Její život byl jako ten nejšílenější film o lásce. Marisa Mell by dnes byla hvězdou sociálních sítí

Její dokonale nádherná tvář byla pryč. Pravé oko téměř ztratila. Ret měla roztržený a zdeformovaný. V tu chvíli si myslela, že ta brutální havárie ve Francii, ukončila její hereckou kariéru jednou pro vždy. Jenže ono to bylo přesně naopak

Než se stala Marisou, byla Marlies. Marlies Theres Moitzi, narozená 24. února 1939 v rakouském Štýrském Hradci. Žila se svojí matkou Wilmou, která pracovala jako školnice a bydlela s dcerou v areálu školy. Otec rodinu opustil brzy. Už od dětství milovala filmy a hlavně herečky v nich. Chtěla být jako ony. Krásná, slavná a bohatá. V kině, v přítmí sálu, tak objevila Marlies svět, který jí sliboval únik z její všední reality. Z plátna na ni hleděla Greta Garbo a v mladé dívce zažehla touhu, která ji už nikdy neopustila: stát se herečkou.

V osmnácti odešla do Vídně na prestižní hereckou školu Maxe Reinhardta. Okouzlila tam i zkušené pedagogy – „Nikdy jsem neviděla tak krásnou dívku,“ vzpomínala spolužačka Erika Pluhar.

Marlies přijala umělecké jméno Marisa Mell, aby světu znělo exotičtěji. A svět si ji záhy všiml. Už ve dvaceti letech se provdala za o několik let staršího Švýcara Henriho Tucciho, snad z touhy po oporě v cizím prostředí. Manželství ale trvalo sotva čtyři roky a mnoho stop v jejím životě nezanechalo. Marisa měla romantickou, ale neklidnou duši. Samota ji děsila, a tak po rozpadu vztahu střídala náruče milenců, jen aby nebyla sama.

Koncem padesátých let se objevovala v méně známých německých filmech. Pak přišel rok 1963 – a s ním ona katastrofa, která mohla všechno ukončit dřív, než to pořádně začalo. Na francouzské dálnici zůstalo po nárazu zkroucené trosky auta a vedle něj bezvládná mladá žena. Marisa ležela v kómatu dlouhých šest hodin.

Lékaři jí zachránili život i zrak, ale obličej krásky hyzdily vážné jizvy: roztržený ret, poškozené oko… Následovaly dva nekonečných plastik bolestivých plastik.

Nakonec jí jako zázrakem zůstala na tváři jen drobná zvláštní jizvička u horního rtu – nepatrná stopa oné osudné nehody.

Hned další rok už zářila v britské komedii French Dressing po boku slavných herců. A půvabná Rakušanka zaujala publikum i producenty. Rázem byla označována za „německou Brigitte Bardot“ a muži po ní šíleli.

V té době přesídlila do Říma. Tehdejší Dolce Vita – sladký život plný večírků, rychlých aut a paparazzi – přesně odpovídal jejímu naturelu. V Itálii našla druhý domov i největší slávu. V roce 1967 získala lákavou nabídku z Hollywoodu: měla zářit na Broadwayi v muzikálu Mata Hari pod vedením slavného Vincente Minnelliho.

To angažmá, ale skončilo fiaskem. Producenti Matu Hari odpískali ještě před oficiální premiérou. Pro Marisu to byla veřejná potupa. Utekla z Ameriky zpátky do Evropy. Hanbu si nepřipouštěla – v rozhovorech v Itálii pak roky předstírala, že Broadway dobyla a muzikál byl velký úspěch. Odvahu zkusit herecké štěstí za oceánem, ale už pak nikdy nenašla.

V Římě se z neúspěchu rychle oklepala. S italskou noblesou lhala sama sobě i světu a raději otočila list. V roce 1968 dostala svou nejslavnější filmovou roli: svůdnou zločinku Evu Kant ve stylové komiksové adaptaci Danger: Diabolik. Režisér Mario Bava ji upřednostnil dokonce před samotnou Catherine Deneuve – Marisa prostě působila dráždivěji, jako živoucí kreslená femme fatale.

