Článek
Narodila se v létě roku 1899 do rodiny lázeňského lékaře. Už jako dítě ale Miloslava „Míla“ Mrázková místo medicíny propadla kouzlu divadla. Po první světové válce, zatímco se mladé Československo nadechovalo k novému životu, studovala herectví u slavné divadelní primadony Marie Hübnerové a učila se režii u progresivního režiséra Jana Bora. Byla to doba plná ideálů a odvážných uměleckých vizí – a mladá Míla byla rozhodnuta stát se jejich součástí.
Krátce po svatbě s pražským právníkem Jaroslavem Mellanem v roce 1919 vkročila do profesionálního divadelního světa. Prošla několika scénami jako herečka i režisérka. Ve vyšehradském ochotnickém spolku sbírala první zkušenosti, později se stala režisérkou smíchovského divadla Uranie a působila také ve Švandově divadle.
Tyto první krůčky nebyly vždy snadné – v konzervativnějším prostředí se setkávala i s nedůvěrou. Přesto si už v té době vydobyla respekt pro svou píli a neobyčejnou představivost.
Odvážný sen
Ve třicátých letech zachvátily Evropu nové myšlenky v umění. Míla Mellanová se nadchla pro progresivní sovětské divadlo pro děti, které kladlo důraz na tvořivost a výchovu nejmladšího publika.
V hlavě jí uzrál odvážný plán: založit v Praze první profesionální scénu určenou výhradně dětem a mládeži. V roce 1935 si tento sen splnila – vzniklo Pražské dětské divadlo, tehdy skutečná novinka v československé kulturní krajině.
Začátky nebyly jednoduché. Pro její nadšení pro „divadlo malých“ zprvu mnoho lidí nemělo pochopení. Část kulturní obce považovala divadlo pro děti za pouhou kuriozitu nebo dokonce za zbytečnost.
Mellanová ale viděla dětské představení jako silný výchovný prostředek, který může formovat charakter i fantazii mladých diváků. Potýkala se s obtížemi při shánění stálé scény i s finanční nejistotou, přesto se nevzdávala.
Svou nezměrnou energií a zápalem dokázala udržet novátorskou scénu při životě i v časech, kdy jiní pochybovali. Pražské dětské divadlo zahájilo činnost dne 2. října 1935 v Novém divadle ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí (později v prostorách Semaforu).
Hned v prvních sezónách Mellanová směle zařadila na repertoár několik her z Moskvy – například pohádku Černoušek a opička či Medvídek Bílé bříško od ruských autorů (premiéry 1936–1937).
Tím plnila nejen svůj umělecký záměr (představit českým dětem moderní pohádkové příběhy), ale zřejmě tím dávala najevo i své levicové přesvědčení a víru v mezinárodní inspiraci. Malí diváci v Praze tak poprvé viděli inscenace, které jinde znali snad jen z vyprávění – a často žasli nad barevnými kostýmy, písničkami a živými výstupy dětských herců na jevišti.
Lidé a děti kolem ní
Divadlo Míly Mellanové se brzy stalo domovem pro celou jednu divadelní rodinu. Sama Mellanová sestavila umělecký soubor, kde vedle dospělých herců účinkovaly i desítky dětí. Byla přísná, ale laskavá režisérka – od svých svěřenců vyžadovala disciplínu, zároveň je ale uměla nadchnout pro věc.
Malí herci jí důvěřovali a mnohdy v ní viděli druhou matku. Některé z těchto dětí se později staly hvězdami českého divadla a filmu: na jevišti u Mellanové začínal jako chlapec třeba Rudolf Hrušínský, své první role tu získali také Antonín Jedlička, Karel Pech či Vladimír Salač.
Bylo neobyčejné vidět, jak Mellanová dokáže v dětech zažehnout jiskru talentu – trpělivě je vedla, učila je jevištní řeči, pohybu i tomu, jak se nebát publika. Do souboru Mellanové se přidávali i dospělí umělci, které okouzlila myšlenka hrát pro nejmenší.
Choreografky jako Jožka Šaršeová a Nina Jirsíková, výtvarník Ondřej Sekora, skladatel Václav Trojan – ti všichni pomáhali vytvářet kouzelnou atmosféru dětských představení.
A když režisér E. F. Burian musel za okupace zavřít své avantgardní Déčko (D41), nabídla Mellanová práci některým jeho spolupracovníkům – například režiséru Václavu Vaňátkovi, který pak uplatnil své zkušenosti v několika výjimečných inscenacích pro děti.
Atmosféra v souboru byla odlišná od běžných divadel té doby. Ve vzduchu bylo cítit radostnou pospolitost – děti a dospělí tu tvořili komunitu spojenou láskou k divadlu. Zkoušky probíhaly často odpoledne po škole.
Malí herci přibíhali ještě s aktovkami na zádech, aby se na jevišti proměnili v princezny, skřítky či odvážné průzkumníky. Mellanová je při tom pozorovala z hlediště přimhouřenýma očima – přísně, ale s úsměvem na rtech. Pro takové chvíle žila.
