Článek
Když si s ním chtěl potřást rukou prezident Spojených států, devatenáctiletý František Filip se jen tiše usmál. Pomalu se vyzul z boty a nabídl svou pravou nohu místo dlaně. Warren G. Harding na okamžik znejistěl, pak však pochopil.
Sklonil se a pevně stiskl českému mladíkovi kotník. V Bílém domě zavládlo ticho – vysoký státník právě pozdravil malého muže bez rukou tak, jak to Bezruký Frantík dělal celý život. Byl únor 1923 a v Oválné pracovně stál drobný invalida z Čech, který svou odvahou všechny přesvědčil.
Narodil se o devatenáct let dříve v podhorské vesnici Jamné nad Orlicí. Šesté dítě chudých venkovanů, František Filip, přišel na svět bez obou ručiček.
Jeho matka Marie však neváhala ani vteřinu. Odmítla myšlenku, že by syna odložila do ústavu či ho dokonce hned po porodu zbavila života, jak tehdy nebývalo neobvyklé. Rozhodla se ho vychovat, i když netušila, jaký osud dítě bez končetin čeká.
Rodiče se s postižením syna vyrovnávali pomalu. Otec Štěpán byl praktický a přemýšlel, jak bude František jednou vydělávat na živobytí. Dokonce navrhoval, aby ho poslali do cirkusu – v té době fungovala panoptika, kde by publikum jistě platilo za podívanou na chlapce, který nohama přišívá knoflík.
Tomu ale Marie rázně zabránila. Věnovala synovi veškerou péči a lásku, i když to nebylo snadné. Malý Frantík se neměl čeho chytit, takže se naučil chodit později než ostatní děti. Byly mu dva roky, když udělal první krůčky. Přesto byl veselý a zvídavý.
Se sourozenci i ostatními dětmi vycházel bez problémů. Nevzdychal nad svým údělem – naopak vymýšlel smíchuplné historky. Rád například vykřikoval: „Čáp mi ukousl ruce!“ a chechtal se při tom na celé kolo. S nožičkami se naučil většinu her jako ostatní kluci: pouštěl papírového draka, pral se nebo házel kamenem.
Ve škole na něj čekalo první osudové štěstí. Učitel František Citta v jamenské obecné škole odmítl, aby Frantík jen nečinně seděl v lavici. Vymyslel a se školním radou a místním lékařem nechal u truhláře zhotovit speciální „bezručnou“ lavici.
Malý žák seděl na otočném kulatém sedátku a před nohama měl šikmou dřevěnou desku ve tvaru rozevřené knihy. V téhle unikátní lavici se František naučil nohama krasopisně psát. Brzy zvládl i malovat křídou na tabuli, aniž by potřeboval ruce. Tahle lavice dodnes stojí jako památka na obecním úřadě v Jamném – němá svědkyně prvního vítězství bezrukého chlapce nad krutým osudem.
Školní lavice Františka Filipa z obecné školy v Jamném nad Orlicí.
Bezruký Frantík rostl a doma si se vším poradil po svém. Nohama se dokázal sám obléct, najíst i pomáhat na statku. Přesto rodiče neměli klid: jaký život jejich syna čeká? Co bude dělat, až vyroste? Nikdo kolem nevěděl, jak naložit s dítětem bez rukou, protože podobné případy prostě nežily – mrzáčci často umírali v útlém věku nebo končili odstrčení na dožití v klášterech.
Filipovým se ale do srdce vkrádala naděje. Tou nadějí se stal náhoda a jeden všímavý cestující. Frantík se totiž odmala rád toulal s vrstevníky a trávil čas na nádražích. Fascinovaně pozoroval přijíždějící vlaky. Netrvalo dlouho a pro své pobavení začal předvádět dovednosti, které uměl nohama: zvedal spadlé předměty, zavazoval tkaničku, žongloval s jablky.
Cestující mu z oken házeli drobné i sladkosti. Byla to v podstatě žebrota – ale Františkovi zářila očička radostí, když viděl úžas na tvářích přihlížejících. Jednoho letního dne roku 1913 ho na perónu upoutal pohled neznámého pána v klobouku. Z vlaku vystoupil MUDr. Jan Dvořák, předseda pražského Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků, a se zaujetím pozoroval bezrukého hocha.
