Článek
V provizorním tábořišti na západě Afghánistánu si devítiletá Parwana Maliková ještě nedávno hrála se stejně starými dětmi. Poskakovala v prachu s provazem na švihadlo, tmavé oči jí zářily radostí a tváře měla rozpálené od smíchu. Když se však vrátila do hliněného přístřešku svých rodičů, veselí rázem zmizelo. Věděla, co ji brzy čeká. Její otec ji podle reportáže CNN přislíbil cizímu dospělému muži a Parwana měla opustit rodinu jako dětská nevěsta.
Dívčiným nastávajícím (a zároveň kupcem) se stal přibližně pětapadesátiletý muž jménem Qorban. Pro Parwanu to byl jednoduše „starý pán s bílými vousy“, jak řekla reportérům. Měla strach, že ji bude bít a nutit k práci ve své domácnosti. Rodiče ale rozhodnutí změnit nemohli – tvrdili, že nemají na výběr.
Rodina Malikových utekla před boji a čtyři roky žila v táboře pro vnitřně vysídlené osoby v provincii Badghís. Přežívali z humanitární pomoci a příležitostných drobných výdělků, jen po pár dolarech na den. Po převzetí moci Tálibánem v roce 2021 se situace ještě zhoršila a rodinu dohnal hlad.
Otec Abdul Malik se dlouho pokoušel Parwanu neprodat. Odjel do nedalekého města Kála-i-Nau shánět práci, bez úspěchu. Půjčil si „spoustu peněz“ od příbuzných a jeho žena žebrala jídlo u ostatních rodin v táboře. Přesto se osmičlenná rodina dál propadala do bídy. „Jsme osm členů rodiny,“ vysvětloval otec zdrceně. „Musím dceru prodat, aby ostatní přežili.“ Svěřil se také, že už několik nocí nespí a sžírá ho stud i strach z toho, co bude následovat.
Dne 24. října 2021 dorazil ženich do tábora vyzvednout si svou dětskou nevěstu. Parwanina matka dceři oblékla černý šátek přes vlasy a kolem krku jí pověsila věneček z umělých květů – skromnou ozdobu na znamení svatby. Dívka měla nalíčený obličej, ale radostný výraz nevěsty u ní chyběl. Plakala a schovávala tvář, když ji otec v slzách vyprovázel ke dveřím.
„Tady je tvoje nevěsta. Prosím, dobře se o ni starej – teď za ni neseš zodpovědnost, nebij ji,“ žadonil Abdul Malik před zraky okolí. Nový „manžel“ Qorban přikývl, chytil dívenku pevně za paži a odváděl ji pryč. Parwana se vzpírala, patami se zaryla do prachu a pokusila se vytrhnout, ale nebylo to nic platné. Muž ji odtáhl do svého auta a odvezl. Celá rodina přitom přihlížela, jak vozidlo s jejich devítiletou dcerou pomalu mizí v dálce.
Televizní záběry, které pořídila stanice CNN, zachytily tuto scénu i neobvyklý „obchodní“ rituál. Padesátník Qorban nejprve před svědky tvrdil, že Parwaně neublíží: prý už jednu ženu má a o děvčátko se bude starat jako o vlastní dítě. Zároveň však šlo o svazek či závazek, který rodině přinesl jen velmi nízkou protihodnotu.
Malikovi za Parwanu dostali podle reportáže jen tolik, aby to rodinu uživilo na několik příštích měsíců. Cena dětského života se tak smrskla na pár pytlů mouky, rýže a několik bankovek. Později se sice objevily pochybnosti, zda CNN popsala všechny okolnosti případu přesně a zda nešlo spíše o zástavu dítěte za dluh než o okamžitý sňatek, základní zoufalství podobných rodin to však nemění.
Až i tyto zásoby dojdou, ocitne se Abdul Malik s dalšími dětmi zase na začátku – jen už budou o jednu dceru chudší. „Žádná budoucnost nás nečeká – naše budoucnost je zničená,“ řekl odevzdaně otec, kterému po odchodu Parwany zůstal v náručí už jen pláč.
Herát 2018: sucho a prodané děti
Příběh Parwany Malikové bohužel není ojedinělý. Dětské sňatky z důvodu chudoby mají v Afghánistánu vzestupnou tendenci vždy, když se země propadá do humanitární krize. Již v letech 2017–2018 postihlo Afghánistán nejhorší sucho za několik desetiletí a v postižených oblastech rodiny nezvládaly uživit své děti.
Mnozí si zoufale půjčovali na jídlo a zadlužovali se. Nakonec se tisíce lidí uchýlily k rozhodnutí, že raději „prodají“ vlastní potomky nebo je přislíbí k budoucím sňatkům, než aby je viděly umírat hlady.
