Jiří Macháček: Právník s duší rockera a bouřlivý král večírků, který se okolo šedesátky zklidnil

Vedle něj byly dvě stejně promočené herečky – Aňa Geislerová a Tatiana Vilhelmová. Trojice se chvějivě pochechtávala a z plných plic řvala do ranního ticha refrén staré písně: „Svět je krásný!“ Jejich hlas se odrážel od opuštěných honosných fasád. Bylo sedm hodin ráno roku 2010 a jeden z nejoblíbenějších českých herců a zpěváků právě završil oslavu svých narozenin způsobem, na který lázeňské město dlouho nezapomene.

Tehdy mu bylo čtyřiačtyřicet. Měl za sebou záviděníhodnou kariéru – filmové ceny, vyprodané koncerty, zástupy fanoušků. A přesto teď stál bosý v řece jako rozpustilý kluk, který utekl rodičům.

Macháček se stal hlavním aktérem jednoho z nejdivočejších skandálů filmového festivalu. Když kolemjdoucí konečně vytáhli fotoaparáty a zvědavě se zastavovali, vystoupal z vody na břeh. Z nohavic mu crčely pramínky. Usmíval se – možná provinile, možná pyšně. V tu chvíli působil jako ztělesnění bohémské svobody, kterou celý život tak zarputile vyhledával.

O pár desítek let dříve by nikdo nečekal, že skončí zrovna takhle. Jiří Macháček se narodil roku 1966 v poklidných Litoměřicích do rodiny, která v něm rozhodně nevychovávala rebela. V mládí patřil mezi premianty. V Praze vystudoval nejprve gymnázium a dokonce i práva na Karlově univerzitě – ano, ten věčný provokatér je vystudovaný právník s titulem JUDr.

Zároveň ale jeho srdce táhla umělecká dráha: souběžně navštěvoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, zkusil se čtyřikrát hlásit na DAMU a nakonec krátce studoval herectví na filmové škole v Dánsku. Co ho nutilo upřednostnit nejistotu hereckého života před kariérou advokáta? Možná právě vrozený smysl pro absurditu a svobodu, který se v něm naplno probudil po sametové revoluci.

Byly to divoké devadesátky. Čerstvě padl komunismus a celá země se nadechovala volnosti. „Devadesátá léta byla vyloženě cochcárna,“ vzpomínal Macháček po letech – každý si dělal, co chtěl, a hranice možného se posouvaly každým dnem. Mladý právník Macháček tuhle energii nasál a vrhl se rovnýma nohama do uměleckého světa.

Začínal v pražském Divadle Sklep, proslulém svobodným duchem a recesí. A brzy dobyl i éter: stal se jedním ze zakladatelů kultovního Rádia Mama, kde jako moderátor Doktor Vinetú tropil bláznivé kousky. Jeho pořad Přepadení byl založený na improvizovaných mystifikacích přes telefon – volal nic netušícím lidem a objednával absurdní služby, zkoušeje, kam až může zajít.

Neexistovalo tabu. Společnost se teprve učila demokracii a Macháček a spol. jí nastavovali satirické zrcadlo. Byla to škola humoru bez zábran, která mladého bohéma definitivně utvrdila v tom, že kreativita musí být nezávislá.

K filmu se dostal nenápadně. Hrál menší role, mihnul se v pár snímcích. První výraznější úspěch přišel s poetickým filmem Návrat idiota (1999). Jenže skutečný průlom obstarala až postava Jakuba v generační tragikomedii Samotáři. Psal se rok 2000 a Macháček tehdy vytvořil nezapomenutelnou figuru věčně zhuleného filosofa s naivním úsměvem.

Ironií osudu sám do té doby marihuanu vůbec nekouřil – ale pro roli byl ochoten to zkusit. Na natáčení skutečně kouřil pravou trávu, aby jeho projev byl autentický. Celý štáb hleděl, jak si balí jointa a potahuje, až se kolem kamery vznášel sladký dým.

Chtěl prý, aby ta postava byla opravdová. Režisér David Ondříček mu to kupodivu dovolil, jen zbytek štábu se měl držet stranou. To se však porušilo hned první den – Macháček později s úsměvem práskl, že tehdy kouřil nejen on, ale i sám režisér. Výsledek ovšem stál za to. Jakub ze Samotářů se stal kultovní ikonou a Macháček za něj dostal svého prvního Českého lva.

