Článek
Rose Marie „Rosemary“ Kennedyová se narodila 13. září 1918 jako třetí dítě a první dcera v mocné dynastii Kennedyů. Při jejím porodu však došlo k dramatické události: protože byl příjezd lékaře kvůli pandemii španělské chřipky zpožděn, porodní asistentka nutila matku Rose zadržovat porod – dítě zůstalo dvě hodiny zaklíněné v porodních cestách bez přístupu kyslíku.
Tato riskantní procedura se později často uváděla jako možná příčina dívčiných potíží. Ať už byl důvod jakýkoli, Rosemary od prvních měsíců zaostávala. Rodiče si všimli, že se učí pomaleji než starší bratři Joe Jr. a Jack. Ve dvou letech ještě neuměla pořádně sedět ani chodit.
Byla však obklopena láskou a luxusem zámožné rodiny – Kennedyovi poskytli malé Rosemary domácí učitele, nejlepší školy a rodinné zázemí. Otec Joseph P. Kennedy Sr. přesto už od narození dcery trnul obavami, jak se komplikovaný porod podepíše na zdraví jeho princezničky. Tyto obavy se záhy naplnily: ukázalo se, že její mysl se rozvíjí jinak než u ostatních dětí.
Ve dvacátých letech 20. století nebylo společenské porozumění pro děti s mentálním postižením velké. Dokonce i vlivní a vzdělaní rodiče jako Kennedyovi tápali, jak se k „pomalému“ dítěti postavit. Rose a Joseph se rozhodli dceru co nejdéle vychovávat doma v rodinném kruhu.
Malá Rosemary tak trávila dětství mezi sourozenci a rodiči, kteří ji milovali – Rose ji ve svých pamětech popisuje jako „laskavou, vděčnou a usilovnou holčičku“. Přesto se nemohli ubránit zklamání. Joseph P. Kennedy měl velké ambice a pevnou vizi, že jeho děti čeká oslnivá budoucnost na výsluní moci a prestiže.
Dokonalý obraz rodiny úspěšných a schopných mladých lidí pro něj byl vším. Dítě, které nestíhalo tempo ostatních a potřebovalo zvláštní péči, se do těchto plánů nehodilo.
Mladá žena pod tlakem
Kennedyovi měli devět dětí a soutěživost pro ně byla způsob života. Rosemary vyrůstala obklopená sourozenci, kteří vynikali ve sportech, studiu i společenském životě. Ona sama byla často popisována jako citlivá, milá a srdečná dívka – zároveň ale snadno frustrovaná a ve stresu se u ní prohlubovaly výkyvy nálad.
Rodiče o její odlišnosti veřejně nemluvili; naopak ji úzkostlivě skrývali. Rose Kennedyová se nikdy ani přátelům nesvěřila, že by s dcerou nebylo něco v pořádku, a navenek předstírala, že Rosemary prospívá zcela normálně. Jen nejbližší rodina znala pravdu, ovšem i vůči vlastním dětem ji rodiče „filtrovali“ a upravovali tak, aby všichni uvěřili, že Rosemary je v podstatě zdravá.
Ve společenských rubrikách se později objevovaly zmínky, že „pilně studuje, aby se stala učitelkou“ – ve skutečnosti však na studium intelektuálně nestačila a šlo jen o pečlivě řízenou propagandu pro veřejnost. Jako teenager se Rosemary s podporou rodiny účastnila života vyšší společnosti – navštěvovala opery, čajové dýchánky, plesy.
Pod povrchem luxusního života však mladá žena prožívala svůj tichý smutek. Denně viděla, že nikdy nedokáže držet krok se sourozenci. Zatímco ostatní Kennedyovi získávali vynikající známky a sportovní trofeje, Rosemary stěží zvládala učivo na úrovni žáka základní školy.
Rodiče ji během dospívání vystřídali několik specializovaných internátních škol ve snaze „vyléčit“ nebo alespoň zlepšit její schopnosti. Ty neustálé změny a odloučení od rodiny však Rosemary spíše zraňovaly. Přesto se Joe Sr. a Rose odmítali vzdát naděje, že z dcery vychovají „normální“ mladou ženu.
Kolem roku 1940, když se rodina vrátila z diplomatické mise v Londýně zpět do USA, se Rosemarin stav zhoršil. Ve 22 letech byla „stále podrážděnější a obtížně zvládnutelná,“ vzpomínala později její sestra Eunice. Rosemary občas trápily záchvaty křečí a vzteku. Její nálady kolísaly od plaché sladkosti po zuřivé výbuchy, při nichž dokázala i někoho uhodit nebo něco rozbít.
Pro své „nepřístojné chování“ byla po pár týdnech vyloučena z dívčího letního tábora a ani v další internátní škole nevydržela déle než několik měsíců. Rodiče ji narychlo umístili do klášterní školy ve Washingtonu, D.C., jenže Rosemary začala potají utíkat ven do nočních ulic.