Na situaci tehdy upozornil Dětský fond OSN (UNICEF). Během několika měsíců roku 2018 zaznamenaly humanitární organizace ve dvou západních provinciích Herát a Badghís nejméně 161 případů, kdy byly děti přislíbeny k sňatku nebo prodány výměnou za odpuštění dluhu, potraviny či peníze. Valná většina takto postižených dětí byly dívky – často teprve ve věku osm, devět, deset let.
Některé byly dokonce ještě kojenci: nejmladšímu prodanému děvčátku byl pouhý jeden měsíc. Rodiče ho přislíbili do budoucího manželství, jen aby získali trochu peněz či jídla ihned. „Je to jedna z nejhorších krizí, jakou Afghánistán zažil, a lidé dělají zoufalé věci, aby přežili,“ komentovala už v roce 2018 mluvčí UNICEF Alison Parker.
Podobné obchody s nevěstami a ženichy jsou v Afghánistánu ilegální, přesto jsou zejména na venkově vnímány jako běžná věc. Afghánské občanské právo stanovovalo pro dívky minimální věk pro vstup do manželství na 16 let (s možnou výjimkou od 15 let), takže sňatek devítileté Parwany byl formálně zcela nezákonný.
Afghánská ústava i zákon o eliminaci násilí na ženách z roku 2009 navíc výslovně zakazovaly výměnu žen za peníze. Praxe je ovšem jiná. V mnoha odlehlých oblastech se civilní zákony sotva dařilo vymáhat a lidé se řídí spíše zvykovým právem komunity. Venkovské rodiny proto provdávají dcery v dětském věku dlouhé roky bez ohledu na znění zákona – a až na výjimky bez postihu.
Podle novějších odhadů UNICEF se v Afghánistánu zhruba 28 % žen provdalo ještě před 18. narozeninami. Jinými slovy, velmi vysoký podíl Afghánek se stává manželkami už jako nezletilé dívky nebo mladé teenagerky. V některých odlehlých okresech na západě a severu země klesá průměrný věk nevěst ke 16 rokům. Nejedná se přitom jen o svazky mladistvých vrstevníků: běžně se takto domlouvají sňatky dívek s výrazně staršími muži.
Snoubenci jsou často dvakrát až třikrát starší než děvčata. „Nevěsty“ nejsou výjimkou ani osmileté nebo dvanáctileté, zatímco ženiši mívají kolem čtyřiceti či padesáti let. O některých sňatcích rozhodují rodiče roky dopředu – například výměnou za věno, za půdu nebo právě za odpuštění dluhu. Dívka pak vyrůstá s vědomím, že až dosáhne puberty, čeká ji nastěhování do cizí rodiny k muži o generaci či dvě staršímu. Na její názor se zpravidla nikdo neptá.
Baad: nevěsta místo krevní msty
Manželství uzavírané z důvodů ekonomické tísně nejsou jedinou formou nucených sňatků v zemi. Afghánistán má také dlouhou tradici využívání žen jako bezmocných figurek ke smiřování rozbrojů mezi rodinami. V praxi zvané baad (paštunsky „odškodnění“) může vesnická rada starších rozhodnout, že za zločin či provinění jednoho člena rodu „zaplatí“ jiný rodinný příslušník – dívka, která bude provdána do rodiny oběti.
Baad bývá uplatňován například v případech krevní msty: pokud někdo zavraždí člena sousedního klanu, tradiční trest může spočívat v odevzdání dcery vrahovy rodiny jako náhradní nevěsty pro příbuzné zabitého. Cílem je symbolicky spříznit znesvářené rody a zabránit dalšímu násilí. Místo prolití další krve je tak obětována mladá žena.
Taková smírčí nevěsta však v novém působišti často krutě pyká za zločin, který nespáchala. Svatba z baadu nemívá slavnostní ráz a proběhne tiše, bez pozornosti okolí. Dívka – mnohdy sotva v pubertě – je jednoduše předána rodině poškozených jako majetek.
Jejím úkolem je sloužit novým příbuzným a odčiňovat vinu své rodiny. Ve vesnicích se traduje, že když žena přejde do nepřátelské rodiny, „veškerá krevní nenávist se obrátí proti ní“. Jinými slovy: rozhněvaní příbuzní zavražděného muže si vše vybíjejí na dívce, která jim byla v rámci smíru předána. Čeká ji často psychické a fyzické týrání – od manžela i od ostatních členů domácnosti.
Jedním z nejznámějších případů, který upozornil světovou veřejnost na krutost tradice baad, je příběh Afghánky jménem Bibi Aisha. Pochází z provinčního venkova v Uruzgánu a jako dítě žila v poměrech, kde vládl Tálibán a zákony určovala místní tradice. Když bylo Aishe dvanáct let, rozhodl její otec, že ji použije jako „výkupné“ za hrdelní zločin někoho z širší rodiny.