Film se stal kultem a z Marisy hvězda evropského formátu. Příval dalších nabídek na sebe nenechal čekat. Ovšem více než práce plnily stránky novin její milostné eskapády. Byla z ní hvězda bulváru.

Ale jako by si osud řekl, že jedna zkouška ohněm nestačí a že scénář k filmu jménem Marisa Mell potřebuje ještě drsnější zápletku. Sotva se stihly zahojit jizvy na její tváři a svět jí za to ležel u nohou, přišla další rána – tentokrát doslova z nebes.

V roce 1965, jen dva roky po brutální autonehodě, se soukromé letadlo s Marisou a jejím tehdejším partnerem na palubě zřítilo do ledových vod jezera.

Ze všech pasažérů byla přežila jediná žena. Marisa Mell. Smrt si pro ni přišla podruhé, a podruhé přežila.

V Římě se po jejím boku objevovala celá plejáda pohledných mužů – a ona si užívala společnosti stejně jako oni té její. Během natáčení Danger: Diabolik prožila krátký románek s americkým hercem Johnem Phillipem Lawem. Byla zkrátka nezkrotná bohyně noci. Po jejím boku se ukazovali slavní herci, režiséři, milionáři i aristokrati – od Alaina Delona přes Omara Sharifa až po budoucího šáha Íránu. Marisa nikdy nezůstávala sama. A přece zůstávala opuštěná.

V té záplavě pohledných tváří se vynořil muž, který ji poznamenal nejvíc – Pier Luigi Torri. Italský playboy s modrou krví, majitel vyhlášeného nočního klubu Number One v Římě. Byl starší, mocný a nebezpečně okouzlující.

Marisa se do něj bezhlavě zamilovala a od poloviny 60. let s ním strávila takřka šest bouřlivých let. Torri ji uvedl do světa opulentního přepychu: večírky s princeznami, jízdy ve ferrari do Monaka, pláže, drogy, orgie.

Pier Luigi však obchodoval i s kokainem a zákon na něj začal tvrdě dotírat. V prosinci 1971 spáchal jeho obchodní partner za podivných okolností sebevraždu a policie vzápětí zavřela jejich klub kvůli drogám. V italských plátcích se skloňovalo i Marisino jméno – jako by snad i ona byla vinna.

Torri raději uprchl na jachtě z Itálie. Svou milou však sebou nevzal. Nakonec byl chycen až v USA. A Marisa? Zůstala sama s poškozenou pověstí a s bolavým srdcem. Ten muž ji totiž nemiloval jako ona jeho. Často ji bil ve vzteku a možná i proto v roce 1969 potratila jejich společné dítě. Vztah s Torriem byl toxický, ale nedokázala se z něj vymanit. Ještě dlouho po něm toužila, že si ji vezme až se dostane z vězení.

Po této hořké zkušenosti se Marisa vrhla do víru nezávazných vztahů ještě víc. Jako by v náručí slavných mužů hledala samu sebe. Alain Delon, Warren Beatty, Helmut Berger, Roman Polanski… Nic z toho ji nenaplnilo. Její srdce zůstávalo prázdné.

Ale pak poznala jeho – Stephena Boyda, irského svůdníka s duší rošťáka, hollywoodskou hvězdu z Ben Hura. Psal se rok 1971 a na place filmu Marta došlo k setkání, které navždy zapsala do svého deníku. Marisa šílela touhou. Ale on jí odmítal.

O půl roku později je svedl dohromady další film. Tentokrát to byl Stephen, kdo byl v moci touhy. Marisa zpočátku předstírala lhostejnost, ale ta brzy roztála pod náporem touhy.

Co následovalo, působí jako kýčovitá historka z pera autorky růžové knihovny – jenže oni to prožili doopravdy. Sama Marisa to popsala ve své autobiografii Coverlove.

Během společné noci v Madridu z něj v opojení vypadlo, že si ji chce vzít za ženu. Hned v tu danou chvíli. Marisa v úžasu kývla. Ten bláznivý muž ji vzápětí vytáhl z postele a ještě za svitu hvězd ji vezl ven z města.

