Článek
„Je mi 19. Co budu dělat dál? To snad umřu,“ zapsala si Blanka Wedlichová na prahu dospělosti do deníku. Seděla sama v podnájmu v Praze a nevěděla, jestli vůbec má budoucnost. Měla za sebou útěk z malého městyse Cerhenice, kde se roku 1910 narodila do rodiny hospodského a obchodníka.
Utekla od nepochopení své matky, která ji místo konzervatoře poslala na rodinnou školu s vidinou rychlého sňatku. Blanka však toužila po umění. Hudba, literatura, kreslení – tím vším žila už od dětství. V šestnácti letech odešla do Prahy za svým snem stát se herečkou. Jenže teď, o tři roky později, v den devatenáctých narozenin, cítila jen zoufalství. S hořkostí plnila papír inkoustem a představovala si, jak její naděje hasnou.
Nakonec ale pero odložila a rozhodla se bojovat. Ještě ten rok odpověděla na inzerát slavného režiséra Gustava Machatého, který hledal dívku do hlavní role filmu Erotikon.
Neměla žádné zkušenosti – dosud jen tancovala kdesi ve sboru smíchovské Arény a uklízela v cizích rodinách. Přesto se nechala vyfotit a fotografii poslala do soutěže o tu roli.
Nevyhrála ji, ale odhodlání ji neopustilo. Krátce nato se na ni usmálo štěstí z úplně jiné strany. Jednoho dne si všiml její krásy malíř František Xaver Naske, kterému sedávala modelem. Obraz rusovlasé dívky s nepřítomným pohledem vystavili ve výloze na Národní třídě.
Blanka strnula na chodníku, když v odpoledním slunci spatřila svou tvář za sklem – éterickou, zamyšlenou, jak ji Naske viděl štětcem. Byl to okamžik tiché pýchy. Honoráře za portrét jí pomohly přežít další měsíce a ještě důležitější bylo, že se skrze Naskeho seznámila s jeho ženou Růženou Naskovou. Růžena byla uznávaná herečka Národního divadla a v mladé Blance rozpoznala talent. Ujala se jí a pomohla jí připravit se na přijímací zkoušky na konzervatoř.
Na drama obor pražské konzervatoře ji přijali v roce 1930 hned napoprvé. Sen se začal plnit. Z Blanky Wedlichové se mezitím stala Blanka Waleská – umělecké příjmení zvolila v začátcích kariéry sama. Ve škole navštěvovala stejný ročník jako krásná Lída Baarová, budoucí filmová hvězda první republiky.
Blanka vedle ní působila nenápadně. Nebyla to oslnivá femme fatale jako Baarová či Adina Mandlová. Měla v sobě spíš tichou melancholii a lyrický půvab, který se hodil pro role naivních dívek. Přesto dokázala zaujmout.
Ve škole si jí všiml pohledný spolužák Zdeněk Šavrda a mezi mladými herci přeskočila jiskra. Byla to její první velká láska. V těch letech Blanka jen kvetla – vlasy jako oheň, oči plné snů. Nikdo nepochyboval, že ji čeká krásná budoucnost.
Jenže život si nachystal první krutou zkoušku. Psal se rok 1933. Blanka nečekaně otěhotněla. Místo svatebních zvonů ji čekalo těžké rozhodnutí. Cílevědomě budovala hereckou kariéru a dítě – navíc v jednadvaceti, bez zázemí a podpory rodiny – by všechno změnilo.
Spolužák Šavrda ji sice miloval, ale byli oba příliš mladí a doba příliš nejistá. Rozhodla se pro potrat. Těhotenství ukončila a matkou se už nikdy nestala. V nemocničním pokoji tehdy ležela dívka se zlomeným srdcem a prázdnou náručí. Ztratila první lásku – vztah se Šavrdou výrazně ochladl. Jeviště ale na ni nečekalo s otevřenou náručí, naopak. Musela začít od nuly a bolest skrývat za masku odhodlání.
Po studiích hrála menší role v pražských divadlech, u Vlasty Buriana, Oldřicha Nového i na prknech Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Přišly také první filmové příležitosti – třeba role ve filmu Ze světa lesních samot (1933). Vidět Blanku Waleskou na plátně, třeba jako uhrančivou hajnou dceru v šumavském dramatu podle Klostermanna, byl zážitek.