Dal se s ním do řeči, nechal si předvést jeho „kousky“ a pak jen tiše pokýval hlavou. Za pár týdnů poté přišel do Jamného oficiální dopis: malý František Filip byl přijat do nově vzniklého Jedličkova ústavu v Praze. Nastoupit má už 3. prosince 1913.
Bylo mu teprve devět let, když poprvé opustil rodnou vesnici a odjel do neznáma. Rodiče ho do Prahy doprovodili se smíšenými pocity – báli se, ale zároveň cítili úlevu. Věděli, že v ústavu se jejich syn vyučí řemeslu a snad z něj nebude žebrák závislý na soucitu druhých. Frantík sám byl nejspíš zvědavý, co ho čeká.
Hned první den v Jedličkově ústavu všechny odzbrojil svou bezprostředností. Když ho v přijímací kanceláři vítal ředitel František Bakule, chlapec se šibalsky zazubil, sundal si botu a zdvořile mu podal nohu místo ruky.
Učitel Bakule se rozesmál a před zraky dojaté maminky si s malým bezručíkem potřásl pravicí – totiž nohou. Marie Filipová měla slzy v očích, když opouštěla syna v cizím městě. František ale strach neměl. Brzy si v ústavu našel kamarády mezi dalšími postiženými dětmi a svou veselou povahou si je získal.
Ředitel Bakule byl výjimečná osobnost. Postižené děti pro něj nebyly chudáci – zacházel s nimi jako s normálními bytostmi, ale s o to větší náročností. Každého nutil rozvíjet, co dokáže. Heslo „Chci, a proto umím!“ se stalo mottem Jedličkova ústavu.
Frantík později přiznal, že právě Bakuleho tvrdá škola mu dala do života nejvíc. Děti v ústavu se učily košíkářství, malovat na látky, vyrábět šperky, vyšívat a dalším praktickým dovednostem. Školní lavici a učebnice často vyměnily za dílnu.
Bakule je nešetřil, ale miloval – a jeho svěřenci mu lásku opláceli. „Pro nás chovance byl Bakule naším sluncem. Všichni jsme ho měli rádi, byl pro nás vším!“ vzpomínal František Filip na svého vychovatele.
Idylické poměry v ústavu brzy narušila světová válka. V roce 1915 se v Jedličkově ústavu objevili první invalidé z front – mladí vojáci, kteří přišli o ruce nebo nohy a ztratili chuť žít. Zpočátku se zmrzačených dospělých děti bály. Co by asi měl mrňavý kluk bez rukou naučit mohutného veterána, který v zákopech přišel třeba o obě paže?
Bariéra studu a zoufalství se však pomalu bořila. Váleční invalidé nacházeli v dětech inspiraci, a naopak malí pacienti získali sebevědomí, že i oni mohou druhým něco dát. Když zájem o jejich ruční výrobky stoupal, napadlo Františka založit při ústavu výrobní družstvo.
Bakule souhlasil a nechal své „mrzáčky“ vést vlastní malou továrnu. „Zvolili jsme vedení i závodní radu, určili pracovní dobu a odměny. Měli jsme fabriku,“ líčil Filip v jedné ze svých knih. Samozřejmě se ředitelem toho dětského družstva stal Frantík – jako nejšikovnější z chovanců.
Po válce došlo v ústavu k rozkolu. V roce 1919 se profesor Jedlička nepohodl s Františkem Bakule na vedení a hospodaření a inovativní učitel nakonec rezignoval. Z ústavu odešel a založil si vlastní zařízení – Bakulův ústav pro výchovu životem a prací. Většina postižených dětí odešla za ním, včetně Františka.
Nové působiště našli ve vile na pražské Mrázovce, kterou Bakule zrekonstruoval i díky štědrému daru 340 tisíc korun od Amerického červeného kříže. Teď už byl Bakule sám sobě pánem. S vervou sobě vlastní rozjel další odvážné projekty: například loutkové divadlo, kde Frantík vyřezával dřevěné loutky a dokonce instaloval celé osvětlení jeviště.
