Článek
Ivan Klíma se narodil v září 1931 v Praze jako Ivan Kauders do židovské rodiny technického inženýra Viléma Kauderse. Když mu bylo deset, deportovali nacisté celou rodinu do ghetta Terezín. Chlapec tam poznal každodenní hlad, nemoci i stálou hrozbu transportů na východ. Přesto si v táboře našel drobné záblesky naděje: byl vášnivý čtenář a potají si zapisoval do školního sešitu své sny a příběhy. Občas si představoval, že je hrdinou románu, který jednou dobře skončí.
V Terezíně rodinu drželo při životě otcovo řemeslo – Vilém Kauders byl elektroinženýr a v ghettu musel udržovat elektrické rozvody. Díky tomu byli Kaudersovi až do konce války ponecháni v Terezíně a unikli pozdějším transportům do vyhlazovacích táborů. Všichni tři – Ivan, jeho otec i maminka – se tak dožili osvobození. V květnu 1945, po příchodu Rudé armády, nastal mír.
Místo okamžité svobody ale zažil další ohrožení: v přeplněném Terezíně vypukla epidemie skvrnitého tyfu a několik týdnů platila přísná karanténa. „Copak nás teď, když jsme se dočkali svobody, chtějí nechat umřít?“ zoufala si podle Klímových vzpomínek tehdy jeho matka. Rodina nakonec vyvázla i z této poslední válečné hrozby. Krátce po skončení karantény přijel do Terezína jejich příbuzný s nákladním autem a odvezl je zpět do Prahy.
Po válce si rodina změnila příjmení na české Klímovi. Ivan dokončil gymnázium a už jako teenager vynikal literárním talentem. Vyrůstal s bolestivými vzpomínkami na zavražděné příbuzné, ale také s pocitem, že zlo, které prožil, se už nesmí opakovat. Od dospívání věřil v ideály spravedlnosti a rovnosti. Chtěl se stát spisovatelem a věřil, že může přispět k lepšímu světu – i proto se nedlouho po maturitě rozhodl vstoupit do politiky, která tyto ideály hlásala.
Rudá knížka navzdory otci
V roce 1953, ve svých 22 letech, požádal Ivan Klíma o vstup do Komunistické strany Československa. Paradoxně to bylo právě v době vrcholících stalinistických represí, kdy komunisté věznili a odsuzovali ve vykonstruovaných procesech tisíce nevinných občanů. Zatímco jeho otec, uznávaný technik Vilém Klíma, ztělesňoval generaci přeživších drastické nacistické perzekuce, nový režim si místo úcty k podobným osudům bezostyšně vyráběl vlastní vnitřní nepřátele státu.
Mladý Ivan přesto v té chvíli sdílel ideu, že komunismus dokáže po válce vytvořit spravedlivou společnost. Věřil, že osobní oběti mají smysl, pokud vedou k obecnému dobru. O krutostech a zločinech, které se za železnou oponou odehrávaly, tehdy mnoho nevěděl nebo si je nechtěl připustit.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval literaturu a jazyk. Už během studií působil jako redaktor – nejprve v nakladatelství, později v literárních časopisech. V polovině padesátých let vyšly jeho první povídky. Zároveň však postupně zjišťoval, že s realitou budování „lepší“ společnosti něco zásadně nesouhlasí.
Po odhalení kultu osobnosti Stalina a dalších otřesech roku 1956 vystřízlivěl z mladického idealismu. O něco později přiznal, že vstup do strany považuje za omyl. V sedmdesátých letech o tomto životním období veřejně řekl: „Byl jsem naivní. Uvěřil jsem slibům režimu a musel jsem za to zaplatit tím, že jsem vystřízlivěl.“
Klímovy hodnoty se nezměnily – dál věřil ve svobodu a lidskost, ale stále zřetelněji viděl, že komunistický režim je nenaplňuje. Naopak sám uplatňoval principy útlaku a strachu, jen v jiné ideologické barvě. V roce 1967, po letech vnitřních rozporů, Ivan Klíma svou rudou legitimaci symbolicky odložil: byl pro kritické postoje vyloučen z KSČ.