Válečná léta – zkouška odvahy
Přišel rok 1939 a s ním temnota nacistické okupace. Míla Mellanová však své divadlo pro děti nehodlala zavřít ani v těchto zlých časech. Jeviště Pražského dětského divadla se měnilo v ostrůvek svobody uprostřed dusivé atmosféry Protektorátu. Mellanová udržovala na repertoáru české hry a pohádky i navzdory sílící cenzuře.
S dětským souborem podnikala zájezdy po českých a moravských městech, aby potěšili malé obecenstvo i mimo Prahu. Nacisté možná pohlíželi na dětské divadélko shovívavě jako na neškodnou zábavu – a to Mellanové umožnilo proklouznout jejich pozornosti a uchovat českého ducha alespoň na malém pódiu.
V nejisté době se divadlo potýkalo i s praktickými problémy. Komorní divadlo v Hybernské ulici, kde soubor několik let působil, muselo být roku 1942 uzavřeno pro veřejnost. Mellanová proto přemístila představení do provizorního sálu Osvětového odboru v Praze ve Štěpánské ulici.
Často však s herci vyrážela na cesty – mnohá představení sehráli venku na improvizovaných scénách, jindy hostovali v místních sokolovnách a školních tělocvičnách. Představme si například venkovský sál někdy v roce 1944: za okny tma, někde v dálce duní vlaky s německými vojáky, ale uvnitř sálu zní dětský smích.
Na jevišti právě Kašpárek vítězí nad zlým čarodějem a v první řadě sedí kluci s rozzářenýma očima. Vzadu v přítmí stojí Mellanová. Unavená dlouhou cestou, ale šťastná – právě pro tyhle chvíle stojí za to riskovat.
Roku 1940 oslovila Mellanová populárního spisovatele Jaroslava Foglara s neobvyklou prosbou. „Napsal byste pro naše divadlo skautskou hru?“ zaznělo nejspíš z telefonu směrem k překvapenému Foglarovi.
Spisovatel nabídku přijal a připravil hru Tábor ve Sluneční zátoce, inspirovanou světem Foglarových Rychlých šípů. Na podzim už se v Pražském dětském divadle konaly první čtené zkoušky.
Premiéra skautské hry měla obrovský úspěch – dětské publikum nadšeně aplaudovalo, všechna představení byla vyprodána a inscenace měla příznivé ohlasy i v tisku. Libreto hry dokonce vyšlo tiskem, aby ho mohly hrát junácké oddíly po celé zemi.
Netrvalo však dlouho a přišel zákaz skautské organizace i této hry: nacistický „hnědý teror“ po roce 1940 už nepřipouštěl podobné junácké náměty na veřejné scéně.
V létě 1940 byly rozehnány skautské tábory (včetně Foglarovy Dvojky) a v říjnu téhož roku okupanti junáckou činnost zakázali. Přesto tento počin ukázal odvahu Mellanové – neváhala přivést na scénu téma kamarádství v době, kdy podobné hodnoty byly nežádoucí.
Časy okupace s sebou nesly i osobní starosti. Mellanová žila v neustálém stresu, aby její divadlo nebylo zavřeno. Úřadům musela vykazovat „nezávadný“ repertoár a někdy jistě chodila po tenkém ledě. Byly noci, kdy se probouzela s obavou, jestli ráno nepřijde úřední zákaz.
Její manžel Jaroslav, sám právník a ochotnický herec, jí byl tehdy oporou – pomáhal s administrativou a dodával jí kuráž pokračovat. Společně sdíleli nejen lásku manželskou, ale i hlubokou víru v smysl práce pro děti.
Poválečné změny a nové výzvy
Když Praha na jaře 1945 konečně procitla do svobody, Míla Mellanová stála opět na prahu nové éry. Její divadlo přežilo válku a nyní mělo pokračovat v osvobozené zemi. Mellanová přejmenovala scénu na Pražské divadlo pro mládež a stala se jeho uměleckou vedoucí.
Soubor našel nové útočiště v holešovické Akropoli a později v divadelní budově v Dlouhé třídě, která se stala trvalým domovem souboru. Poprvé mělo dětské divadlo důstojnou stálou scénu v centru Prahy.
Kromě divadla se Mellanová krátce zapsala i do historie filmu. V roce 1948 se jako asistentka režie podílela na mezinárodním snímku Poznamenaní (The Search), který vypráví příběh válečného sirotka.
Mellanová při natáčení dohlížela na dětské herce a díky ní získal jednu z hlavních rolí tehdy neznámý český chlapec Ivan Jandl – za svůj výkon pak obdržel dětskou cenu Oscar. Byla to opět její nenápadná služba světu dětí, tentokrát na stříbrném plátně.