Ještě raději měl pěvecký sbor, v němž vedle postižených zpívaly i zdravé děti. S Bakulovým souborem procestoval František brzy celou republiku. A v šestnácti letech si splnil klukovský sen – naučil se řídit automobil. Tehdy, roku 1920, to byla senzace: bezruký mladík jako řidič.
Jeho první jízdy probíhaly na vojenském cvičišti v Karlíně. Inženýr, který ho cvičil, se nejprve obával nehod. Když při jedné jízdě vypadl z motoru vůzku řetěz, chtěl to opravit rukama a nedařilo se – František prý opatrně strčil nohu do útrob stroje a řetěz nasadil zpátky. Instruktor jen užasle kroutil hlavou. Za pár týdnů Filip bravurně ovládal volant i pedály nohama a bezpečně řídil.
Motto „Chci, a proto umím!“ dostalo bezrukého chlapce až do Bílého domu. Roku 1923 vyrazil František s Bakulovým dětským souborem na odvážnou cestu do Spojených států. Patronem výpravy nebyl nikdo menší než prezident Tomáš Garrigue Masaryk osobně – i on byl výkonem handicapovaných dětí nadšený.
Americké turné trvalo několik měsíců. Česká „invalidní kapela“ vystoupila ve dvaceti amerických městech, zahrála a zazpívala na dvou stovkách škol a sklidila obrovský úspěch. Vyvrcholením byla slavná Carnegie Hall v New Yorku – vyprodaná a tleskající vestoje. Největší pocty se Bezrukému Frantíkovi dostalo pozváním do Bílého domu na audienci u prezidenta Hardinga.
Tam se odehrál ono ikonické potřesení rukou, kdy si s americkým prezidentem potřásl pravou nohou. Podobně vřele ho přijal i automobilový magnát Henry Ford. František mu přímo předvedl, jak nohama řídí auto – a Ford mu s uznáním daroval speciálně upravený vůz s řízením nohama.
Bezruký hoch z malého českého venkova okouzlil Ameriku. Psaly o něm noviny, zvaly si ho slavné osobnosti. Nebyl to žádný uplakaný chudák, ale sebevědomý a hrdý mladý muž.
Po návratu domů se Filip rozhodl, že už nechce zůstat v ústavu jako chráněnec. Toužil se osamostatnit. S podporou Bakuleho a díky svým kontaktům mezi dobrodinci se pustil do podnikání. V roce 1927 opustil ústav a otevřel si v Praze na Smíchově obchod s uměleckými předměty.
Prodával dřevěné loutky, košíkářské zboží či vyšívané ubrusy – mnohé zhotovené šikovnými dětmi z ústavu. Podnik rozjel slibně a zákazníci se k němu jen hrnuli. Po celé vlasti už jméno Bezruký Frantík dobře znali – vždyť procestoval křížem krážem republiku a všude předváděl, co dokáže nohama. Lidé ho obdivovali a rádi u něj nakupovali.
Obchod prosperoval tři roky, jenže pak přišla hospodářská krize. Když se na konci 20. let prodej propadl a František nemohl své zaměstnance uživit, s těžkým srdcem obchod prodal. Jeho odhodlání to ale nezlomilo. Navzdory finančním potížím pokračoval v činnosti, která mu byla možná ještě bližší: v osvětě.
Jezdil na přednášky do škol, vyprávěl studentům o svém dětství a názorně nohama předváděl, co všechno člověk dokáže, když chce. Jeho vliv na děti a mládež byl ohromný. Dodával jim víru v sebe sama – příkladem, že i s těžkým handicapem lze dosáhnout vzdělání a užitečné práce. V té době také začal psát své paměti. V roce 1929 vydal knihu Bezruký Frantík píše o sobě. O dva roky později následoval druhý díl.
Ve třicátých letech byl František Filip populární osobností, ale hvězdné manýry mu byly cizí. Žil střídmě a snažil se postavit na vlastní nohy – doslova i obrazně. V roce 1936 založil kavárnu v lázních Rožnov pod Radhoštěm. Doufal, že klidné prostředí hor mu poskytne nový domov i obživu. Kavárnička si rychle získala oblibu. Možná až příliš.
