Článek
Když se 17. října 1920 v hostinci U Černého orla v jihočeském Novém Etynku rozcházelo publikum po večerním představení, za provizorními kulisami se odehrával mnohem intimnější děj. Herečka Hermína Červíčková – Budínská, ještě před pár minutami zářící na jevišti v roli nevinné dívky, porodila za jevištěm svého prvního syna.
Jevištní prkna byla stále rozpálená světlem petrolejových lamp a provoněná pudrem z kostýmů, když její manžel, mladý herec Rudolf Böhm, zabalil novorozeně do divadelního kabátu.
Stalo se to v hostinci (dnešním Grand Hotelu) U Černého orla v Nové Včelnici, kde společnost Budínských hrála; dnes je na místě pamětní deska.
Nový život přišel na svět doslova v láskyplném objetí divadla – „Rudolf Hrušínský starší se vlastně narodil na prknech, která znamenají svět – na divadle.“ Tenhle kouzelný moment uzavíral jednu kapitolu bouřlivého příběhu a otevíral další: příběh hereckého rodu Hrušínských.
Jak to všechno začalo
Rudolf Böhm, později známý jako Hrušínský, se narodil 14. dubna 1897 v nenápadné vsi Liboc u Prahy, do skromných poměrů. Otec Jan byl vesnický švec, matka Františka porodní bába. Tichý chlapec Rudolf však už od dětství mířil dál než k verpánku a šicímu stroji – do světa divadla ho táhla neodbytná touha.
Když mu bylo patnáct let, utekl ke Slavínského kočovné herecké společnosti. Bez rozloučení opustil rodný dům, aby následoval kočovnou karavanu herců od štace ke štaci. Začal jako kulisák a nápověda, brzy ale dostal první malé roličky. V kočovném životě našel svobodu i náročnou školu – hereckou školu neměl, vše co uměl, se naučil od kočovných herců, večer co večer na improvizovaných jevištích v zapadlých vesnických sálech.
Počátkem roku 1914 už mladý Rudolf putoval s jinou společností, zkušeného principála Josefa Mušky. Jenže zatímco on snil o divadelních rolích, svět se řítil do války. V roce 1916 narukoval do války, bojoval na Balkáně a byl raněn.
V zákopovém pekle první světové války se ocitl daleko od divadelních ramp – místo potlesku slyšel kulometnou palbu, místo kostýmů nosil uniformu nasáklou špínou a krví. Na Balkáně byl během bojů raněn.
Válečná zkušenost ho poznamenala fyzicky i duševně, ale nezlomila. Když se roku 1918 vrátil domů zraněný, chudý a unavený, nezamířil do bezpečí rodného statku. Táhlo ho to zpátky na jeviště – tam, kam vždy patřil.
Příjmení ukradené v zahradě
V kočovných začátcích provázela Rudolfa Böhma jedna kuriózní příhoda, která mu změnila jméno i život. Jako mladý komediant těžko snášel, že na Moravě komolí jeho německé příjmení Böhm na hanlivé „Bóm“.
Chtěl si proto najít libozvučný český pseudonym – nějaké šlechtické jméno, které by znělo z plakátů honosně. Koketoval s bizarním uměleckým jménem Otomar Otovalský, ale nakonec to dopadlo docela jinak. Během jednoho letního zájezdu do vinařského kraje jižní Moravy zkusil potají utrhnout pár hrušek v cizí zahradě u cesty.
Měl hlad nebo jen klukovskou chuť na sladké ovoce. Netušil, že ho přitom přistihne rozčilený místní sadař. Po odhalené krádeži hrušek na štaci Slavinského divadelní společnosti v Lužici u Hodonína mu ale začali říkat Rudolf Hrušovský.
Časem se pseudonym změnil na Hrušínský a od roku 1935 už ho používal trvale. Neobvyklé jméno zakořenilo a paradoxně proslavilo rod daleko víc, než by to byl dokázal sebelepší vymyšlený pseudonym. Příjmení Hrušínský je v Česku mimořádně vzácné (dlouhodobě jednotky nositelů); v praxi je spojeno s jedním hereckým rodem
Láska z maringotky
Hned po válce Rudolf znovu naskočil do rozjíždějící se káry divadelní společnosti. Roku 1919 přijal angažmá u Václava Červíčka–Budínského, principála slavného kočovného rodu. V té maringotce nečekaně našel i osudovou lásku. Mezi rekvizitami a kulisami se zamiloval do principálovy dcery Hermíny, půvabné herečky přezdívané Mína.