Po únoru 1948 došlo v zemi k převratným změnám – komunistický režim začal ovlivňovat všechny oblasti kultury. V případě Mellanové však nové pořádky paradoxně znamenaly spíše naplnění jejích dávných snah: státní moc totiž podpořila vznik profesionálních divadel pro děti. Z Pražského divadla pro mládež se v roce 1949 stalo Městské divadlo pro mládež, zařazené do sítě státních scén.
To s sebou přineslo stabilnější financování a širší publikum – ale i určitý ideologický diktát. V padesátých letech se preferovaly texty „sociálně orientované“ a občansky uvědomělé, často tendenční a poplatné době. Mellanová, ač levicově smýšlející, vždy upřednostňovala poetiku pohádky a dětské fantazie před lacinou agitací. Možná i proto se postupně z vedení scény stáhla do pozadí.
Po roce 1949 navíc Mílu Mellanovou začalo trápit zdraví. Léta neúnavné práce, stresů a válečných útrap si vybrala daň. Únava a zdravotní potíže ji donutily zvolnit tempo. V roce 1951 předala vedení svého milovaného divadla mladším kolegům. Bylo to pro ni hořké rozhodnutí – Pražské dětské divadlo bylo jako její dítě, které vychovala od kolébky. Teď ho musela nechat jít dál samotné.
Oficiálně v souboru zůstala už jen jako režisérka a dramaturgyně, ale skutečné otěže přebírali jiní. O dva roky později byla scéna přejmenována na Divadlo Jiřího Wolkera a Mellanová u toho stála již jen jako čestná průkopnice v pozadí.
Spejbl, Hurvínek a Sluníčko
Přesto Mellanová nezahálela. Když musela ustoupit z vlastní scény, přijala nabídku, která se neodmítá – legendární loutkářský mistr Josef Skupa ji v roce 1951 pozval, aby se stala dramaturgyní jeho Divadla Spejbla a Hurvínka. Mellanová tak našla nový smysl práce: vnášela své zkušenosti do světa loutek a pomáhala vytvářet příběhy pro dvě dřevěné figurky, které milovaly generace dětí.
Strávila u Spejbla a Hurvínka takřka celá padesátá léta a přispěla k řadě úspěšných inscenací pro dětské publikum. Její hlas lze dodnes slyšet na archivních nahrávkách – například v rozhlasových Pohádkách tetinky Švitorkové z roku 1957, kde v roli tetičky Švitorkové Mellanová účinkovala pět sezón.
Na sklonku své kariéry se Mellanová ještě jednou vrátila ke klasickému dětskému divadlu. V letech 1961–1963 působila jako režisérka a zástupkyně ředitele v divadle Sluníčko. Byla to malá scéna pro nejmenší děti – a symbolicky tak uzavřela svůj profesní kruh. Na počátku stála mladá žena plná ideálů, která chtěla hrát dětem; na konci stále táž žena, moudřejší o desetiletí zkušeností, která ještě jednou pomáhala rozesmát dětské tváře.
Střežené soukromí
Míla Mellanová byla veřejně známá jako neúnavná ředitelka, režisérka a „máma“ dětského divadla. Méně se vědělo o jejím soukromí – a ona sama si své soukromé radosti i bolesti pečlivě chránila.
Její manželství s Jaroslavem Mellanem bylo dlouhé a pevné. Jaroslav Mellan, vážený advokát a zároveň zapálený ochotnický herec, byl Míle celoživotní oporou. Spolu s ním sdílela lásku k divadlu i levicové ideály první republiky. Neměli vlastní děti, jejich společným „dítětem“ se tak stalo právě divadlo.
Není těžké si představit jejich domácnost – knihovna plná her a pohádek, a u kuchyňského stolu občas slyšíte, jak manželé dlouho do noci probírají nápady na nové inscenace pro nejmenší.
Za války jí pomohl uchránit divadlo před úředním zákazem. Po válce, když přišly zdravotní potíže, to byl on, kdo ji nabádal, aby se šetřila. V roce 1961 po více než čtyřiceti letech společného života Jaroslav Mellan zemřel.
Zůstala sama, obklopena vzpomínkami na jejich společnou cestu. V té době už byla i ona vážně nemocná a na veřejnosti se příliš neobjevovala. Ještě chvíli vyučovala externě na loutkářské katedře DAMU, předávala své vědomosti nové generaci loutkoherců. Ale po odchodu životního druha v jejích dopisech přátelům přibývalo smutku a stesku.
Dne 23. března 1964 se zpráva o její smrti rozlétla hereckou Prahou. Míla Mellanová zemřela v Praze ve věku 64 let. Její jméno se v nekrolozích objevilo vedle přívlastků jako „průkopnice dětského divadla“ či „matka české divadelní mládeže“.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Míla_Mellanová
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3880:prazske-detske-divadlo-3&Itemid=116&lang=cs
https://www.csfd.cz/tvurce/28238-mila-mellanova/biografie/
https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%A1bor_ve_Slune%C4%8Dn%C3%AD_z%C3%A1toce
https://naposlech.cz/temata/spejbl-a-hurvinek-zvukova-historie-4/
