Článek
Je horký srpen 1992 a britský televizní štáb s kamerou právě dokumentuje skupinu vyhladovělých vězňů tísnících se u drátěného plotu. Tyto záběry obletí za pár dní celý svět – a novinové titulky je budou srovnávat s výjevy z Osvětimi.
Ještě před zastávkou v Trnopolje strávili novináři několik hodin v jiném táboře zvaném Omarská. Rozlehlý areál bývalého železnorudného dolu v Omarské už několik měsíců slouží jako detenční tábor pro Bosňáky, tehdy často označované jako bosenští Muslimové, a chorvatské civilisty.
Dovnitř se skupina zahraničních reportérů dostává 5. srpna 1992 – poprvé od vypuknutí bosenské války sem srbské úřady vpustily nezávislé svědky. Mezi příchozími jsou britská reportérka Penny Marshallová se štábem televize ITN a novinář Ed Vulliamy z deníku The Guardian. Dostali příslib, že mohou tábor volně zkontrolovat. Ve skutečnosti je ale provází ozbrojení dozorci a většina tábora jim zůstane utajena.
Po dvoře tábora zrovna běží skupina třiceti vyhublých mužů. S oholenými hlavami a v otrhaných košilích působí spíš jako vězni z dob druhé světové války. Strážný je seřadil do řady a žene je do nízké kantýny v jedné z budov. Je kolem poledne a v Omarské se podává skromný oběd.
Muži během pár minut hltavě polykají misku řídké fazolové polévky a kousek chleba – podle všeho jediné jídlo, které ten den dostanou. Jednomu z nich se roztřesenýma rukama převrhne pár fazolí na stůl. Voják na pozorovatelně nad nimi mlčky bdí s prstem na spoušti samopalu.
Za pět minut je po všem: vězni zformují zástup a běží ven z jídelny. Vracejí se zpět do rozpálené plechové haly, odkud přišli, a na jejich místo už v kantýně čeká další třicítka hladových mužů.
Většina zajatců v Omarské takto hladoví už dlouhé týdny. Vulliamy si poznamenává, že vězni jsou kost a kůže – někteří s propadlým břichem a tvářemi tak pohublými, že mají vystouplé lícní kosti a prázdný výraz. V táboře panuje ticho a strach.
Když se britští novináři pokusí dát některým z mužů prostor k rozhovoru, dozorci stojí nablízku. Jeden z mladých vězňů tiše pronese: „Nechci lhát, ale nemůžu říct pravdu.“ Rychle se pak odvrátí zpět k misce polévky, jako by ho zajímala jen ta.
Reportéři chápou, že vězni se obávají mluvit otevřeně – tábor kontroluje policie samozvané Republiky srbské a každý náznak stížnosti může pro internované znamenat krutý trest.
Novináři tuší, že je před nimi jen pečlivě naaranžovaná scenérie. Ještě předchozího dne v Sarajevu sliboval bosenskosrbský předák Radovan Karadžić i mezinárodním organizacím, že v táborech neexistuje žádné zneužívání a že zahraniční kontroly jsou vítány.
Západní média totiž už od července přinášela znepokojivé zprávy o „koncentračních táborech“ pro nesrbské obyvatelstvo v Bosně. Existenci podobných míst široce oznámil americký novinář Roy Gutman a další reportéři, kteří s pomocí uprchlíků sestavili seznam táborů v oblasti Prijedoru.
Karadžićův režim byl pod rostoucím tlakem a rozhodl se proto vpustit malou skupinu novinářů do vybraných zařízení a dokázat, že se uvnitř neděje nic zločinného. Návštěva Omarské ale zatím svědčí spíš o pravém opaku: vězni jsou očividně podvyživení a na pokraji sil.
Když se zahraniční reportéři dožadují vstupu do hlavní haly, kde vězni tráví zbytek dne a nocí, dostane se jim vyhýbavé odpovědi. Místní úřednice doprovázející inspekci tvrdí, že „tohle není tábor, ale vyšetřovací středisko“ a že dovnitř nepustí ani Červený kříž, natož novináře.
Nedaleko areálu se ozývá vzdálená střelba a stráže návštěvníky varují, že by to mohl být „útok muslimských sil“ – další záminka, proč je raději rychle vyvést ven.
Krátce nato končí prohlídka tábora. Zahraniční tým odjíždí džípy zpět směrem k nejbližšímu městu Prijedor. Reportéři tuší, že v Omarské na vlastní oči viděli jen zlomek reality. Podle pozdějších svědectví přeživších bylo ve vedlejších budovách tábora drženo ještě mnohem více lidí, z nichž mnozí již byli na pokraji smrti.
