Článek
Šířily se pověsti o „aristokratickém spiknutí“ krále a šlechty, že plánují silou rozehnat shromáždění lidu. Obavy z krvavého zásahu sílily. Když král Ludvík XVI. 11. července 1789 odvolal oblíbeného ministra financí Jacquese Neckera a nechal k Versailles stáhnout vojenské oddíly, Paříž se ocitla na pokraji exploze.
Lidé se bouřili. V ulicích se demonstrovalo pod bustami Neckera a liberálního vévody Orleánského, jezdectvo zabilo první tři protestující a další zranilo. Po nocích hořely celnice – pařížský lid podpálil čtyřicet z padesáti daňových bran kolem města, v naivní víře, že bez spotřební daně zlevní zboží. Ve vzduchu byl cítit kouř a strach.
V pondělí 13. července Pařížané rabovali sklady z kláštera Saint-Lazare – hledali zbraně a našli jen obilí. Přes veškerý chaos se občané začali organizovat. Zástupci pařížských čtvrtí vytvořili improvizovanou milici o síle snad 48 000 mužů, která měla udržovat pořádek.
Neměla však zbraně. Když se setmělo, radnice vyslala delegaci do Invalidovny – obrovské vojenské zbrojnice – s žádostí o vydání uložených zbraní pro milici. Guvernér Invalidovny je ovšem odmítl vydat.
Kritická chvíle nastala ráno 14. července, kdy dav zaútočil na Invalidovnu s cílem získat zbraně. Mohutná budova se otřásala pod náporem tisíců. Přes 5 000 vojáků zůstalo zaraženě stát opodál a nedostalo rozkaz zasáhnout. Invalidovna byla chráněna kanóny, ale její posádka odmítla vystřelit „do vlastních lidí“, Pařížanů, jako jsou oni sami.
Vojáci nechtěli prolévat krev. Velitel královských sil generál Besenval sice měl po ruce jízdu i dělostřelectvo, ale váhal; nevyužil šanci rozprášit dav, který se během dopoledne shromáždil na pláni u Invalidovny. To byla zásadní strategická chyba – jeho váhání dalo povstalcům čas. Rozvášněný dav mezitím zdolal hradby, vylomil vrata zbrojnice a rychle se ozbrojil. Ukořistili kolem 30 000 až 40 000 mušket a dvacet děl. Zbraní měli najednou dost.
Něco však chybělo: střelný prach. Ten byl uložen v Bastile, staré pevnosti a nenáviděném vězení na opačné straně Seiny. Vidina třinácti a půl tuny prachu v Bastile byla silným lákadlem. Povzbuzeni úspěchem u Invalidovny se ozbrojení Pařížané odpoledne vydali k masivním věžím Bastily.
Nikdo v té chvíli neřešil, že v nenáviděné pevnosti sedí pouhých sedm vězňů – vesměs podvodníci a pomatení ubožáci bez politického významu. Ozývaly se sice výkřiky, že je třeba ty chudáky osvobodit, ale to byl jen vedlejší cíl.
Pařížskému lidu šlo hlavně o zbraně a prach. Bastila, kdysi pevnost proti Angličanům, teď sloužila králi jako arzenál a hrozba vůči vlastním občanům. Byla symbolem útlaku – a lid se rozhodl, že právě tento symbol musí padnout.
Po desáté hodině dopoledne 14. července se před Bastilou shromáždil dav asi tisíce Pařížanů. Muži, ženy i děti zaplnili prostor před pevností a požadovali vydání střelného prachu a munice pro milici. Velitel Bastily, markýz Bernard‑René de Launay, je zpočátku přijímal úředně.
Dorazila oficiální delegace z radnice; přicházela s prosíkem, ne hrozbami. Žádali Launaye, aby stáhl z hradeb všech osmnáct děl, která byla hrozivě namířena na město, a aby vydal střelný prach lidu. Markýz souhlasil pouze s prvním – nechal děla odsunout z cimbuří, aby nemířila na Paříž. Prach a zbraně však kategoricky odmítal vydat. Zdržoval. Vyjednávání se vleklo, delegace se střídaly a z nádvoří odcházely s nepořízenou. Launay otálel v naději, že dorazí královské posily, nebo že dav ztratí trpělivost a rozejde se. Nestalo se.