V témže roce se zúčastnil legendárního sjezdu spisovatelů, kde československá literární elita otevřeně kritizovala cenzuru a dušení kultury. Klíma už tehdy patřil k respektovaným autorům a ustupující režim cenzury mu dával za pravdu.
Literární listy a Pražské jaro
Začátkem roku 1968 nastoupilo v Československu období pokusu o liberální reformy známé jako Pražské jaro. Ivan Klíma se v této atmosféře opět naplno zapojil do veřejného dění. Pracoval jako redaktor obnoveného týdeníku Literární listy, který otevřeně publikoval dosud zakazovaná témata.
Spisovatelé, novináři i další intelektuálové tehdy společně zkoušeli posouvat hranice možného: kritizovali minulá bezpráví, volali po zrušení cenzury a žádali v socialismu více „lidské tváře“. Pro Ivana Klímu to bylo první setkání se svobodou tvorby – a na dlouhou dobu také poslední.
Dne 21. srpna 1968 však Pražské jaro násilně ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ironií osudu byl Klíma v té době zrovna mimo vlast. Koncem léta 1968 vycestoval do Londýna, odkud měl odletět do USA na plánovanou přednáškovou stáž na Michiganské univerzitě. Zprávy o okupaci ho zastihly v Anglii.
Mnoho jeho kolegů a přátel tehdy využilo možnosti zůstat v exilu na Západě – do vlasti, kterou začala ovládat okupační armáda a tvrdý normalizační režim, už se nevrátili. Ivan Klíma se ale rozhodl jinak. Po dokončení semestru v Americe sbalil rukopisy svých rozpracovaných knih a v březnu 1970 se vrátil zpátky do Prahy.
Návrat z ciziny v roce 1970 pro něj znamenal jediné: zákaz publikování. Úřady mu hned při příjezdu zabavily pas a odebraly možnost oficiálně pracovat jako spisovatel nebo redaktor. Z veřejných funkcí byl okamžitě odvolán. Jeho jméno zmizelo z novin, knihoven i nakladatelských plánů – ocitl se na tzv. indexu zakázaných autorů.
Aby uživil rodinu, musel přijmout manuální zaměstnání. Nějaký čas pracoval jako dělník u komunálních služeb. Sám později popsal, že srazit se z pozice známého spisovatele k zametání ulic bylo pro něj osobně náročné. Právě z této zkušenosti pak vytěžil látku k jedné ze svých nejznámějších próz – v exilu vydanému románu Láska a smetí.
Přesto Ivan Klíma psát nepřestal. Tvorbu z cenzurovaných 70. a 80. let sám označil jako „psaní do šuplíku“, ale to neznamenalo, že by se povídky a romány k publiku vůbec nedostaly. Jeho texty začaly tajně vycházet v samizdatu – tedy ve strojopisných opisech šířených po desítkách mezi čtenáři. V roce 1972 vznikla legendární edice Petlice, kterou vedl spisovatel Ludvík Vaculík.
Právě tam vyšly nové Klímovy rukopisy poprvé (knižně se v Československu směly objevit až po roce 1990). Současně se dařilo dostávat Klímovy knihy do zahraničí. Od konce 70. let mu vycházely překlady v Západní Evropě a v USA, kde vzbudily pozornost kritiky. Ze spisovatele, kterého doma záměrně vymazali z povědomí, se tak postupně stal jeden z nejpřekládanějších autorů českého původu.
Charta 77 a samizdat
Ivan Klíma v časech normalizace patřil do okruhu nezávislých intelektuálů kolem Václava Havla a dalších později proslulých disidentů. Ačkoliv s myšlenkami Charty 77 plně souzněl, dokument z taktických důvodů nikdy nepodepsal (na rozdíl od své manželky Heleny).
