Mladá Viktoria Roščynová zažila nepředstavitelné hrůzy v ruském vězení, před smrtí vážila 30 kg

„V září budu doma,“ slíbila jim Viktoria do sluchátka unaveným hlasem a zakončila hovor slovy: „Mám vás ráda, mami, tati.“ Rodiče se úlevou rozplakali – jejich dcera, nezávislá reportérka zmizelá kdesi v ruském zajetí, byla naživu a měla se vrátit.

Jenže o několik týdnů později jejich naděje brutálně pohasla. Přišel strohý dopis od ruského ministerstva obrany, který oznamoval, že Viktoria zemřela ve vězení. Sedmadvacetiletá novinářka, která riskovala život, aby odhalila pravdu o zločinech války na Ukrajině, se nakonec stala obětí právě těch hrůz, které se snažila zdokumentovat.

Viktoria Roščynová vyrůstala ve stínu konfliktů. Narodila se v průmyslovém městě Kryvyj Rih ve střední Ukrajině, její otec kdysi bojoval jako voják v sovětské válce v Afghánistánu. Jako sedmnáctiletá zažila anexi Krymu a vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 – události, které formovaly její odhodlání bojovat za pravdu.

Když Rusko v únoru 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi, rodný Kryvyj Rih (mimochodem také město, odkud pochází prezident Volodymyr Zelenskyj) se ocitl pouhých několik desítek kilometrů od postupujících ruských jednotek. Mladá Viktoria se v té době vrhla do práce reportérky a rozhodla se světu zprostředkovat realitu války.

Brzy se ukázalo, že novinařina pro ni nebyla jen povoláním, ale posláním, kterému obětovala vše. „Neměla žádný život mimo svou práci, žádné přátele ani partnera. Pro ni to byla mise,“ vzpomíná šéfredaktorka webu Ukrajinská pravda Sevhil Musaieva.

„Byla to jedna z nejstatečnějších novinářek, jaké jsem potkala.“ Roščynová pracovala jako nezávislá novinářka pro různá média – přispívala do Ukrajinské pravdy, spolupracovala s ukrajinskou redakcí Rádia Svoboda (Radio Free Europe) a s televizní stanicí Hromadske.

Její nasazení bylo fanatické: aby ochránila své zdroje v okupovaných oblastech, používala několik telefonů s šifrovanými aplikacemi a zprávy mazala hned po přečtení. Své poznámky si psala do souborů, které se samy vymazaly. Často beze stopy zmizela na dlouhé týdny v terénu – a pak se zničehonic objevila s novou reportáží.

Roščynová cítila povinnost přinášet svědectví z míst, odkud kvůli ruské propagandistické blokádě neproudily žádné informace. S neochvějným odhodláním se vydávala tam, kam se jiní novináři neodvažovali. Opakovaně překračovala frontovou linii na okupované území, navzdory riziku, že ji to může stát život.

Roščynová se během první fáze invaze proslavila reportážemi přímo z míst pod ruskou kontrolou. Odvážně přinášela svědectví obyčejných lidí žijících pod okupační správou. Například odhalila, jak ruští agenti zastrašovali ukrajinské zaměstnance Záporožské jaderné elektrárny, kteří se snažili udržet elektrárnu v chodu.

Zmapovala také případ dvou šestnáctiletých chlapců, které ruští vojáci na okupovaném území chladnokrevně zastřelili, protože se odvážili klást odpor. Její odvaha však šla ruku v ruce s obrovským rizikem – a brzy málem zaplatila životem. V březnu 2022, když natáčela v okupovaném Berďansku na jihu Ukrajiny, ji zajal ruský voják a předal ji agentům Federální bezpečnostní služby (FSB).

Ti mladou novinářku přinutili pod pohrůžkami natočit propagandistické video, v němž musela papouškovat jejich verzi „pravdy“. Po několika dnech byla pod mezinárodním tlakem propuštěna na svobodu.

Otřesné zážitky z ruského zajetí na ní zanechaly stopy. Když se Viktoria vrátila domů, byla podle kolegů vyhublá, vyčerpaná a psychicky otřesená. Všichni ji nabádali, aby si odpočinula a vyhledala pomoc. Ona však nedokázala zůstat stranou. Po krátké rekonvalescenci znovu vyrazila do akce – opět do míst, odkud se jiní raději stáhli.