Krátce před půl jednou odpoledne 14. července 1789 ztratil dav obléhající pařížskou pevnost Bastilu trpělivost. Z vnějšku to mohlo vypadat jako chaos, ale směr byl jediný – dovnitř. Několika odvážlivcům se podařilo dostat na střechu přilehlého krámku, odkud mohli sekerami dosáhnout na řetězy a lana mechanismu prvního, vnějšího padacího mostu a přesekat je. Most s rachotem dopadl dolů a dav se po něm okamžitě přelil na vnější nádvoří.
Velitel pevnosti, markýz de Launay, sledoval, jak se na nádvoří hrne několik stovek rozzuřených lidí. V obavách z frontálního útoku na hlavní bránu zpanikařil a přikázal svým mužům vypálit do útočníků. Zazněla salva z hradeb. Bylo to osudové selhání úsudku – první výstřely prolomily poslední zábrany a proměnily obléhání v nelítostný boj. Lidé na nádvoří se ocitli v pasti: před sebou měli zavřený a zvednutý druhý, vnitřní most, a z hradeb na ně dopadala střelba.
Zpráva o střelbě a pocit zrady vyburcovaly zbytek města. Davy kolem pevnosti rychle narostly a Bastila se ocitla ve skutečném obležení. Na pomoc přišla i část francouzských gardistů, kteří přeběhli na stranu lidu.
Zlom v boji nastal o několik hodin později. Z Invalidovny dorazila skupina rebelů a zběhlých vojáků, kteří s sebou táhli ukořistěná děla. Protože první, vnější most již byl spuštěný a zůstal dole, mohli děla bez problémů dotáhnout až na vnější nádvoří a zahájit palbu na hlavní bránu pevnosti.
Děla namířili úmyslně na mechanismus druhého, vnitřního padacího mostu. Každý výstřel rozechvěl zem. Prudká palba zblízka nakonec zničila kamenné a dřevěné úchyty a roztrhla masivní řetězy držící poslední most. S ohlušujícím kovovým třeskotem dopadla i druhá brána a cesta do srdce Bastily byla volná.
Velitel de Launay tušil neodvratný konec. V zoufalství se pokusil blufovat: poslal obléhatelům vzkaz, že pokud mu nezaručí volný odchod, vyhodí celou pevnost i se zásobami střelného prachu do povětří. Hrozba však nezabrala. Pařížané už byli v takovém rauši, že na vyjednávání neměli ani pomyšlení.
Bastila padla. Vnitřkem se rozlehl vítězný ryk – a jedním dechem začalo běsnění. Lidé se zmocnili zbrojnice, kořisti, všeho co našli. Mnozí se vrhli na drancování pevnosti, jako by chtěli ztrestat kameny a majetek za všechna příkoří. Policejní archiv z Bastily byl vytažen a zničen na nádvoří.
Teprve v opojení vítězstvím si kdosi vzpomněl na vězně v kobkách – paradoxně ti, kvůli nimž se legenda Bastily proslavila, byli v zápalu boje úplně zapomenuti. Dveře kobek nakonec museli Pařížané vylomit násilím. Z podzemí Bastily pak postupně vyvedli ven sedm ohromených mužů.
Boje o Bastilu trvaly jen několik hodin, ale zanechaly krvavou stopu. Na nádvoří a před pevností ležely desítky těl. Podle dobových zpráv nepřežilo první vlnu střelby 83 civilistů – ne hrdinní „mučedníci revoluce“, ale spíš nešťastné oběti davové psychózy při hledání prachu. Na straně obránců padli pouze 3 vojáci. Zbytek královské posádky sice přežil, ale ne všechny čekal milostivý osud.
