Krasavec Gustav Nezval odmítl poslat milenku na smrt a v 90 letech dožíval v autobuse na své zahradě

Gustav Nezval, vlastním jménem Augustin Nezval, se narodil 18. listopadu 1907 v Řečkovicích u Brna do skromných poměrů. Jeho otec František pracoval jako strojní zámečník, ale když bylo Gustavovi jedenáct let, utrpěl otec těžký úraz a později zemřel.

Matka Aloisie, celoživotní hospodyně, si přála mít z jediného syna kněze nebo učitele. Mladý Gustav však tíhl k praktickým oborům – vystudoval brněnskou průmyslovou školu strojní. Zároveň se nadchl pro ochotnické divadlo v rodné obci a aktivně cvičil v organizaci Sokol.

Roku 1926 se v 19 letech přestěhoval do Prahy, kde nejprve pracoval jako stavební kreslič a po večerech pokračoval v hereckých kurzech. Tehdy se odhodlal k odvážnému kroku – přihlásil se rovnou do konkurzu Národního divadla. Šéf činohry K. H. Hilar ho pro jeho urostlou postavu a zvučný hlas přijal jako eléva, přestože rozpoznal jeho nezkušenost. Po roce však musel Nezval nastoupit vojenskou službu a stálé angažmá přerušit.

Po návratu z vojny Nezval nezůstal v Praze dlouho. Na konci 20. let a ve 30. letech vystřídal řadu regionálních scén, aby získal hereckou praxi. Nejprve působil dvě sezóny u venkovských divadelních společností (u ředitele Možného, Macháčka a Houry v letech 1927–1929). Následně hrál krátce na menších i větších scénách: Intimní divadlo v Praze (1930), Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích (1931–1932), pražské Švandovo divadlo na Smíchově (1932) či Divadlo Vlasty Buriana (1934).

Od roku 1935 do 1938 zakotvil v Divadle v Ostravě a poté krátce v Brně. Už tehdy ztvárnil výrazné dramatické úlohy – například titulní role Loupežníka a Dona Juana nebo Kristiána v Cyranovi z Bergeracu. Roku 1937 se oženil s Trudi Nortenovou (Gertrudou Nettlovou), tanečnicí z divadla E. F. Buriana. Manželé spolu zůstali 57 let až do Trudiny smrti roku 1994 a vychovali dva syny, Petra (nar. 1942) a Jiřího (nar. 1944).

Na stříbrném plátně debutoval Gustav Nezval v roce 1937 během ostravského angažmá. Zprvu dostával role v nenáročných veselohrách, například v sentimentální komedii Jarčin profesor (1937) po boku Hany Vítové. Díky atraktivnímu zevnějšku – vysoké sportovní postavě, uhrančivým tmavým očím a galantnímu vystupování – byl předurčen pro role milovníků. Koncem 30. let a zejména za protektorátu patřil k nejoblíbenějším filmovým hvězdám. Dobový tisk jej označoval za „největšího krasavce českého filmu“.

Od roku 1940 spolupracoval s předními režiséry Martinem Fričem, Otakarem Vávrou a Františkem Čápem a během první poloviny 40. let se stal jedním z nejobsazovanějších herců. Ve Fričově lyrickém dramatu Muzikantská Liduška(1940) ztvárnil prostého vesnického chasníka, v Čápově adaptaci Němcové Babičky (1940) zaujal tajemnou postavou černého myslivce a v melodramatu Noční motýl (1941) vytvořil roli důstojníka nadporučíka Vargy.

Objevil se také v romantické komedii Maskovaná milenka (1940) coby elegantní kapitán po boku prvorepublikové divy Lídy Baarové. Jeho životní rolí se však stala titulní postava poctivého sedláka Jana Cimbury ve filmové adaptaci románu Jindřicha Š. Baara, kterou roku 1941 natočil František Čáp.

Nezval ztvárnil Cimburu s klidnou rázností a lidskou noblesou a za svůj výkon obdržel v roce 1942 Národní cenu. Tato cena byla udělována kolaborantským ministrem školství a osvěty Emanuelem Moravcem u příležitosti 70. narozenin prezidenta Emila Háchy. Slavnostní ceremoniál proběhl 11. července 1942 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze za přítomnosti plného sálu obecenstva.

