Lenka Filipová: díky nemoci si sáhla na úplné dno a nejslavnější hit ji věnoval mladý Francouz

Bylo jí 63 let, když si Lenka Filipová sáhla na pomyslné dno. Za oknem jejího domu vládl mrazivý leden, ale uvnitř ní zela prázdnota. Po čtyřiatřiceti letech ji nečekaně opustil manžel a z prožitého stresu se navíc vážně zhoršilo její zdraví.

Ještě před pár měsíci stála na pódiu a slyšela potlesk publika – teď se zpěvačka s kytarou náhle cítila úplně sama. Každé ráno se rozhlížela po prázdných místnostech a musela bojovat s pocitem zoufalství, jaký dosud nepoznala.

Nikdy nepatřila k těm, kdo by své soukromí vystavovali na odiv; o to těžší bylo čelit bolesti v osamění. „Je to už delší čas, co se to stalo… nerada bych to veřejně rozebírala. Mohu jen potvrdit, že jsem po rozchodu,“ pronesla tiše, když se jí novináři opatrně zeptali, kam se její muž vytratil.

Nechtěla laciný soucit ani senzaci – potřebovala klid. Jenže život jí žádný oddech nedopřál. Krátce po rozvodu ji začalo zrazovat tělo. Objevily se nevysvětlitelné horečky a únava. Lékaři nakonec našli příčinu: selhání imunitního systému.

Lenka musela zrušit všechny naplánované koncerty a stáhnout se z veřejného života. V průběhu roku 2017, na který by nejraději zapomněla, se ocitla na pokraji sil – psychických i fyzických.

„Kytaru jsme měli vždycky doma, opřenou o zeď. Hrála na ni maminka, jako učitelka hudební výchovy, a na jevišti ji používal i můj tatínek, protože byl herec,“ vzpomínala Lenka Filipová, jakoby se v duchu vrátila o půlstoletí zpátky do bezpečí rodného domu.

Narodila se v Praze roku 1954 do umělecké rodiny – tatínek Adolf Filip byl operní pěvec a herec, maminka učila děti zpívat a doprovázela se při tom na kytaru. Už jako malá holčička Lenka fascinovaně sledovala otcovy divadelní zkoušky a prsty jí samy bloudily po strunách maminčiny kytary.

„V devíti letech jsem se začala učit první akordy,“ vybavovala si začátky, první nesmělé tóny, které však rozhodly o celém jejím budoucím životě.

Jako dospívající dívka působila nenápadně, snad až plaše – ale jakmile vzala do ruky kytaru, působila náhle jistě a silně. Spolužáci možná chodili po večírcích, ona raději cvičila hru na nástroj a zpívala si. V hudbě našla své vyjádření a únik. Její talent byl nesporný a záhy přišly první úspěchy.

Už v šestnácti letech vyrazila do světa: coby studentku Pražské konzervatoře ji vybrali na turné s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. S lidovými muzikanty odjela až do daleké Ameriky a Kanady – poprvé překročila hranice vlasti a okusila, jaké je to stát na jevišti tisíce kilometrů od domova.

Možná tehdy v dálce, na pódiu kdesi v Chicagu, pocítila podmanivý příslib budoucí kariéry. Ale byla teprve mladou dívkou. Po návratu dál studovala a po nocích snila o muzikantském životě.

Sedmdesátá léta v Československu nebyla zrovna příznivá doba pro svobodné umění. Mladé studentce oficiálně zakazovali veřejně vystupovat, dokud školu nedokončí – taková byla regule. Lenka si z toho příliš nedělala. Toužila po publiku a zkoušela se prosadit všemi cestičkami, které se nabízely.

Už během studií vystupovala v pražském Divadle Semafor, zpívala zhudebněné básně s kytarovým virtuosem Štěpánem Rakem, účinkovala ve folkových pořadech i v rádiu. Porušovala pravidla, ale jinak to nešlo: chtěla zpívat. V roce 1974 si jí všiml i samotný Karel Gott – pozval talentovanou studentku, aby hostovala v jeho koncertním programu.

Brzy nato přijala Lenka nabídku zpívat s Orchestrem Karla Vágnera po boku hvězdy Hany Zagorové. Objevovala se na scéně vedle největších osobností tehdejší populární hudby a učila se od nich řemeslu.

