Článek
Žhavé odpoledne 17. července 1988 na španělské Ibize. Po silnici poblíž letoviska San Antonio jede na kole vysoká štíhlá žena středního věku, vedle ní šlapá do pedálů její šestadvacetiletý syn. Německá turistka – tak ji v tu chvíli vnímají lidé na ostrově. Nikdo netuší, že tahle nenápadná cyklistka byla kdysi známá pod uměleckým jménem Nico a zpívala po boku Lou Reeda v legendární skupině The Velvet Underground.
Na rozpáleném ostrovním slunci se ženě dělá nevolno. Náhle ztrácí rovnováhu a padá na krajnici. Syn se ji snaží zvednout a zastavuje projíždějící taxi. Řidič vidí, že cyklistka je v bezvědomí, nakládá ji do vozu a spěchá do nemocnice. V té první je ale zavřeno, další klinika je plná a třetí údajně pacientku odmítá přijmout.
Až na čtvrtý pokus ženu ošetří na pohotovosti malé nemocnice v hlavním městě ostrova. Dehydrovaná a bledá pacientka nemá doklady a zdravotní sestra mylně usoudí, že zřejmě utrpěla úpal. Ve skutečnosti krvácí do mozku – při pádu se udeřila do hlavy, což spolu s předešlým infarktem způsobilo cévní příhodu. Na specializovaný zákrok je pozdě.
Když lékař druhý den konečně provádí vyšetření, nemůže pacientce napíchnout žílu – netuší, že před ním leží dlouholetá uživatelka heroinu s poničenými cévami. V pondělí 18. července v osm večer žena v nemocnici umírá, aniž by zdravotnický personál poznal někdejší slavnou zpěvačku. Její tělo putuje letecky zpět do Německa, na berlínské letiště Tegel si pro urnu s popelem přijde jen několik nejbližších.
Warhol a Velvet Underground
O dvě desetiletí dříve patří Nico k nejvýraznějším postavám nastupující umělecké generace. Do New Yorku přijela na sklonku roku 1965. Tehdy ještě vystupovala pod svým rodným jménem Christa Päffgenová a živila se jako modelka a příležitostná herečka. Narodila se 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem.
Dospívala v poválečném Berlíně a už jako teenager cestovala po Evropě za prací v modelingu – v Paříži pózovala pro módního návrháře Coco Chanel, objevila se ve filmech Federica Felliniho a spolupracovala s fotografy zvučných jmen. Právě jeden z nich, německý fotograf Herbert Tobias, jí kolem roku 1959 dal přezdívku „Nico“ podle svého přítele, režiséra Nikose Papatakise.
Jméno Nico už užívala v roce 1962, kdy ve Francii porodila syna Ariho. Otce dítěte, filmovou hvězdu Alaina Delona, však nikdy nepřiměla k uznání otcovství – chlapce vychovávali prarodiče v Paříži, zatímco mladá Nico cestovala za kariérou.
Do prostředí americké avantgardy se Nico dostala skrze hudbu. Na manhattanské scéně ji uvedl kytarista Rolling Stones Brian Jones, který ji seznámil s vizuálním umělcem a producentem Andym Warholem. Warhol byl okouzlen jejím chlapeckým půvabem, hlubokým hlasem a tajemnou aurou.
Udělal z ní jednu ze svých „superstars“ – hvězd undergroundového uměleckého okruhu soustředěného kolem Warholovy Factory. Poprvé ji pozval, ať vystoupí s kapelou The Velvet Underground, kterou tehdy začal manažersky zaštiťovat. Newyorská rocková skupina vedená Lou Reedem a Johnem Calem hledala cestu na scénu a Warhol v ní viděl potenciál propojit hudbu s výrazným vizuálním stylem. Blonďatá evropská modelka s hlubokým kontraaltem mu do vize zapadla dokonale.
Od začátku roku 1966 vystupovala Nico po boku Velvet Underground na multimediálních večerech Exploding Plastic Inevitable, které Warhol pořádal. Na ztemnělé pódium promítal hypnotické filmy, stroboskopy křižovaly klubem a Nico stála u mikrofonu téměř nehnutě jako chladná socha.
Její hlas monotónně prozpěvoval texty o toxických vztazích a nočních ulicích velkoměsta. Vedle energického Lou Reeda působila odtažitě, téměř jako by na pódium patřila do jiného žánru. Právě tenhle kontrast ale Warhol chtěl – Nico dodala syrové rockové kapele zvláštní eleganci a zároveň zvýraznila temné charisma jejich hudby.
Lou Reed pro ni dokonce napsal několik písní, o kterých soudil, že se k jejímu zjevu a projevu hodí. Když Warhol žádal skladbu o jedné ze svých múz, herečce Edie Sedgwick, Reed ji složil a nechal Nico nazpívat. Výsledkem byla skladba „Femme Fatale“.
