Článek
Samuel Adamčík se narodil roku 1904 v učitelské rodině na jihu Slovenska. Sám se vydal na pedagogickou cestu – po studiích nastoupil jako odborný učitel do Státního ústavu pro hluchoněmé v Kremnici. Učil zde neslyšící děti dlouhých dvacet let a s láskou se věnoval i ochotnickému divadlu.
Roku 1944, blízko konce války, se stal dokonce ředitelem této specializované školy. Celé roky tak žil relativně klidný život, většinu času strávil kde se mnoho nemluvilo.
Posted by Otík Otakar on Tuesday, July 23, 2024
Na sklonku léta 1944 zachvátilo Slovensko Národní povstání proti fašistům. Do poklidného horského městečka Kremnica brzy vtrhla válka v plné síle. Následovaly měsíce strachu a chaosu. Německé gestapo obsadilo byty učitelů a tři členy učitelského sboru zatklo – Mikesku, Šterbu a Gaňa. Škola musela výuku přerušit.
Z nejistoty se stala každodenní realita: budovu ústavu zabrala německá armáda a zřídila v ní polní nemocnici. Ze dne na den zmizely školní lavice a místo nich byla všude vojenská lůžka.
Město bylo osvobozeno až 3. dubna 1945. Když se pak Adamčík po válce vrátil do své milované školy, čekal ho tísnivý obraz zkázy. Třídy zely prázdnotou, vybavení bylo zničené nebo rozkradené a mnoho jeho žáků bylo vyhladovělých a nemocných.
Díky pomoci amerického Červeného kříže dostaly děti alespoň základní potraviny, vitamíny, oblečení a boty. Ale jizvy na duši zůstaly. Těžko si představit, jaké zoufalství prožíval učitel, který léta pečoval o tak zranitelné děti, když viděl jejich utrpení způsobené válkou.
Nový život
Válečné běsnění převrátilo naruby životy mnoha lidí a Samuela nevyjímaje. Po všech těch tragických zkušenostech mohlo být lákavé utéct od vzpomínek. Adamčík se po válce rozhodl udělat odvážný krok: ve svých 42 letech přijal nabídku režiséra Drahoše Želenského stát se profesionálním hercem.
Opustil peagogické prostředí a vstoupil na prkna, která znamenají svět – v roce 1946 nastoupil do činohry Nové scény v Bratislavě a o několik let později se stal členem souboru Slovenského národního divadla. Přitom ještě nedlouho předtím by ho to nenapadlo. „Divadlo jsem měl odjakživa rád… ale věřte mi, neměl jsem ambice stát se hercem,“ přiznal později Adamčík.
Nabídka z divadla však přišla v pravý čas. Možná potřeboval nový smysl života poté, co viděl peklo války z bezprostřední blízkosti.
Nebyl na to sám; podobnou cestu z kremnického ústavu na slavné bratislavské jeviště absolvovala i jeho manželka, herečka Oľga Adamčíková. Společně se tak ocitli v úplně jiném světě. Samuel Adamčík neměl klasické herecké vzdělání ani průpravu, ale o to větší měl životní zkušenost a vnitřní sílu.
Na jevišti i před kamerou zúročil svou odměřenou, klidnou energii, kterou si vypěstoval za katedrou a posílil v těžkých časech okupace. Mnozí režiséři v něm viděli dokonalého představitele bodrých vesnických dědečků, laskavých postarších mužů a rázovitých lidových postav.
Jeho herecký styl byl civilní a hluboce pravdivý – nehrál, on své postavy žil. Každé gesto bylo uvěřitelné, každý pohled procítěný. Diváci možná netušili, že za moudrým pohledem starce na jevišti jsou skutečné vzpomínky člověka, který zažil válečné utrpení a ztráty. Adamčík do svých rolí vkládal kus sebe a jeho realistické herectví se smyslem pro detail oceňovalo divadlo i film.
Nebylo náhodou, že hned první filmovou roli dostal ve válečném dramatu. Když si v roce 1948 stoupl před kameru ve snímku Vlčie diery, byla to pro něj v jistém smyslu rekapitulace vlastního prožitého osudu – film Paľa Bielika se totiž odehrává během Slovenského národního povstání.
Další desetiletí pak Adamčík strávil jako respektovaný herec na vrcholu kariéry. V roce 1955 obdržel titul zasloužilého umělce, zahrál si v desítkách filmů a na jevišti vytvořil nezapomenutelné kreace v klasikách i současných hrách. Ze zamyšleného pedagoga se stal mistrem niterného herectví.
Samuel Adamčík dožil své poslední roky v ústraní. Od roku 1975 byl v důchodu, společně s Oľgou trávil klidné stáří. Občas se ještě objevil v menší roli v televizi či filmu – třeba ve známém slovenském eposu Tisícročná včela natočené krátce před jeho smrtí. Zemřel 10. července 1984, necelé dva týdny před svými osmdesátými narozeninami. Odešel tiše, bez velkých gest, tak jak žil.
Poslední rozloučení proběhlo v bratislavském krematoriu, kde je také uložen jeho popel.
Zdroje:
https://www.teraz.sk/import/predstavitel-razovitych-postav-s-ad/408582-clanok.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Samuel_Adam%C4%8D%C3%ADk
https://kultura.pravda.sk/film-a-televizia/clanok/717992-pred-120-rokmi-sa-narodil-samuel-adamcik-znamy-zo-slovenskej-filmovej-klasiky/
https://zsispkremnica.edupage.org/a/historia-skoly
https://www.senior.sk/olga-adamcikova-sa-z-ochotnicky-stala-uznavanou-hereckou-snd/