Najednou o něm věděl každý. Z extroverta a krále večírků se stala hvězda nové generace filmu. Macháček začal dostávat jednu nabídku za druhou. Jen o pár let později zazářil v hlavní roli Hřebejkova filmu Horem Pádem (2004) – proměnil se tam v prostomyslného fotbalového fanatika Františka, který s manželkou vychovává romské dítě.

Za tuto vážnější hereckou polohu si vysloužil další nominaci na Lva. Přesto publikum milovalo hlavně jeho komediální tvář. Macháček měl dar zahrát šarmantního smolaře i roztomilého sukničkáře způsobem, který byl vtipný a dojemný zároveň. Ve filmech Jedna ruka netleská, Medvídek, Ženy v pokušení či Muži v naději ztvárnil muže plné chyb, ale tak lidské a uvěřitelné, že jim divák vše odpustil. Jako by do těch rolí vkládal kousek sebe: rebela se srdcem na dlani.

Zatímco na plátně bavil milióny, v krvi mu pořád kolovala rocková nespoutanost. Tu naplno ventiloval skrze hudbu. Už od roku 1998 totiž vedl vlastní kapelu MIG 21. Původně šlo o recesistický projekt několika kamarádů, ale Macháček mu svým charismatem a poetickými texty brzy vydobyl pevné místo na české scéně.

Jejich písně jako „Snadné je žít“, „Malotraktorem“ nebo provokativní „Kalhotky si sundej“ se staly hity. Koncerty MIG 21 byly pověstné divokou atmosférou – Macháček na pódiu křepčil v oblecích s rozhalenou košilí, metal vtípky i žhavé taneční kreace. Energie měl na rozdávání a publikum mu leželo u nohou. Fanynky po něm šílely svým způsobem: házením spodního prádla.

Není výjimkou, že během vystoupení přistane u Macháčkových bot pár krajkových kalhotek. „Jsem vděčný, když kalhotky přilítnou,“ smál se, „ale nevyžaduju to.“ Dokonce přiznal, že všechny tyto suvenýry schraňuje na hromadě ve zkušebně– prý se už nevejdou do krabic. Rockový recesista zkrátka každé gesto adorace promění v příležitost k humoru.

Na jevišti i mimo něj si Macháček budoval pověst krále večírků. V bohémských kruzích platil za baviče – kam přišel, tam byla zábava. Uměl rozproudit mejdan, vyprávět nejbláznivější historky i propařit noc do svítání. A přesto v něm bylo cosi plachého, co se čas od času dralo na povrch.

Někdy měl v očích vzdálený zadumaný výraz, jako by pozoroval ten cirkus slávy z povzdálí. Možná to bylo tím, že měl i vážnější intelektuální tvář – psal písňové texty plné zvláštních metafor a básnických hříček, četl filozofické knihy, miloval černý humor, který balancuje na hraně smíchu a smutku. Byl to člověk dvou pólů: smíšek a melancholik v jednom těle.

Když tedy onoho rána vystřízlivěl z euforie a vystoupil z karlovarské říčky, kdoví, co cítil. Co se Jiřímu Macháčkovi honilo hlavou, když s promočenými botami kráčel zpět po prázdné kolonádě? Studený vzduch mu možná rozehnal opojení a zůstal jen tlukot srdce v uších. V těch chvílích se hranice mezi výstřední oslavou života a propastí pošetilosti stírá.

Ona skandální noční (či spíše už ranní) koupel pobavila národ a stala se nesmrtelnou. Macháček sám se stal symbolem bohémské nevázanosti. Jen on sám ale ví, jestli tehdy v říčním proudu křičel „svět je krásný“ z čisté radosti, nebo i z jakési zoufalé potřeby ujistit sám sebe, že ta nekonečná jízda má smysl.

Ať tak či onak, Macháčkova sláva pokračovala. Uteklo pár let a osud mu přichystal další zkoušku – tentokrát však mnohem drsnější. Duben 2016, industriální Havířov, těsně po půlnoci. Kapela MIG 21 dohrála energický koncert v místním klubu Stolárna a přesunula se do přilehlého penzionu. Byli plní euforie a alkoholu. Jeden z členů slavil narozeniny, noc byla ještě mladá – proč končit?