Ještě intenzivněji se začala věnovat mapování zločinů páchaných na civilistech v okupovaných oblastech. Už tehdy narážela na zprávy o tom, že stovky až tisíce zmizelých Ukrajinců končí v jakýchsi tajných věznicích a mučírnách. Tuto „neviditelnou frontu“ se rozhodla odkrýt stůj co stůj, přestože tušila, jak obrovskému riziku se při tom vystaví.

V létě 2023 se Roščynová pustila do svého nejnebezpečnějšího podniku. Rozhodla se proniknout na okupované území Záporožské oblasti a zmapovat tamní tajné žaláře a mučírny, o nichž získala informace. Proto zvolila okliku – 25. července 2023 opustila Ukrajinu a zamířila přes Polsko, Litvu a Lotyšsko do Ruska, aby obešla frontovou linii. Na ruských hranicích vystupovala pod svým vlastním jménem. Překročila z Ruska do okupované části Ukrajiny a její cílovou destinací bylo město Melitopol, které bylo centrem ruské okupační správy v regionu.

Na začátku srpna se usadila v Enerhodaru – městě v sousedství Záporožské elektrárny – odkud plánovala operovat. Zaplatila si na pár nocí pronájem bytu a vydala se do terénu hledat stopy utajovaných věznic, kde Rusové drželi unesené Ukrajince. Tehdy ji však zřejmě odhalili. Dne 3. srpna Roščynová náhle přestala komunikovat a její otec s obavami zjistil, že se dcera několik dní vůbec nepřihlásila.

Podle svědectví jedné ženy, která s ní později sdílela vězeňskou celu, Viktoria tušila, že ji sleduje ruský dron. Krátce nato ji na ulici zastavilo ozbrojené komando okupační policie. Několik dnů byla zadržována na policejní stanici, než ji vojáci převezli do Melitopolu.

Tam se mladá novinářka ocitla v rukou ruské bezpečnosti. Vyšetřovatelé ji zavřeli do nechvalně proslulé provizorní věznice přezdívané „garáže“. Právě v těchto garážích ruská FSB systematicky mučí zadržené, aby z nich dostala informace nebo vynutila lživá přiznání. Roščynová jejich praktiky znala – a teď jim čelila na vlastní kůži.

Podle spoluvězeňkyně se z krutých výslechů vracela celá pohmožděná a na končetinách měla čerstvé bodné rány od nože. Krátce po svém zajetí tak Viktoria okusila to nejhorší, co ruská okupační mašinérie skrývá za zdmi tajných lágrů. Poté byla označena za „cenný případ“ a okupanti se ji rozhodli přesunout do vězení na území Ruska.

Z odvážné reportérky se mezitím stala nezvěstná vězeňkyně ruského režimu. Nikdo z jejích blízkých přesně nevěděl, co se s ní stalo. Mladá žena beze stopy zmizela v nepřátelském područí.

Koncem roku 2023 ji okupanti transportovali do věznice v ruském přístavním městě Taganrog u Azovského moře. Zde, v nechvalně proslulém vyšetřovacím zařízení (SIZO č. 2), trávila své poslední měsíce života. Podmínky v Taganrogu patřily k těm nejhorším, jaké ruský represivní aparát nabízel.

Svědectví propuštěných vězňů hovoří o mučírnách, kde byla běžná kombinace waterboardingu (topení), elektrických šoků a surového bití. Když vězni opouštěli cely, museli se plazit v ponižujících pozicích s rukama za zády. Jídlo představovalo jen symbolickou porci – jeden z vězňů spočítal, že dostávali zhruba čtyři a půl lžíce pokrmu na příděl.

Pro Roščynovou měly tyto kruté podmínky katastrofální následky. Už při příjezdu do Taganrogu byla podle spoluvězňů omámená neznámými drogami a její duševní stav se rychle zhoršoval. Nedlouho poté přestala jíst i ten nepatrný příděl, který vězni dostávali.

Nevyhlásila otevřeně hladovku, prostě její psychika kolabovala a tělo odmítalo přijímat potravu. Viktoria chřadla každým dnem – ležela apaticky skrčená na zemi v koutě cely, oči vyděšené a nepřítomné. Její váha se propadla na kritických 30 kilogramů. Nohy jí bolestivě otekly a přidaly se vážné srdeční potíže způsobené hladověním.

