Zdravotnictví je silně emotivní téma. Zavedení regulačních poplatků v roce 2008 znamenalo pád vlády

Před pultem jedné z nemocničních pokladen nervózně postávala starší paní a třesoucí se rukou počítala drobné. „Třicet korun, prosím,“ zopakovala trpělivě zdravotní sestra. Bylo 2. ledna 2008 a regulační poplatky ve zdravotnictví – dosud nepředstavitelná věc – se právě staly realitou. Tak začalo drama zdravotnické reformy, jež změnilo českou společnost, vyvolalo vlnu protestů a ovlivnilo politiku na dlouhé roky dopředu.

Zavedení tzv. regulačních poplatků od 1. ledna 2008 znamenalo, že každý pacient nově platil 30 Kč za návštěvu lékaře a stejnou částku za položku na receptu. Za každý den strávený v nemocnici se účtovalo 60 Kč a pohotovostní služba vyšla na 90 Kč.

Tyto částky mohly na první pohled působit zanedbatelně – vždyť třicetikoruna odpovídala ceně menšího piva či jedné jízdenky MHD. Pro mnoho lidí však představovaly šokující narušení dosavadního principu, podle nějž byla péče u lékaře při návštěvě zdarma při předložení kartičky pojištěnce.

Poplatek bylo nutné zaplatit v hotovosti na místě, často do speciální pokladny či automatu. Někteří lidé tak poprvé stanuli před situací, kdy bez zaplacení drobného obnosu nemohli odejít z ordinace s lékařskou zprávou či předepsaným lékem.

Zavedení plateb se nevyhnulo téměř nikomu. Platili senioři, dospělí, děti i čerstvě narození novorozenci. Ano, i za pobyt novorozence na novorozeneckém oddělení museli rodiče uhradit oněch 60 korun za den.

Symbolika této změny byla silná: poprvé od vzniku českého veřejného zdravotnictví v 90. letech museli pacienti přímo u kontaktu s lékařem platit. Ministerstvo zdravotnictví pod vedením Tomáše Julínka (ODS) ale ujišťovalo, že jde o „regulační“ poplatek – tedy nikoli výdělek pro lékaře či pojišťovny, ale nástroj k omezování zbytečných návštěv lékaře a nadužívání zdravotní péče.

Současně byly stanoveny ochranné limity: jeden pacient neměl za rok zaplatit na poplatcích více než 5 000 Kč, a částky nad tento strop mu měly zdravotní pojišťovny vracet. Tím chtěl stát zabránit nadměrnému finančnímu zatížení chronicky nemocných, kteří musí k lékaři chodit často.

Za zrodem regulačních poplatků stál Tomáš Julínek, tehdejší ministr zdravotnictví ve vládě premiéra Mirka Topolánka. Julínek, lékař a politik ODS, nastoupil do funkce v roce 2007 s ambiciózním plánem proměnit české zdravotnictví podle principů trhu a osobní odpovědnosti.

Patřil k zastáncům neoliberální politiky – chtěl do zdravotnictví vpustit více soukromého kapitálu, umožnit tvorbu zisku a posílit roli jednotlivce-pacienta na úkor státu. Regulační poplatky měly být prvním viditelným krokem jeho „reformy zdravotnictví“.

Vláda Mirka Topolánka, tvořená koalicí ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, prosadila zavedení poplatků v rámci balíku reformních zákonů těsnou většinou v parlamentu v druhé polovině roku 2007. Pro koalici šlo o zlomový okamžik: jednalo se o naplnění volebního slibu ODS „ozdravit“ finance ve zdravotnictví, ovšem za cenu politického rizika.

Julínek od počátku reformu hájil s argumentem, že zdánlivě bezplatná péče vedla k plýtvání. Češi prý chodili k lékaři zbytečně často i s banalitami a zdravotní systém to přestával unášet. „Symbolický poplatek dá občanovi signál, že zdravotní péče něco stojí,“ vysvětlovalo ministerstvo svůj záměr.

Vybrané peníze navíc měly zůstat ve zdravotnictví – stávaly se příjmem toho zařízení či lékaře, který poplatek vybral. Teoreticky tak například praktičtí lékaři či nemocnice získali malé přilepšení, jež mohli využít na zkvalitnění péče. Julínek sliboval, že ušetřené prostředky posílí financování nákladné léčby vážně nemocných pacientů, která dosud trpěla nedostatkem peněz.