Její zrzavé vlasy a křehká krása vynikly v černobílém obraze. Jenže hvězdou se nestala. Tehdy ještě ne. Stále zůstávala spíše ve stínu svých slavnějších vrstevnic. Adina Mandlová dokonce získala roli, o kterou Blanka velmi stála – postavu Karly ve filmu Pacientka dr. Hegla.
Mandlová pro úspěch udělala cokoli, zatímco Blanka neměla dost dravosti, aby se prosadila. Svou jemností dobyla srdce intelektuálů, ale pro filmové producenty nebyla sázkou na jistotu zisku. Čas velkých rolí teprve měl přijít.
Nebylo to snadné období. Když přišla válka a německá okupace, ocitla se Waleská v dusivé atmosféře protektorátu. Po roce 1936 odešla hrát do divadla ve Slezsku, ale na počátku 40. let se vrátila do Prahy. Nastoupila do holešovického divadla Uranie (1941–1944).
Tam potkala osudové přátele. Režisér Václav Krška se netajil svou homosexuální orientací, herečka Marie Vášová zase žila nekonvenčně – měla děti s ženatým mužem. Oba byli talentovaní, odvážní a ničím se nenechali svazovat. Blanka se v jejich společnosti nadechla k novému druhu svobody.
Viděla, že i uprostřed válečného temna mohou lidé žít podle svého, navzdory konvencím. Možná právě tehdy v ní dozrálo rozhodnutí, že i ona se přestane schovávat za společenská očekávání. Přátelství s Krškou a Vášovou jí dodalo odvahy. Uvědomila si, že nemusí žít podle cizích pravidel.
Když válka skončila, zvedla hlavu a vykročila znovu za svým štěstím. Zdeněk Šavrda, s nímž zůstávala až dosud spíš ze zvyku, pochopil, že jej navždy opouští. Blanka si v poválečné euforii zařídila malý byt v pražské ulici Zvonařka. Už nechtěla žít v područí nefungujícího vztahu. Čekala na něco opravdového – a dočkala se.
V její dveřích stanula Eva. Eva Soukupová, o osm let mladší literátka z Písku, která milovala divadlo a umění stejně jako ona. Eva brzy osiřela, musela se v životě spolehnout sama na sebe a možná i proto si s Blankou tak rozuměly. Oficiálně byla Eva pracovnicí Ministerstva informací a osvěty, později zakladatelkou Divadelního ústavu a jeho dlouholetou ředitelkou.
Neoficiálně se stala Blančinou životní partnerkou. Nastěhovala se k ní a společně vedly tichý domácí život dvou intelektuálek, které spojovala hluboká láska k divadlu – a jedna k druhé.
Bylo to soužití plné porozumění, ale také opatrnosti. Psal se konec 40. let a novému komunistickému režimu by se láska dvou žen jistě nezamlouvala. Waleská i Soukupová proto raději vstoupily do Komunistické strany – možná z přesvědčení, možná z opatrnosti, aby na sebe zbytečně neupozorňovaly.
Věřily, že stranická legitimace je ochrání před potenciálními postihy v puritánské době, která nepřála „jinakosti“. Lesbické vztahy byly tehdy veřejné tabu a obě ženy to dobře věděly. Svůj partnerský svazek tajily. Pro kolegy a sousedy byly prostě dvě dobré přítelkyně ve společné domácnosti.
V soukromí si ale vytvořily vlastní malý svět. Večer co večer sedávaly nad scénáři a knihami, debatovaly o umění. V létě spolu jezdily na venkov k řece Otavě, do osady Smetiprach, kde měla chatu Marie Vášová a scházeli se tam umělci a přátelé. Byly to vzácné chvíle svobody uprostřed totalitní reality.
A Blančina kariéra? Konečně se nadechla k vrcholu. Po válce prořídly řady hereček její generace – některé odešly do emigrace, jiné diskreditovala kolaborace. Najednou se ukázalo, že pro skromnou a poctivou Blanku je tu místo. Začala dostávat větší role ve filmu. Režisér Martin Frič ji obsadil do detektivky 13. revír (1946), Jiří Krejčík do svého prvního celovečerního filmu Týden v tichém domě (1947).
Vladimír Čech jí svěřil dramatickou roli manželky pilota ve filmu Nerozumím. Největší příležitost ale přišla v roce 1948. Alfréd Radok, progresivní divadelní režisér, si odskočil k filmu a točil snímek Daleká cesta. Blance nabídl hlavní roli židovské lékařky Hany, která se na počátku okupace provdá za „rasově čistého“ kolegu, aby si zachránila život.