Rozhodl se zůstat mimo seznam signatářů, aby na sebe nestáhl absolutní pozornost Státní bezpečnosti a mohl tak nadále působit jako nenápadnější spojka, která udržuje ilegální kontakty se zahraničními nakladateli. I přes tuto opatrnost ale patřil k výrazným postavám nezávislé kultury a musel počítat s častými domovními prohlídkami, výslechy a státním dozorem nad celou rodinou.
Několik jeho blízkých spolupracovníků (včetně Václava Havla) skončilo za aktivity v disentu ve vězení. Ivanu Klímovi samotnému se vleklý pobyt za mřížemi vyhnul – Státní bezpečnost v jeho případě zvolila spíše taktiku zastrašování, izolace a nátlaku, aby přestal psát. Nic z toho ale nezabralo.
Klíma dál potají tvořil a pomáhal také ostatním zakázaným autorům. Podílel se například na činnosti samizdatové edice Kvart, která rozmnožovala exilové knihy pro domácí čtenáře. V osmdesátých letech také udržoval styky se zahraničím: zahraniční nakladatelé mu nabízeli stipendia a jeho romány získávaly v exilu literární ceny. Československá státní moc mu však až do konce roku 1989 neumožnila oficiálně publikovat jedinou knihu. Na sklonku osmdesátých let sledoval, jak se režim opět otřásá.
Dne 17. listopadu 1989 začala v Praze studentská revoluce a během pár týdnů komunistická vláda padla. V lednu 1990 komunistická cenzura definitivně skončila a Klímovo jméno se po dvaceti letech smělo oficiálně vrátit do novin a knížek.
Moje šílené století
Po roce 1989 se Ivan Klíma okamžitě zařadil mezi nejuznávanější domácí autory. Knihy, které dříve vycházely jen tajně nebo v exilu, mohly rázem vyjít v Praze a rychle si našly nové čtenáře. Klíma zároveň začal publikovat i nové prózy a eseje – například román Čekání na tmu, čekání na světlo o rozpadu totalitní moci nebo soubory vzpomínkových textů. Po dlouhé době zákazu se také osobně setkával s publikem a několik let vyučoval tvůrčí psaní na amerických univerzitách.
Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění. Prezident Václav Havel mu roku 2002 udělil medaili Za zásluhy a v témže roce získal Ivan Klíma i prestižní mezinárodní Cenu Franze Kafky. Dočkal se také vysokého uznání od literární kritiky – například jeho dvousvazkové paměti Moje šílené století získaly cenu Magnesia Litera za literaturu faktu.
V těchto memoárech se ohlíží za dramatickým 20. stoletím, které formovalo jeho život. „Dvacáté století, o kterém píšu, je spojené s totalitními ideologiemi odpovědnými za nepředstavitelné zločiny,“ řekl Klíma v roce 2010 v rozhovoru pro Český rozhlas. Dobře věděl, o čem mluví – sám prožil dětství za ostnatými dráty nacistického režimu a v dospělosti strávil dlouhé roky v šedi normalizace. Přesto v sobě dokázal uchovat víru v morální hodnoty a odhodlání psát pravdu.
Ivan Klíma patřil k silné generaci spisovatelů, kteří svým životem ztělesnili epochu extrémů. Od holokaustu přes komunistickou diktaturu až k demokratické transformaci – jeho osobní příběh je zároveň kronikou československých dějin druhé poloviny 20. století. Zemřel 4. října 2025 ve věku 94 let, jako uznávaný klasik moderní české literatury. Jeho knihy byly přeloženy do téměř třiceti jazyků.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Klíma
https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/spisovatel-ivan-klima-na-silene-stoleti-pripraven-nebyl-ted-uz-je.A090703_202310_kavarna_bos
https://www.nytimes.com/2025/10/04/world/europe/ivan-klima-dead.html
https://www.theguardian.com/books/2004/may/01/featuresreviews.guardianreview12
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrel-spisovatel-dramatik-a-byvaly-disident-ivan-klima-365717
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-ivan-klima-nekrolog-288286