Rod Červíčků a Budínských sňatkem splynul s rodem Hrušínských. Svatba proběhla 2. března 1920 v městečku Žirovnice, kde si v chudé kapli řekli své „ano“ dva mladí herci v zaprášených kostýmech.
Po obřadu hned spěchali zpátky za svojí kočovnou společností. Na jaře 1920 už manželé společně brázdili venkov – a právě při jednom představení na jihu Čech je zastihly porodní bolesti. Hermína neváhala dohrát svou roli do konce, než začala rodit. Ještě z jeviště slyšela potlesk diváků, než se stáhla za kulisy přivést na svět syna.
Narodil se jim syn Rudolf, jméno zdědil po otci – ovšem už jako Rudolf Hrušínský, nyní označovaný jako Rudolf Hrušínský starší. Divadelní svět měl na jeho osud nepopiratelný vliv od první vteřiny života.
S kočovnou společností babičky Anny Budínské–Červíčkové strávil chlapec celé dětství – „odmalička jej rodiče brali na divadelní prkna jako ‘rekvizitu’“. Nakonec se stane jedním z našich nejslavnějších herců všech dob. Tento příběh je však o jeho otci.
Cesta na pražská jeviště
Po narození syna a několika letech kočování pocítil Rudolf Hrušínský touhu usadit se. S nadšením sobě vlastním chtěl dobýt velká městská divadla. Ve 20. letech proto přesídlil s celou rodinou do Prahy, kde se začal protloukat od jedné scény ke druhé. Začínal v Tylově divadle na předměstí Nuslí, kde dokonce sepsal a režíroval vlastní veselohru (kabaretní revue Že tě nedohoním?).
Živil se vším možným, jen aby uživil rodinu – herec, režisér, občas i divadelní technik či propagátor. Prošel řadou menších pražských divadel a hereckých společností, kde získával cenné zkušenosti. Na jevišti smíchovského Švandova divadla bavil lid anekdotami, v divadle Uranie roku 1934 inscenoval pohádky pro děti.
Těžké časy hospodářské krize ho naučily skromnosti: bral i sebemenší roli, hlavně když byla práce. Přesto v sobě měl zdravou ctižádost. Když to šlo, věnoval se i režii a snažil se pozvednout úroveň představení, kde hrál.
Už tenkrát ho provázely pověsti o jeho mimořádně podmanivém hlasu – měl vrozený herecký instinkt a hlas jako zvon. Měl přirozený talent, přirozené vystupování, úsporná gesta i mimiku. Dokonale pracoval s hlasem. Všechno, co se nenaučil ve škole, dohnal pílí na prknech.
Nakonec se přece jen dočkal uznání a pronikl i na prestižní scény. Krátce před válkou se stal členem zvučných souborů. V roce 1937 zakotvil v avantgardním Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha – hrál po boku komiků, které do té doby obdivoval jen z hlediště. Když Osvobozené divadlo o rok později z politických důvodů zaniklo, přešel do renomované operetní společnosti.
Koncem třicátých let Hrušínský nastoupil k Vlastovi Burianovi, králi české komedie, do jeho věhlasného Divadla Vlasty Buriana. Tam působil až do roku 1944. Byla to léta smíchu na jevišti a rostoucího strachu v zákulisí – nad Evropou zuřila druhá válka a protektorátní režim začal svírat i oblast kultury. Hrušínský starší dál poctivě hrál své role, ale kolem zuřila nacistická perzekuce.
Práce pro Říši a návrat ke svobodě
Na podzim 1944 zasáhla okupanty ovládaná správa drasticky do divadelního života: všechna česká divadla byla úředně uzavřena. Padesátiletý Rudolf se najednou ocitl bez možnosti hrát – a zároveň bez občanské svobody.
Okupační úřady ho spolu s desítkami dalších populárních herců poslaly na nucené práce do průmyslu. Od začátku listopadu 1944 do začátku února 1945 byl zařazen společně s dalšími herci jako dělník na pomoc protektorátnímu průmyslu.
V montérkách a s kladivem v ruce musel přispívat Říši. Ve stejné továrně nuceně dřeli i slavní kolegové – například komik Jaroslav Marvan či herecké hvězdy Hana Vítová a Svatopluk Beneš – místo replik bušili do strojů. Pro hrdého divadelníka Rudolfa to byla potupa, ale sklonil hlavu a pracoval, aby přežil.