Její pracovitost a zároveň křehký projev jí získávaly sympatie. Nezůstávala však ve stínu slavných dlouho – vyzařovala z ní něco svébytného. Publikum i kolegové si všimli mladé písničkářky s kytarou, která na rozdíl od mnohých jiných nepotřebovala k vyniknutí pozlátko ani skandály.

Od počátku ji lákalo zkusit štěstí i za hranicemi. V roce 1976 se Lence splnil velký sen: odjela studovat hru na kytaru na Mezinárodní hudební akademii v Paříži. Ocitla se v kolébce šansonu a nespoutaného písničkářství, ve městě, které vonělo svobodou. Pod vedením slavného uruguyajského profesora Oscara Cácerese zdokonalovala svou klasickou techniku hry, ve volných chvílích však chodila nasávat atmosféru pařížských klubů.

Spřátelila se s místními muzikanty, vystupovala ve studentských kavárnách a dokonce dostala pozvání do nočního pořadu rádia France-Inter, kde zpívala české písně neznámým posluchačům kdesi za tichými přijímači. Byla mladá, plná energie a Paříž ji okouzlila.

Díky legendární šansoniérce Haně Hegerové se dostala i do zákulisí proslulé Olympie – a dokonce podepsala smlouvu s nadnárodním vydavatelstvím CBS. Tehdy se zdálo, že by mohla prorazit jako československá šansoniérka v zahraničí. Natočila ve Francii několik písní na malé desky, ale světový věhlas se zatím nedostavil. Zato se tam stalo něco jiného – potkala se s písní, která jí změnila život.

Bylo 13. listopadu 1980, když v jednom pařížském studiu Lenka Filipová poprvé nazpívala píseň Zamilovaná. Šlo vlastně o coververzi: původní francouzská balada Je l’aime à mourir od tehdy začínajícího písničkáře Francise Cabrela jí okamžitě učarovala.

Dodala odvahu a oslovila samotného autora – chtěla tu skladbu získat pro sebe. „Tak jsem Francise poprosila, jestli by mi ji věnoval, že bych si ji nechala otextovat česky,“ líčí zpěvačka, jak skromně požádala slavného Francouze o souhlas.

Cabrel kývl a Lenka neváhala ani den. Obratem zavolala domů do Prahy textaři Zdeňku Rytířovi. Ten musel pracovat narychlo – písnička měla být natočena během hodin. Vznikl text „Zamilovaná“ a Lenka šla okamžitě k mikrofonu.

„Slova mi Zdeněk Rytíř diktoval po telefonu přímo do studia, když už se mělo točit. Jestli se do té nahrávky člověk pečlivě zaposlouchá, všimne si, jak to zpívám. Udýchaně, jako z papíru. A přesně tak to taky bylo!“ vzpomínala s úsměvem, že v jejím hlasu na desce je dodnes slyšet lehká zadýchanost – důkaz hektických okolností vzniku toho hitu. Hitu, který ovšem odstartoval novou kapitolu její kariéry.

Singl Zamilovaná vyšel počátkem roku 1981 a okamžitě si získal srdce posluchačů. Z nenápadné tmavovlásky s kytarou se přes noc stala hvězda české pop-music. Lidé si pobrukovali její melodickou píseň o lásce a do obchodů zamířili shánět celé album.

Její debutové LP Zamilovaná se v roce 1982 prodávalo po desetitisících a Filipová za něj obdržela zlatou desku. Na scénu osmdesátých let vstoupila jako nezvyklý zjev: vystudovaná klasická kytaristka, která však dokáže publikum strhnout moderními popovými šansony.

Její altový hlas se vryl do povědomí tisíců fanoušků. Texty, které pro ni psal Zdeněk Rytíř, byly poetické a nenápadně hluboké – dokonale ladily k jejímu projevu. Ve skladbě Zamilovaná zpívala „mám svůj sen, svý cesty malovaný“ a tak nějak se tím celou dobu řídila. Odmalička měla svůj sen a svou cestu – a teď po ní kráčela vítězně dál.

Následovala další alba a písně, které zlidověly. Prý se tomu říká láska, Za všechno může čas či Toulavý valčík – to byly melodie, které si posluchači 80. let oblíbili stejně jako Zamilovanou. Když je Filipová zpívala svým klidným, něžným hlasem, dokázala vyvolat pocity smutku i hřejivé naděje zároveň.