Konkurence totiž začala intrikovat a místní majitelé zavedených podniků nesnesli, že nějaký mrzák láká hosty k sobě. František čelil pomluvám, úředním kontrolám a naschválům. Nechtěl se špinit hádkami, a tak nakonec rožnovskou kavárnu zavřel. Byla to pro něj krutá rána.
Zdrtilo ho to víc než všechny překážky předtím. Na čas se uchýlil zpět do rodného Jamného k rodině. Chodil na procházky po lesích a přemýšlel, co dál. A zase našel sílu začít znovu – po svém. Sedl a napsal knížku o své nejvěrnější společnici: fence Lassie. Drobné příběhy Moje psí přítelkyně vydal v roce 1937. Následující rok vyšel jeho první a jediný román s názvem Paní Olga.
Na prahu čtyřicítky se František rozhodl pro další zásadní změnu: přestěhoval se natrvalo do Brna. Moravská metropole mu nabídla nové příležitosti a anonymitu většího města. V roce 1939 si tam otevřel vlastní inzertní a reklamní firmu. Na dveře si hrdě napsal Agentura Bezruký Frantík.
V centru Brna, na Kobližné ulici, rozjel podnikání v oboru, který ho lákal – tiskoviny, reklama, propagační služby. Nebál se ani filmu: vymýšlel a vyráběl krátké reklamní šoty do kina. Jeho energie byla obdivuhodná. Kolem roku 1940 stíhal ještě psát do novin a také vydal další motivační knížku Úspěch – živá slova k mladým lidem. V té době konečně poznal i lásku.
Oženil se a v roce 1943 se mu narodila dcera Hana. Doma byl najednou nepostradatelný otec od rodiny. A svou roli zvládal s noblesou. Po brněnských ulicích se pohyboval vždy slušně oblečený, hladce oholený, elegantní. Bezruký Frantík vzbuzoval ve městě respekt i sympatie.
„Byl drobné, malé postavy, vždy pečlivě oholen, učesán a dokonale oblečen, ale rukávy jeho přepychových kabátů a sak byly prázdné,“ vzpomínal pamětník Luboš Staněk na bezručného podnikatele, kterého v Brně často potkával. Františkova houževnatost a obchodní talent budily uznání.
Navenek působil až aristokraticky, nikdy si nenechal pomoct, vše si nosil a vyřizoval sám. Jen on sám věděl, kolik bolesti a vyčerpání se skrývá za každým všedním úkonem, který zdraví lidé dělají automaticky rukama. Přesto si nikdy nestěžoval.
Přišlo však něco, s čím nepočítal. Úspěch se totiž neodpouští – před sto lety stejně jako dnes. V únoru 1948 uchvátili moc komunisté a ze dne na den nastolili nové pořádky. Soukromé podnikání bylo ocejchováno jako zločin. Týkalo se to i malého živnostníka Filipa, který poctivě platil daně a nikoho nevykořisťoval.
Najednou ho připravili o živnost. Jeho agenturu zavřeli, on sám nesměl veřejně vystupovat ani přednášet – nová moc jej označila za „reakcionáře“ a „kapitalistu“. Po všem, co dokázal překonat, ho tohle semlelo nejvíc.
„Podnikal jsem, staral se o rodinu, odváděl daně. Najednou jsem musel svůj podnik zavřít. Já, člověk bez obou rukou, jsem se přes noc proměnil v kapitalistu a nepřítele lidu. Nechápal jsem to. Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jen mrzák…“ popsal tehdy František hořce svůj pád.
V následujících měsících se mu rozpadlo i manželství – v létě 1948 se rozvedl. Zůstal sám a odkázaný na skromnou invalidní penzi od státu, který v něm znovu viděl jen ubožáka.
Zase se však vzchopil. Našel si novou lásku a roku 1951 se podruhé oženil. S manželkou Marií založili rodinu a brzy se jim narodily další dvě děti, syn Jiří a dcera Zdena. Padesátiletý František znovu pocítil smysl života.