Dozorci prý před novinářskou inspekcí srovnali vězně do řad a záměrně „vybrali“ jen ty, kteří ještě byli schopni stát na nohou a poslušně klusat do jídelny. Zbytek zůstal skrytý v hale. Masové vraždy a mučení, o kterých se mluvilo v médiích, se proto daly tušit jen nepřímo.
Vulliamy a jeho kolegové však teď mají důkaz o tom, že srbské úřady v Bosně skutečně vězní stovky civilistů v krutých podmínkách. I to samo o sobě stačí, aby večer mohli poslat do Londýna zásadní zprávu.
Trnopolje
Cestou z Omarské si novinářský konvoj všímá dalšího střeženého místa. Na kraji vesnice Trnopolje postávají u plotu hloučky zbědovaných lidí. Britští reportéři okamžitě žádají doprovázející stráž, aby mohli zastavit.
Tábor Trnopolje byl původně místní škola, teď sem Srbové soustřeďují vyhnané civilisty – ženy, děti a starší muže – před jejich nuceným odsunem z oblasti. Na rozdíl od uzavřené Omarské je prostor v Trnopolje částečně pod širým nebem.
Lidé jsou namačkaní na dvorku u drátů a dřevěného plotu. Ve tvářích mají vyčerpání a nejistotu. Je znát, že netuší, co se s nimi stane – čekají tu na autobusy, které je údajně mají odvézt do bezpečí mimo srbské území. Někteří tu ale trpí již celé týdny a podmínky jsou bídné.
Televizní kamera se rozjíždí a míří skrz mezery v plotě. Vtom před objektiv vystoupí extrémně hubený mladík bez trička. Zpoza drátů se dívá přímo do kamery: oči má uslzené, vystrašené, v propadlých lících strniště vousů.
Je mu teprve něco přes dvacet. Jmenuje se Fikret Alić. Po předchozím věznění v Keratermu se ocitl v Trnopolje krátce předtím, přesto vypadá jako chodící kostra. Když před sebou spatří britské novináře, instinktivně zvedne ruku a snaží se k nim promluvit.
V tu chvíli však zasáhne jeden ze strážců tábora a okřikne vězně, aby ustoupili. Alić a ostatní mluvit nesmějí. Kamera však už zabrala jeho vyhublé tělo i zoufalý pohled. Těmito záběry končí reportáž, kterou Penny Marshallová s kolegy odesílá do večerní zpravodajské relace.
V té chvíli ještě nikdo netuší, jaké dopady bude krátká návštěva tábora mít na další vývoj. Krátce poté se pod tlakem médií a diplomacie do táborů začali dostávat pracovníci Mezinárodního červeného kříže. Srbské velení už nestihne situaci utajit – humanitární pracovníci nalézají v táborech stovky hladovějících lidí.
„Nikdy bych nikomu nepřál zažít to, co se tu dělo,“ řekl po letech s hořkostí Fikret Alić. Sám měl štěstí: přežil a za několik dní se mu z Trnopolje podařilo uprchnout během evakuace, podle vlastních vzpomínek v přestrojení za ženu.
Desítky dalších vězňů ale takové štěstí neměly. Mnozí zůstali nezvěstní – odvezení „neznámo kam“, jak se později ukázalo, často na popraviště.
„Nový holokaust“
Britská televize ITN odvysílá záběry z Trnopolje 6. srpna 1992 večer. Následujícího rána zaplaví titulní stránky evropských novin fotografie Fikreta Aliće u ostnatého drátu. Bulvární deník Daily Mirror otiskne snímek vychrtlého vězně přes celou stránku s titulkem „Hrůzy nového holokaustu“.
Konkurence použije podobná slova: Daily Star mluví o „Belsenu 92“ (ve zřejmé narážce na nacistický tábor Bergen-Belsen) a časopis Time dává Alićovu fotografii na obálku.
Světová média srovnávají bosenské tábory s nejhoršími zločiny druhé světové války. Obrazy vyhublých, polonahých či otrhaných vězňů u plotů šokují veřejné mínění napříč kontinenty – mnozí diváci a čtenáři do té chvíle netušili, že podobné scény jsou v Evropě konce 20. století možné.
Začínají reagovat i nejvyšší političtí představitelé. Už 6. srpna večer vystoupí americký prezident George H. W. Bush s prohlášením, že „mezinárodní společenství neustane, dokud nezíská přístup do všech detenčních táborů v Bosně“.
Bush i jeho evropští spojenci jsou pod palbou kritiky, že nezasáhli dřív – bosenská válka trvá od dubna a etnické čistky na obsazených územích už stihly připravit o život tisíce lidí. Nyní však tlak veřejnosti rychle roste.
Bývalá britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová v emotivním projevu kritizuje nečinnost Západu a pronese větu, která obletí svět: „Nikdy jsem si nemyslela, že ještě za svého života uvidím další holokaust.“
V Británii, Francii i dalších zemích se pořádají protesty a sbírky na pomoc bosenským uprchlíkům. Lidé žádají, aby se vlády zasadily o uzavření táborů a potrestání viníků.