K ránu dorazili do cikánského tábora. Marisa bosá, jen v lehkých šatech, Stephen v rozevláté košili. Starší cikánka jim na zápěstích nožem nařízla kůži a smísila jejich krev v jednu. Marisa věřila, že našla svého osudového druha. Nikdy předtím ani potom nebyla tak šťastná. Zda se to stalo přesně takto, nebo zda si to pro svou autobiografii trochu přibarvila vědí jen oni dva.

Pravdou je, že se svým manželem byla šťastná. Cestovali, pracovali a milovali se ve dne v noci. Byli jako posedlí jeden druhým. O tom, že tomu tak skutečně bylo se můžete přesvědčit na mnoha fotografiích.

Intenzity jejich vášně jim připadala až démonická. Z pověrčivosti se prý dokonce rozhodli podstoupit očistný rituál: v zapadlém horském kostele v Itálii povolali exorcistu, aby ze sebe vyhnali „zlého ducha lásky“, jak tomu říkali.

Krátce po onom podivném obřadu Stephen onemocněl. Začal ho sužovat horečnatý stav, na který doktoři nenašli lék. Věřil, že je to znamení. Rozhodl se, že ji musí opustit. Nechápala, proč by mělo jejich štěstí skončit. Stephen se však sbalil a odletěl domů do Belfastu. Už ho nikdy nespatřila. O pět let později ho ranila v Hollywoodu mrtvice a zemřel.

Po Stephenovi už nikdy žádný vztah nevydržel déle než pár nocí. Muži se kolem ní točili stále, ale stárnoucí herečka cítila. Snažila se udržet kariéru herečky, ale i ta uvadala. V roce 1977, v necelých osmatřiceti, se nečekaně rozhodla, že má poslední šanci zaplnit prázdno – že se stane matkou.

Dodnes nepřiznala kdo byl otcem. Možná jeden z milenců, možná někdo úplně neznámý. Fotografové ji zastihli v Římě s velkým bříškem a věrným afgánským chrtem po boku. I na prahu čtyřicítky byla krásná, i když už trochu unavená. Italští fanoušci jí drželi palce: snad slavná herečka konečně zakotví, najde rodinné štěstí. Jenže osud, zdálo se, měl s Marisou Mell od začátku zvláštní úmysly.

Její holčička Louisa Erika přišla na svět předčasně 26. listopadu 1977. Drobný uzlíček života, který vydržel dýchat jen pár hodin.

Od té chvíle jako by pohasl i její život. Ještě hrála, ale spíš z nutnosti. V 80. letech se objevila v pár béčkových italských thrillerech a komediích, o které už nikdo nestál. Kdysi oslňující femme fatale se proměnila téměř k nepoznání – unavená žena s vyhaslýma očima.

Tvrdila, že plastiky odmítá, že své vrásky bere jako daň za prožitý život. Ve skutečnosti ji dohnaly staré hříchy: roky divokých večírků, kokainu a pití si vybíraly krutou daň.

Peníze, které kdysi rozhazovala plnými hrstmi, došly. V roce 1983 svolila, že se svlékne pro laciný pornografický magazín. Fotky byly nevkusné, vulgární – i ona se za ně styděla. Ale když hladovíte, hrdost jde stranou.

Nakonec se z Itálie v tichosti vrátila domů do Rakouska. Marisa ve svých posledních letech balancovala na hraně chudoby.Přežívala v malém bytě a musela přijmout i práci kuchařky na faře, aby měla na jídlo. Jen věrný pes jí zůstal. Zemřela tiše a úplně sama. U její postele neseděl nikdo, kdo by ji držel za ruku. Bylo jí teprve 53 let.

Zdroje:
https://stephenboydblog.wordpress.com/stephen-boyd-and-marisa-mell-1970-1971/

https://en.wikipedia.org/wiki/Marisa_Mell

http://marisa-mell.blogspot.com/2010/05/falling-stars.html

http://marisa-mell.blogspot.com/2012/05/may-16th-1992-ciao-amore.html

https://filmstarpostcards.blogspot.com/2017/03/marisa-mell.html

https://www.imdb.com/name/nm0577867/bio/?ref_=nm_ov_bio_sm