Ještě jednou se stal milujícím otcem, který uspával miminka kolébáním nohou a psal nohama pohádkové dopisy svým starším dětem. Nikdy netoužil po slávě, neměl velké ambice – vždy mu šlo hlavně o klidný, poctivý život. „Nikdy mi nešlo o slávu. Za všechno, čeho jsem kdy dosáhl, jsem zaplatil tvrdou prací,“ shrnul otevřeně.
A právě to mu režim nakonec umožnil: žít stranou pozornosti, v ústraní a tichu. Na veřejnosti se Bezruký Frantík objevoval už jen výjimečně. Občas napsal fejeton do novin, jindy uspořádal malou besedu v knihovně. Do zápasu s nepřízní doby se už nepouštěl – staral se o své nejbližší a vážil si drobných radostí všedních dnů.
9. února 1957 František Filip náhle zemřel. Bylo mu pouhých 52 let a nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho srdce mělo vypovědět službu tak brzy. Pro jeho rodinu i přátele to byla šokující rána. Bezruký Frantík, symbol nezdolné vůle, odešel bez fanfár a pozornosti.
Teprve když v Brně vystrojili malý pohřeb, ukázalo se, kolika lidem změnil život. Přišli bývalí kolegové, žáci, které kdysi učil, i úplně neznámí lidé, které inspiroval svým příběhem. Pohřbili ho na brněnském Ústředním hřbitově.
Doma v Orlických horách na něj dodnes nezapomněli. V Jamném nad Orlicí vyprávějí rodiče jeho příběh dětem a ve škole se o bezrukém rodákovi učí. Na budově základní školy mu odhalili pamětní desku.
Socha Bezrukého Frantíka v parku Bezrukého Frantíka v Jamném nad Orlicí
V roce 2024 Jamné nad Orlicí oficiálně otevřelo Parčík Bezrukého Frantíka a odhalilo jeho sochu v životní velikosti (autor Jan Šebek). Sedí na lavičce v parku a po očku sleduje kolemjdoucí, jako by je chtěl znovu pozdravit.
Po dlouhých desetiletích opomnění se příběh Františka Filipa vrací do povědomí lidí. V roce 2003 vyšla jeho životopisná kniha Bezruký Frantík, jejímž autorem je spisovatel Richard Sobotka. Dočkala se ocenění za přínos k osvětě o životech handicapovaných.
A v roce 2019 mělo v pražském Divadle pod Palmovkou premiéru divadelní představení Bezruký Frantík. Tvůrci nastudovali Františkův příběh jako černou komedii – ovšem s hlubokým poselstvím. „Zajímá nás, jaký měl doopravdy vnitřní život. On sám říkal, že jediný moment, kdy mu chyběly ruce, bylo, když nemohl obejmout svoji milou,“ uvedl herec Igor Orozovič, který hru spolunapsal. Jedna věta tak odhaluje intimní bolest, již František po celý život skrýval – že nemůže svými pažemi obejmout ty, které miluje.
František Filip byl nadán nesmírnou inteligencí a nezlomnou vůlí. Vymanil se z osudu odstrkovaného mrzáka a žil tak plodný život jako málokdo zdravý. Ač mu ho osud neusnadnil, nikdy se nevzdal. Každému z nás může být inspirací jeho prosté heslo, které kdysi naučil od Bakuleho: „Chci, a proto umím!“
Nebyl to snadný život, ale byl to život podle mých představ,“ napsal František Filip na sklonku života. Těmi několika tichými slovy se rozloučil muž, který celý svět přesvědčil o tom, že i bez rukou lze dokázat vše, co si jen usmyslí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Filip_(spisovatel)
https://orlicky.denik.cz/zpravy_region/bez-rukou-dobyl-svet-frantikuv-pribeh-oslovuje-i-dnes-20210206.html
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-frantisek-filip-podal-nohu-prezidentovi-usa.A151226_224718_lide_ELE
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/regiony/bezruky-frantik-z-orlickych-hor-si-potrasl-nohou-s-americkym-prezidentem
https://blog.idnes.cz/ivamarkova/bezruky-frantik.Bg20080746
https://www.invarena.cz/?p=46280
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73753/frantisek-filip.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/kdyz-nemas-ruce-dej-tam-vuli-pribeh-bezrukeho-frantika-vypravi-cerna-komedie-63198
