Libuše Niklová: Její gumový kocour dobyl svět. A ji ocenili až po smrti

Bylo jí deset let a seděla v mrazivém sklepě, když se nad Zlínem rozezněly sirény. Malá Libuška si vyděšeně tiskla k tváři hadrovou panenku. Byl listopad 1944 a město bombardovala spojenecká letadla – peklo války se tehdy nevyhnulo ani dětem.

Když válka skončila, Libuše v sobě nosila tyto otisky dětství. Vyrůstala v poválečném Zlíně, přejmenovaném komunisty na Gottwaldov, kde vše staré ustupovalo novému. Tovární město obuvníka Bati se měnilo a společně s ním i životy lidí. Libuše byla tichá, přemýšlivá dívka.

Tušila, že i hračka – zdánlivě obyčejný předmět – může sehrát velkou roli v dětském životě. Později o tom otevřeně mluvila a patřila k těm designérům, kteří chápali, že „dětská osobnost se utváří i hračkou“. I proto možná nikdy nepodceňovala, co do svých návrhů vloží.

Koncem 40. let nastal čas rozhodnout o budoucnosti. Zlín byl sice rozbitý nedávným válčením, ale plný odhodlání jít dál. Otevíraly se nové školy a kurzy – a jedním z nich byl překvapivě moderní obor: tvarování plastických hmot.

Plasty, ten symbol budoucnosti, lákaly mladé talenty. Patnáctiletá Libuše neváhala. V roce 1949 nastoupila na uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně, kde se učila, jak z nových hmot vytvářet užitečné i krásné věci.

Zatímco jiní vyřezávali loutky ze dřeva, ona držela v ruce horkou hmotu, která voněla trochu nasládle, a zkoušela z ní vymodelovat první figurky. Nebyla to jednoduchá cesta – plast byl neprobádaný materiál, pružný a nevyzpytatelný. Kolikrát se stalo, že se model roztekl dřív, než ho stihla dokončit.

Přesto ji to neodradilo. Viděla v umělé hmotě neuvěřitelný potenciál. V duchu viděla děti, jak si s jejími plastovými hračkami hrají ve vaně, na pískovišti, jak je upatlají od marmelády a pak lehce omyjí. Plasty byly lehké, měkké a barevné – skoro jako stvořené pro svět dětí.

V roce 1953 dokončila studium. Bylo jí devatenáct a doma měla složku plnou návrhů na gumové figurky, zvířátka a panenky. Chtěla je proměnit ve skutečnost. Hned následující rok 1954 dostala své první zaměstnání: nastoupila do podniku Gumotex v Břeclavi, který se specializoval na výrobu gumových hraček.

Ocitla se tak daleko od rodného města, v jiném kraji, v továrně plné strojů a pachů kaučuku. Nebylo snadné se prosadit – mladá tichá dívka mezi zkušenými techniky. Přesto brzy navrhla svou první sériově vyráběnou hračku: drobnou postavičku Hurvínka. Když jí poprvé držela v ruce, možná ucítila stejný třas vzrušení jako později u buvola.

Z nevinné kresby na papíře se stala hmatatelná věc, kterou si děti mohou odnést domů. V dílně Gumotexu se nadšeně vrhla do práce. Začínala s malými gumovými zvířátky a postavičkami, které po zmáčknutí zapískaly. Kočička s míčem, pejsek Alík, králiček – drobné hračky, které však dávaly dětem radost.

Každý kus bylo třeba vylisovat, ručně nabarvit latexovými barvami, někdy opatřit pískacím mechanismem. Libuše se učila za pochodu a každý nový výrobek byl lepší než předchozí.

Ke konci 50. let už měla na kontě celou sérii figurín představujících různá povolání – od lékaře po zdravotní sestřičku. Jako by chtěla děti inspirovat, aby si skrze hru dokázaly představit samy sebe v jakékoli roli.

V roce 1958 se v jejím osobním životě odehrála významná událost: provdala se za spolužáka ze studií, malíře Františka Nikla. Dva umělci pod jednou střechou – ona vytvářela hračky, on obrazy. Sdíleli spolu vášeň pro krásu a hravost. O pár let později Libuše pocítila zcela nový druh inspirace – stala se matkou. Narodil se syn Petr (1960).

Roku 1961 dala výpověď v Gumotexu a vrátila se blíž domovu. Nastoupila do Fatry Napajedla, továrny nedaleko Zlína, kde se vyráběly plastové výrobky všeho druhu. Libuše tam viděla příležitost rozvíjet odvážnější projekty. A nemýlila se.

Ve Fatře přicházel na svět jeden nápad za druhým. Už v roce 1963 navrhla svou první nafukovací hračku – byla to malá plastová slepička. Děti ji mohly nafouknout a vzít třeba do vody, což byla naprostá novinka. Ale skutečná revoluce měla teprve přijít.

