Článek
Ne domů do postele, jak mu lékaři důtklivě doporučovali, ale tam, kde to miloval. Čekalo na něj jeviště vinohradského divadla a on nehodlal zklamat publikum ani kolegy. Cestou se ještě, jako tolikrát předtím, zastavil v oblíbené hospůdce na Karlově náměstí.
Usadil se k oknu, objednal si malé pivo a na pár minut splynul s hlučným šumem lokálu. Byla to jeho tichá vzpoura – napít se piva mezi lidmi, žít běžný život jako všichni okolo. Za necelou hodinu už stál nalíčený v zákulisí a čekal na svůj výstup. Nikdo z diváků netušil, že elegantní muž s pronikavýma očima, kterému právě tleskali, bojuje o každý další den života.
Vladimír Dlouhý vždycky tvrdil, že herec má mluvit skrze své role. Sám rozhovory téměř nedával a soukromí si pečlivě střežil. Na jevišti a před kamerou ale zářil desítky let s neobyčejnou intenzitou. Poprvé ochutnal hereckou slávu už jako dvanáctiletý chlapec – v roce 1970 si ho asistentka režie vybrala přímo ze školní třídy do hlavní role malého Adama ve filmu Už zase skáču přes kaluže.
Ztvárnil dítě postižené obrnou s takovým citem, že získal své první ocenění a film slavil úspěchy doma i v cizině. Tehdy bral malý Vladimír natáčení spíš jako dobrodružnou hru; daleko víc toužil jít ve stopách svého otce-inženýra a stavět domy.
Dokonce se po základní škole vyučil zedníkem, než ho zkušený režisér Petr Schulhoff přesvědčil, aby dal šanci herectví. Vladimír nakonec absolvoval pražskou konzervatoř a ve dvaceti letech nastoupil do prestižního Divadla Na zábradlí.
Už jako velmi mladý herec se stal nepřehlédnutelným talentem. V televizi ztvárnil jednoho z kouzelných bratří Majerových v rodinném seriálu Arabela a rázem si získal srdce diváků. Měl charismatický pohled a dívky z něj omdlévaly – ačkoli on sám byl prý spíše plachý introvert. Ve filmových pohádkách hrál prince i odvážné mládence (nezapomenutelně třeba Petra Máchala v S čerty nejsou žerty), stejně přesvědčivý ale byl i v dramatických úlohách.
Posted by Miroslava Jeremiášová on Thursday, June 19, 2025
Na divadle exceloval v psychologicky náročných hrách – kolegové o něm říkali, že na jevišti nehraje, ale existuje. Dokázal jediným gestem či pohledem vyjádřit emoci tak pravdivě, až mrazilo. Za čtyřicet let kariéry vystřídal desítky rolí. V 80. letech patřil k nejobsazovanějším mladým hercům, v 90. letech se zapsal výraznými vedlejšími rolemi třeba ve filmech Báječná léta pod psa nebo Knoflíkáři.
Dvakrát získal prestižního Českého lva – poprvé za intrikánského kostelníka ve filmu Hlídač č. 47 (2008) a podruhé posmrtně za roli policejního vyšetřovatele v thrilleru Kajínek (2010).
Jeho hlas se stal kapitolou sám o sobě: Vladimír patřil k špičkovým dabérům. Právě on propůjčil češtině něžný tón Forresta Gumpa i charisma filmového Robina Hooda. „Život je jako bonboniéra…“ pronesl v jeho podání tak procítěně, že tu větu v Česku zná snad každý.
Pod civilním zevnějškem úspěšného herce ale Vladimír Dlouhý sváděl mnoho vnitřních zápasů. Před každým představením míval obrovskou trému. „Mám rád hlučnou samotu, učím se texty v kavárnách a restauracích,“ prozradil v jednom z mála rozhovorů.
Skutečně to tak dělal – se scénářem utíkal do svého „domovského“ vinohradského baru U Mušketýra a tam v ruchu hospody studoval role. Nervozita z něj ovšem často spadla až ve chvíli, kdy na kuráž vypil pár skleniček. V uměleckém prostředí té doby nebyl žádný výstředník, spíš naopak – pití se považovalo takřka za součást bohémského života.
Vladimír Dlouhý rozhodně nebyl první ani poslední umělec, který hledal útěchu na dně sklenky. Zpočátku to dokázal držet pod kontrolou – i když vypil během večera šest piv, na jeho výkonu to prý nebylo znát. V Divadle na Vinohradech se tradovalo, že odehrál celé představení brilantně, přestože během přestávek chodil do divadelního klubu na jedno pivo za druhým.
Horší to bylo po představení: na zájezdech se uměl odvázat natolik, že někdy kolegy urážel nebo dělal scény. Tehdy zasahoval jeho mladší bratr Michal Dlouhý, s nímž měl Vladimír mimořádně silné pouto. Michal ho občas musel krotit a doslova odtáhnout do postele, když starší bratr přebral. „Dřív se staral on o mě, teď jsme si to prohodili,“ poznamenal Michal s hořkostí v jednom rozhovoru.
Vladimírovo pití vedlo mezi bratry i k vážným rozepřím – Michal těžce nesl hlavně to, že Vladimír někdy sedal za volant pod vlivem. Na čas spolu kvůli tomu přestali mluvit.
Michal ale dodnes odmítá přiznat, že by jeho bratr byl klasický alkoholik: „Nebyl závislý, jenom pil. Vědomě a kontrolovaně. Kdyby chtěl, mohl přestat, byl pánem situace,“ hájí Vladimíra. Možná v tom bylo trochu přání otcem myšlenky. Jisté je, že nadměrné pití a také vášnivé kouření se na Vladimírově zdraví ničivě podepsaly.
Kolem roku 2008, těsně po padesátce, začal Vladimír výrazně hubnout a trpět bolestmi břicha. Lékařská diagnóza byla nemilosrdná: rakovina žaludku. Následovala okamžitá operace, při níž mu museli odebrat část žaludku, a pak vyčerpávající chemoterapie. Život bohémského bonvivána se rázem změnil v boj o přežití.
Vladimír Dlouhý ale ani na okamžik nepřipustil, že by se stáhl z práce a odpočíval. Divadlo pro něj bylo drogou i posláním – nehodlal ho opustit. Lékaři mu naordinovali klid a střídmost, jenže on jejich rady ignoroval. Místo toho uzavřel jakousi tichou dohodu s osudem: dokud bude moci, bude hrát. A hrál skutečně až do posledních dnů.
Lékaři ho často pouštěli z nemocnice na pár hodin, aby mohl večer odehrát naplánované představení. Vladimír přijížděl do divadla unavený z léčby, přesto podal vždy profesionální výkon – bolest na sobě nedal znát. Z jeviště mířil zpět do nemocničního pokoje, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Podobně obdivuhodný výkon podal i při natáčení svého posledního filmu Kajínek. Ačkoli v té době už trávil víc času na onkologii než na place, nechtěl z natáčení vycouvat. Poctivě dotočil všechny scény a dokonce zvládl i postsynchrony – režisér Petr Jákl vzpomínal, jak Vladimír ještě tři dny za sebou přijížděl přímo z chemoterapie do studia dodělávat dialogy a vždycky odvedl perfektní práci.
Bylo až k nevíře, kolik síly v sobě dokázal najít. „Ještě pořád žiju,“ odpovídal prý s ironickým úsměvem všem, kdo se o něj strachovali. Dlouho to vypadalo, že svou nemoc vůlí přemůže – že nad smrtí vyhraje alespoň o pár let, jako už tolikrát vyhrál nad svými vnitřními démony.
Jenže rakovina byla silnější. Dne 20. června 2010, pouhých deset dní po svých 52. narozeninách, Vladimír Dlouhý zemřel. Jeho odchod zasáhl celé Česko – publikum ztratilo jednu z nejzářivějších hereckých hvězd porevoluční generace a kolegové oplakávali dobrého přítele. „Byl to fenomenální filmový herec, možná nejlepší ze své generace. A na divadle hrál naprosto geniálně,“ prohlásil tehdy režisér David Ondříček.
Na pohřbu v motolském krematoriu se sešla řada osobností a rodina, ale obřad byl střídmý, přesně takový, jaký by si Vladimír sám nejspíš přál – žádná okázalost, jen tiché rozloučení. Když nesli jeho rakev s věnci, z reproduktorů zazněla píseň What a Wonderful World v podání Louise Armstronga. Mnozí přítomní měli v očích slzy; možná si uvědomili, že navzdory všem bouřím, které Vladimír ve svém soukromí prožil, miloval život vášnivě a do poslední chvíle.