Tvrdý pracovní režim mu navíc podlomil zdraví. Jeho dříve silná tělesná schránka slábla, nemocné plíce o sobě dávaly znát po dřívějším válečném zranění i divadelním životě plném cestování.
Když Praha na jaře 1945 osvobodila svou kulturu zpod nacistické nadvlády, Hrušínský se hned postavil zpátky na divadelní prkna. Euforie z konce války dala vzniknout zcela novým scénám a Rudolf byl u toho. Už v květnu 1945 nastoupil jako herec do nově založeného Divadla 5. května v Praze.
Tahle scéna chtěla přinést moderní činohru poválečnému publiku – a Hrušínský patřil mezi první nadšence v souboru. Hrával menší role, režíroval drobné aktovky a vychutnával si svobodnou tvorbu. Jenže doba byla neklidná. Po únoru 1948 se k moci dostal komunistický režim a kulturní život opět čekala reorganizace. Divadlo 5. května bylo zrušeno a začleněno do struktury nových státních scén.
Představení hry Pan Učitel v Divadle Akropolis Žižkov. Rudolf Hrušínský nejstarší je třetí zleva
Rudolf spolu s kolegy přešel roku 1948 do krátce existujícího Divadla státního filmu. Věnoval se tam zejména estrádám a zábavným programům pro široké vrstvy pracujících – doba si to žádala. Bylo mu přes padesát, zdraví už nesloužilo jako dřív a nová generace herců se drala dopředu. Po uzavření Divadla státního filmu na počátku 50. let se Hrušínský starší stáhl z velkých scén. Otevřeně to nepřiznal, ale cítil, že jeho čas na velké umění se krátí.
Po boku syna
Rudolf Hrušínský nejstarší byl srdcem především divadelník, ale neodolal vábení kinematografie, která v meziválečných letech vábila herce do svých ateliérů. Poprvé se před kamerou objevil relativně pozdě – bylo mu už čtyřicet.
Do filmových ateliérů poprvé zavítal v roce 1937, tedy ve stejné době jako jeho slavnější syn. Tehdy ho režisérka Zet Molas obsadila do menší role literárního kritika ve filmu Karel Hynek Mácha. Byla to drobná epizoda, ale Rudolf ji zahrál s noblesou a získal tak vstupenku do světa filmu.
Od konce 30. let se před kamerou objevoval pravidelně – hrál řadu drobných postav, které však dokázal výrazně odlišit díky svému charakternímu projevu. Zahrál si dělníka Randáka ve vlasteneckém dramatu Zborov (1938), úředníky, učitele, četníky i mlynáře v desítkách prvorepublikových a protektorátních filmů.
Zpravidla nešlo o velké úlohy – hlavní role přenechával film mladším kolegům či hvězdám té doby. Ztělesnil kupříkladu dělníka Randáka ve snímku Zborov, člena městské rady v komedii Vzhůru nohama, redaktora v dramatu Muž z neznáma, velitele městské brány v komedii Hvězda z poslední štace, člena maturitní komise v Humoresce, tělocvikáře v komedii Prosím, pane profesore! či mlynáře Ryšavého v Experimentu. Jeho tvář mohli diváci zahlédnout v pozadí mnoha scén, někdy třeba jen na pár okamžiků. Nevadilo mu to – film bral spíš jako přivýdělek a další zkušenost.
Osud tomu chtěl, že hned ve svých prvních filmech se Rudolf objevil po boku svého syna. Mladinký Rudolf Hrušínský (později slavný představitel Švejka či pana Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol) debutoval v roce 1937 jako sedmnáctiletý student ve filmu Lízin let do nebe.
Od té doby jejich kariéry běžely paralelně – otec v malých rolích, syn v rolích postupně stále větších. Zahráli si spolu například v patriotickém dramatu Zborov (1938), ve školní komedii Cesta do hlubin študákovy duše (1939) nebo v protektorátní komedii Prosím, pane profesore! (1940).
Ten zvláštní pocit, když na plátně vedle sebe stanul starší muž a jeho talentovaný syn, neunikl tehdejší kritice ani divákům. Po boku svého syna si zahrál ve snímcích Humoreska, Pro kamaráda a Ves v pohraničí. Otec byl pyšný, že syn kráčí v jeho šlépějích, ač možná tušil, že jej v mnohém předčí.