Koncem června 2024 upadla do tak špatného stavu, že ji dozorci na nosítkách odnesli do nemocnice. Tam strávila několik týdnů, během nichž se lékaři snažili udržet ji naživu – ovšem ne ze soucitu, ale z rozkazu. U lůžka jí stálo na stráži šest maskovaných příslušníků se samopaly v rukou. Tak přísná ostraha naznačovala, jak cenným „úlovkem“ se pro Rusy stala. Jakmile se její stav mírně stabilizoval, vrátili ji zpět do cely, dokonce s infuzí stále zavedenou v paži.

Vedení věznice se výjimečně snažilo Viktorii zachránit: dozorce se ptal ostatních vězňů, jaké jídlo má ráda, a nechal jí nosit třeba banány a sladkosti. Ani ty ale Viktoria nepozřela. Bylo zřejmé, že Moskva ji chce udržet při životě za každou cenu – měla pro ni totiž ještě plán. Roščynová se v očích svých věznitelů proměnila v cenné rukojmí, které má posloužit jako vyjednávací karta při dohodách o výměně zajatců.

Teprve v dubnu 2024 – po osmi měsících naprostého mlčení – dostala rodina Roščynové první oficiální zprávu, že Viktoria je naživu. Ruské ministerstvo obrany v dopise jejímu otci stručně oznámilo, že jeho dcera je „zadržována na území Ruské federace“. Tato zpráva vlila její rodině i kolegům novou naději do žil a rozpoutala úsilí o její záchranu.

Ukrajinské úřady, novinářské organizace i prostředníci ze zahraničí začali tlačit na Moskvu, aby mladou reportérku zahrnula do některé z připravovaných výměn válečných zajatců. Do zákulisní diplomacie se zapojil dokonce i Vatikán; papež František měl neoficiálními kanály požádat Kreml o zařazení Roščynové na seznam propuštěných.

Koncem léta 2024 se skutečně zdálo, že svitla naděje na její návrat. Viktorii bylo dovoleno uskutečnit krátký telefonát rodičům. Po bezmála roce uslyšeli její hlas – zněl zesláble, ale Viktoria jim potvrdila, že by měla být během září propuštěna.

Její otec ji prosebně nabádal, aby kvůli nim zkusila znovu jíst a měla sílu zvládnout cestu na svobodu. Bylo to poprvé a naposledy, co se s nimi slyšela. Krátce poté už byly na spadnutí konkrétní kroky k jejímu propuštění. Dne 13. září 2024 dorazil na ukrajinskou hranici autobus s devětačtyřiceti osvobozenými válečnými zajatci z ruských věznic. Na přivítanou jim mávali blízcí s modro-žlutými vlajkami a slunečnicemi v náručí. Dorazila i Viktorčina spoluvězeňkyně z Taganrogu a další, kteří potvrdili její příběh. Jen Viktoria mezi navrátilci chyběla.

Nastalo zoufalé pátrání, proč nebyla mezi propuštěnými. Ředitel taganrogské věznice Alexandr Štoda do poslední chvíle tvrdil, že o žádné takové vězenkyni neví – prý „není v žádné databázi“. Jeden z ruských důstojníků dokonce uštěpačně prohodil, že novinářka se výměny „nedočkala a může si za to sama“.

A pak přišla ta nejhorší zpráva. O několik dnů později obdržel Volodymyr Roščyn úřední sdělení od ruské armády, že jeho dcera Viktoria zemřela 19. září 2024. Bez vysvětlení, bez omluv. Jako by šlo o banalitu. Šokovaní rodiče tomu odmítali uvěřit – vždyť ještě před pár dny s ní mluvili a těšili se, že ji přivítají doma.

Některé ukrajinské zdroje uvádějí, že Viktoria zemřela při převozu z Taganrogu do Moskvy, kam byla převážena v rámci příprav na výměnu. Jisté je, že po patnácti měsících v nepřátelském zajetí vyhasl život statečné novinářky těsně před dosažením vytoužené svobody.