Politické prosazení poplatků však bylo nesmírně obtížné. Topolánkova koalice disponovala jen nejtěsnější většinou a opozice (zejména ČSSD a KSČM) byla tvrdě proti. Nakonec pomohli dva poslanci přeběhlíci, kteří opustili ČSSD – bez jejich hlasů by reformní zákon v Poslanecké sněmovně neprošel. Už způsob schválení tedy budil kontroverze a pocit, že reforma je lidem vnucena „o prsa“ navzdory odporu poloviny politické scény. Neúprosný politický boj byl předzvěstí dramat, která měla následovat.

Od počátku se kolem poplatků rozhořela ostrá diskuse. Zastánci z řad vládní koalice a ekonomů zdůrazňovali, že poplatky přinesou efektivnější využití zdravotní péče. Krátce po zavedení skutečně statistiky ukázaly významné změny: během prvních tří měsíců roku 2008 klesl počet návštěv u ambulantních specialistů a zbytečně vyzvedávaných léků, a na poplatcích se vybralo přes 1 miliardu korun.

Ministerstvo zdravotnictví tvrdilo, že díky tomu mohlo více peněz směřovat do specializovaných center léčby závažných onemocnění (například onkologických center). Poplatek měl také odradit tzv. „pojistné turisty“ – lidi, kteří si chodili k lékaři spíše popovídat nebo pro recept na vitamíny, a zbytečně tak zatěžovali systém.

Prezident Václav Klaus rozhodnutí zavést poplatky podpořil a pojal ho jako vítězství zdravého rozumu – prohlásil, že by bylo šokující, kdyby Ústavní soud (který věc přezkoumával) rozhodl o zrušení poplatků jinak.

Podle tehdejšího poslance a pozdějšího ministra zdravotnictví Lea Hegera (TOP 09) šlo o spravedlivý nástroj: „Relativně málo nemocní platili více než ti těžce nemocní… Nyní platit nebudou a zdravotní systém bude o peníze ochuzen,“ komentoval později Heger rušení poplatků s tím, že financování pak opět plně padne na solidaritu systému.

Kritici ovšem varovali, že poplatky představují barikádu v přístupu chudých a slabých ke zdravotní péči. Opozice označovala Julínkův zákon za asociální – podle stínového ministra zdravotnictví Davida Ratha (ČSSD) poplatky „nic neřeší a jen obtěžují, šikanují a snižují životní úroveň nízkopříjmových skupin“.

Známý bouřlivák Rath, sám lékař a bývalý ministr, otevřeně obvinil Julínka, že porušil ústavu: „Asociálním zákonem způsobíte, že lidé, kteří nemají aktuálně peníze, nedostanou zdravotní péči,“ hřímal v televizi v prosinci 2007. Odkazoval tím na článek Listiny základních práv, který zaručuje občanům právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění – právě soulad poplatků s tímto principem byl velmi diskutován.

Levice a občanské iniciativy v poplatcích viděly narušení poválečné sociální dohody, že nikdo nemá být odvrácen od lékaře kvůli nedostatku peněz. Emotivně působily příběhy rodičů, kteří museli platit za hospitalizaci svých dětí, či důchodců zvažujících, zda dát 30 korun za léky, nebo raději šetřit na jídle. Mnozí se ptali: Neodradí poplatek nemocné od návštěvy lékaře, až to jednou může stát život?

Negativní reakce vyvolalo i to, že poplatky zpočátku nečinily rozdíl mezi novorozencem a dospělým. Obrázky miminek, za jejichž pobyt v porodnici museli rodiče zaplatit, obletěly média a staly se pro odpůrce reformy symbolem její bezohlednosti.

Když poslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) navrhla v koalici osvobodit matky s novorozeňaty od poplatků, Julínek to zpočátku odmítal s tím, že nejdřív je třeba půl roku sledovat dopady a teprve pak případně upravit zákon. Tento postoj ale jen přiživil obraz vlády jako necitlivé k běžným lidem.

Nevole proti poplatkům na sebe nenechala čekat. Ještě než vstoupily v platnost, organizovala se občanská společnost i opozice k odporu. V prosinci 2007 vyzvala skupina 58 významných osobností veřejného života občany, aby nové poplatky demonstrativně neplatili.

Tato výzva k občanské neposlušnosti – v Česku nebývalá – poukazovala na hluboký hodnotový spor: je správné platit u lékaře, nebo je to porušení základních práv? Ministr Julínek reagoval varovně: „Řiďte se zákony, a ne výzvami.

