Nastassja Kinski: Lolita, která musela dospět příliš brzy. Na vrcholu slávy se rozhodla zmizet

Nastassja Aglaia Kinski, narozená roku 1961 v Západním Berlíně, trávila rané dětství obklopená extrémy. Otec Klaus Kinski, proslulý filmový herec s démonickým charisma, svou rodinu nejprve hýčkal – jen aby ji vzápětí rozbil na kusy.

Matku Ruth, mladou křehkou krásku zahrnoval dárky ze zlata a zakazoval jí byť jen vyjít ven. „Byla jeho princezna v pozlacené kleci,“ vzpomínala později Nastassja. Sám Klaus doma ukazoval svoji komplikovanou duši: výbuchy hněvu i záchvaty šílené žárlivosti.

Malá Nastassja se bála. Nevěděla, kdy zas tatínka popadne amok a začne řvát tak, že se otřásají zdi. Nevěděla, co po ní či mámě hodí příště. V takovém dusnu se štěstí zažívá těžko. Když Klaus v roce 1968 rodinu náhle opustil kvůli jiné ženě, přišel vlastně pocit úlevy – ale také pád do prázdna.

Matka zůstala sama, zdrcená a bez prostředků. Z někdejších „zlatých časů“ nebylo nic; Klaus Kinski neřešil ani finance, ani rozloučení. Ruth a osmiletá Nastassja se odstěhovaly do Mnichova a bojovaly o přežití. Citlivá, plachá holčička musela nečekaně dospět.

Viděla matčiny slzy a tak musela i ona vzít situaci do dětských rukou. Ještě neměla deset let a už nosila domů peníze, jakkoli se dalo – myla nádobí v hospodách, uklízela cirkusové stáje, dokonce kradla jídlo v obchodě, když už nebylo za co nakoupit.

V tak mladém věku živila matku, místo aby si hrála. Občas přespávaly, kde se dalo; nějakou dobu našly útočiště ve staré maringotce matčina přítele. Nastassja si z té doby uchovala jediný cíl: postarat se, aby její maminka byla v bezpečí. Dětství se jí mezitím tiše rozplývalo před očima.

Ve vzduchu však stále visel stín nepředvídatelného otce. Když bylo Nastassje deset, rozhodl se Klaus Kinski ozvat – a dceru si na čas vzít k sobě. Odjel tehdy natáčet až do exotické Venezuely a malá Nastassja tam s ním měla strávit rok. Snad v ní tenkrát doutnala naděje, že ztracený tatínek zase projeví svou lásku.

Že ji nečekaně ochrání a zaopatří, jak to otcové dělají. Místo toho ji v cizí zemi čekalo další zklamání. Tyran zůstane tyranem, i kdyby utekl na kraj světa. Jednoho dne posbírala odvahu i pár svých věcí a s roztřeseným hlasem zatelefonovala matce do Mnichova. Vrátila se domů dřív, než stihlo dojít k nejhoršímu.

Až o mnoho let později našla sílu vyslovit naplno, co se v tomto temném roce odehrálo: její otec se pokusil zneužít i ji. Neuspěl – ale děs z něj v ní zůstal navždy. „Devadesát devět procent času jsem se ho jen bála,“ pronesla po letech hořce. „Nebyl to otec, ale zrůda, která patřila za mříže.“

Od oné chvíle ve Venezuele už Klause vídala jen zřídka a nikdy o samotě. Vztah mezi nimi naprosto ochladl. Nastassja se raději upnula k životu v přítomnosti: k matce, k prostým denním starostem, ke škole. Přestože skoro nechodila domů a žila spíš pouličním životem, nějakým zázrakem se jí podařilo dokončit základní vzdělání.

Uvnitř ní se však prala zranitelnost s houževnatostí. Toužila být zase malou, chráněnou holčičkou – a zároveň už věděla, že svou jedinou skutečnou ochránkyní si může být jen ona sama.

Jednoho večera roku 1974 stanula třináctiletá Nastassja na mnichovské diskotéce. Neměla skoro žádné peníze, ale rozkvétající krásu, která přitahovala pohledy dospělých. Právě tam si drobné tmavovlásky povšimla herečka Lisa Kreuzerová, manželka režiséra Wima Wenderse.