Vedle Gustava Nezvala byli tehdy oceněni i další populární umělci – herec Vlasta Burian, herečky Adina Mandlová a Marie Glázrová, režisér Otakar Vávra či spisovatelé František Kožík a František Hrubín.

Stinnou stránkou tohoto úspěchu však byla skutečnost, že do hotového filmu Jan Cimbura musela být dodatečně dotočena antisemitská scéna – vyhnání židovského krčmáře ze vsi – aby snímek vyhověl okupační propagandě. Tato epizoda představuje jeden z mála ústupků české kinematografie nacistické ideologii a vrhá kontroverzní světlo i na ocenění, jež Nezval v roce 1942 převzal od Moravce.

Během nacistické okupace zůstal Nezval aktivní na divadle i ve filmu, ačkoli kulturní život podléhal přísné cenzuře a germanizaci. Roku 1942 získal stálé angažmá v pražských Městských divadlech – konkrétně na scéně Divadla na Vinohradech (přejmenovaného tehdy na Divadlo českého lidu).

Vinohradské divadlo však zabraly okupační úřady pro potřeby německého souboru, takže čeští herci hráli v náhradním Komorním divadle. Nezval i za těchto podmínek exceloval v repertoáru klasických her.

V osobní rovině prožil Nezval v letech okupace relativně šťastné období – narodil se mu syn Petr (1942) a o dvě léta později syn Jiří. Rodina žila v prostorném funkcionalistickém bytě na Letné v Praze, kam se manželé přestěhovali z Brna. Herec se těšil značné popularitě zejména u ženského publika: dostával měsíčně stovky dopisů od obdivovatelek a po představení často vysedával s fanynkami ve foyer divadla.

Právě v divadelním zákulisí přeskočila jiskra mezi Gustavem Nezvalem a jeho hereckou kolegyní Jiřinou Štěpničkovou – talentovanou a půvabnou herečkou mladší generace. Setkali se poprvé roku 1940 při natáčení filmu Babička, kde spolu sehráli několik scén, a brzy spolu začali potají trávit volné večery při sklence vína v pražských podnicích. Jejich poměr se stal veřejným tajemstvím uměleckých kruhů, byť navenek vystupovali zdrženlivě.

„Byl to velmi intenzivní vztah – nejen milostný románek, oni spolu v podstatě žili,“ vzpomínala později herečka Eva Klepáčová. Společnost té doby respektovala, že Nezval je ženatý a svou rodinu neopustí. Manželka Trudi prý dlouho věřila, že manželovy noční návraty souvisejí jen s pracovními setkáními či obdivovatelkami, a zachovala tolerantní postoj.

Když druhá světová válka skončila, proměnil se ráz české kultury i vkus publika. Sentimentální melodramata let okupace ustoupila drsnějším příběhům z války a odboje. Filmové milovníky na plátně nahradili hrdinové a vlastenci. Gustav Nezval vstoupil do poválečné éry působivě – hned roku 1946 ztvárnil hlavní roli leteckého mechanika Petra Loma v okupačním dramatu Muži bez křídel.

Jeho postava nenápadného hrdiny zapojeného do domácího protinacistického odboje zapůsobila natolik, že film režiséra Čápa získal na festivalu v Cannes 1946 hlavní cenu Grand Prix. Další významnou úlohu sehrál Nezval jako legendární zbojník Nikola Šuhaj v adaptaci románu Ivana Olbrachta. Zdálo se, že Nezval plynule naváže na svou předválečnou slávu, byť typově přešel od milovnických rolí k postavám národních hrdinů a vlastenců.

Jenže únorový komunistický převrat roku 1948 a nastupující éra socialismu přinesly do Nezvalovy kariéry nečekané zvraty. Znárodněná kinematografie začala preferovat ideologicky angažované filmy a nové hrdiny dělnické třídy. Nezvalovy typické role poctivých venkovanů či prvorepublikových důstojníků se do tohoto schématu nehodily. Po roce 1948 se proto v kinematografii objevoval stále méně.

Například v dramatu Nevěra (1956, r. K. M. Walló) sice dostal hlavní roli závodního inspektora, ale jinak hrál spíše vedlejší či epizodní postavy. Namísto filmu se jeho útočištěm stalo opět divadlo – na Vinohradech byl nadále členem souboru (tehdy přejmenovaného na Divadlo Československé armády) a patřil k oporám činohry.