Jednoho dne si Libuše všimla neobvyklého předmětu: ohebné trubky v nádržce splachovadla. Ta harmoniková hadice ji fascinovala – dala se roztahovat a smršťovat. Co kdyby takový princip použila u hračky? Před očima se jí začal rodit nový druh figurky. Ještě téhož roku vzala tužku a načrtla kočku s dlouhým pružným tělem.

Každý její obratel by mohl být dutý a ohebný, aby se hračka dala různě kroutit. Výsledek působil neodolatelně komicky – kočka, kterou můžete vzít za přední tlapky a vytáhnout do délky, a ona se potom sama zase smrští. Nadšeně svůj návrh konzultovala s kolegy ve Fatře a pustili se do prototypu. Vznikla gumová kočka s harmonikovým trupem – prvně něco takového spatřilo světlo světa.

Tato černá kočka s pružným tělem se stala ikonou československých hraček 60. let. Libuše pro ni použila své domácí mazlivé jméno Líba – dala tak do hračky kousek sebe samé. Kocour Líba se okamžitě začal vyrábět ve velkém a děti si jej zamilovaly.

Nešlo jen o rozkošnou figurku; byl to úplně nový druh hračky, se kterým se dalo hýbat a kroutit, a přitom vydával legrační zvuky. Libuše tušila, že drží v rukou něco výjimečného, a požádala dokonce o patentovou ochranu. V roce 1963 si nechala patentovat „ohebnou hračku z plastických hmot“ – historicky první svého druhu na světě.

Úspěch harmonikového kocoura inspiroval Libuši k celé sérii podobných hraček. Během několika let rozšířila zvířecí rodinu o lišky, beránky, tygříky a další tvory s pružnými těly. Byla to malá zoologická zahrada fantazie. Každé zvířátko navrhla tak, aby bylo rozeznatelné základním tvarem a přitom hravé.

Dítě dostalo hračku rozloženou v krabici a mohlo si ji samo sestavit jako skládačku – tím víc k ní pak přilnulo, protože se stalo jejím spolutvůrcem. Niklová chtěla, aby si děti hrály tvořivě, aby rozvíjely fantazii. Její hračky byly výrazně barevné, voněly po gumě a pískaly; útočily na všechny smysly. A co bylo nejdůležitější – dokázaly vykouzlit úsměv.

Harmonikoví panáčci Libuše Niklové brzy putovali na výstavy a veletrhy. V roce 1967 dokonce její fantazie doputovala až na světovou výstavu Expo v Montrealu. Pro tuto příležitost vytvořila takzvanou „Verneovskou kolekci“ – sadu hraček inspirovaných romány Julese Verna.

Byl mezi nimi třeba vláček jménem Pískáček s komínem, který při jízdě hvízdal jako lokomotiva, nebo dopravní prostředky z verneovek, všechno z barevného plastu. Zatímco svět obdivoval československou vynalézavost, doma Libuše žila svůj klidný osobní život. V létě 1968, právě když se chystala uvést další nové hračky, se jí narodila dcera Veronika.

Šťastná událost však přišla ve zlomový rok. V srpnu 1968 vtrhly do země okupační tanky a naděje Pražského jara zhasly. Její práce pokračovala i v dobách normalizace, kdy se mnoho jiných tvůrců uchýlilo do ústraní. Niklová navrhovala jednu věc za druhou.

Na počátku 70. let se její sny opět rozšířily. Uvědomila si, že nafukovací hračky nemusejí být jen malé figurky. Co kdyby se daly udělat větší, tak velké, aby unesly dítě? Tak vznikl nápad na sedací nafukovací zvířata – kříženci hračky a nábytku. V roce 1971 si nechala patentovat tuto novinku.

Prvním prototypem byl buvol. K buvolovi brzy přibyla nafukovací žirafa, slon, nosorožec, dokonce housenka – pestrobarevní kamarádi, na které si batolata mohla sednout a povozit se. Hračky byly lehké, měkké, bezpečné a omyvatelné, ideální pro nejmenší děti. Libuše vdechla těmto tvorům duši ze vzduchu – doslova. Každý z nich ožíval až díky dechu toho, kdo ho nafoukl.

Když v roce 1973 sjel z linky první sériově vyráběný červený buvol, Libuše Niklová měla za sebou neuvěřitelně plodné období. Navrhla stovky originálních hraček různých typů – od malých gumových figurek přes harmoniková zvířátka až po velké nafukovací sedací kusy. Její invence byla zdánlivě bezedná. V průběhu života získala 9 patentů a 3 průmyslové vzory na své vynálezy.