Trvalo další měsíce, než se podařilo zjistit, co přesně se Viktorií stalo. Ruská strana dlouho nevydala její ostatky. Až v polovině února 2025, skoro rok a půl po jejím zmizení, došlo k tichému předání těl padlých a zemřelých mezi Ruskem a Ukrajinou. Na odlehlé lesní cestě převzali Ukrajinci od konvoje ruských nákladních aut celkem 757 pytlů s těly svých občanů. U každého z nich dodali Rusové seznam se jménem, místem a někdy i příčinou úmrtí. Až na jeden případ.

Na konci seznamu figurovala položka označená záhadným kódem „NM SPAS 757“ – zkratka znamenající „neznámý muž, rozsáhlé poškození koronárních tepen“. Když však ukrajinští patologové tento poslední pytel otevřeli, našli uvnitř tělo ženy. Měla oholenou hlavu a na noze štítek se jménem „V. V. Roščynová“. Tím se potvrdilo to, čeho se všichni obávali – Rusové vrátili tělo Viktorie Roščynové, skrytě a bez jakéhokoli přiznání.

Následná identifikace pomocí DNA vyvrátila poslední pochybnosti. V troskách zuboženého těla byla skutečně Viktoria. Stav ostatků byl tak žalostný, že vizuální identifikace byla takřka nemožná a její rodina požádala hned o několik nezávislých testů DNA, než uvěřila. Zdravotní experti zároveň provedli pitvu, aby odhalili příčinu smrti – ta se ovšem přesně stanovit nepodařila.

Pitva však odhalila četná zranění svědčící o tom, že mladá žena před smrtí čelila brutálnímu násilí. Na jejích chodidlech objevili popáleniny od elektrošoků, na bocích a hlavě hluboké podlitiny, jedno žebro měla zlomené. Zlomená byla i jazylka – drobná kost v krku, jež obvykle praská při škrcení. Mnohé nasvědčovalo tomu, že mohla být udušena.

Aby toho nebylo málo, některé části těla chyběly – například mozek, oči a hrtan. Tyto orgány pravděpodobně někdo odstranil ještě před předáním ostatků, snad ve snaze znemožnit zjištění přesné příčiny smrti.

O tragickém konci statečné reportérky tak nebylo pochyb. Její zohavené tělo neslo děsivé důkazy o systematickém mučení a porušování všech myslitelných lidských práv. Případ Viktorie Roščynové se stal symbolem ruské krutosti vůči nezávislým svědkům války.

Zpráva o Viktorčině osudu vyvolala po celém světě zděšení a pobouření. Neziskové organizace na ochranu novinářů připomněly, že je to poprvé od začátku invaze, co v ruském zajetí zahynul ukrajinský novinář – a důvod je zřejmý.

„Bez ohledu na okolnosti můžeme s jistotou říci, že její život byl ukončen proto, že se odvážila říkat pravdu,“ uvedla Mezinárodní nadace ženských médií (IWMF) a vyzvala, aby její smrt nezůstala marná: mezinárodní společenství musí na Rusko vyvinout tlak, aby přestalo cílit na novináře a umlčovat svobodný tisk.

Podobně se vyjádřil i Výbor na ochranu novinářů (CPJ): „Odpovědnost za její smrt nese ruská okupační moc, která ji zadržela jen za to, že si dovolila informovat o válce,“ prohlásil zástupce CPJ s tím, že je nutné důkladně vyšetřit okolnosti jejího úmrtí a potrestat viníky.

Ukrajinská generální prokuratura označila případ Viktorie Roščynové za válečný zločin a zahájila trestní řízení. Podle ukrajinských úřadů je v současnosti v ruském zajetí (či vedeno jako nezvěstných) ještě asi 20 ukrajinských novinářů – a osud Viktorie varuje, jak nebezpečné podmínky jim hrozí.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/world/2025/apr/29/viktoriia-roshchyna-ukrainian-journalist-death-russian-prison

https://www.reuters.com/world/europe/ukraine-suspects-russia-torturing-ukrainian-reporter-who-died-captivity-2025-04-24/

https://www.cbsnews.com/news/russia-returns-body-victoria-roshchyna-ukraine-journalist-died-detention/

https://www.voxpot.cz/umucena-co-vime-o-smrti-novinarky-zadrzene-ruskem/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/ukrajinska-novinarka-zemrela-pri-transportu-do-moskvy-rusove-ji-zajali-v_2410102128_epo

https://www.washingtonpost.com/world/interactive/2025/russia-detention-ukraine-civilians-occupation/