Ztvárnil zde řadu charakterních rolí světového repertoáru, například Parida v Shakespearově Troilovi a Kressidě, titulního Amfitryona v Molièrově komedii či císařského maršála De Guiche v Cyranovi z Bergeracu (1956).

V roce 1951 zasáhla do Nezvalova života i politická perzekuce, kterou komunistický režim rozpoutal proti skutečným i domnělým odpůrcům. Terčem jednoho vykonstruovaného procesu se stala také Nezvalova blízká přítelkyně a bývalá milenka Jiřina Štěpničková. Oblíbená herečka se roku 1951 pokusila i se svým malým synem o ilegální útěk z Československa, neboť čelila tlaku StB.

Šlo však o provokaci a léčku tajné policie. Štěpničková byla zatčena a v únoru 1952 postavena před soud pro velezradu. Hrozil jí i exemplární trest smrti, což vyvolalo šok v umělecké obci. Režim využil zastrašení – vedení divadla donutilo herce Divadla Čs. armády (dnešního Vinohradského divadla) podepsat veřejnou rezoluci odsuzující Štěpničkovou jako zrádkyni a žádající její přísné potrestání.

Tuto rezoluci ovšem Gustav Nezval odmítl podepsat, stejně jako jen tři další odvážní kolegové. Šlo o nevídaný projev občanské statečnosti – postavit se proti jednotné linii, navíc na armádní scéně, mohlo vést k tvrdým represím. Nezval se však své kolegyně veřejně zastal a tím se dostal do konfliktu s mocenským aparátem.

Navzdory riziku pokračoval Nezval v podpoře Štěpničkové i po jejím odsouzení (nakonec na 15 let žaláře). Snažil se intervenovat za zmírnění jejího trestu a časem i za předčasné propuštění. Tím ovšem „podřezal větev“ své vlastní kariéře. V očích komunistických špiček se stal nespolehlivým.

Neoficiální zákaz na sebe nenechal dlouho čekat – od počátku 50. let přestal dostávat jakékoli větší filmové či televizní role. Nezval byl na léta odsunut na okraj kinematografie a stal se pro filmové režiséry nežádoucím. Mohl být rád, že směl zůstat alespoň řadovým členem vinohradského souboru, kde pokračoval v herecké práci, byť často jen v menších úlohách.

Gustav Nezval se však touto nucenou změnou osudu navenek netrápil. Podle svědectví kolegů si nikdy veřejně nestěžoval a s pokorou přijímal i menší úkoly na jevišti. Svou dřívější filmovou slávu dokázal brát s nadhledem a našel si naplnění v rodinném životě a koníčcích. Byl příkladným otcem a manželem – veškerý volný čas věnoval péči o rodinu.

S nadšením obdělával malou zahrádku na Trojském ostrově v Praze, kde pěstoval zeleninu a jahody. Rád poseděl s přáteli u sklenky vína, s vášní hrál šachy (patřil prý k velmi dobrým amatérským šachistům) a samozřejmě stále četl spousty knih. Na jevišti zůstal plnohodnotným hercem až do vysokého věku, byť do popředí ansámblu již nevystupoval. V roce 1976 (v nedožitých 69 letech) odešel oficiálně do důchodu, po 34 sezonách věrné služby Vinohradskému divadlu.

Ani v penzi se však Gustav Nezval s divadlem nerozloučil. Ještě v 80. letech příležitostně hostoval na Vinohradech – jeho poslední vystoupení na této domovské scéně proběhlo symbolicky v listopadu 1997 při oslavách 90. výročí divadla (a zároveň jeho vlastních devadesátin). Jako čestný host tehdy sledoval slavnostní představení z portálu jeviště a na závěr sám vstoupil na scénu o holích, aby sklidil ovace publika vestoje.

Kromě Prahy zazářil ještě jednou na regionální scéně: v roce 1978 jej renomovaný režisér Jan Grossman pozval do Západočeského divadla v Chebu k roli císaře Ferdinanda II. ve hře Popel a hvězdy (drama o Albrechtu z Valdštejna). Nezvalova životní zkušenost a herecká zralost dodaly postavě stárnoucího monarchy nostalgickou noblesu a inscenace měla velký úspěch u kritiky i diváků.