Ještě důležitější však bylo, kolik dětí si s jejími výtvory hrálo. Mnohé z nich ani netušily, kdo je autorem jejich oblíbeného slona či kozy – jméno designéra na krabici většinou nestálo. Niklová pracovala skromně v pozadí, za železnou oponou, a přece svým dílem pronikla daleko za hranice Československa.

Její harmonikové hračky byly tak geniální a revoluční, že je okopírovali výrobci v nejméně 25 zemích světa. Dá se říci, že desítky milionů dětí na různých kontinentech vyrůstaly obklopeny hračkami, které se nápadně podobaly těm od Libuše Niklové. Jistě, byly to napodobeniny – ale kdo by se tím trápil, když dětem přinášely smích? Libuše o tom neměla tušení, přesto svým talentem ovlivnila dětství milionů lidí.

Koncem sedmdesátých let byla Libuše Niklová na vrcholu tvůrčích sil. Její hračky získávaly prestižní ocenění – opakovaně titul Vynikající výrobek roku a označení Vybráno pro CID, což se udělovalo nejlepším designům v zemi. V domácnostech po celém Československu se válely její pískací figurky a v mateřských školkách děti každý den cvičily na jejích nafukovacích sedátkách.

Zdálo se, že tu s námi budou navždy.Jenže osud měl jiné plány. V červnu 1981 Libuše náhle zemřela v pouhých 47 letech. Svět tak přišel o jednu z nejvýznamnějších designérek své doby. Její odchod byl nečekaný a tehdejší tisk mu nevěnoval mnoho pozornosti.

V továrně Fatra se ještě nějaký čas pokračovalo ve výrobě podle jejích návrhů, ale časem pískací hračky i nafukovací sedátka zmizely z pultů, údajně i kvůli novým bezpečnostním normám (starý plast obsahoval nevhodné ftaláty).

Léta plynula. Na Libuši Niklovou vzpomínali hlavně její blízcí a ti, kdo s ní spolupracovali. Děti z 50. a 60. let dospěly – a mnohé teprve s odstupem pochopily, jak výjimečné hračky držely ve svých malých rukou. Její vlastní syn Petr Nikl vyrostl v uznávaného výtvarníka a nikdy nezapomněl na odkaz své maminky.

Vnímal ho ve své tvorbě a postupně cítil potřebu ho připomenout i světu. A svět byl konečně připraven naslouchat. Po roce 2000 se začal zvedat zájem o retro design, o ikony minulosti. Figurky Libuše Niklové, nalezené po půdách a v bazarech, se staly sběratelskými artikly. Ozvalo se volání po obnovení výroby a poctě autorce.

V roce 2010, symbolicky na Apríla – v den, kdy by Libuše oslavila 76. narozeniny – se v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze otevřela první velká retrospektivní výstava jejího díla nazvaná 200 dm³ dechu.

Název odkazoval na přibližný objem vzduchu v jednom nafukovacím buvolovi a na klíčový element jejích hraček: lidský dech. Autorem výstavní instalace nebyl nikdo jiný než Petr Nikl. Syn, nyní dospělý umělec, vytvořil pro maminku poetickou expozici plnou průhledných nafouknutých kostek a míčů, mezi nimiž se vznášely originální hračky.

Sedmdesát procent všech jejích návrhů tam bylo možné spatřit pohromadě – některé poprvé po desítkách let. Fatra Napajedla k té příležitosti vyrobila limitovanou edici 700 kusů červeného sedacího buvola.

O pár měsíců později putovala výstava do Paříže, kde v Louvru sklidila nadšení. Libuše Niklová se posmrtně dočkala světového uznání: její plastoví buvoli, sloni a samozřejmě věčný kocour Líba se dostali až do sbírek prestižních muzeí jako Musée des Arts Décoratifs v Paříži či Museum of Modern Art v New Yorku.

V roce 2012 byla jako první žena uvedena do Síně slávy českého designu. Její jméno tak stanulo po boku největších osobností oboru. Trvalo to třicet let od jejího odchodu, ale nakonec se dočkala poct, jaké si zasloužila.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Libuše_Niklová

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/harmonikovy-kocour-piskaci-zviratka-vzpominka-na-libusi-niklovou-203697

https://www.libuseniklova.cz/

https://www.retro-muzeum.cz/historie-znacek/libuše-niklová

https://dvojka.rozhlas.cz/libuse-niklova-jeji-hracky-se-staly-symbolem-designu-60-let-9205318

https://www.stoplusjednicka.cz/kocour-liba-se-zaradil-mezi-nejslavnejsi-hracky-sveta-ikony-designu

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-jak-harmonikovy-kocour-libuse-niklove-dobyl-cely-svet-40406823