Milan Chladil: Zpíval a žil naplno, dokud ho nezradilo oslabené srdce

Milan Chladil se narodil roku 1931 v Brně jako jediný syn místního krejčího. Jeho otec byl přísný a přál si, aby syn kráčel v jeho stopách. Mladý Milan tedy skutečně vyučil krejčím a s látkami a nitěmi to uměl – tradovalo se, že některé z elegantních obleků, ve kterých později vystupoval, si dokonce sám ušil.

Přesto ho srdce táhlo jinam. Už jako dospívající chodil po večerech zpívat s amatérskou kapelou a jeho podmanivý, sametový baryton neunikl pozornosti. Když jednou na taneční zábavě zaslechl Milana zpívat kapelník brněnského orchestru Erik Knirsch, neváhal a nabídl mu angažmá. A Milan, sotva dospělý, stál před rozhodnutím: řemeslo po otci, nebo hudba?

Zvolil hudbu. Přes den pracoval a po nocích zpíval, někdy i zaskočil jako bedňák, aby si přivydělal na studiích. Na brněnské konzervatoři začal studovat zpěv a posléze přešel do Prahy dokončit hudební vzdělání. V třiadvaceti letech tak odešel do hlavního města, s kufrem snů a hlasem, který se měl brzy rozeznít po celé zemi.

Byla to dřina, ale hudba pro něj znamenala vše. Už v roce 1954 ho zlákal do svého vyhlášeného bigbandu pražský dirigent Zdeněk Barták. Velký průlom však přišel až o  rok později. Tehdy dostal nabídku, jaká se neodmítá – stal se sólistou slavného Orchestru Karla Vlacha.

Chladilův hlas brzy patřil k nejvýraznějším v orchestru. Měl lyrický baryton, který lahodil ve sladkých melodiích swingu i popu. Ačkoliv původně toužil po jazzovém repertoáru a koketoval s myšlenkou být jazzovým zpěvákem, doba mu přála spíš populárním písním.

Přizpůsobil se realitě – zpíval poctivě to, co si publikum žádalo, a zpíval to výtečně. V roce 1957 se k Vlachovu tělesu připojila také zpěvačka Yvetta Simonová a právě s ní vytvořil Milan Chladil legendární pěveckou dvojici.

Jejich hlasy k sobě ladily v dokonalé harmonii a duety jako O nás dvou, My dva a čas či Děti z Pirea se okamžitě zapsaly mezi hity. Vyprodávali sály po celé republice, společně natáčeli pro rozhlas i televizi a těšili se popularitě, o jaké se jim ani nesnilo.

Na pódiu působili jako zamilovaný pár. Jeden druhému hleděl do očí s takovou intenzitou, že publikum tajilo dech. A přece to bylo jinak. „On mi odezíral ze rtů, protože neuměl texty,“ objasnila po letech Simonová, proč na ni kolega během duetů tak soustředěně zíral. Intimní jiskření mezi nimi ve skutečnosti neprobíhalo – oba měli své partnery jinde.

Yvetta tehdy žila s dirigentem Karlem Vlachem a Milan byl už od konce 50. let ženatý s milovanou Annou, jíž něžně říkal Anina. S Aninou měl dceru Alexandru a jeho manželství bylo tiché a harmonické, což v branži plné bouřlivých románků nebylo zdaleka obvyklé.

Profesní partnerství se Simonovou trvalo neuvěřitelných osmadvacet let. Společně prošli šedesátá léta i éru normalizace. Jejich písně byly nekonfliktní, romantické a kultivované – možná i proto jim režim přál a mohli bez překážek koncertovat doma i v zahraničí. Když v polovině 60. let probíhala anketa Zlatý slavík, Chladil se dokonce roku 1964 umístil jako druhý nejoblíbenější zpěvák hned za Karlem Gottem. Jeho hvězda stoupala.

Na jevišti i mimo něj působil Milan Chladil vždy jako pohodový, příjemný společník. Kolegům nezkazil žádnou legraci a dokázal každého pobavit. Byl to vysoký urostlý elegán s věčně dobrou náladou, který miloval společnost a činorodost. Pokud zrovna nestál u mikrofonu, organizoval posezení, večírky a kanadské žertíky.

V zákulisí uměl imitovat populární herce a baviče, parodoval třeba krále komiků Vlastu Buriana tak věrně, že kolem něj propukaly salvy smíchu. Zbožňoval sport a soutěžení – hrál basketbal, tenis, volejbal, fotbal, zkrátka co se dalo. I na zájezdech dokázal strhnout orchestr k tomu, aby po vystoupení místo spánku uspořádali fotbalový mač na místním hřišti. Život pro něj byl pohyb. Radost. Rychlost.

