Článek
Nan Hauserová cítila tlak na hrudi a nejdřív si myslela, že velryba udělala chybu. Byla ve vodě u ostrova Rarotonga v Cookových ostrovech. Natáčela keporkaky a měla za sebou desítky let práce s velrybami. Věděla, jak jsou velké. Věděla, že i jemný pohyb takového těla může člověka vážně zranit.
Keporkak se k ní ale pořád vracel. Tlačil ji hlavou, podsouval pod ni prsní ploutev a znovu ji posouval jedním směrem. Když se snažila odplavat, nenechal ji. V jednu chvíli ji ploutví dokonce nadzvedl k hladině. Hauserová nechápala, co se děje. Pak uviděla temný stín.
Několik metrů od ní se ve vodě pohyboval velký tygří žralok. Podle ní měl tělo prohnuté, prsní ploutve stažené dolů a mířil směrem k ní. Velryba si s ní nehrála. Podle Hauserové ji tlačila zpátky k lodi.
Voda u Rarotongy
Nan Hauserová se velrybám věnuje většinu života. V Cookových ostrovech vede Center for Cetacean Research and Conservation a výzkum keporkaků, kteří se v těchto vodách objevují při migraci. Zkoumá jejich chování, pohyb, hlasové projevy i to, jak se jednotlivé populace propojují přes oceán.
Dne 14. září 2017 byla ve vodě u Rarotongy. Posádka natáčela materiál o velrybách a ochraně moře. Hauserová vklouzla do vody se šnorchlem, maskou a kamerou. Keporkaci jsou obrovská zvířata. Dospělý jedinec může mít přes deset metrů a vážit desítky tun. Přesto s nimi zkušený člověk může ve vodě pracovat, pokud drží odstup a čte jejich pohyb.
Tentokrát to nešlo. Jeden samec keporkaka se k ní přiblížil přímo. Neplaval kolem ní jako zvíře, které si člověka jen prohlíží. Začal ji tlačit. Hlavou, tělem, ploutví. Hauserová se bála, že ji nechtěně zraní.
Keporkak ji podsouval pod svou dlouhou prsní ploutev. Ta může být dlouhá několik metrů a u velryby vypadá skoro jako bílé křídlo. Pro člověka ve vodě je to pohybující se stěna.
Hauserová se snažila zůstat klidná. Věděla, že kdyby zpanikařila a začala prudce kopat, mohla by situaci zhoršit. Zároveň ale nevěděla, co má velryba v úmyslu.
Zkušený výzkumník pod vodou pořád přemýšlí. Kde je loď. Kde je zvíře. Kde jsou jeho ploutve. Jak se mění směr těla. Jestli nejde o varování, hru, zvědavost nebo chybu. U Hauserové se v tu chvíli všechno míchalo dohromady.
Keporkak ji znovu tlačil k hladině. V jednu chvíli ji nadzvedl na ploutvi tak, že se dostala částečně ven z vody. Pak ji znovu stáhl k sobě a posouval dál. Teprve pak si všimla, že ve vodě nejsou sami.
Tygří žralok se držel poblíž. Hauserová později mluvila o jednom z největších tygřích žraloků, jaké kdy viděla. Uváděla délku kolem patnácti stop, tedy přibližně čtyři a půl metru.
Podstatné bylo jeho chování. Žralok neplaval kolem jako náhodný návštěvník. Podle Hauserové měl prohnuté tělo a prsní ploutve směřující dolů. Vyložila si to jako útočný postoj. Keporkak byl mezi ní a žralokem.
Tygří žralok
Druhá velryba poblíž podle jejího vyprávění také tloukla ocasem o hladinu. Mohlo jít o další pokus držet predátora dál. Hauserová pochopila co se děje. Velryba ji kryla vlastním tělem a posouvala ji směrem k lodi.
Keporkaci to někdy dělají
Když byla dost blízko, lidé z lodi ji vytáhli z vody. Byla otřesená. Kdyby člověk podobný příběh slyšel někoho vyprávět a nebyla by to známá výzkumnice, působil by skoro smyšleně. Velryba, která zachrání člověka před žralokem. Jenže u Rarotongy byla i kamera a další členové posádky.
Vědci už dříve zaznamenali, že keporkaci zasahují do lovu jiných predátorů. Nejčastěji se mluví o kosatkách. Keporkaci se přibližují, když kosatky útočí, a někdy narušují lov tuleňů, lachtanů nebo jiných velryb.
V odborném článku z roku 2017 vědci prošli 115 pozorovaných interakcí mezi keporkaky a kosatkami. V řadě případů keporkaci zasáhli ve chvíli, kdy kosatky lovily. A často nebyla kořistí mláďata keporkaků, ale úplně jiné druhy. Proč to dělají, není jednoduchá otázka.
Jedna možnost je, že jde o starý obranný reflex proti kosatkám. Kosatky napadají mláďata keporkaků, takže keporkak může reagovat na lovící kosatky obecně, i když právě nebrání vlastního potomka. Výsledek pak může pomoct i tuleňovi nebo jinému zvířeti.
Druhá možnost je, že Keporkaci mohou mít sociální chování, které u některých situací připomíná mezidruhovou pomoc.
Hauserová sama mluvila mnohem osobněji. Říkala, že v pohybu keporkaka vnímala snahu chránit ji. Jako vědkyně věděla, že taková slova se do odborné studie píší těžko.
Příběh ještě neskončil. O rok později se Hauserová znovu dostala k velrybě, kterou poznala podle zářezů na ocasní ploutvi a jizvy na hlavě. Podle jejího popisu šlo o stejného samce.
Vlezla znovu do vody. Keporkak se k ní přiblížil, díval se na ni a natáhl směrem k ní prsní ploutev. Hauserová položila ruce na jeho hlavu a rozplakala se. Velryba zůstala u lodi asi dvacet minut a pak odplula.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/sep/29/experience-a-whale-saved-me-from-a-shark-attack
https://www.bbcearth.com/news/biologist-reunited-with-the-whale-that-saved-her
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/whale-protects-diver-from-shark-video-spd
https://whaleresearch.org/saved-by-a-whale/
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/mms.12343
https://www.fisheries.noaa.gov/species/humpback-whale
