Miliony litrů piva v ulicích Londýna měly na svědomí osm mrtvých

Mění lopotnou londýnskou čtvrť v dějiště hororu, kde se nápoj, symbol pospolitosti a veselí, stává nástrojem okamžité smrti a zkázy. Tato bizarní katastrofa ze 17. října 1814 nestála život jen opilce, ale i matky a malé děti v bezpečí jejich domovů. Přesto, a to je na celém příběhu to nejmrazivější, byla nakonec označena za čin vyšší moci. Za smrt osmi lidí nebyl nikdo nikdy potrestán.

Abychom pochopili absurditu a nevyhnutelnost této tragédie, musíme se ponořit do atmosféry Londýna roku 1814. Bylo to město ostrých kontrastů, kde se opulentní bohatství regentské éry střetávalo s nepředstavitelnou chudobou, a nikde nebyl tento střet tak fyzicky hmatatelný jako na hranici čtvrti St. Giles.

St. Giles Rookery nebylo jen chudinskou čtvrtí; bylo to synonymum pro peklo na zemi, doupě bídy a zločinu tak nechvalně proslulé, že se mu vyhýbali i strážci zákona a kartografové se ho báli zanést do map, raději ho značili jen jako temnou, beztvarou skvrnu.

Bylo to bludiště úzkých, křivolakých uliček a slepých dvorů, kde se ve vzduchu neustále mísil pach exkrementů, hnijících odpadků a všudypřítomné vlhkosti. Domy byly polorozpadlé, s okny ucpanými hadry a papírem, a mezi nimi visely šňůry s prádlem, které nikdy pořádně neuschlo.

Obyvatelé této čtvrti, posměšně nazývaní „kosi ze St. Giles“ (St Giles Blackbirds), tvořili dno londýnské společnosti. Byli to převážně irští přistěhovalci prchající před hladomorem, propuštění vojáci bez penze, prostitutky, zloději a žebráci.

Celé rodiny se tísnily v jediných místnostech nebo v podmáčených, zatuchlých sklepích, které byly považovány za „otřesná místa, vlhká a nezdravá“. Dobová společnost je nevnímala jako oběti systému, ale jako strůjce vlastního neštěstí, lidi, kteří si svůj osud zasloužili.

Poloha slumu nebyla náhodná. Nacházel se na samém konci hlavních cest vedoucích do Londýna, jako byla Tottenham Court Road a Oxford Road. Pro tisíce nově příchozích bez prostředků to byla první a často i poslední zastávka. Byli geograficky i sociálně vytlačeni na okraj, přímo do stínu průmyslového pokroku.

A tím pokrokem byl, v ostrém kontrastu k okolní bídě, pivovar Meux and Co. Brewery na Tottenham Court Road. Založen byl již před rokem 1764 a v době katastrofy patřil k největším a nejmodernějším v Londýně, symbol průmyslové revoluce, moci a bohatství. Ročně produkoval přes 100 000 barelů oblíbeného tmavého piva porter, nápoje pro masy.

Pýchou podniku, a vlastně celého londýnského pivovarnictví, byly gigantické kvasné kádě. Jejich velikost byla otázkou prestiže; pivovary mezi sebou soutěžily, kdo postaví tu největší a nejpůsobivější. Káď, která se stala nástrojem zkázy, byla skutečným monstrem. Byla vysoká téměř 7 metrů (22 stop) a pohromadě ji drželo několik masivních železných obručí, z nichž každá vážila přes 300 kilogramů.

V osudný den byla naplněna téměř po okraj 3 555 barely, což odpovídá více než 1,4 milionu litrů deset měsíců zrajícího piva. Byla to časovaná bomba, obrovská zadržovaná síla, která se tyčila nad nejzranitelnějšími obyvateli Londýna. Tlak průmyslové pýchy, ztělesněný v gigantické kádi, se doslova vylil na bezbrannou populaci.

Vše začalo nenápadně. Kolem půl páté odpoledne si skladník pivovaru jménem George Crick všiml něčeho znepokojivého. Jedna z masivních, 320 kilogramů vážících železných obručí, které svíraly obří kvasnou káď, sklouzla.Crick, jak později vypověděl, na problém okamžitě upozornil svého nadřízeného.

Ten však jeho obavy smetl ze stolu. Jelikož k podobným incidentům docházelo dvakrát až třikrát do roka bez následků, považoval to za banalitu. Uklidnil Cricka slovy, „že se absolutně nic nestane“, a nařídil mu, aby pouze napsal vzkaz panu Youngovi, jednomu z partnerů pivovaru, aby se o opravu postaral někdy později. Bylo to rozhodnutí, které zanedbání proměnilo v rozsudek smrti.

Asi o hodinu později, kolem půl šesté večer, stál George Crick na plošině, jen pár metrů od obří kádě, a držel v ruce onen osudný vzkaz. V tu chvíli se ozvala ohlušující rána. Káď bez jakéhokoli dalšího varování explodovala. Dobové zprávy uvádějí, že zvuk výbuchu byl slyšet až na pět mil daleko.

Síla více než milionu litrů piva, které se pod tlakem vyvalilo ven, byla apokalyptická. Okamžitě spustila řetězovou reakci. Vyrvala kohout ze sousední, téměř stejně velké kádě a zničila několik dalších menších sudů, jejichž obsah se přidal k smrtícímu proudu. Celkem se na ulici vylilo podle odhadů mezi 580 000 a 1 470 000 litry horkého, stále kvasícího piva.