Kdo nebude platit poplatky, stane se dlužníkem,“ vzkázal veřejnosti. Již v lednu 2008 tak do ordinací vstupovali první „neplatiči“, odhodlaní protestovat i za cenu dluhu vůči zdravotnickému zařízení.

Do boje se vložila také Národní rada osob se zdravotním postižením v čele s Václavem Krásou. Argumentovala, že poplatky zvlášť těžce dopadnou na handicapované a chronicky nemocné, a už v lednu 2008 začala sbírat konkrétní příběhy pacientů postižených novou úpravou, aby je využila v ústavní stížnosti.

Právě u Ústavního soudu se měl odehrát jeden z klíčových střetů. Skupiny poslanců ČSSD, KSČM a někteří senátoři napadli poplatky jako protiústavní a žádali jejich zrušení.

Ulice však mezitím žily vlastním životem. V průběhu jara 2008 proběhlo několik protestních shromáždění a happeningů. Nejvýrazněji proti Julínkově reformě vystoupily odbory zdravotnictví a sociální péče a s nimi i další odborové svazy. Dne 24. června 2008 Česká republika zažila hodinovou výstražnou generální stávku – první tak velkou po mnoha letech.

Po celé zemi na jednu hodinu zastavilo práci podle odhadů kolem 50 000 až 1 000 000 zaměstnanců napříč obory. Vlaky přestaly jezdit, linky MHD zůstaly stát a mnozí zaměstnanci úřadů či továren přerušili činnost, aby vyjádřili nesouhlas s vládními reformami, zejména s poplatky ve zdravotnictví. Byla to mohutná síla: podle odborů největší protest svého druhu od roku 1989. Uprostřed parného léta tak tlak veřejnosti na vládu dosáhl vrcholu.

Na konci května 2008 mezitím padl dlouho očekávaný verdikt Ústavního soudu. Soudci nakonec těsnou většinou zamítli návrh opozice na zrušení poplatků a shledali je ústavně přípustnými. Bylo to rozhodnutí o jediný hlas (řada soudců publikovala ostré nesouhlasné stanovisko) a společností rezonovalo rozpačitě.

Ministerstvo zdravotnictví výsledek oslavilo jako vítězství – Julínek jej nazval „dobrou zprávou pro pacienty“ a tvrdil, že soud tím vládu zavazuje pokračovat v reformách. Opoziční politici naopak verdikt kritizovali; David Rath prohlásil, že Ústavní soud se tím v očích veřejnosti zdiskreditoval.

Přesto i soud naznačil, že určité změkčení systému by bylo namístě: během jednání i v rozsudku zaznělo, že zákon umožňuje výjimky pro sociálně slabé a že je věcí zákonodárců, zda některé skupiny pacientů od poplatků osvobodí.

Právě to se stalo záminkou k dalšímu jednání uvnitř vládní koalice. Menší koaliční strany – lidovci a zelení – totiž s poplatky v předložené podobě nikdy nebyli plně ztotožněni. Už při jejich schvalování někteří poslanci KDU-ČSL (například Ludvík Hovorka) hrozili revoltou a požadovali úlevy pro děti, seniory či chudé.

A nyní, posíleni hlasy veřejnosti a „požehnáním“ Ústavního soudu k dílčím změnám, zatlačili na premiéra Topolánka. Výsledkem bylo, že v červnu 2008 vláda ustoupila alespoň v nejkřiklavějším bodě a zrušila poplatky pro novorozence. Rodiče dětí, které se narodily od léta 2008, už tedy za jejich pobyt v porodnici neplatili. Byla to malá, ale symbolická výhra humanitárního rozumu.

Úlevy tím neskončily. V koalici se nadále debatovalo o dalších změnách. Koncem roku 2008 – po měsících vyjednávání a politických zmatků – došlo k schválení změn platných od dubna 2009. Od tohoto data přestaly děti do 18 let platit oněch 30 Kč za návštěvu lékaře úplně.

Pro děti a seniory nad 65 let se také snížil roční ochranný limit ze 5 000 Kč na 2 500 Kč, takže pokud přece jen nějaké poplatky platili častěji, dříve dosáhli stropu a další platby už jim pojišťovna vrátila.

Zrušeny byly také poplatky za položku na receptu u levných léků – pokud lékárna vydala lék zcela hrazený pojišťovnou nebo s doplatkem do 30 Kč, nemusel pacient nic platit. Tyto úpravy byly kompromisem: regulační poplatky zůstaly v systému zachovány, ale v mírnější podobě, než jak je Julínek původně nastavil.