Ve 40. letech syn Rudolf dokonce zkusil sám režírovat filmy – a na svého otce nezapomněl, vždy mu svěřil menší roli. Během natáčení romantického filmu Jarní píseň (1944), který mladý Hrušínský spolurežíroval, hrál otec správce sklárny. V poválečné crazy komedii Pancho se žení (1946) zase vytvořil roličku tatínka hlavního hrdiny.
Ve filmech Jarní píseň a Pancho se žení se tak ocitl pod režisérskou taktovkou svého syna. Bylo to úsměvné pro obě strany – otec na place poslouchal pokyny svého dvaadvacetiletého syna, a dělal to s pokorou a hrdostí zároveň.
Po roce 1948 český filmový průmysl ovládla státní kontrola a zestátněná kinematografie už starému pánovi Hrušínskému nabízela jen minimum příležitostí. V éře budovatelských filmů se pro něj našly nanejvýš epizodky úředníků nebo vrátných.
Zestátněná kinematografie mu ale již nabídla jen pár roliček. Naposledy se před kameru postavil v roce 1949 v roli úředníka v budovatelské komedii Pan Novák. Tou symbolicky uzavřel svou filmografii.
Zatímco on se na prahu padesátky smiřoval s koncem herecké dráhy, jeho syn – ještě talentovanější než on – vstupoval do nejzářivější etapy života.
Tichý konec zakladatele rodu
Po padesátce se Rudolf Hrušínský nejstarší stále častěji potýkal se zdravotními potížemi. Srdce oslabené celoživotní námahou a staré zranění se ozývaly. Přesto se snažil zůstat aktivní. Od mládí miloval rozhlas – už v 30. letech účinkoval ve stovkách rozhlasových her a pásem.
Po válce dokonce sám několik rozhlasových her napsal (například humoresku Historka o huse v tramvaji či satirické Kazimourovo zpravodajství). K soustavné práci v rozhlase se však kvůli chatrnému zdraví už nevrátil. V 50. letech tak trávil čas hlavně v kruhu rodiny.
Těšilo ho, že syn Rudolf září na prknech vinohradského divadla i před filmovou kamerou – a že herecká tradice bude pokračovat. V roce 1955 se navíc Rudolfovi mladšímu narodil syn Jan, další pokračovatel slavného rodu, kterého už Rudolf nejstarší coby pyšný dědeček choval v náručí.
Na jaře 1956 ho ale zradilo zdraví. V pouhých 58 letech byl už unaveným mužem s duší plnou vzpomínek. Zakladatel významného rodu Hrušínských, často neprávem opomíjený, zemřel předčasně dne 15. března 1956 měsíc před svými padesátými devátými narozeninami.
Jeho milovaná žena Hermína jej přežila o dlouhých 31 let– dožila se pádu komunismu i triumfů svého syna a vnuků na prknech Národního divadla. Když Rudolf Hrušínský nejstarší vydechl naposledy, bylo to tiše a bez ovací, jakoby v zákulisí po dohraném představení.
Na olšanském hřbitově v Praze nese nenápadný náhrobek jméno, které se zrodilo z mladické krádeže ovoce a stalo se symbolem herecké dynastie. Pod tím jménem odpočívá muž, jehož život sice často míjel zář reflektorů, přesto byl neoddělitelně spjatý s magickým světem divadla.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Hru%C5%A1%C3%ADnsk%C3%BD_nejstar%C5%A1%C3%AD
https://www.divadlonajezerce.cz/historie
https://www.csfd.cz/tvurce/963-rudolf-hrusinsky-nejst/biografie/
https://www.ahaonline.cz/clanek/malery/53550/rudolf-hrusinsky-neverili-mu-ze-je-kluk.html
https://zenysro.cz/blogy/vypis-se-z-toho/jablko-nepada-daleko-od-stromu-1/
https://www.divadlo.cz/?clanky=vystava-o-hereckem-rodu-cervicku-hrusinskych-v-divadle-na-jezerce
https://g.cz/herecky-klan-hrusinskych-nejstarsi-hral-v-osvobozenem-divadle-nejmladsi-skoncil-v-discopribehu/
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/103497/svejk-ktery-podepsal-dva-tisice-slov-a-antichartu-od-narozeni-herce-rudolfa-hrusinskeho-uplynulo-100-let.html