Tahle bezprostřednost mu otevírala dveře i srdce lidí. Měl kamarádský naturel a neznal ostych – s každým si brzy tykal, ať to byl zřízenec hotelu nebo ministerský předseda. Když při cestě na koncert jeho auto zastavili dva dopravní policisté kvůli drobnému prohřešku, vystoupil, objal je kolem ramen a rozchechtaným hlasem je politoval, že musí takhle v dešti stát u silnice.

Nakonec se místo pokuty všichni tři málem fotografovali a Milan ještě vtipem pány strážníky pozval na večerní představení. Byl zkrátka kouzelný společník – vždy vstřícný, galantní, a dokonce i mlsný. Jako správný Moravák měl rád dobré víno a jídlo. Při cestách znal nazpaměť všechny vyhlášené hospody.

Nejednou se stalo, že zmizel do kuchyně, kde polichotil kuchařkám, něco přívětivého prohodil a ochutnal guláš přímo z hrnce. Za pár minut se pak stoly prohýbaly specialitami „na účet podniku“ a personál na něj vzpomínal v sedmém nebi. Nikdy však tyto drobné radosti nepřekročily mez – alkohol pil s mírou a pověst sukničkáře na rozdíl od jiných sběratelů vavřínů neměl. Byl šťastný ve své rodině a jakékoli milostné skandály se mu obloukem vyhnuly.

Pod rozesmátou maskou bonvivána však nosil jeden hluboký smutek. V polovině sedmdesátých let mu do života krutě zasáhla tragédie. Jedné noci při návratu z vystoupení mu znenadání vběhla pod kola vozu mladičká dívka. Bylo jí teprve sedmnáct. Všechno se odehrálo v zlomku vteřiny – tma, výkřik, prudké brzdění.

Osudný náraz se nedalo odvrátit. Dívka svým zraněním podlehla, přestože Milan nejel rychle a byl naprosto střízlivý. Vyšetřování ho zprostilo viny, přesto ho rodina zemřelé obviňovala. Nešťastná babička mu dokonce v návalu zoufalství měla spílat, že je prokletý. Celá událost ho nesmírně zasáhla. Nikdy se s tou zbytečnou smrtí nedokázal zcela vyrovnat. A tak zatímco navenek dál rozdával úsměvy a potlesk neutichal, někde v koutku duše zůstávalo ticho a vina, která ho pronásledovala.

Čas oponou trhnul a přišla osmdesátá léta. Milan Chladil byl stále na vrcholu, ačkoli hudební scéna se už pomalu měnila s nástupem nových trendů. On ale neznal slovo ústup. Pořád vystupoval s neutuchající energií. Se svým dlouholetým ansámblem obrážel republiku, navlékl smoking a s vervou zpíval své staré hity publiku, které ho milovalo. Tak tomu bylo i koncem června 1984.

S Yvettou Simonovou a orchestrem se vydali na koncertní šňůru do západních Čech. Milan tehdy už několik týdnů neměl ani den pauzy, ale nedal na sobě znát sebemenší únavu – v zákulisí vtipkoval, před publikem zářil. Dne 27. června odehráli vystoupení v malebném šumavském městečku Kašperské Hory. Ve vzduchu byl cítit letní ozón po dešti, kapela měla před sebou volné odpoledne a Chladil, věčný organizátor, vymyslel, že půjdou na houby.

Smáli se a broukali si písničky mezi stromy, když tu narazili na úzkou lesní cestu vedoucí na místní hřbitov. A po ní právě šel pohřební průvod – v tichosti, s hudbou dechovky, která se mísila s vůní kapradí. Milan se v tu chvíli zarazil. Stál mezi břízami, sledoval ty neznámé truchlící a najednou úplně zvážněl. Zářivé slunce prosvítalo skrze listy a on se díval za tím procesím beze slova, než mu zmizelo z očí. Nikdo z kolegů tehdy netušil, proč ho ten výjev tak upoutal. Někteří se později ptali: cítil snad předzvěst vlastního konce?

Nic neprozradil. Večer 28. června 1984 nastoupil Milan Chladil za volant své Škody a vydal se z Kašperských Hor zpátky směrem ku Praze. Jela před ním i za ním auta členů orchestru – Yvetta v jednom z nich. Zpočátku cesta ubíhala jako tolikrát předtím. Milan měl rád řízení v noci, často ještě naladěn euforií po koncertě, a i tentokrát prý zvesela blikal na kolegy a vtipně do vysílačky komentoval serpentiny.