Regulační poplatky nebyly samostatnou izolovanou změnou – byly součástí širší Julínkovy reformy, která zahrnovala také plány na převod zdravotních pojišťoven a státních nemocnic na akciové společnosti. Právě tato vize, již Julínek prosazoval souběžně s poplatky, vyvolala ohromný odpor odborné veřejnosti, opozičních politiků ba i části koalice.

Odpůrci varovali, že jde o „tunel“ na veřejné zdravotnictví. Obávali se, že jakmile se z pojišťoven a nemocnic stanou obchodní společnosti, otevře to cestu k jejich vytunelování – tedy vyvádění peněz ze zdravotního systému do soukromých rukou. Julínkovi kritici poukazovali na zkušenosti z 90. let, kdy privatizace mnohdy vedla k rozkrádání státního majetku, a nechtěli dopustit podobný osud ve zdravotní péči.

Návrh převést třeba i prestižní fakultní nemocnice na akciovky se setkal s odporem lékařských fakult, odborných společností, ale i lidoveckého ministra financí Miroslava Kalouska – obava z rozprodeje „rodinného stříbra“ zdravotnictví spojila ideologické protivníky napříč spektrem.

Vrcholem sporu o privatizaci byla situace v červnu 2008. Tehdy už bylo zřejmé, že Julínek se svými odvážnými vizemi narazil. Premiér Topolánek veřejně zastavil Julínkův plán: na půdě sněmovny slíbil, že žádná fakultní nemocnice se na akciovou společnost měnit nebude.

„Chci veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic nedojde,“ prohlásil Topolánek od řečnického pultu, čímž fakticky „podrazil“ svého vlastního ministra. Několik dní poté sám Julínek oznámil, že zastavuje práce na transformaci všech státních nemocnic. Nejkontroverznější část reformy tím padla pod stůl – tunelování se nekoná, ujišťoval kabinet veřejnost. Jenže politická škoda už byla napáchána: v očích mnoha lidí byla vláda i tak podezřelá, že chtěla zdravotnictví rozprodat soukromníkům.

David Rath a další sociální demokraté dál troubili do světa, že Julínek má „plán rozvrátit a vytunelovat české zdravotnictví“. Atmosféra ve společnosti byla krajně vyhrocená – spor o 30 korun u lékaře přerostl v hodnotový konflikt o podobu zdravotnictví, kde se skloňovala slova jako korupce, tunel, kolaps nemocnic.

Julínek a jeho tým byli líčeni jako posluhovači byznysu, kteří chtěli vydělat na nemocích obyčejných lidí; oni sami se bránili, že bez nepopulárních kroků české zdravotnictví zbankrotuje.

Bouře kolem regulačních poplatků měla zásadní vliv na českou politiku. Na podzim 2008 přišel pro vládu studený volební sprch: v říjnových krajských volbách zvítězila drtivě opozice. Sociální demokraté (ČSSD) vyhráli ve všech krajích a jedním z jejich hlavních volebních slibů bylo zrušení Julínkových poplatků.

Jejich lídr Jiří Paroubek otevřeně nazýval krajské hlasování referendem o vládních reformách – a občané dali najevo nesouhlas. V některých krajích, například ve Středočeském, se tváří kampaně stal právě David Rath, který objížděl náměstí s pojízdnou ambulancí a sliboval: „Vyléčíme naše zdravotnictví – poplatky zrušíme!“.

Výsledek byl pro ODS zdrcující. Julínek se stal snadno identifikovatelným symbolem neoblíbených kroků – „ministr nepopulárních opatření“, jak ho sama média nazývala. Netrvalo dlouho a v ODS se zvedly hlasy volající po jeho odstoupení.

Krátce po volebním debaklu vyzval vlivný občanskodemokratický politik Petr Bendl k výměně na postu ministra zdravotnictví. Topolánek se rozhodl reagovat: v lednu 2009 provedl rekonstrukci vlády a Tomáš Julínek byl odvolán z funkce ministra.

Tím však politická krize neskončila. Oslabená vláda Topolánka ztratila podporu některých poslanců (mimo jiné právě z řad zelených a lidovců, kteří s reformami měli dlouhodobě potíže) a v březnu 2009 – uprostřed českého předsednictví EU – padla při hlasování o nedůvěře.