Často stála na jevišti jen s kytarou bez velkých orchestrů či efektů – a přesto s přehledem vyprodávala koncertní sály. V roce 1984 si sestavila vlastní kapelu Domino a vedle populární hudby neúnavně propagovala i hudbu vážnou. Vydala několik alb klasických kytarových skladeb (nazvala je Concertino) a na svých koncertech vždy zařazovala instrumentální vsuvky, aby publiku ukázala krásu kytary jakožto vážného nástroje.

Filipová zůstávala žánrově mnohovrstevnatá – hrála folk, pop, šanson i klasiku. A publikum ji za to milovalo. Každý rok se umísťovala v první desítce ankety Zlatý slavík o nejpopulárnější zpěvačku. Měla image sympatické a inteligentní ženy, která nepotřebuje ke slávě skandály; stačí jí kytara a dobrá píseň.

S kytarou ji též pojila osudová přátelství. Už na začátku kariéry se spřátelila se zpěvákem Karlem Zichem – společně nazpívali něžný duet Mosty a často vystupovali na jednom jevišti. Láska ke kytaře a hudbě obecně je poutala po celý život.

Když Karel Zich v roce 2004 nečekaně zahynul při potápění v moři, byl to pro Lenku šok. Odešel blízký přítel. Jeho koncertní kytaru však Filipová opatruje dodnes a stále na ni hraje, jako by tím udržovala část jeho duše při životě.

Filipová nikdy nemířila na hvězdnou slávu za každou cenu; spíš dělala trpělivé krůčky. Přesto se někdy osud zvláštně zapletl a nabídl jí nečekané příležitosti – které jí pak zase krutě sebral. Psal se rok 1988 a Lenka dostala překvapivé pozvání: zahraniční producenti si všimli její jazykové vybavenosti a talentu a nabídli jí, aby reprezentovala Švýcarsko na Eurovision Song Contest.

Bylo to v době, kdy Československo žádnou vlastní účast na Eurovizi nemělo, a pro mladou zpěvačku z Východu to mohla být vstupenka do světa. Měla vystoupit s francouzsky zpívanou skladbou Ne partez pas sans moi. Lenka neváhala. Začala se pečlivě připravovat a těšila se na finále soutěže, jež se konalo v Dublinu.

Jenže pouhých pár dnů před odletem přišel šok: českoslovenští funkcionáři jí zakázali vycestovat. Nedovolili, aby „naše zpěvačka reprezentovala cizí zemi“. Filipová tak zůstala doma a s hořkostí sledovala, jak její místo na pódiu zaujala náhradnice. Tou náhradnicí byla neznámá Kanaďanka jménem Céline Dion.

A svět už ví, jak to dopadlo – Céline soutěž vyhrála a nastartovala tím hvězdnou kariéru. „Krátce předtím, než jsem měla odlétat, mi ale účinkování nebylo povoleno a s mojí písničkou nakonec vystoupila ‚náhradnice‘ – tehdy ještě nepříliš známá Céline Dion. A vyhrála to,“ vzpomíná Filipová bez hořkosti, spíše v klidném tónu smíření.

O dvacet let později, v roce 2008, stála Lenka v pražské O₂ areně v zákulisí a čekala na setkání s Céline Dion tváří v tvář. Kanadská diva si ji totiž vybrala jako předskokanku svého koncertu v Praze a konečně došlo na společné setkání.

Filipová jí s úsměvem převyprávěla starý příběh o neuskutečněné Eurovizi. Dion překvapeně vytřeštila oči a pak se pobaveně zeptala: „Tak to vám vděčím za kariéru?“ Obě ženy se tomu srdečně zasmály a objaly se. Lenka Filipová mohla tuhle hořkosladkou kapitolu konečně uzavřít.

Přes všechny překážky se i bez Eurovize dokázala prosadit za hranicemi: koncertovala v Japonsku, Kanadě, Austrálii i po celé Evropě. Na mezinárodních hudebních festivalech sbírala ceny – například prestižní Grand Prix za kytarovou interpretaci v Nizozemských Antilách. Česká hudebnice se neztratila ve světě. A doma? Doma ji lidé milovali stále víc.

Na počátku devadesátých let, v době velkých společenských změn, procházela Lenka Filipová i vlastní životní proměnou. V roce 1993 se jí narodila vytoužená dcera Lenka – jedináček, kterému zpěvačka z lásky začala říkat Lenny. Mateřství ji zastihlo připravenou, ale přesto překvapenou tím, jak hluboké city v ní probudilo.