Pak se ale cosi změnilo. Kolem jedenácté večer, nedaleko Příbrami, jeho vůz nečekaně zastavil u krajnice. Ostatní projížděli kolem a Yvetta, když ho míjela, zpomalila. V otevřeném okénku zahlédla Chladilovu bledou tvář. Zmateně se na ni podíval, jako by jí chtěl něco říć, ale pak se jen unaveně pousmál a mávl rukou na pozdrav.

To ji uklidnilo – jistě jen zastavil kvůli únavě, říkala si. Milan znovu nastartoval a auto se rozjelo. Jenže o pár kilometrů dál musel zastavit podruhé. Tentokrát definitivně. Prudká bolest v hrudi mu vystřelovala do paží, těžko se mu dýchalo. Ještě stačil zajet ke kraji silnice a vypnout motor.

Noc byla tichá, když se Milan Chladil z posledních sil sesul na sedadlo. Vzápětí upadl do bezvědomí. Když ho zanedlouho objevili, bylo pozdě. Rychlá záchranná služba už nedokázala oživit jeho ochromené srdce. Pro všechny kolem to byl šok – ještě před pár hodinami s ním stáli na jevišti, smáli se a on působil naprosto zdravě, plný života.

Nikdo netušil, že v sobě nosil časovanou bombu. Pitva odhalila strašlivou pravdu: „Milan měl zdevastované srdíčko a byl zázrak, že vůbec žil tak dlouho,“ sdělila zdrcená Simonová slova lékaře. Ukázalo se, že srdeční sval byl dlouhodobě a nenapravitelně poškozen – zřejmě následkem těžké revmatické horečky v dětství a let permanentního přetížení.

Chladil svůj hendikep neznal, nikdy se neléčil. Do posledního dne fungoval s neutuchajícím nasazením. Doslova dohořel jako svíce, která jasně plápolala, i když knot už dávno došel.

Milan Chladil zemřel 28. června 1984, jen měsíc poté, co pochoval svou milovanou maminku. Na jeho vlastní pohřeb ve Strašnickém krematoriu dorazily zástupy lidí – rodina, přátelé, kolegové i oddaní fanoušci. Když v obřadní síni zazněly první tóny písně Ta naše písnička česká, mnohým se sevřelo hrdlo. Právě tuhle starou českou melodii kdysi Milan nazpíval s orchestrem a tehdy ho dojala k slzám.

Nyní tahle dojemná píseň provázela na jeho poslední cestě i jeho samotného. V tichém, smutkem prodchnutém sále se její slova nesla vzduchem a mísila s tlumeným pláčem. Bylo v nich všechno: žal nad ztrátou milovaného člověka, obdiv k jeho nenahraditelnému hlasu a možná i vědomí, že „svět se točí dál, i když srdce prasklo v půli“.

Po nekonečně dlouhé chvíli dozpívala i tahle píseň. Zůstal jen tichý obraz – věnec růží, mihotavé plamínky svící a vzpomínka na muže, který rozdával radost, dokud v něm nepuklo srdce.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Chladil

https://www.super.cz/clanek/retro-pred-mikrofonem-vypadali-tak-zamilovane-milan-chladil-53-ale-na-yvettu-simonovou-95-hledel-protoze-neumel-texty-1506021

https://www.dotyk.cz/magazin/milan-chladil-yvetta-simonova-30000810.html

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-zpevak-milan-chladil-nemel-mnoho-zivotniho-casu-presto-si-svuj-zivot-umel-vychutnat-40149618

https://www.dotyk.cz/magazin/milan-chladil-2/

https://www.dotyk.cz/magazin/milan-chladil-yvetta-simonova-30000810.html

https://www.lifee.cz/milan-chladil-zemrel-predcasne-cestou-z-koncertu-zradilo-ho-slabe-srdce-mluvilo-se-i-o-kletbe-fa432

https://www.extra.cz/zle-znameni-pred-smrti-na-zachranu-milana-chladila-uz-bylo-pozde

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/104268/prokleti-chladila-a-simonove-den-pred-smrti-videl-milan-zle-znameni.html

https://zeny.iprima.cz/zpevak-milan-chladil-zemrel-v-aute-po-vystoupeni-pred-smrti-jeste-vtipkoval-200080

https://zeny.iprima.cz/yvetta-simonova-prozradila-ze-na-milana-chladila-jeji-partneri-zarlili-416615

https://dvojka.rozhlas.cz/prisny-otec-ho-oblikal-jako-panenku-skoncil-se-srdcem-na-cucky-pribehy-slavnych-7491152