Téměř pětimetrová (15 stop) vlna tmavého, lepkavého piva se silou tsunami prorazila zadní zeď pivovaru, která byla vysoká 7,6 metru a tlustá přes půl metru. Cihly létaly vzduchem jako projektily a dopadaly na střechy domů v nedaleké Great Russell Street. Potopa se valila do úzkých uliček slumu St. Giles, především do New Street, kde neměla kam odtéct a rychle zaplavovala nízkopodlažní domy a obydlené sklepy.

V suterénu jednoho z domů v New Street se právě konala smuteční hostina. Irská rodina se sešla, aby oplakala dvouletého Johna Savilla, který zemřel den předtím. Jeho matka, šedesátiletá Anne Saville, a další čtyři truchlící – třicetiletá Mary Mulvey se svým tříletým synem Thomasem Murrayem, sedmadvacetiletá Elizabeth Smith a pětašedesátiletá vdova Catherine Butler – byli v okamžiku smeteni a utopeni v přívalu piva, který se provalil do sklepa. Smrt si je našla uprostřed truchlení nad jinou smrtí.

V sousedním domě si Mary Bamfield a její čtyřletá dcerka Hannah právě sedly k odpolednímu čaji. Vlna piva a trosek prorazila zeď a strhla je s sebou. Hannah byla na místě mrtvá. Její matka byla s těžkými zraněními převezena do nemocnice.

Čtrnáctiletá Eleanor Cooper pracovala jako služebná v hospodě Tavistock Arms. V osudnou chvíli umývala na dvoře hrnce a nádobí. Byla přímo ve stínu pivovaru. Když se zadní zeď pod náporem piva zřítila, pohřbila ji pod tunami cihel a malty. Její tělo bylo nalezeno až o několik hodin později.

Poslední obětí, jejíž tělo bylo nalezeno v troskách dalšího domu v New Street, byla teprve tříletá Sarah Bates.

Dozvuky katastrofy odhalily krutou realitu tehdejší společnosti. Zatímco ulice páchly pivem a smrtí, spravedlnost se ukázala být nejen slepá, ale i cynicky pragmatická.

V dnech následujících po potopě se St. Giles proměnilo v dějiště apokalypsy. Ulice byly pokryté lepkavou, páchnoucí tekutinou smíšenou s troskami domů a osobním majetkem obětí. Zápach piva se podle svědků v oblasti držel několik měsíců.

Uprostřed této tragédie se odehrávaly bizarní scény. Objevily se zprávy, že si někteří obyvatelé nabírali pivo z ulice do hrnců a jiných nádob. Jeden muž měl údajně o několik dní později zemřít na otravu alkoholem, což by z něj činilo devátou oběť.

Ještě morbidnější byla skutečnost, že někteří pozůstalí, v zoufalé snaze sehnat peníze na pohřeb, vystavovali těla svých mrtvých příbuzných za poplatek. Jedna taková „výstava“ v zaplaveném domě skončila dalším neštěstím, když se podlaha pod náporem zvědavců propadla a všichni spadli po pás do sklepa stále plného piva.

Spravedlnost konala rychle, ale ne spravedlivě. Koronerova porota se sešla jen dva dny po tragédii, 19. října 1814. Její členové prošli troskami pivovaru i zničených domů a vyslechli svědky, včetně skladníka George Cricka. Po krátkém jednání dospěli k verdiktu, který se stal symbolem celé události. Porota rozhodla, že osm obětí zemřelo „náhodně, nešťastnou náhodou a neštěstím“. Katastrofa byla oficiálně prohlášena za „Act of God“ – Boží dopuštění.

Tento verdikt měl pro pivovar pozitivní finanční dopady. Majitelé pivovaru, společnost Meux and Co., byli zproštěni veškeré viny a nemuseli platit ani penny odškodnění rodinám, které přišly o své blízké, domovy a veškerý majetek. Naopak, parlament jim projevil pozoruhodnou vstřícnost.

Aby firma, která byla významným plátcem daní, nezkrachovala, schválil jí vrácení již zaplacené daně za zničené pivo. Tato částka, 7 250 liber, společnost nejspíš zachránila. Spravedlnost pro bohaté a mocné měla zcela jinou podobu než pro chudé a bezbranné. To platí bez ohledu na dobu, nebo na to kdo vládne.

Tragédie, jakkoli šokující, se postupně vytratila z paměti města. Stala se jen bizarní poznámkou pod čarou v dějinách Londýna. Pivovar Meux and Co. se z katastrofy rychle vzpamatoval, a to i díky štědré pomoci státu. Dál prosperoval a fungoval na stejném místě více než sto let, až do roku 1922. 

Tehdy byl zdemolován, aby uvolnil místo nové dominantě, divadlu Dominion Theatre, které tam stojí dodnes. Dnes už jen málokterý návštěvník divadelního představení tuší, že stojí na místě, kde se kdysi valila smrtící řeka piva.

Přesto katastrofa zanechala jednu trvalou, byť neoficiální, stopu. Právní systém sice selhal, ale průmysl se poučil. Nehoda vedla k postupnému odklonu od obřích, nespolehlivých dřevěných kádí. Pivovarnictví začalo přecházet na bezpečnější, betonem vyztužené nádrže, které lépe odolávaly obrovskému tlaku kvasícího piva.

Zdroj:

https://en.wikipedia.org/wiki/London_Beer_Flood

https://www.gracesguide.co.uk/Meux%27s_Brewery

https://en.wikipedia.org/wiki/Horse_Shoe_Brewery

https://editions.covecollective.org/place/st-giles-fieldsst-giles-rookery

https://www.stgilesonline.org/history

https://en.wikipedia.org/wiki/St_Giles,_London

https://zythophile.co.uk/2014/10/17/remembering-the-victims-of-the-great-london-beer-flood-200-years-ago-today/

https://brookstonbeerbulletin.com/the-london-beer-flood-of-1814/