Mezinárodní tlak zabírá během několika dní. Vedení bosenských Srbů nejprve připustí inspekce Červeného kříže. Do poloviny srpna 1992 začíná v Trnopolje za přítomnosti humanitárních pracovníků registrace a evakuace vězňů.
Omarská – považovaná za nejhorší z táborů – je v srpnu narychlo vyklizena a vězni jsou převáženi do jiných míst, zejména do Manjači a Trnopolje. Ne všichni se ale dožijí svobody. Pozdější vyšetřování ukáže, že v průběhu uzavírání tábora došlo k mimořádně krutým „čistkám“.
Část vězňů byla po odjezdu novinářů systematicky zavražděna, aby po nich nezbyli svědci. Jiní zemřeli vyčerpáním při transportu. I tak ale mezinárodní tlak pravděpodobně zabránil tomu, aby táborový systém pokračoval v dosavadním utajení.
Omarská, Trnopolje a také nedaleké tábory Keraterm a Manjača vznikly v rámci rozsáhlé etnické čistky v oblasti města Prijedor. Srbské jednotky zde už počátkem léta 1992 vyhnaly většinu nesrbského obyvatelstva z domovů a soustředily je do provizorních detenčních center.
Bosňáci a místní Chorvaté byli v těchto zařízeních drženi v nelidských podmínkách, bez dostatku jídla a zdravotní péče. Podle svědectví přeživších docházelo k těžkému bití a mučení vězňů, mnohdy jen za jejich národnost nebo postavení.
Vězeňské stráže často oddělovaly vzdělanější či významnější osobnosti – učitele, lékaře, obchodníky – a ti pak beze stopy „mizeli“. Hromadné hroby objevené po válce v okolí Prijedoru nakonec potvrdily, co se stalo s mnohými z těchto lidí.
Asociace bývalých vězňů po válce odhadla, že jen v táboře Omarská přišlo v roce 1992 o život zhruba 700 vězňů. Celkový počet obětí etnických čistek v prijedorské oblasti přesahuje 3 000 osob.
Tribunály tyto zločiny právně kvalifikovaly především jako zločiny proti lidskosti a válečné zločiny; genocidní úmysl pro Prijedor nebyl prokázán.
Spravedlnost a vzpomínky
V době, kdy tábory v Bosně vycházely na světlo, probíhala v Evropě nejhorší válka od roku 1945. Konflikt v bývalé Jugoslávii se protáhl až do roku 1995 a hrůzné scény z Omarské a Trnopolje nakonec zastínily ještě krvavější události, jako bylo obléhání Sarajeva nebo genocida ve Srebrenici.
Přesto měl srpen 1992 zásadní dopad. Ukázalo se, že média dokážou pohnout světovým veřejným míněním a vyvolat konkrétní akci k záchraně životů. Hrůzy bosenských táborů také přiměly OSN hledat cestu k potrestání pachatelů.
V roce 1993 vznikl Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) se sídlem v Haagu – první takový soud pro válečné zločiny od Norimberského procesu po druhé světové válce. Brzy padla první obvinění a začaly procesy s válečnými zločinci ze všech zúčastněných stran konfliktu.
Za zločiny v Omarské a okolí Prijedoru bylo odsouzeno několik velitelů a strážců tábora. V historicky prvním rozsudku tribunálu OSN roku 1997 byl vinným shledán bývalý příslušník polovojenských jednotek Duško Tadić – mimo jiné za zločiny proti lidskosti a porušení válečného práva související s násilím v oblasti Prijedoru a s tábory Omarská, Keraterm a Trnopolje.
Další rozsudky následovaly: pětice velitelů a strážců dostává v roce 2001 tresty od 5 do 25 let vězení za podíl na zabíjení a týrání vězňů. Soudní senát v Haagu v jednom z rozsudků konstatoval, že zajatí civilisté byli v Omarské „nelidsky týráni, biti a mučeni s mimořádnou krutostí“.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Omarska_concentration_camp
https://www.theguardian.com/world/1992/aug/07/warcrimes.edvulliamy
https://www.gettyimages.com/detail/news-photo/bosnian-muslim-fikret-alic-stands-behind-a-barbed-wire-news-photo/50687440
https://content.time.com/time/covers/0,16641,19920817,00.html
https://www.icty.org/x/cases/tadic/tjug/en/tad-tsj70507JT2-e.pdf
https://iwpr.net/global-voices/uk-war-reporter-testifies-karadzic-trial
https://quillette.com/2019/11/01/denial-and-defamation-the-itn-lm-libel-trial-revisited/
https://www.icty.org/en/case/kvocka
