a psal Kapitál, knihu, v níž chtěl analyzovat zákonitosti kapitalismu.
Engels ho občas popoháněl a pomáhal i odborně – s ekonomikou i statistikami měl větší praktické zkušenosti. První díl Kapitálu vyšel německy roku 1867. U čtenářů ani kritiků však zpočátku téměř nezarezonoval. Marx s hořkým humorem utrousil, že Kapitál „mu sotva vynese tolik, co utratil za doutníky, které při psaní vykouřil“.
Mezi kritikou a nemocí
Od konce 60. let se Marx znovu více zapojil do politického dění. V roce 1864 pomáhal založit Mezinárodní dělnické sdružení (později proslulé jako První internacionála) a stal se jeho neoficiálním vůdčím duchem. Ve svých veřejných vystoupeních i novinových článcích dál ostře kritizoval evropské vlády a průmyslníky za jejich přístup k dělníkům.
Krátce po vydání Kapitálu začalo období relativního uvolnění: Engels prodal svůj podíl v rodinné firmě a zajistil Marxovým vyšší pravidelnou rentu, takže si mohli dovolit lepší bydlení a více pohodlí. Marx s rodinou se přestěhoval do slušného domku v modernějším severolondýnském předměstí Kentish Town. Po dvaceti letech života na hranici bídy tak konečně zakusil určitou finanční jistotu.
Nově nabytý klid ale podrývalo Marxovo zdraví. Dlouholeté vyčerpání a stres si vybíraly daň. Trpěl opakujícími se bolestivými ekzémy a záněty kůže, které mu znemožňovaly pracovat i spát. Kvůli nim odkládal psaní dalších svazků Kapitálu.
V dopisech zmiňoval, že se cítí stár a unaven. K častým zdravotním pauzám ho nakonec donutily i vážné nemoci v rodině. V létě 1878 onemocněla rakovinou jeho manželka Jenny. Marx s ní trávil většinu času a odsunul práci stranou.
Hrstka přátel u hrobu
Začátkem prosince 1881 Jenny Marxová po dlouhém boji nemoci podlehla. Pro Marxe to byla nenahraditelná ztráta – byli partnery celý dospělý život. Poznali se už jako děti v Trevíru a v době Karlova londýnského exilu nesla Jenny statečně všechna příkoří po jeho boku. Marx po její smrti fyzicky chátral a stáhl se z veřejného dění.
Jeho poslední útěchou byly dcery. Nejstarší Jenny Caroline však záhy onemocněla podobně zákeřnou chorobou jako její matka. Zemřela v lednu 1883 ve věku pouhých 38 let – a Marx jako by tím přišel i o poslední síly žít dál.
Krátce po smrti dcery přestal Marx vycházet z domu. Dýchal stále hůř a záchvaty kašle ho vyčerpávaly. Zemřel v křesle svého pracovního pokoje odpoledne 14. března 1883, ve věku čtyřiašedesáti let. Z jeho sedmi dětí byly v tu chvíli naživu už jen dvě. Poslední rozloučení s Karlem Marxem proběhlo o tři dny později na hřbitově Highgate v severním Londýně.
Nad prostou rakví se sešla jen hrstka lidí – rodina a několik nejbližších přátel. Pohřebního obřadu se ujal Friedrich Engels. Ve smuteční řeči označil zesnulého druha za „největšího žijícího myslitele své doby“.
Byla to slova na rozloučenou před nevelkým shromážděním truchlících. V následujících desetiletích však myšlenky Karla Marxe dosáhly dál, než si on sám kdy dokázal představit.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Marx
https://www.english-heritage.org.uk/visit/blue-plaques/karl-marx/
https://www.migrationmuseum.org/karl-marxs-london/
https://www.britannica.com/biography/Karl-Marx/Early-years-in-London
https://www.redflag.org.uk/frontline/Mar08/marx/
https://www.marxists.org/archive/liebknecht-w/1896/karl-marx.htm
https://www.redflag.org.uk/frontline/Mar08/marx/