Hudební kariéru nikdy nepřerušila na dlouho, a tak i s bříškem stála na jevišti a zpívala své něžné balady. Když pak držela v náručí malý uzlíček, uvědomila si, že nic není důležitější. Obavy, jestli zvládne skloubit rodinu a kariéru, ale brzy rozptýlila – z Lenny vyrostlo zlatovlasé dítko, které Lenku spíš inspirovalo než brzdilo.

„Po narození Lenky se tohle změnilo. Tam mi ty ruce začaly víc zpívat,“ popisovala Filipová poeticky, jak jí mateřství dodalo novou muzikantskou energii. Její prsty prý najednou po strunách běhaly s ještě větší lehkostí a duše byla plná melodií. Malá Lenny vyrůstala doslova v hudebním světě – usínala za zvuku maminčiny kytary v backstage koncertních sálů a první krůčky udělala v nahrávacím studiu.

Filipová se nikdy netajila tím, že dcera je jejím štěstím. Když Lenny povyrostla a začala se sama zajímat o hudbu, Lenka ji v tom podporovala a zároveň ochraňovala. Sama kdysi okusila tvrdou dřinu i odvrácené stránky slávy, a tak své dítě vedla k pokorě. Hudbu jí nevnucovala, ale potichu ji ovlivňovala – brávala ji na koncerty a učila ji vnímat kvalitu.

Lenny nakonec vystudovala hudbu v Anglii a stala se z ní talentovaná zpěvačka s vlastním uměleckým jménem. Několik let pak dokonce doprovázela svou mámu na pódiu jako klavíristka kapely. Filipová zářila pýchou: propojily se jí dvě lásky života – hudba a dcera.

„Jsem na ni velmi pyšná. Přeji jí, aby si muziku nechala jako koníček, jako svou kamarádku, která ji bude provázet celým životem. Hlavní je, aby vždy zpívala s láskou, publikum jí to pak oplatí,“ prohlásila veřejně a v hlase jí zazněla dojetá něha milující matky.

Lenka Filipová se zdánlivě vyhýbala všem dramatům. Devadesátá léta, kdy jiní umělci experimentovali s image i životními excesy, ona prostě dál koncertovala, vydávala alba a starala se o rodinu. Jako by stála stranou bulvárního světa. Její jméno jste nenašli v křiklavých titulkách, zato v srdcích posluchačů zůstávala stálicí.

O jejím manželovi – architektu Borisi Drbalovi – věděl málokdo. Nikdy ho nevodila na večírky, neobjevovali se spolu na stránkách magazínů. Úspěšná zpěvačka si soukromí úzkostlivě hlídala. S mužem měli tichou dohodu: on zůstane mimo světla ramp a ona si ponechá své rodné jméno Filipová, aby rodinu uchránila před pozorností médií. A tak plynuly roky.

Zdánlivě idylické manželství, dospívající talentovaná dcera, vyprodané koncerty, stálé místo na hudební scéně. Filipová jako by žila pod ochranným sklem – obraz klidného štěstí, do kterého nikdo zvenčí nevidí. A pak přišla rána z čistého nebe.

Když Lenku Filipovou opustil manžel, nikdo to nečekal. Ani její nejbližší přátelé netušili, že se v jejím soukromí něco děje. Boris Drbal podal po 34 letech žádost o rozvod. Jejich dcera Lenny zůstala v šoku.

A Lenka? Náhle tu byla sama, bez partnera, o kterém si myslela, že s ní zestárne. Bylo to, jako by se po všech těch společných letech ocitla v prázdné poušti – bez opory, zmatená a zraněná. Nikdy neměla ráda konflikty, vždy se s manželem respektovali.

Teď hledala důvody, ptala se sama sebe, co se pokazilo. Odpověď nepřicházela. Sklouzla do smutku, který se snažila před světem skrýt. Dokud mohla, tvářila se, že je vše v pořádku. Ale uvnitř cítila, že se něco nevratně zlomilo. V marném boji o záchranu vztahu ztratila spoustu sil – a pak už žádné nezbyly.

Krátce po manželově odchodu se u ní projevily zdravotní problémy, které nešlo ignorovat. Při koncertování cítila vyčerpání, často ji trápily banální infekce, které se vlekly neúměrně dlouho. Tělo vysílalo signál, že je v koncích. Nakonec lékaři určili diagnózu: zhroucený imunitní systém.