Jenže hotelová restaurace už dávno zavřela a personál zmizel. Pro šestici rozjařených muzikantů to nebyla překážka. Rozhodli se otevřít si sami. Opilá parta s Macháčkem v čele skutečně vylomila zamčené dveře a pronikla do potemnělého lokálu. Vytáhli lahve, čepovali pivo, kořalku – cokoliv, co teklo. Hlasitě se povzbuzovali a pokračovali v oslavě, jako by se svět točil jen kolem nich.

Rozespalé ticho narušil až pronikavý zvuk zabezpečovacího alarmu. O několik minut později se na parkovišti mihla modrá světla majáků. Policie! Do restaurace vběhli strážci zákona a skupinka mužů rázem procitla ze svého opojení.

Všechny přítomné policisté na místě zadrželi a spoutali. Následovala noc na záchytce v nedaleké Karviné. Pět členů kapely skončilo zamčených v cele, jen jednomu se vyhnula – možná byl střízlivější, možná prostě nebylo místo.

Následoval výslech na policii a stručné obvinění: krádež a poškození cizí věci. Za takový čin hrozí až dva roky vězení. Bylo tohle dno? Média se kauzy okamžitě chytila a celý den plnila titulky posměchem i kritikou: „Herec Macháček vyloupil hospodu“, „Rock’n’roll přetekl do průšvihu“.

Fanoušci MIG 21 se snažili vtipkovat – slibovali, že pokud jejich oblíbenci skončí „v lochu“, budou jim do cely posílat erotické časopisy a marihuanu zapečenou v housce. Veřejnost se bavila, ale Macháčkovi do smíchu nebylo. On a jeho spoluhráči na radu právníků zarputile mlčeli.

Nakonec nad nimi stálo štěstí. Škodu v restauraci okamžitě uhradili – rozbité dveře, vypitá zásoba alkoholu, vše zaplatili do poslední koruny. Majitel podniku byl rozumný: viděl, že hvězdní výtržníci svého činu litují .

Případ se dostal ke státní zástupkyni a ta rozhodla trestní stíhání podmínečně zastavit. Jinými slovy – Macháček a jeho přátelé vyvázli bez soudu a trestu, pokud už se nikdy nic podobného nebude opakovat. Obrovská úleva. A také tiché poučení.

V očích mnohých fanoušků sice Macháček tímto incidentem ještě více potvrdil status rockového rebela, který dotáhl mejdan do extrému, on sám se však stáhl do ústraní. Neomlouval se, nemoralizoval. Jen pokračoval dál ve své práci i životě.

Přitom jeho skutečné zázemí bylo už dávno jinde – doma, v náručí rodiny. Zatímco bulvár řešil jeho opilecké eskapády, Macháček žil přes dvacet let spořádaně po boku jediné ženy, kterou miluje. Kristina Dufková, půvabná režisérka animovaných filmů, se s ním seznámila roku 2000 v jednom malém baru v Písku. Bylo jí pouhých dvaadvacet a studovala tam animaci; on tam zrovna hostoval s divadelním představením.

Okouzlil ji pohotovým humorem a spontánností, ona jeho klidem a kreativitou. Už se od sebe neodloučili. V Praze spolu založili domov a časem přivedli na svět dvě děti – dceru Bertu a syna Antonína. Macháček s láskou sledoval, jak Berta zdědila umělecké geny: už jako malá si s tatínkem zahrála ve filmu Medvídek a dnes, ve svých dvaceti, studuje scenáristiku na FAMU. Syn Antonín je o něco mladší.

Jiří Macháček byl kdysi krátce ženatý (jeho první manželství z mládí však nedopadlo). Možná i proto už do svatebního chomoutu podruhé nespěchá. „Instituci manželství nevěřím,“ přiznává upřímně. S Kristinou zůstali nesezdaní a nic to nemění na síle jejich svazku.

„Jirka je rozvedený, po jedné zkušenosti už se nechce ženit,“ potvrdila i Kristina s tím, že ho do chomoutu rozhodně nenutí. Žijí tak trochu „na hromádce“, ale spokojeně. Jejich přátelé je považují za sehraný pár – a Macháček vedle ní působí klidnější, vyrovnaný. Když o Kristině mluví, v hlase mu zní něha a respekt. Ona o něm zase říká, že má ráda jeho vtipy i to, jak jí umí být oporou, když je třeba.