Dívku přislíbil veliteli místních ozbrojenců – bojovníkovi Tálibánu – aby odvrátil pomstu za prolitou krev. Aisha čekala do čtrnácti, než nadešel čas svatby, a poté odešla žít ke svému mnohem staršímu muži. V nové rodině však byla od počátku jen trpěnou cizinkou a „dcera z trestu“. Podle vlastních slov tam zažívala každodenní bití a hrubé zacházení.
Po čtyřech letech takového života se mladá Aisha pokusila utéct. Daleko se ale nedostala – chytila ji policie a vrátila zpátky manželovi. Tchán, manžel a další členové rodiny se rozhodli exemplárně ji ztrestat za pokus opustit dům. Vyvezli osmnáctiletou Aishu do hor a tam jí nožem brutálně uřízli nos a ušní boltce. Zkrvavenou dívku nechali ležet v poušti, aby zemřela. Aisha však nezemřela – našli ji humanitární pracovníci a převezli do záchranného útočiště v Kábulu.
Tam se jí dostalo první pomoci a ochrany. Její zmrzačená tvář se v roce 2010 objevila na obálce časopisu Time pod titulkem „Co se stane, když opustíme Afghánistán“. Fotografii nádherné mladé ženy s useknutým nosem viděl celý svět. Příběh Bibi Aishi se stal symbolem osudu mnoha obětí dětských a vynucených manželství v afghánském tradičním systému.
Zákaz, který nic neřeší
Oficiálně se afghánské vlády pokoušely dětské a vynucené sňatky potírat již od pádu prvního režimu Tálibánu v roce 2001. Zmíněný zákon o eliminaci násilí na ženách (EVAW) z roku 2009 kriminalizoval baad i nucené sňatky obecně a tehdejší afghánská ústava garantovala ženám rovná práva a svobodu volby partnera. V praxi se však tyto normy prosazovaly jen ve větších městech.
Například v Kábulu za poslední dekády skutečně proběhlo několik trestních stíhání otců nebo „ženichů“ za provdání nezletilých dívek v rozporu se zákonem. Na odlehlém venkově však státní instituce chyběly nebo neměly autoritu – a dívky tam dál končily jako manželky v útlém věku pod taktovkou místních zvykových rad.
V srpnu 2021 se moc v Afghánistánu vrátila do rukou hnutí Tálibán, které sice samo vychází z ultrakonzervativních tradic, ale zároveň čelí tlaku světového mínění. V prosinci 2021 vůdce Tálibánu mulla Hajbatulláh Achúndzáda vydal dekret, který zakazuje nucené sňatky a výslovně prohlašuje, že „žena nesmí být proti své vůli provdána a nesmí být dávána výměnou za mír nebo k urovnání sporu“.
Šlo o politické gesto namířené na zahraničí i domácí publikum: nové afghánské vedení hledalo uznání v zahraničí a potřebovalo ukázat, že respektuje určité základní lidské normy. Tálibánská vláda se tehdy zároveň zavázala zlepšit ekonomické podmínky, aby rodiny nebyly nuceny k zoufalým krokům.
Jenže přísné dekrety a sliby samy o sobě nestačí – zvlášť když je provází opakovaná porušování jiných práv žen. Tálibán vzápětí zakázal dívkám vyšší stupeň školní docházky a propustil mnoho žen z práce. Tím mimo jiné výrazně zvýšil riziko, že nezletilé dcery zůstanou bez vzdělání a rodiny je provdají ještě dříve.
Na životě lidí v odlehlých afghánských provinciích se v posledních letech příliš nezměnilo. Občanská i náboženská nařízení proti dětským sňatkům tu existují na papíře, ale skutečnost je dál diktována chudobou a zažitými společenskými normami.
Když má otec osm hladových krků a jedno z dětí může svou svatbou všechny ostatní zachránit, jen máloco ho od takového rozhodnutí odradí.
Zdroje:
https://kesq.com/news/national-world/cnn-asia-pacific/2021/11/01/she-was-sold-to-a-stranger-so-her-family-could-eat-as-afghanistan-crumbles/
https://www.unicef.org/press-releases/girls-increasingly-risk-child-marriage-afghanistan
https://news.trust.org/item/20181127091948-zzwgb/
https://gandhara.rferl.org/a/afghanistan-baad-marriages-rural-girls/27157104.html
https://www.hrw.org/news/2011/03/08/afghanistan-stop-women-being-given-compensation
https://time.com/6258565/afghan-women-taliban-return-time-cover-2010/
https://www.voanews.com/a/taliban-edict-in-afghanistan-bars-marriages-without-women-s-consent-/6337996.html
https://law.stanford.edu/wp-content/uploads/2015/10/Civil-Code-of-Afghanistan-ALEP-Translation.pdf