Tělo zdecimované dlouhodobým stresem a skrytým trápením vypovědělo službu. Zpěvačka musela zrušit všechna vystoupení, stáhnout se do ústraní a podstoupit náročnou léčbu. Během roku 2017 o ní takřka nebylo slyšet. Fanoušci se strachovali, co je s ní, média spekulovala. Ona mlčela.

Sama o sobě věděla, že musí nejdřív najít sílu uvnitř, aby mohla situaci zvládnout. Zavřela se doma a komunikovala jen s nejbližšími. Útočiště našla u své milované Lenny – dcera se stala jejím prostředníkem ve všech záležitostech. Kdykoli bylo třeba něco zařídit nebo vysvětlit okolí, Lenny stála po boku své maminky jako štít.

Filipová zhubla, zeslábla, dokonce přišla o vlasy. Když se pak poprvé objevila v létě 2018 na pódiu hostující na vzpomínkovém turné Mekyho Žbirky, měla paruku a stále ještě unavené oči. Přesto tam stála – vracela se.

„Cítím, že vysvětlení vám dlužím, a proto bych vám chtěla říci, že šlo o vážné selhání imunity,“ pronesla tehdy pokorně k publiku, které ji přivítalo s dojetím. Byla zpět. Slabá, ale odhodlaná.

Návrat nebyl jednoduchý. Filipová musela začínat pozvolna a učit se šetřit své síly. Ale jakmile se trochu zotavila, vrhla se do práce s naléhavou vervou, jako by chtěla dohnat ztracený čas. „Nasadila nevídané tempo,“ psal tehdy tisk a varoval, jestli tak trochu nehazarduje se zdravím.

Zpěvačka však cítila jediné: potřebuje zase zpívat. Hudba byla její život a po období temna to chápala víc než kdy dřív. Po měsících izolace konečně stála před svými posluchači – a vnímala, že na to není sama. Při každém koncertě cítila energii proudící z hlediště k ní na pódium.

A s pokorou ji přijímala. Zocelená bolestí působila snad ještě klidněji a vyrovnaněji než dřív. Z publika se ozývaly vřelé ovace – lidé tušili, čím si prošla, a obdivovali ji za to, že našla odvahu se vrátit.

Lenka sama své těžké období veřejně pitvat nechtěla. Jakmile se cítila lépe, raději mluvila o nových písních než o starých ranách. V roce 2018 vydala po dlouhých patnácti letech nové studiové album Oppidum, inspirované keltskou hudbou.

Symbolicky tím uzavřela kruh – právě s harmonickými keltskými baladami se totiž po složité životní zkoušce vrátila na pódia, jemnější a silnější zároveň. „Pochopila jsem, že se musím radovat ze života, a především vždy zůstat sama sebou,“ dodala s nadhledem, když se ohlížela za oním temným úsekem svého života. Našla znovu samu sebe. Hudba i fanoušci na ni věrně čekali. A ona jim teď chtěla dát to nejlepší, co v sobě má.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lenka_Filipov%C3%A1

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/517277/krach-manzelstvi-lenky-filipove-po-34-letech-s-muzem-mluvi-pres-prostrednika.html

https://www.irozhlas.cz/kultura/hudba/lenka-filipova-zpevacka-hudba-sedmdesatiny-narozeniny-reedice-zamilovana_2402141609_epo

https://www.denik.cz/hudba/lenka-filipova-rozhovor-20240316.html

https://zeny.iprima.cz/zpevacku-lenku-filipovou-opustil-manzel-po-34-letech-v-soku-byla-i-jejich-dcera-lenny-425288

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/517037/tajemstvi-kolapsu-lenky-filipove-po-34-letech-ji-opustil-manzel.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/lenka-filipova-zpevacka-kytaristka-sedmdesatiny-narozeniny.A240213_090448_lidicky_sub

https://www.krajskelisty.cz/praha/23488-zarila-uz-od-sestnacti-a-stal-o-ni-i-gott-z-francie-pak-ale-musela-supem-domu-tajnosti-slavnych.htm

https://www.lenkafilipova.cz/biografie.html

https://www.aplausin.cz/lenka-filipova-dnes-slavi-neuveritelnou-sedmdesatku

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/556984/lenka-filipova-po-vazne-poruse-imunitniho-systemu-obrovsky-hazard.html

https://www.super.cz/clanek/celebrity-lenka-filipova-musela-kvuli-zdravotnim-problemum-zrusit-vystoupeni-co-se-ji-stalo-597891

https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-lenka-filipova-97989