Článek
Když v květnu 1901 dorazil pařížskému policejnímu úřadu anonymní dopis, vyvolal mezi úředníky nejprve jistou zvědavost. Nebyl by to první případ, kdy někdo chtěl očernit souseda nebo bohatou rodinu. Jenže obvinění v dopise bylo tak neuvěřitelné, že nešlo mávnout rukou. Pisatel totiž tvrdil, že v jednom z „lepších“ domů v Poitiers je zavřená žena, a to už dlouhá léta. Policie se rozhodla dopisu věřit aspoň natolik, aby vyslala hlídku k rodině Monnierů, která měla v městečku vysoké společenské renomé.
Pověst spořádané měšťanské rodiny
Rodina Monnierů byla na tehdejší poměry vážená a zámožná. Otec se těšil známostem mezi úředníky, matka Louise byla společensky aktivní a svůj dům si pečlivě střežila před každým narušitelem. Nikomu příliš neuniklo, že Monnierovi měli kdysi dceru jménem Blanche, která se ovšem „ztratila“ z veřejného života. Vysvětlení rodiny znělo, že Blanche odjela do ciziny, aby se léčila z neidentifikované choroby – a protože v té době se rodinné soukromí považovalo za nedotknutelné, většina lidí to bez řečí přijala. Jenže i tak mezi sousedy občas probleskla otázka: Proč se Blanche nikdy nevrátila?
Později se ukázalo, že mladá Blanche byla velmi půvabná a chytrá dívka, jež se zamilovala do muže, který ale matce Louise připadal jako „nedostatečně urozený“. Blanche nejspíše zatoužila po svatbě z lásky, avšak narazila na tvrdý odpor. Docházelo k prudkým hádkám. Louise měla být podle pamětníků nesmírně panovačná a obávala se posměchu, že by si dcera vzala chudšího právníka.
Zanedlouho nato Blanche prostě „zmizela“ – oficiální verze byla, že odcestovala na dlouhodobou léčbu. Ovšem realita byla drastická: v rodinném sídle matka s bratrem zamkli Blanche v jejím pokoji. Dveře se zamkly, okno bylo zatlučeno, závěsy stažené. Mladá žena netušila, že ji čeká hrůzných 25 let samoty, chladu a nedůstojných podmínek.
Tajemství za krásnou fasádou
Zvenčí zůstal dům hezky udržovaný. Na plesy a do kostela chodila matka s bratrem, a nikdo se o Blanche raději nevyptával – v tehdejší společnosti byl dán ohromný respekt k rodinám vyšší vrstvy a jakékoli pochybné otázky se neodpouštěly. Služebné, které v domě pracovaly, měly pravděpodobně rozkaz mlčet – a možná dostávaly i lepší mzdu za to, že neprozradí, jaké zvuky a zápach občas vycházejí z podkrovní místnosti. Každý, kdo měl podezření, se raději klidil. A tak uplynul rok, pět let, deset… a pořád nic. Blanche tam byla zavřená v absolutní izolaci.
v roce 1901 při jejím objevení
Jak vypadal její život? Jediný kontakt s okolím představovalo pár jídel denně, které jí služka přinesla. V pokoji byl téměř stále vydýchaný vzduch, špína, exkrementy, zbytky jídla. Blanche měla stále menší motivaci či možnost udržet si hygienu i zdravý rozum. Nikdo s ní nekomunikoval, nikdo jí neumožnil vyjít ven. Vzpomínka na milovaného muže se pro ni mohla měnit v noční můru: kvůli jedné lásce a matčině ješitnosti končila jako vězeň ve vlastním domě.
Až onoho květnového dne roku 1901, tedy čtvrt století po Blanchině „zmizení“, dorazil k pařížským úřadům anonymní dopis. Kdo ho poslal? Možná nová služka, která už tu hrůzu nemohla snášet, či nějaký rodinný známý, kterému to přišlo nesnesitelné. Na dopisu stálo, že v domě Monnierových je uvězněna žena v nelidských podmínkách.
Policie z Paříže se nejprve poradila s místními v Poitiers a nakonec se rozhodla do domu vtrhnout. Rodina jim chtěla zabránit, matka Louise byla agresivní i hysterická, bratr Marcel tvrdil, že to je „hloupá pomluva“. Když však policie překonala odpor a prošla horní patro, objevila zamčené dveře s nepopsatelným zápachem uvnitř.
Dveře vylomili a nastal šok: uviděli kostnatou, napůl nahou ženu ležící na proleželé posteli, obklopenou špínou a hnilobou. Váha kolem 25 kilogramů, vyhublá postava, vlasy zplihlé, oči vyplašené a zvyklé na tmu. To byla Blanche Monnier. Když na ni dopadlo světlo, přikryla se zběsile hadrou a vydávala nesrozumitelné zvuky. Policisté i lékaři, kteří přispěchali, byli zděšení – nikdo nečekal, že v takto honosné domácnosti najdou něco tak odporného.
Rozhněvaná Francie a rychlý trest
Zpráva se obratem dostala do tisku a šířila se jako blesk. Celá Francie byla zděšená: Jak je možné, že matka a bratr tak strašlivě zacházeli s vlastní dcerou a sestrou? Matku Louise Monnier okamžitě vzali do vazby, jenže ta krátce poté utrpěla infarkt a zemřela dřív, než byla odsouzena. Bratr Marcel byl souzen za spolupachatelství, ale u soudu se úspěšně hájil, že „nemohl“ jít proti matce, že nebyl dostatečně aktivním viníkem. V odvolacím řízení ho nakonec osvobodili pro nedostatek důkazů. Rozčílení veřejnosti však neustávalo: chtěli exemplární trest i pro něj. Soud nicméně zůstal neoblomný, Marcel vyvázl téměř beze skvrny.
v léčebně
A co Blanche? Tu převezli do nemocnice v Poitiers, kde ji lékaři a dobrovolníci chtěli dát dohromady. Jenže 25 let izolace zanechalo hluboké rány. Tělo bylo zdevastované, kosti křehké a nejhorší bylo psychické trauma. Nedokázala ani souvisle vyprávět, co vše se jí během let honilo hlavou. Lékaři konstatovali, že návrat k normálnímu životu je téměř nemožný.
Blanche Monnier strávila zbytek života v psychiatrické péči. Zemřela roku 1913, tedy asi dvanáct let po svém „osvobození“. Její příběh mezitím otřásl Francií a stal se důkazem, že i ve zdánlivě uhlazené společnosti se mohou za rodinnými dveřmi dít otřesné zločiny. Byla tu znovu silně zvednuta otázka, jak chránit dospělé ženy před rodinnou tyranií a zda by neměly úřady mnohem přísněji zasahovat i proti „váženým“ lidem, kteří páchají takové brutality.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Blanche_Monnier
https://photoworld.bg/en/the-terrifying-story-of-blanche-monnier/
https://www.infobae.com/en/2022/03/15/the-beautiful-young-woman-who-lived-for-25-years-locked-up-by-her-mothers-decision-and-the-anonymous-clue-that-rescued-her-when-she-weighed-24-kilos/