Přestože film ho po dlouhá 50. léta víceméně opomíjel, vrátil se Nezval od 60. let příležitostně i před kameru – zejména díky rozmachu televize. Od počátků Československé televize se objevoval v televizních inscenacích a seriálech, například jako soudní lékař Vejvoda v oblibeném kriminálním seriálu Hříšní lidé města pražského (1968).

Ke konci 60. let se dokonce na plátně potkal znovu se svými dvěma osudovými hereckými partnerkami z mládí: s Jiřinou Štěpničkovou a Marií Glázrovou si zahrál ve filmu Hvězda (1969, r. Jiří Hanibal) – pro Štěpničkovou, která se po propuštění v 60. letech vrátila k herectví, to bylo dojemné setkání se starým partnerem před kamerou.

V 70. letech účinkoval Nezval už jen ve filmu sporadicky, většinou v menších rolích v první polovině dekády (např. historické velkofilmy Dny zrady a Sokolovo režiséra Otakara Vávry). Na sklonku 80. let se ještě mihl v televizní komedii Stařeček pro všechno (1988, r. Jaroslav Dudek) jako císařský rada.

Definitivní tečku za svou hereckou dráhou učinil stylově v 80. letech a pak znovu těsně před smrtí – nejprve po osmdesátce kvůli úrazu (zlomenina krčku a nutná endoprotéza kyčle v roce 1985) výrazně omezil pohyb a stahoval se do ústraní, aby se pak nečekaně naposledy objevil ve filmu koncem 90. let.

V létě 1998, ve svých 90 letech, přijal Gustav Nezval symbolickou filmovou roli, která propojila jeho slavnou minulost se současností. Režisér Vladimír Michálek jej obsadil do epizodní, leč výrazné postavy starého sedláka Štveráka v dramatickém filmu Je třeba zabít Sekala (příběh z moravského venkova za druhé světové války).

Právě Nezvalův sedlák v jedné z klíčových scén filmu pevným hlasem pronáší větu, která dala snímku název – „Je třeba zabít Sekala.“ Svou ostře řezanou tváří a charismatem dodal tomuto momentu mimořádnou sílu.

Krátce po dokončení natáčení filmu, 17. září 1998, Gustav Nezval zemřel ve svém pražském bytě na selhání srdce, ve věku nedožitých 91 let. Stalo se tak pouhých pár týdnů po premiéře Sekala – jako by až do poslední chvíle zůstával v kontaktu se světem filmu, který tolik miloval.

Poslední léta života pro něj nebyla snadná. Roku 1994 ztratil svou milovanou manželku Trudi, s níž strávil většinu života. Po její smrti pociťoval hluboký smutek a svěřil se, že samotu zahání každodenní sklenkou červeného vína. Do společného bytu na Letné se vracel už jen nerad – prázdný domov mu ji bolestně připomínal.

Zvolil proto nekonvenční řešení a většinu času údajně trávil mimo civilizaci, v prostém přístřeší: podle svědectví přátel si zařídil bydlení ve starém autobusu, zaparkovaném na svém zahradním pozemku, kde přespával i v zimních měsících bez topení. Přesto ještě na podzim 1997 nalezl dost sil, aby se naposledy setkal s publikem při zmíněné oslavě svých devadesátin na Vinohradech.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Nezval

https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2013-12/portret.html

http://www.starobrnenskenoviny.eu/archiv/2016/9/bn9web.pdf

https://dvojka.rozhlas.cz/tajne-oceneni-pro-vlastu-buriana-co-vsechno-si-bohema-upravila-7463915

https://www.krajskelisty.cz/praha/21257-k-lasce-se-nehlasil-kdyz-ale-byla-v-prusvihu-pomahal-ze-vsech-sil-nastesti-mel-tolerantni-zenu-tajnosti-slavnych.htm

https://www.i60.cz/clanek/detail/5636/gustav-nezval-se-nbsp-z-milovniku-vypracoval-k-charakternim-rolim

https://www.super.cz/clanek/celebrity-zname-tajemstvi-jiriny-stepnickove-udrzovala-milostny-pomer-s-zenatym-kolegou-14086

https://www.dotyk.cz/magazin/gustav-nezval-stari/