Bylo paradoxní, že jeden z nejambicióznějších pokusů o reformu zdravotnictví skončil pádem vlády dříve, než se většina změn stihla plně rozvinout. Regulační poplatky tak přežily svého tvůrce, ale nadále existovaly v okleštěné podobě a v atmosféře politického sváru.

Nová úřednická vláda a poté vláda Jana Fischera v roce 2009–2010 již do systému výrazněji nezasáhly – poplatky ponechaly tak, jak byly upraveny kompromisem (tzn. děti do 18 let neplatily atd.). V parlamentních volbách 2010 však téma opět rezonovalo. ČSSD opět slibovala úplné zrušení poplatků, zatímco pravicová ODS a nová strana TOP 09 je chtěly zachovat. Výsledek voleb byl patový – ČSSD sice těsně vyhrála, ale vládu sestavila středopravá koalice v čele s premiérem Petrem Nečasem (ODS). Regulační poplatky tím dostaly nový odklad života.

Nečasova vláda se vrátila k rétorice nutnosti šetřit a efektivity. Dokonce v roce 2011 prosadila zvýšení hospitalizačního poplatku z 60 na 100 Kč za den. Tento krok ovšem opět narazil – tentokrát u Ústavního soudu. Na podnět senátorů ČSSD soud v červenci 2013 rozhodl, že stokoruna za den v nemocnici je nepřiměřeně vysoká a činí péči pro řadu lidí nedostupnou; poplatek proto zrušil. Od začátku roku 2014 tak přestal platit jakýkoli poplatek za pobyt v nemocnici. To byl začátek definitivního konce celé éry.

V roce 2013 dovedla silná vlna veřejného mínění téma poplatků do finále. Ve volbách na podzim 2013 opět uspěly strany slibující jejich odstranění – sociální demokracie a populistické hnutí ANO. Nový ministr zdravotnictví za ČSSD Svatopluk Němeček pak předložil zákon, kterým se ruší zbývající poplatky u lékaře a v lékárnách.

Parlament jej schválil na podzim 2014 drtivou většinou hlasů. Od 1. ledna 2015 tak pacienti již neplatili ani 30 Kč u ambulantního lékaře, ani poplatek za recept. Z někdejší Julínkovy reformy zůstal v platnosti jediný pozůstatek – 90 Kč za pohotovostní službu, který vláda ponechala jako kompromis. Českým zdravotnictvím tak po sedmi letech bouřlivých sporů opět začal vládnout princip, že běžná zdravotní péče je plně hrazena z pojištění a u lékaře se neplatí.

Zavedení a zrušení regulačních poplatků zůstává dodnes v paměti jako jedna z nejdramatičtějších kapitol porevoluční politiky. Tato relativně malá suma peněz – několik desetikorun – rozdělila společnost, vyvolala demonstrace, přispěla k pádu vlády a ovlivnila výsledky několika voleb.

Ukázalo se, že zdravotnictví není jen otázkou ekonomických propočtů, ale i silně emotivní téma, dotýkající se pocitu jistoty každého z nás. Julínkova reforma přinesla určitá data o efektivitě – skutečně se na pár let snížila zátěž ambulancí zbytečnými pacienty a pojišťovny vykázaly úspory, jež mohly přesměrovat potřebnějším. Avšak politická cena byla obrovská.

Zdroje:

https://cesky.radio.cz/ministr-julinek-vsechny-poplatky-rocne-nemely-prekrocit-asi-5000-kc-8475911

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-julinek-ustoupil-deti-do-sesti-let-u-lekare-platit-nebudou-40162554

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ministr-julinek-pocita-s-poplatky-pacientu-od-pristiho-roku_200702271803_mtaborska

https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/zavedeni-poplatku-je-boj-proti-plytvani-tvrdi-julinek.A070314_132029_zdravi_ves

https://plus.rozhlas.cz/co-skutecne-zamysli-julinek-7835448

https://www.denik.cz/z_domova/20071120julinek_poplatky.html

https://www.lidovky.cz/domov/julinkova-brozura.A071120_153753_ln_redakce_hrn

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/poslanci-zrusili-poplatek-u-lekare-ve-zdravotnictvi-plati-uz-jen-jediny-337882

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/poslanci-zacali-rusit-poplatky-u-lekare-a-za-recept.A140717_182534_domaci_kop

https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/31602/poplatky-u-lekare-bude-to-takhle-a-julinek-opravdu-konci.html