Mladá žena toužila po kousku obyčejné svobody – po tanci, po procházce městem, možná po prvních láskách – zatímco její opatrovníci se strachovali, že kvůli své prosté mysli upadne do maléru. Řeholní sestry varovaly Kennedyovy, že by si Rosemary mohla najít náhodné známosti a přivodit „nemanželské těhotenství nebo chorobu“.
Pro přísně katolickou rodinu s politickými ambicemi to byla noční můra. Píše se rok 1941 a v Americe té doby se jakékoli „nesprávné chování“ u mladé ženy vykládá jako selhání výchovy. Joseph Kennedy v hloubi duše panikaří – děsí ho, že by milovaná dcera mohla na veřejnosti provést něco nepředvídatelného a strhnout na rodinu nechtěnou pozornost.
Jeho sny o politické kariéře synů i vlastních funkcích by se mohly zhroutit, kdyby společnost zjistila, že jedna z Kennedyových dcer „nezapadá do normy“. V otcově mysli tak Rosemaryino dobro začíná splývat s dobrem rodiny: je přesvědčen, že musí problém jednou provždy vyřešit.
Lobotomie
Na prahu 40. let se lékařský svět nadchl pro kontroverzní novinku – prefrontální lobotomii. Tento invazivní chirurgický zákrok na mozku měl údajně zklidnit pacienty s těžkými psychickými stavy, u nichž si tehdejší psychiatrie nevěděla rady.
Lékařské autority prezentovaly lobotomii jako takřka zázračný průlom a někteří chirurgové (jako Dr. Walter Freeman a Dr. James Watts) ji horlivě propagovali a zdokonalovali. Ve skutečnosti šlo o velmi riskantní experiment – Americká lékařská asociace tehdy metodu ještě neschválila a mnoho pacientů skončilo s vážným poškozením.
To Kennedyovi nevěděli, či vědět nechtěli. Joseph P. Kennedy, zahnaný strachem o dceru i rodinnou pověst, se upnul k lobotomii jako k poslední naději. Lékaři ho ujistili, že operace pomůže zmírnit Rosemaryiny výkyvy nálad, agresivitu a „nevhodné chování“. V listopadu 1941, kdy je Rosemary 23 let, otec zákrok v tajnosti zorganizoval. Její matce Rose o svém rozhodnutí (dle některých zdrojů, záznamy se zde různí) řekl až po operaci.
Stejně tak Rosemaryiny sourozence nikdo neinformoval – pokorná dcera nevěděla, co ji čeká, a slepo důvěřovala otci i doktorům. Dostala prý jen mírné sedativum. Během lobotomie totiž pacienti zůstávali při vědomí, aby mohli reagovat na pokyny. Neurochirurg Dr. Watts vyvrtal do lebky malý otvor a nástrojem připomínajícím úzký nůž začal přerušovat nervová spojení v čelních lalocích mozku.
Vedle něj asistoval proslulý Dr. Freeman, který na Rosemary během operace mluvil – žádal ji, aby zpívala hymnu „God Bless America“, odříkávala modlitbu nebo počítala pozpátku. Cílem bylo poznat, kdy její „rozbouřená povaha“ ustupuje.
Ležící mladá žena zoufale poslouchala a tiše plnila, co jí lékař řekl. Zpola přitom vnímala ostrou bolest v hlavě a zvláštní chlad. Pak ale její slova začala slábnout. Bylo hotovo. Rok 1941.
Zákrok však neskončil jako „záchrana“, v jakou rodina doufala, ale jako katastrofa. Po odeznění narkózy bylo jasné, že se stalo něco nezvratného. Rosemary přežila, ale zůstala z ní jen skořápka někdejší živé dívky. Její mentální schopnosti rázem spadly na úroveň dvouletého dítěte. Přestala srozumitelně mluvit, mnohdy jen nesouvisle blábolila.
Ochabla jí pravá ruka, přestala chodit nebo ovládat svoje vylučování. To „uklidnění“, které měla lobotomie přinést, se dostavilo – Rosemary skutečně přestala jevit nepředvídatelné emoce či vzdor. Jenže právě tím byla její osobnost zničena. Z jasných očí mladé ženy zbyl prázdný, dětsky bezbranný pohled.
Klan Kennedyů náhle stál před realitou horší než všechny předchozí obavy. Joseph Sr. si uvědomil, co způsobil – jeho milovaná dcera byla doživotně postižena a už nikdy nebude „normální“. Ve snaze ji chránit (a možná i sám sebe uchránit výčitek) rozhodl okamžitě o dalším postupu: Rosemary bude žít daleko od veřejnosti, v ústraní, kde nikdo nepozná, co se stalo.
Již pár týdnů po operaci byla převezena z nemocnice do psychiatrického sanatoria Craig House ve státě New York. Tam, v izolovaném venkovském sídle, trávila dny mezi lékaři a ošetřovatelkami. Rodina ji nenavštěvovala. Rose Kennedyová pro své děti i okolí předstírala, že Rosemary odjela studovat nebo pracovat někam daleko.