Možná Kreuzerovou zaujaly dívčiny oči – hluboké a zároveň plaché, jako by skrývaly nepopsaný příběh. Osud dostal spád. Kreuzerová nabídla Nastassje filmovou roli, a ta souhlasila. Co jiného taky mohla? Ve čtrnácti letech se tak poprvé objevila na plátně: zahrála němou dívku Mignon v road movie Chybný pohyb.

Netrvalo dlouho a filmoví režiséři objevili v Nastassje i jiný potenciál. Byla půvabná tak, až je to svádělo svlékat ji před kamerou, znovu a znovu. Ještě nebyla plnoletá, když v britském hororu Ďáblova dcera stála před objektivem nahá. A nebylo to naposledy – v jedné epizodě německého krimiseriálu si zahrála školačku svedenou učitelem a svlékla se před celým národem.

Dospělí tvůrci viděli Lolitu, erotický symbol v nevinném dětském těle. Ona uvnitř cítila stud a zmatení. Vždyť sotva dospívala a už plnila fantazie cizích mužů. Ale ve skutečnosti byla jen nejistá holka, která neznala hranice a neměla nikoho, kdo by ji bránil. „Dodnes toho lituji,“ řekla po letech o svých odhalených scénách. „Přála bych si, aby tenkrát někdo řekl: ,Tohle dělat nebude. Nedává to smysl.‘ Nikdo se mě nezastal. Byla jsem jen mladičká dívka v cizí zemi.“

Západní publikum tehdy raději předstíralo, že je starší, než ve skutečnosti byla – americký distributor dokonce změnil její datum narození o dva roky dříve, aby nevznikl skandál. Každá taková scéna byla drobným traumatem, s nímž se musela smířit sama se sebou. Nikomu si nestěžovala. Naučila se jen zatnout zuby a hrát dál.

A právě v té době, kdy se z ní filmový průmysl snažil udělat nevinnou svůdnici, do jejího života vstoupil muž, který vše změnil. Psal se rok 1976, Nastassje bylo patnáct a na jedné party v Německu potkala světoznámého režiséra Romana Polanského.

Bylo mu přes čtyřicet – a všiml si té křehké, krásné slečny s podmanivým pohledem. Zatímco bulvár ještě nic netušil, začal se mezi nimi odvíjet zvláštní vztah. Polanski byl okouzlen. Ona v něm možná zpočátku spatřovala moudrého patrona, jakéhosi náhradního otce ze světa umění. Jenže Roman Polanski nebyl žádný nevinný zachránce.

Už tehdy ho přitahovaly mladičké dívky – což se brzy mělo tragicky provalit. Onen flirt s nezletilou Nastassjou však zůstal veřejnosti skryt. Polanski ji daroval obrovskou příležitost. Poslal ji studovat herectví do New Yorku k vyhlášenému učiteli Lee Strasbergovi, aby zlepšila angličtinu a osvojila si náročnou hereckou průpravu. Po dva roky ji připravoval na roli, již považoval za osudovou. Tou rolí byla Tess d’Urberville.

Tess (takový je i název filmu z roku 1979), mladá venkovská dívka s nešťastným osudem, se stala životní postavou Nastassji Kinski. Když Polanski v roce 1979 uvedl do kin adaptaci slavného Hardyho románu, svět filmu byl překvapen. Nastassja na plátně ztělesnila Tessinu tragédii s úchvatnou pravdivostí.

Byla přesvědčivá jako prosté děvče s něhou v srdci, kterému bohatý svůdce ukradne čest a zničí život. Snad do té role vložila vlastní prožitky – zklamání, křehkost i vzdor, které sama poznala. Film Tess slavil obrovský úspěch. Získal šest nominací na Oscara, tři sošky proměnil, a z tehdy osmnáctileté Nastassji udělal hvězdu první velikosti. Za svůj výkon obdržela Zlatý glóbus pro vycházející hvězdu roku a rázem se ocitla na vrcholu.