Strhující příběh holokaustu s dokumentárními pasážemi ji přiměl sáhnout si na dno hereckých sil. Jako Hana prožila na plátně peklo na zemi – scény transportů a ztráty rodiny působily v podání křehké Waleské mrazivě autenticky.
Posted by Blanka Waleská on Thursday, September 3, 2015
Po premiéře v českých kinech ovšem byl film brzy stažen z distribuce. Po únoru 1948 nová moc dílu nepřála a Daleká cesta putovala do trezoru. Do tuzemska se vrátila až po mnoha letech, zatímco v zahraničí mezitím posbírala ocenění a uznání. Ironie osudu: Blanka se přes noc stala hvězdou – ale jen za hranicemi.
Nový režim v Československu hvězdy nepotřeboval. Waleská se tedy plně soustředila na divadlo, svou první lásku. V roce 1948 byla přijata do souboru činohry Národního divadla v Praze. Na „první scéně“ nakonec strávila celých 28 let až do odchodu do penze.
Hrála zde nesčetně rolí klasického repertoáru – od Jany z Arku přes Mahulenu po královnu Rosavu. Vynikala jemným, a přesto velmi emotivním projevem. Kritika oceňovala její lyrické herectví a krásnou výslovnost. Režiséři jí svěřovali role tragických hrdinek i vznešených dam. Z introvertní dívky vyrostla charakterní herečka.
Přesto o ní bulvární plátky téměř nepsaly. Žila klidně a nenápadně. Období 50. let, poznamenané politickými procesy a cenzurou, přečkala v ústraní své práce. S režisérem Radokem zůstala po celý život blízká přítelkyně – po jeho odchodu do exilu si pravidelně dopisovali a Radok se jí svěřoval se steskem po domově i tvůrčími nezdary v cizině.
A pak přišel rok 1968. V srpnu do Prahy vjely tanky a Blanka Waleská pocítila potřebu protestovat, aspoň symbolicky. Vzala svůj rudý stranický průkaz a demonstrativně jej odevzdala – vystoupila z KSČ na protest proti okupaci.
Nebylo to hlasité gesto, spíš tiché a statečné vyjádření zklamání. Stejně smýšlející kolegové jí rozuměli. Kdysi vstoupila do strany možná ze strachu, teď se beze strachu rozloučila. Ironií osudu ji právě v té době čekala životní role.
Režisér Otakar Vávra ji obsadil jako hraběnku de Galle do filmu Kladivo na čarodějnice (1969), alegorického historického dramatu o fanatismu. Postava ušlechtilé šlechtičny vzdorující zrůdnosti násilí jako by Blance mluvila z duše. Byla to její rozlučka s filmovým plátnem ve velkém stylu.
Stárnoucí herečka se pak stále častěji uchylovala do úloh laskavých babiček a pohádkových královen v televizi. Publikum ji milovalo pro vlídnost, kterou vyzařovala. Její rusé vlasy mezitím zbělaly a srdce začalo zlobit.
Koncem 70. let už Blanku trápilo zdraví – problémy se srdcem ji donutily zvolnit. Odešla do hereckého důchodu v roce 1976, ale úplně nezmizela. Ještě v osmdesátých letech si zahrála drobnou roli energické důchodkyně ve filmové komedii Všichni musí být v pyžamu (1984).
Diváci ji tehdy vídali spíš v reprízách starších inscenací a filmů pro pamětníky – třeba jako prostitutku Andělu ve Stříbrném větru nebo energickou hraběnku v Tajemství zlatého Buddhy. Na jevišti Národního divadla se ale už neobjevovala. Žila v ústraní, obklopená vzpomínkami.
Na sklonku života chodívala Blanka na procházky jen kolem domu, pomalu, se psem na vodítku a s Evou po boku. Jejich láska vydržela desítky let, nesemlel ji čas ani politické tlaky. Za železnou oponou spolu prožily celý život – tajně, ale naplno. V horkém létě roku 1986 Blanka Waleská zemřela ve věku 76 let. Její milovaná Eva ji přežila o dvě desetiletí, dožila v samostatné České republice a nikdy na Blanku nezapomněla.
A nezapomněli ani jiní. V rodných Cerhenicích dnes stojí na domku jejích rodičů pamětní deska a po herečce je pojmenována ulice. Místní dokonce nechali převézt Blančiny ostatky na tamní hřbitov a vydali o ní biografickou knihu Dívka s červenými vlasy – podle přezdívky, kterou pro ni kdysi vymyslel malíř Naske.
Zdroje:
