Lina Heydrichová: manželka říšského protektora se chovala jako „zlá princezna“ a týrala služebnictvo

Bylo mu teprve deset let, když jeho bezvládné tělo zvedala z prašné silnice. Malý Klaus ještě dýchal, tvář od krve, v očích šok. Nákladní vůz, který ho srazil před branou venkovského sídla, už zastavil – pozdě. Lina klečela u syna a zoufale tiskla jeho drobnou ruku. Toho odpoledne Klaus zemřel.

Nebyly to první slzy, které Lina Heydrichová v té válce vyplakala. Necelé dva roky předtím stála coby jednatřicetiletá vdova u lůžka umírajícího manžela. Ten muž nebyl nikdo menší než Reinhard Heydrich, obávaný „Pražský kat“, kterého 27. května 1942 smrtelně zranili českoslovenští odbojáři.

Během krátké doby tak Lina přišla o milovaného muže i prvorozeného syna. Kdo ale vlastně byla tahle mladá žena, jíž osud přichystal tak kruté ztráty? A jak se stalo, že se z dívky z baltského ostrova Fehmarn stala manželka jednoho z největších válečných zločinců 20. století?

Mathilda „Lina“ von Ostenová se narodila 14. června 1911 na malém ostrově Fehmarn v Baltském moři, v učitelské rodině. Byla vychovávána v skromných poměrech, ale odmalička v sobě měla ctižádost a vášnivé vlastenectví.

Jako sedmnáctiletou ji ovlivnil starší bratr Hans, zapálený stoupenec Hitlera. V roce 1929 ji vzal na nacistický mítink, kde osobně řečnil Adolf Hitler – zážitek, po němž Lina okamžitě vstoupila do NSDAP. Okouzlil ji příslib lepší budoucnosti i charismatický vůdce a stala se oddanou stoupenkyní nacistické ideologie.

V prosinci 1930 se osudově setkala s mladým námořním důstojníkem Reinhardem Heydrichem. Stalo se to na plese veslařského klubu v Kielu – vysoký plavovlasý poručík ji tam vyzval k tanci a představil se s úklonou. Jiskra přeskočila. Lina dvanáct dní nato přijala Reinhardovu žádost o ruku – zasnoubili se 18. prosince 1930, pouhé dva týdny od seznámení.

Heydrich byl pohledný a ctižádostivý, Lina sebevědomá a hluboce zamilovaná. Netušili, že krátce po zásnubách je čeká první skandál. Přihlásila se totiž jiná žena, Heydrichova bývalá milenka, a tvrdila, že jí Reinhard dříve také slíbil manželství.

Její vlivný otec – lodní magnát – si stěžoval u námořnictva a vynutil si prošetření Heydrichova chování. Čestná důstojnická rada nakonec Reinharda uznala vinným z „jednání nedůstojného důstojníka“ a v dubnu 1931 ho propustila z válečného námořnictva.

Lina však snoubence neopustila – naopak. Praktická devatenáctiletá dívka začala okamžitě hledat cestu, jak Reinhardovi zajistit nové místo hodné jeho schopností. Měla jasno: budoucnost viděla v Hitlerových SS. Sama byla přesvědčenou nacistkou a věděla, že rodinný přítel Karl von Eberstein slouží ve vysoké hodnosti u SS v Mnichově.

Přesvědčila Heydricha, ať se pokusí získat práci přímo u Heinricha Himmlera, šéfa SS. Když Himmler na poslední chvíli zrušil pozvaný pohovor, Lina neváhala: sbalila Reinhardovi kufr a doslova ho vyslala vlakem do Mnichova. Risk se vyplatil.

Eberstein čekal ženicha na nádraží a dovedl ho před Himmlera. Ambiciózní Heydrich nadřízeného zaujal – podle jedné verze ho okouzlil jeho nordický zjev vysokého atleta, podle jiné spíše profesionalita, s jakou nastínil vizi zpravodajské služby SS.

Každopádně Himmler Reinharda přijal ihned jako šéfa nově zřizované rozvědky SS (pozdější SD). Lina později ten den označila za „hvězdnou hodinu“ svého života. Její milý díky ní našel novou dráhu – a začal strmě stoupat vzhůru.

Dne 26. prosince 1931, na otcovy narozeniny, si Reinhard Linu vzal. Svatba proběhla v kostelíku v Grossenbrode za účasti nejbližších a také v nacistickém duchu – svatebčané údajně hajlovali pod symbolem hákového kříže z jedlového chvojí. Nevěstě bylo pouhých dvacet let. Heydrichovým světem se stala SS a nacistická strana, v níž oba manželé fanaticky věřili.

Lina při Reinhardovi stála od počátku jeho nové kariéry – podporovala ho, seznamovala ho s ideovým zázemím strany a díky svým známým mu pomohla zapadnout do nejvyšších kruhů. Nebyla jen dekorativní „družkou nacisty“, sama měla tvrdé politické názory a schopnost dělat rozhodnutí. Přispěla k tomu, že se z jejího chotě stal jeden z nejmocnějších mužů Třetí říše.

Manželství Liny a Reinharda Heydrichových zpočátku provázela silná vzájemná náklonnost – oba byli mladí, energičtí a spojeni společnou vírou ve vůdce. Netrvalo dlouho a Lina začala zakládat rodinu, zatímco Reinhardova hvězda v SS stoupala. V červnu 1933 porodila syna Klause, o rok později přivedla na svět druhorozeného Heidera.

Reinhard Heydrich byl v té době zcela pohlcen budováním obávané bezpečnostní služby SD a postupně i Gestapa. Pracoval často do noci, cestoval po Německu, sbíral tajné informace a budoval pro Himmlera „stát ve státě“ z oddaných zpravodajců. Lina zůstávala doma s malými dětmi a vedla domácnost sama. Takový život vedle workoholického důstojníka nebyl jednoduchý – manželé si začali odcizovat. Koncem 30. let prožívali krizi a uvažovali dokonce o rozvodu.

Heydrich byl pověstný chladnou povahou a nedostatkem citu, což se projevovalo i v soukromí. „Můj manžel nikdy neměl čas. Ztratil lidský rozměr a neznal žádný soukromý život…“ posteskla si později Lina v dopise, kde líčila, jak Reinhard obětoval rodině jen minimum pozornosti ve jménu absolutní oddanosti úkolům.

Zdrojem napětí byly i Heydrichovy četné mimomanželské aféry – mladý pohledný velitel přitahoval ženy a ne vždy odolal, což Lina bolestně nesla. Přesto se nakonec pár nerozešel. V roce 1939 došlo ke smíření a Lina porodila třetí dítě, dceru Silke.

Heydrich se tehdy do novorozené holčičky překvapivě zamiloval a jako pyšný otec ji ukazoval kolegům. Rodinné štěstí ale trvalo jen chvíli – záhy vypukla druhá světová válka a Reinhard dostal další povýšení.

Heydrichovi se stali součástí nacistické elity. V září 1941 byl Reinhard jmenován zastupujícím říšským protektorem pro okupované Čechy a Moravu. S celou rodinou se přestěhoval z Berlína do Prahy. Ubytovali je ve výstavním barokním zámečku v Panenských Břežanech nedaleko Prahy – šlo o konfiskát, původní majetek židovského velkopodnikatele Ferdinanda Bloch-Bauera, který nacisté zabrali pro potřeby protektorátních vládců.

Lina Heydrichová si v luxusním sídle rychle zvykla. Jí samotné, prosté učitelské dceři, se splnil sen: na Pražském hradě se po boku manžela cítila „jako princezna“ a na zámku uprostřed zahrad vedla život privilegované dámy. Z Prahy Heydrich s krutou efektivitou řídil potlačování českého odboje a chystal se realizovat i tzv. konečné řešení židovské otázky.

Právě on předsedal v lednu 1942 konferenci ve Wannsee, kde načrtl plán deportací a vyvraždění evropských Židů. V očích loajální Liny však Reinhard stále zůstával především schopným státníkem a milovaným partnerem. Českému národu ovšem její manžel navěky utkvěl v paměti jako „kat“ – zosobnění nacistického teroru.

Lina po boku takto mocného muže nežila v ústraní. Pořádala společenské akce, podporovala nacistické projekty v Protektorátu a udržovala styky s prominentními rodinami. Dokonce natolik, že to vzbudilo nevoli samotného Himmlera. Ten na politicky aktivní paní Heydrichovou pohlížel s nedůvěrou a varoval ji, aby nebyla „příliš vidět“.

Posměšně ji nazval „politizující vdovou“ – přestože Reinhard ještě žil. Lina se jednoduše nebála veřejně vystupovat a projevovat své názory, což bylo u manželek nacistických pohlavárů neobvyklé.

Dne 27. května 1942 v Praze udeřil na Heydricha osud. Když ten den ráno projížděl otevřeným služebním kabrioletem zatáčkou v Libni, zaútočili na něj členové odbojové skupiny Anthropoid. Výbuch bomby a střelba těžce zranily říšského protektora na cestě mezi Pražským hradem a jeho zámeckým domovem.

Reinhard byl urychleně převezen do nemocnice Na Bulovce, kde se ho nejlepší lékaři Třetí říše pokoušeli zachránit. Lina, tehdy v pokročilém osmém měsíci těhotenství, za ním okamžitě spěchala. V nemocnici trávila dny a držela manžela za ruku, zatímco on podstoupil komplikovanou operaci.

Zpočátku svitla naděje – Heydrich byl několik dní při vědomí a zdálo se, že se zotavuje. Ještě 3. června se posadil, usmál na Linu a zlehka zažertoval. „Á, to jsi ty. To je milé. Přijď zase odpoledne, ano?“ pronesl k ní tiše onoho dne. Byla to jejich poslední laskavá chvilka.

Té noci se Heydrichův stav náhle dramaticky zhoršil – dostal vysokou horečku, upadl do sepse. Lina, vyčerpaná stresem, se zhroutila a lékaři jí museli dát sedativa. Nad ránem 4. června 1942 Reinhard Heydrich zemřel, aniž by u něj manželka v poslední chvíli byla vzhůru.

Lina se ve svých 31 letech ocitla sama. Pohřeb Heydricha se stal okázalou nacistickou manifestací – rakev vystavili na Pražském hradě a poté ji s veškerými poctami převezli do Berlína, kde se obřadu osobně účastnil Hitler. Právě Hitler se postaral, aby vdova nebyla zcela zanechána svému osudu.

Jako výraz úcty k „padlému hrdinovi Říše“ daroval Lině celý zámecký areál v Panenských Břežanech, který dosud rodina užívala jen jako zápůjčku.

Ani tím však pozornost nacistických špiček o Linu neskončila. Himmler k zámečku nechal ihned přidělit zhruba třicet židovských vězňů z koncentračních táborů jako levnou pracovní sílu. Tito nedobrovolní sluhové měli obstarávat chod domu, údržbu statku i zahradnictví – mladé vdově tak měla zůstat veškerá válečná „pohoda“.

Lina Heydrichová se této výsady nijak neštítila. Po válce vyšlo najevo mrazivé svědectví: přeživší vězni vypovídali, že s nimi paní Heydrichová zacházela velmi krutě. Plivala prý sloužícím Židům do tváře, za sebemenší prohřešky je bila a ty „nepohodlné“ nechala odvážet zpět do koncentráků, odkud už nebývalo návratu.

Z milé učitelovy dcery se tak stala skutečná paní „zámku zla“, jak ji popisují některé kroniky. Sama Lina ovšem jakoukoli vlastní vinu za zločiny nacismu do konce života popírala.

Další tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. 24. října 1943 – toho dne, který popsala úvodní scéna – postihla Linu ztráta o to bolestnější, že zasáhla nevinné dítě. Desetiletý Klaus si odpoledne bezstarostně hrál a projížděl se na kole po zámeckém dvoře v Břežanech spolu s bratrem Heiderem.

Otevřenou bránou náhle vyjel na přilehlou silnici, kde právě projížděl malý nákladní automobil. Náraz byl hrozný. Klaus o pár hodin později, téhož dne odpoledne, svým zraněním podlehl. Zpráva o synově smrti Linu zdrtila a naplnila hněvem. Ve vzteku okamžitě požadovala pro řidiče vozu trest smrti zastřelením.

Vyšetřování však ukázalo, že šofér nehodu nezavinil – chlapec mu nečekaně vjel pod kola. Řidič i jeho spolujezdec tak vyvázli bez postihu. Malého Klause nakonec pochovali přímo v zahradě břežanského panství, nedaleko místa, kde zemřel. Na Linařině ztrápené duši přibyla další hluboká jizva.

Zbytek války prožila Lina Heydrichová v ústraní venkovského sídla – ovšem za neustálých dramat historie, které ji smetly s sebou. V květnu 1945 už bylo jasné, že nacistická říše končí. Boje se přiblížily i k Praze.

Lina, stále ještě poměrně mladá žena, se ocitla v ohrožení života: věděla, že jako prominentní nacistka a vdova po „katovi“ by nemohla čekat slitování od postupujících sovětských jednotek ani od pomstychtivých Čechů. V dubnu 1945 proto narychlo opustila milované Břežany – spolu s mnoha dalšími Němci prchala chaosem válečných cest vstříc nejisté budoucnosti.

Za dramatických okolností se jí podařilo s dětmi dostat do amerického okupačního pásma v Německu. Nakonec dorazila až na rodný Fehmarn, její baltský ostrov, který se ocitl v britské okupační zóně. Ironií osudu našla útočiště tam, kde začínala – v domě svého dětství.

Britská armáda dům nejprve zabavila pro vlastní účely, ale už ke konci roku 1945 jej vojáci vyklidili a dovolili Heydrichovým pozůstalým se nastěhovat. Lina se tak opět zabydlela ve své rodné vesnici, v domku u školy, kde kdysi její otec učil.

Brzy však musela čelit důsledkům zločinů nacismu. V poválečném Německu probíhaly tzv. denacifikační tribunály, které posuzovaly míru provinění jednotlivých členů NSDAP a nacistických organizací. Lina Heydrichová stanula před komisí také. Přestože mnozí věděli o její fanatické minulosti, ze soudního hlediska formálně nespáchala přímý zločin.

Nebyla ani vedoucí funkcionářkou, ani aktivní příslušnicí SS – vinna byla „jen“ manželstvím s válečným zločincem. V rámci denacifikace tak byla označena za nezatíženou (oficiálně „osvobozena“) a propuštěna bez trestu. Mnozí pamětníci to nesli s hořkostí, ale právní rámec mladé západní Německo nepovoloval stíhat někoho za pouhou loajalitu režimu.

Naproti tomu v Československu byla Lina Heydrichová v nepřítomnosti odsouzena k doživotnímu vězení – tamní soud ji shledal vinnou z aktivní podpory nacistického režimu, byť byla daleko z dosahu československé spravedlnosti. Do Prahy se tak už nikdy neodvážila vrátit.

Na Fehmarnu zatím Lina vedla prostý život. Z bohatství, které měla za války, mnoho nezbylo – břežanské panství zabrali Češi a rodinné jmění Heydrichových zmizelo v propadlišti dějin. Zůstalo jí jen letní sídlo na ostrově, někdejší starý rodinný dům. Aby uživila sebe i děti, zřídila si v něm malý penzion s kavárnou a přijímala hosty.

V jedné části domu bydlela s rodinou a ve zbytku pronajímala pokoje turistům, kteří na malebný ostrov jezdili.

Přesto se svého jména Heydrichová nehodlala jen tak vzdát. V 50. letech se rozhodla bojovat o to, co považovala za své právo: o vdovskou penzi po manželovi. Reinhard Heydrich byl oficiálně generálem německé policie, který zemřel v „boji“, a dle západoněmeckých zákonů měla jeho manželka nárok na finanční zajištění od státu.

Úřady však váhaly – argumentovaly, že vyplácet rentu rodině jednoho z architektů holokaustu by bylo výsměchem obětem. Lina se nevzdala a po několika letech soudních sporů nakonec uspěla. V roce 1959 německý soud uznal její nárok a přiznal jí vyplácení značného důchodu.

Tento verdikt však vyvolal poprask a publicitu. Německý tisk rozebíral morální aspekt takové penze – poukazoval na to, že rodina Heydrichových během války na režimu spíše vydělala a nezaslouží si další požitky

Klidu v životě Liny Heydrichové nepřidalo ani prokletí jejího domu. V únoru 1969 penzion na Fehmarnu zachvátil požár – nešťastná náhoda při opravě střechy způsobila, že budova shořela do základů.

Lina přišla o zdroj obživy i střechu nad hlavou. V těžkých časech šedesátých let se uchýlila k překvapivému kroku. Znovu se provdala – čistě z praktických důvodů. Roku 1965 si vzala finského divadelního režiséra Mauno Manninena, kterého poznala na dovolené.

Nebyla to romantická láska, spíše vzájemná dohoda: Manninen jí pomohl s rekonstrukcí domu po požáru a Lina získala nové příjmení, pod kterým mohla doufat v anonymnější život. M

anželství ale trvalo jen krátce. Manninen zanedlouho onemocněl a v září 1969 zemřel. Lina tak ovdověla podruhé.

V dalších letech se z Liny stala starší dáma s šednoucími vlasy, která navenek vedla poklidný život na ostrově. Uvnitř ní však stále hořela potřeba obhájit památku Reinharda Heydricha. Po třiceti letech mlčení se rozhodla promluvit veřejně. Roku 1976 vydala autobiografickou knihu Život s válečným zločincem (něm. Leben mit einem Kriegsverbrecher).

Už samotný název vzbudil pozdvižení. Lina později tvrdila, že ho zvolila ironicky – chtěla poukázat na to, že být ženou „oficiálně označeného“ válečného zločince byl pro ni úděl, ne souhlas s jeho činy. Jenže ironii mnoho čtenářů nepochopilo a brali titul doslova. Heydrichova vdova se tak ocitla pod palbou kritiky.

Ve svých pamětech se přitom líčila jako oddanou manželku, která o skutečných hrůzách nacistických činů „neměla tušení“. O holokaustu psala, že „to všechno byly pohádky“ a že masové vyvražďování Židů je nadsazená propaganda.

Tvrdila, že ani její muž prý o koncentračních táborech nevěděl a že konference ve Wannsee v roce 1942 byla jen poradou o vystěhování Židů na východ, nikoli o systematické likvidaci. Lina Heydrichová až do konce života sveřepě popírala, že by Reinhard měl na rukou krev milionů obětí, a snažila se překrucovat historii tak, aby ho v jejích očích očistila.

Občas se ještě objevila v médiích: například koncem 70. let poskytla rozhovor německé televizi ZDF u příležitosti vysílání slavného amerického seriálu Holocaust. Rozhořčeně v něm odsoudila, jak seriál vykreslil Heydricha coby chladnokrevného vraha, a označila to za „zneužití“ jeho památky.

Její slova ale zněla v německé společnosti, která se mezitím kriticky vyrovnávala s vlastní minulostí, naprosto odtrženě. Většina lidí vnímala Linu Heydrichovou jako zapšklou apoštolku nacismu, ženu, která se nikdy nedokázala postavit čelem realitě.

Lina dožila život stranou pozornosti, obklopená jen několika nejbližšími. Zemřela 14. srpna 1985 ve věku 74 let, ve svém domě na Fehmarnu. Na smrtelné loži měla údajně u sebe fotografii Reinharda Heydricha a nikdy nepřestala věřit v jeho „nevinu“.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lina_Heydrich

https://spartacus-educational.com/Lina_Heydrich.htm

https://crimereads.com/an-interview-with-the-hangmans-wife/

https://warfarehistorynetwork.com/article/the-murder-of-reinhard-heydrich/

https://www.reflex.cz/clanek/causy/88063/lina-heydrichova-manzelka-kata-ceskeho-naroda-si-na-prazskem-hrade-pripadala-jako-princezna.html

https://plus.rozhlas.cz/lina-heydrichova-zena-ktera-nechtela-pochopit-6512309

https://www.lidovky.cz/relax/lide/zivot-nacisticke-vdovy-lina-heydrichova-i-po-valce-sveho-manzela-obhajovala.A170617_090939_lide_dv

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/lina-heydrichova-vzpomina-na-sveho-manzela/