Krátce nato se probojovala na přední stránky časopisů i jinak než filmem. 14. června 1981 ležela Nastassja v Los Angeles nahá na studené betonové podlaze ateliéru a kolem nohou se jí plazil obrovský had. Legendární fotograf Richard Avedon se ji chystal zvěčnit pro Vogue a ptal se, co má ráda.

„Hady,“ odpověděla Nastassja s mírným úsměvem. A tak obstarali krajtu, vypnuli topení a začali. Dlouhé dvě hodiny se nic nedařilo. Chladnokrevný plaz se lenivě kroutil okolo dívčiných kotníků a odmítal pokračovat výš, fotograf postával v napětí.

Nastassja čekala trpělivě, nehnutě, s klidem sfingy. A pak se to stalo: had se znenadání začal plazit po jejím těle výš, přes boky k odhalenému hrudníku, až k šíji. Avedon zašeptal: „Teď!“ Spoušť cvakla v ten samý moment, kdy krajta vycenila zuby a blýskla rozdvojeným jazykem těsně vedle hereččina ucha – jako by ji chtěla políbit.

Nastassjin výraz zůstal klidný, smířený. Výsledná fotografie s názvem Nastassja Kinski a had se stala ikonou. Mladá žena na ní hledí přímo do objektivu, omotána svůdným plazem, působí však téměř krotce a důvěrně.

Obraz Evy a hada v novém světle, kde žena kupodivu drží situaci pevně v rukou. Plakát s touto fotografií se v 80. letech objevil snad v každém studentském pokoji a z Nastassji udělal mezinárodní sex-symbol.

Její tvář zdobila titulní strany prestižních magazínů – a filmoví tvůrci ji začali obsazovat do rolí osudových žen, v nichž se mísila dívčí nevinnost s erotickou přitažlivostí.

Po úspěchu Tess se rozhodla zkusit štěstí i v Americe. Jejím prvním tamním filmem byl stylizovaný muzikál One from the Heart (1981) režiséra Francise Forda Coppoly. Vizuálně odvážný snímek však u diváků propadl a Nastassja brzy pochopila, že sláva je vrtkavá.

Následoval temný horor Kočičí lidé, kde ztvárnila ženu proměňující se vlivem vášně v pantera uvězněného v kleci. Vrátila se také ke spolupráci s Wimem Wendersem, a to ve slavném melancholickém dramatu Paříž, Texas (1984). V něm hraje mladou matku, která se z existenčních důvodů živí jako společnice v peep-show a po letech se setká tváří v tvář se svým opuštěným manželem.

Nastassja v té scéně rozehrála výkon plný bolesti a něhy – a mnozí věří, že právě zde předvedla kus svého vlastního života. Paříž, Texas získal Zlatou palmu v Cannes a dodnes je považován za mistrovské dílo. Zdálo by se, že skvěle nastartovaná kariéra už nemůže ztroskotat. Nastassja Kinski se stala jedním ze symbolů 80. let – její jméno zářilo všude.

Pak ale, docela nenápadně, přišel obrat. Ve chvíli nejvyšší slávy se Nastassja rozhodla od všeho na čas odejít. Uvědomila si, že celý život prahla po něčem jiném než po reflektorech: po obyčejném bezpečí domova, po lásce, kterou by nemusela vykupovat utrpením. „Vždycky jsem chtěla být hlavně dobrou mámou,“ řekla upřímně v rozhovoru.

„Mé děti jsou pro mě vším, lásky mého života.“ A tak v roce 1984, kdy jí bylo pouhých třiadvacet, porodila svého prvního syna Aljoshu. Otěhotněla s americkým hercem Vincentem Spanem, se kterým tehdy randila při natáčení, a i když jejich vztah neměl dlouhého trvání, syna chtěla.

Krátce po jeho narození se provdala za o patnáct let staršího egyptského producenta Ibrahima Moussu. Moussa jí poskytl potřebné zázemí; Nastassja poprvé zakusila relativně normální rodinný život. Usadili se ve Švýcarsku a roku 1986 se jim narodila dcera Sonja. Na pár let se stáhla z filmového světa do ústraní mateřství. Uklidila všechny herecké ambice do kouta. Její jedinou prioritou bylo, aby děti vyrůstaly šťastné, bez křiku a chaosu, jaký zažila ona sama.

Manželství s Moussou ovšem nevydrželo. Po šesti letech se rozpadlo – možná i kvůli tomu, že Nastassja našla novou spřízněnou duši. Tou se stal legendární americký hudebník Quincy Jones, o osmadvacet let starší muž s laskavým úsměvem a mezinárodní renomé. Nastassja se do něj zamilovala a v roce 1992 kvůli němu od rodiny odešla.

Historie se tak svým způsobem zopakovala: stejně jako kdysi Klaus opustil její matku kvůli jiné ženě, nyní Nastassja opustila Moussu kvůli jinému muži. S Quincym strávila několik let v Kalifornii a porodila mu dceru jménem Kenya (1993). Žili vedle sebe spíš jako dobří přátelé – v sousedních domech, s dětmi běhajícími volně po zahradě. Quincy pro ni znamenal jistotu a klid, jaký v mládí nepoznala.

Zdálo se, že konečně našla otcovskou postavu, která neubližuje, ale pomáhá. Vztah však vydržel jen do roku 1997; poté se v dobrém rozešli. Nastassja zůstala s dětmi sama. Další lásky sice přišly – tu krátký románek s hercem Gérardem Depardieuem, poté s Jonem Voightem či jiným kolegou – ale tyto epizody už si pečlivě střežila jako své soukromé tajemství. Po čtyřicítce se stáhla z dohledu bulváru téměř úplně. Naučila se konečně chránit sama sebe.

Její filmová sláva pomalu vyprchala. V devadesátých letech sice dál hrála, ale role byly čím dál nevýraznější. Možná to bylo i tím, že vědomě upřednostnila rodinu před kariérou – neměla už zapotřebí nic si dokazovat. Ztělesnila pár zajímavých postav (objevila se třeba v Lynchově Inland Empire či evropských dramatech), ale davy ani kritiky už neoslnila jako dřív. Zato na červeném koberci se objevovala pořád: okouzlující a klidná, s dospívajícími dětmi po boku, které ji zbožňovaly. Vyzařoval z ní mír, jaký kdysi marně hledala.

Když v listopadu 1991 zastihla Nastassju zpráva, že její otec Klaus Kinski zemřel na infarkt, dlouho mlčela. Nejspíš necítila smutek, spíš tiché zadostiučinění. Na pohřeb nešla. Nebylo co oplakávat; Klaus pro ni otcem dávno nebyl.

Jeho vnučky nikdy neviděl, nikdy o ně ani neprojevil zájem. Přesto stín, který uvrhl na její rodinu, nemizel. Po jeho smrti se veřejnost dál klaněla jeho hereckému géniu – a nikdo netušil, jaké peklo zanechal v srdcích svých dětí. Trvalo více než dvacet let, než se tato temnota dostala na světlo. V roce 2013, když Nastassjina nevlastní sestra Pola zveřejnila knižní zpověď o tom, jak ji jejich otec celých čtrnáct let znásilňoval a týral.

Dnes žije Nastassja střídavě v Evropě a Americe, trochu stranou zájmu. Občas přijme menší filmovou roli, sem tam projde po festivalovém koberci – pořád krásná a éterická, i s vějířky vrásek okolo očí.

Je v ní cosi nezlomného. Léta bolestí ji nezdolala; spíš vybrousila její osobnost do tiché elegance. Už dávno není onou nevinnou Lolitu splácanou podle představ mužů.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Nastassja_Kinski

https://www.kinobox.cz/osobnosti/19862-nastassja-kinski

https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/nastassja-kinski-59/

https://www.csfd.cz/tvurce/557-nastassja-kinski/prehled/

https://www.dotyk.cz/magazin/nastassja-kinski-herecka-dnes/

https://www.theguardian.com/film/1999/jul/03/suziemackenzie

https://www.telegraph.co.uk/culture/film/11394696/Nastassja-Kinski-interview-Ive-had-such-low-self-esteem.html

http://www.rafsy.com/actors-models-directors/nastassja-kinski-the-eternal-tess/

http://nostalgiakinky.blogspot.com