Guvernér Launay byl ihned po kapitulaci vyveden ven – zajatý, pokořený a vydaný napospas davu. Rozzuření Pařížané ho táhli prašnými ulicemi směrem k radnici. Bylo rozhodnuto, že stane před soudem lidu. Nedošel tam. Cestou ho obklopili ti nejzběsilejší – a popravili ho na místě. Kolovaly různé verze: prý se ještě sám vrhl na jednoho z revolucionářů a vykřikl „Nechte mě zemřít!“, načež ho rozlícení lidé ubodali bajonety a noži.
Ať už to bylo jakkoli, krutý osud ho neminul. Zajatému guvernérovi pevnosti pak uřízli hlavu nožem, nabodli ji na kopí a nesli ulicemi Paříže. Za nesmírného jásotu a pokřiku triumfálně ukazovali krvácející trofej všem, kdo ještě pochybovali o vítězství lidu. Stejný osud potkal i pár dalších důstojníků Bastily – pařížská zloba neznala slitování.
Na samotné radnici dav téhož večera bez soudu zavraždil i městského prévôta (starostu) Jacquese de Flessellese, kterého obvinili, že zradil lid – před budovou ho střelili do hlavy a poté ještě ubodali. Hlavy zabitých byly rovněž naraženy na kopí a vystaveny.
Zatímco ulice byly plné řevu a euforie, vnitřek Bastily zel prázdnotou. Útočníci osvobodili sedm vězňů, ale nad jejich osudem se nikdo příliš nedojímal. Jak se záhy ukázalo, byli to čtyři padělatelé, dva šílenci a jeden šlechtic, kterého tam nechala vsadit rodina kvůli incestu. Ani stopy po nebezpečných revolucionářích či mučednících.
Jeden z bláznů byl Angličan posedlý představou, že je Julius Caesar, druhý nešťastník strávil v samotce třicet let, už ani nevnímal, kde je. Většinu těch „vysvobozených“ záhy převezli do ústavu pro choromyslné, protože pro společnost nebyli bezpeční.
Podle svědectví kronikářů prý pařížští měšťané při pohledu na skolenou Bastilu cítili směs posvátné hrůzy a opojné radosti: najednou uvěřili, že i trůn může padnout. Pád Bastily měl ve skutečnosti spíše symbolický význam – z vojenského hlediska nešlo o nijak strategickou pevnost.
Pro lid však představoval zlom: dokázali si, že králova moc není nedotknutelná. Okovy strachu povolily. Vzpoura prostého lidu dokázala to, co se generace reformátorů marně pokoušely vyjednat. Absolutní moc panovníka se otřásla v základech.
Teprve následujícího rána se zpráva o povstání donesla do královského paláce. Ludvík XVI. strávil 14. červenec poklidně – na lovu. Do svého osobního deníku si k tomuto dni zapsal jediné slovo: „Nic“, protože neulovil žádnou zvěř. Neměl tušení, jak tragikomicky to vyzní.
O útoku na Bastilu se Ludvík dozvěděl až 15. července v osm hodin ráno, kdy ho probudili s naléhavou zprávou. Dle jedněch záznamů mu šlechtic François de La Rochefoucauld-Liancourt mu v komnatě oznámil, co se v Paříži stalo. Šokovaný král prý nechápavě zamumlal: „To je vzpoura?“ Rochefoucauld mu pohledem do očí odpověděl: „Ne, sire. To není vzpoura. To je revoluce.“
Zdroje:
https://cs.alphahistory.com/francouzsk%C3%A1-revoluce/%C3%BAtok-o%C4%8Dit%C3%BDch-sv%C4%9Bdk%C5%AF-na-Bastilu-v-roce-1789/
https://21stoleti.cz/2009/02/19/francouzska-bastila-vubec-nebyla-krutou-veznici/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dobyt%C3%AD_Bastily
https://www.dejepis.com/bastila-dobyta-symbolicky-zacatek-velke-francouzske-revoluce/
https://www.gamepark.cz/blog/24544-rossy1232/347955-utok_na_bastilu_a_jeji_dobyti
https://zoom.iprima.cz/vyroci/pad-bastily