Sami otevřeně přiznávají, že život dvou vytížených umělců s dětmi je někdy logisticky náročný. Macháček to glosuje svým typickým příměrem: „Doma je to jako na hokeji“. Střídají se prý jako hráči – kdo je blíž „brance“ (rozuměj rodině), ten brání, tedy stará se, zatímco druhý útočí ve světě práce, a pak se vymění.

Z jejich vyprávění sálá pohoda. Neřeší prkotiny. „Našim dětem zakazujeme strašně málo věcí, protože je to zbytečné – stejně by nás neposlechly,“ směje se Macháček. Rodinný život bere s humorem, ale je jasné, že právě zde čerpá sílu.

Snad nejvíc to bylo vidět toho večera, kdy Kristina Dufková získala Českého lva. V březnu 2025 na pódiu přebírala cenu za nejlepší animovaný film roku, na kterém dřela neuvěřitelných 14 let. V hledišti stál po jejím boku Macháček, tentokrát ne jako slavný herec, ale jako hrdý partner.

Ve tváři měl dojetí. „Ale prožíváme to! Já to možná prožívám víc než slečna nominovaná,“ žertoval do kamery před ceremoniálem, ale v očích se mu leskla skutečná pýcha. Když Kristina držela křišťálovou sošku, Jiří na ni z publika mrkl a usmál se tím svým rošťáckým, a přitom dojatým úsměvem.

Za ty roky se Macháček přeci jen proměnil. Bouřlivák, který uměl potrápit sám sebe i všechny okolo, se zklidnil do polohy muže, jenž nachází radost v prostých věcech. Stále koncertuje, hraje ve filmech a občas svými kousky připomene, že v něm plápolá odhodlaný bohém. Během karlovarského festivalu je dodnes tradičním hostem – a dodnes tam slaví narozeniny, byť už ne nahý v řece, ale na uzavřených večírcích v oblíbeném baru.

Vtipkuje se, že festival bez Macháčkovy bujaré oslavy by snad ani nebyl úplný. Letos, když slavil devětapadesátiny, zorganizoval party dokonce dvakrát za sebou – a nejen filmoví přátelé mu nadšeně přišli popřát. Pařmen v něm zůstává, jen je možná moudřejší o poznání, kam až při oslavě zajít.

Hledá však i úniky mimo světla ramp. Když potřebuje vypnout, odjíždí k vodě, daleko od lidí. V době pandemie trávil spoustu času na svém hausbótu zakotveném na Vltavě. Tam, s pohupující se hladinou za oknem, psal nové písně a přemýšlel o životě.

Ještě dál pak leží jeho exotický ráj: thajský ostrov Ko Lanta, kde si před pár lety pořídil rozpadající se domek. Každý rok tam s rodinou na pár týdnů zmizí. Místo plážového lehátka ovšem Macháček bere do ruky nářadí. „Lidi jezdí do Thajska za sluníčkem a mořem, já tam jezdím opravovat barák, který se rozpadá,“ směje se.

Popisuje pak téměř idylické scény: jak naskočí na motorku, zajede koupit pytel cementu, míchá beton a spravuje střechu, aby do domu neteklo. Kameny, které kolem základu rovná, si pro vlastní pobavení pojmenoval – jednomu říká Polštář, jiný je Hlava jednookého muže. „Možná si řeknete, že jsem trochu blázen, a možná nebudete daleko od pravdy,“ dodává s typickým šklebem.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Mach%C3%A1%C4%8Dek

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/devadesata-leta-byla-cochcarna-a-my-jsme-diky-tomu-objevovali-co-je-svoboda-rika_2508022029_jkd

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/mam-rada-jeho-pohotovost-rika-pritelkyne-jiriho-machacka.A110325_093847_spolecnost_job

https://www.lifee.cz/jiri-machacek-zaril-na-lvech-po-boku-partnerky-kristina-je-krasna-uspesna-a-dcera-berta-jde-v-jejich-slepejich-c733d

https://cnn.iprima.cz/show-time/jiri-machacek-si-v-thajsku-poridil-rozpadly-dum-s-rodinou-tam-travi-dva-mesice-v-roce-479308