Po několika letech, v roce 1949, našel otec pro Rosemary trvalejší řešení. Na doporučení bostonského arcibiskupa Cushinga umístil dceru do pečovatelského ústavu St. Coletta ve Wisconsinu. Nešlo o obyčejné zařízení – na pozemku v odlehlé krajině nechal Joe Sr. postavit speciální dům jen pro Rosemary, aby byla stranou od ostatních pacientů i zvědavých očí veřejnosti.
Kennedyovi o Rosemary po dlouhá léta téměř nemluvili. Jako by se v rodinné sáze její kapitola uzavřela a už neexistovala. Rose Kennedyová svou nejstarší dceru neviděla celých dvacet let – od listopadu 1941 až do začátku 60. let.
Joseph Sr. za Rosemary nepřijel nikdy. Sourozenci vyrůstali s mlhavou představou, že jejich sestra žije někde v ústraní, prý z vlastní volby, protože je „raději sama“. Když se v roce 1958 John F. Kennedy ucházel o znovuzvolení do Senátu, rodina vydala prohlášení, že Rosemary veřejně nevystupuje kvůli své samotářské povaze. Skutečný důvod zůstal pečlivě utajen.
Návrat
Teprve na počátku 60. let se začaly ledy prolamovat. Ironií osudu to nastalo poté, co Joseph Kennedy starší v roce 1961 prodělal těžkou mrtvici, po níž zůstal na vozíku a ztratil schopnost mluvit. S odchodem mocného patriarchy se najednou uvolnil prostor k otázkám: Kde je Rosemary? Co s ní bude dál?
Sourozenci – nyní již dospělí lidé – se dozvěděli o její skutečné situaci až po otcově záchvatu. Nejstarší z dcer, Eunice Kennedy Shriverová, která měla k Rosemary vždy blízko, se rozhodla promluvit veřejně. V září 1962 uveřejnila v magazínu The Saturday Evening Post otevřený článek „Naděje pro mentálně zaostalé děti“, kde vůbec poprvé přiznala, že Kennedyovi mají v rodině dceru s intelektovým postižením.
O lobotomii ještě taktně pomlčela, ale tabu padlo – Amerika se dozvěděla, že slavný klan skrýval smutné tajemství. Mezitím Rosemary dál žila své poklidné dny ve St. Colettě. Po smrti otce v roce 1969 se matka Rose a další sourozenci začali s Rosemary postupně sbližovat. Eunice, Ted, Patricia, Jean – ti všichni v následujících letech za Rosemary jezdili, brali ji občas na rodinné výlety, na procházky do přírody nebo na návštěvy domů.
V roce 1962 její sestra Eunice založila tábor pro děti s handicapem a o šest let později zahájila hnutí Special Olympics, sportovní hry pro lidi s mentálním postižením. Inspirovala ji zkušenost s Rosemary – pohled na to, jak společnost dokáže ty „jiné“ odsunout stranou a zapomenout na ně.
Eunice sice nechtěla, aby se říkalo, že to dělá jen kvůli jedné sestře, ale přiznávala, že mít v rodině Rosemary jí otevřelo oči. Další členové klanu se k ní přidali: prezident John F. Kennedy během svého úřadu v 60. letech prosadil první federální zákony na zlepšení péče o duševní zdraví a postižení občanů. Nejmladší Ted Kennedy pak v tomto úsilí pokračoval po desetiletí jako senátor.
Veřejnost se kompletní pravdu dozvěděla až po dlouhých dekádách. Teprve v roce 1987 odhalila historička Doris Kearns Goodwinová ve své knize Fitzgeraldovi a Kennedyovi celý příběh lobotomie. To už byla Rosemary postarší dáma žijící ve Wisconsinu.
Kennedyovi nikdy veřejně nevyjádřili lítost nad tím, co Rosemary provedli. Dne 7. ledna 2005 v malé nemocnici ve Wisconsinu dohasl její život. Zemřela ve věku 86 let na zápal plic.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rosemary_Kennedy
https://allthatsinteresting.com/rosemary-kennedy
https://www.nps.gov/articles/000/rosemary-kennedy-the-eldest-kennedy-daughter.htm
https://www.stcolettawi.org/our-history
https://people.com/politics/untold-story-of-rosemary-kennedy-and-her-disastrous-lobotomy/
https://www.specialolympics.org/stories/news/rosemary-kennedy-inspiration-and-revelation
https://www.nps.gov/articles/000/rosemary-kennedy-the-eldest-kennedy-daughter.htm
https://zoom.iprima.cz/historie/rosemary-kennedy-lobotomie
https://www.lifee.cz/cerna-ovce-slavne-rodiny-rosemary-kennedy-lobotomie-z-ni-udelala-trosku-rodina-ji-pak-na-dlouhych-20-let-odlozila-do-ustavu-fdace
https://www.historyextra.com/period/20th-century/rosemary-kennedy-jfk-sister-life-lobotomy-what-happened