Teprve po jeho smrti vyšly na povrch některé pečlivě ukrývané kapitoly z jeho života. Ukázalo se, že Vladimír Dlouhý byl ve skutečnosti otcem pěti dětí. O třech z nich veřejnost věděla: z prvního manželství s diplomatkou Gabrielou (Svárovskou) Heřmanovou měl dceru Danielu, která se narodila v roce 1997, a s druhou manželkou, herečkou Petrou Jungmannovou, přivedl v roce 2006 na svět dvojčata – syny Jana a Jiřího.
Když v roce 2008 došlo na svatbu s Petrou, malí kluci nesli rodičům na obřad prstýnky; Vladimír zářil štěstím. Největší radost v životě měl prý právě ve chvíli, kdy se dozvěděl, že bude otcem dvojčat. V divadelním klubu tehdy euforicky ukazoval kolegům snímek z ultrazvuku. Netušil, že o pár let později se role v rodině tragicky obrátí a Petra zůstane na dva malé syny sama.
Kromě těchto tří potomků ale Vladimír tajil ještě jednu epizodu: koncem 70. let, jako velmi mladý, zplodil další dvojčátka. Tehdy mu bylo kolem dvaceti a stoupal na vrchol popularity – snad proto se rozhodl vztah i narození dětí před veřejností zatajit.
Slovenská herečka Jana Nagyová, představitelka Arabely, po letech prozradila, že už v roce 1979 se mezi štábem šuškalo o Vladimírových utajených dětech. On sám o svých nejstarších potomcích nikdy nemluvil a jejich identitu úspěšně uchránil před bulvárem až do své smrti.
Rodinné zázemí Vladimíra Dlouhého bylo vůbec plné zajímavých paradoxů. S mladším bratrem Michalem je pojilo nejen povolání (oba byli herci), ale i hluboké sourozenecké přátelství. Michal Dlouhý obdivoval bratra od dětství a v dospělosti se stal jeho oporou – nakonec v jistém smyslu převzal roli toho staršího, když Vladimír onemocněl.
Kromě Michala měl Vladimír ještě nevlastního bratra Olivera, o němž věděl jen málokdo. Oliver Dlouhý se narodil po rozvodu rodičů a vydal se úplně jinou cestou než oba starší sourozenci. Z nenápadného kluka vyrostl mimořádně schopný podnikatel, zakladatel internetového vyhledávače letenek, který se vypracoval v jeden z nejúspěšnějších start-upů na světě.
Z Olivera se stal miliardář, zatímco Vladimír zůstal celý život „jen“ divadelníkem tělem i duší. Přesto i s ním udržoval blízký vztah – bratři Dlouzí vždy drželi spolu a vzájemně se podporovali, třebaže každý vynikal v jiném oboru.
Když se v červnu 2006 Vladimírovi narodili synové, žertoval prý tehdy oslavenec Michal, že od bratra dostal trochu opožděně k narozeninám ten nejkrásnější dárek – dvojčata synovce, narozená shodou okolností přesně v den jeho vlastních narozenin. O čtyři roky později chtěl Michal oplatit bratrovi radost stejnou mincí: jeho dcera Karolínka se měla narodit kolem 10. června. O pár minut to však „nevyšlo“.
Karolína totiž přišla na svět čtvrt hodiny po půlnoci, už jedenáctého června – tedy těsně po Vladimírových narozeninách. Deset dní poté herec zemřel.
Poslední rozloučení s Vladimírem Dlouhým proběhlo bez velkých okázalostí. Jen rodina a nejbližší přátelé stanuli u jednoduchého hrobu na Olšanských hřbitovech, kam byl uložen. Vítr tiše ševelil v korunách stromů a v dálce bylo slyšet ruch města – snad ozvěna té „hlučné samoty“, kterou měl Vladimír tak rád.
Zdroje:
https://www.krajskelisty.cz/praha/16268-byl-kousavy-a-leckdo-se-ho-bal-z-nemocnice-utikal-do-hospody-a-dve-ze-svych-deti-uspesne-utajil-az-do-smrti-tajnosti-slavnych.htm
https://www.lidovky.cz/kultura/plachy-introvert-vladimir-dlouhy-byl-mimoradny-talent.A100622_114113_ln_kultura_glu
https://www.krajskelisty.cz/praha/22152-alkoholik-nebyl-jenom-rad-pil-bohemskych-manyru-se-nevzdal-ani-kvuli-detem-tajnosti-slavnych.htm
https://www.i60.cz/clanek/detail/4666/mam-rad-hlucnou-samotu-rikaval-nezapomenutelny-vladimir-dlouhy?lang=c
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Dlouh%C3%BD_(herec)