V březnu 1967 vyšlo debutové album The Velvet Underground & Nico s ikonickým banánem na obalu. Nico na desce zpívá hlavní vokály ve třech skladbách: kromě Femme Fatale také v rozvláčné klavírní baladě I’ll Be Your Mirror a v hypnotické skladbě All Tomorrow’s Parties.
Ačkoli deska dnes patří mezi nejvlivnější rockové počiny 60. let, v době vydání působila na široké publikum příliš podivně a temně. Warholovo spojení módní modelky s nonkonformními rockery konzervativní hudební tisk spíš zesměšňoval.
Uvnitř kapely navíc panovalo napětí – Nico nebyla plnohodnotnou členkou Velvet Underground a ostatní muzikanti jí připomínali, že do kapely přišla z vnějšku. Po vydání alba proto spolupráce rychle skončila. V létě 1967, několik měsíců po premiéře desky, Nico skupinu opustila a vydala se vlastní cestou.
Temná sólová dráha
Ještě tentýž rok zkusila Nico sólovou kariéru. Hned první album ovšem ukázalo, že její představy se liší od představ producentů. Desku Chelsea Girl (1967), na níž spolupracovali členové Velvet Underground i začínající písničkář Jackson Browne, naplnily jemné folkové aranže s flétnami a smyčci.
Nico neměla ve studiu rozhodující slovo a nahrávku později rázně odsoudila. Vyčítala jí příliš líbivý zvuk – výslovně řekla, že nenávidí použité flétny, a vadilo jí, že album vyšlo bez jediného bubnu či výraznější kytary. Ústřední postavou chtěla být sama Nico, ne líbivé orchestrální doprovody.
V průběhu roku 1967 se pohybovala střídavě v New Yorku a v Kalifornii, kde se sblížila se zpěvákem The Doors Jimem Morrisonem. Bouřlivé léto strávili částečně spolu – Morrison v ní povzbuzoval ambice psát vlastní písně. Podle pozdějších vzpomínek se ho Nico ptala, jak má začít skládat hudbu. Morrison jí poradil, ať zkusí zhudebnit svá přání a sny.
Tato inspirace padla na úrodnou půdu. Nico se záhy přestěhovala do Los Angeles, pořídila si indické harmonium a začala na něj vyhrávat pochmurné melodie. Postupně se z ní stala osobitá autorka, která se od někdejšího popového světa modelek odklonila k avantgardní muzice plné temnoty. V roce 1968 napsala a nahrála s producentem Johnem Calem sérii ponurých skladeb, které vyšly na jejím druhém albu The Marble Index.
Kritika později tuhle desku označila za předzvěst gotického rocku a industrialu – Nico na ní zhudebnila vlastní surrealistické básně, hlas posunula do zlověstných poloh a doprovázela se tóninami harmonia připomínajícího varhanní dron. Výsledný efekt byl chladný, odtažitý a pro většinové publikum naprosto nestravitelný.
Nico však byla se svou proměnou spokojená. V následujících letech systematicky prohlubovala image umělkyně, která se nepodbízí ničemu líbivému. Své plavé vlasy si začala barvit na černo nebo na rezavo a vzdala se péče o zevnějšek, který jí dříve otevíral dveře do luxusního světa.
V roce 1970 vydala třetí album Desertshore – opět ve spolupráci s Johnem Calem a opět plné pochmurných balad, tentokrát částečně zpívaných i německy. Její fanouškovská základna se tenčila na úzký okruh obdivovatelů, zato aura „kněžky temnoty“ kolem ní sílila. Ke konci 60. let zemřelo několik blízkých lidí z její generace – drogy a životní styl si vybraly daň například na herečce Edie Sedgwick či kytaristovi Brianu Jonesovi.
Nico viděla, jak se původní Warholova parta rozpadá. Sama v té době propadla závislosti na heroinu, který brala zpočátku údajně proto, aby se udržela štíhlá a klidná. Droga ji ale postupně stahovala do stále odlehlejších koutů hudební scény.
V polovině 70. let žila střídavě v Londýně, Paříži a Západním Berlíně. V Paříži navázala pracovní i osobní vztah s filmařem Philippem Garrellem a účinkovala v několika jeho experimentálních filmech. Její vlastní hudební tvorba však téměř ustala – s výjimkou alba The End (1974), pojmenovaného podle předělávky desetiminutové skladby od The Doors.
Píseň nazpívala jako osobní poctu Jimu Morrisonovi, který zemřel tři roky předtím v Paříži. Na obalu alba The End pózuje Nico se skleničkou a cigaretou ve tváři barokního anděla – byla to jedna z posledních připomínek její někdejší fotogenické krásy. Poté se stáhla do ústraní.
Závislost na heroinu se během 70. let stala středobodem jejího života a Nico kvůli ní často pobývala na pokraji společnosti. Přetrhávala vztahy s přáteli, zanedbávala kariéru a prakticky se nestarala ani o svého syna. Ari dospíval ve Francii u Delonových rodičů a matku vídal jen zřídka.
Někdejší sláva Nico se v té době scvrkla na občasnou zmínku v tisku – například když vyšlo najevo, že téměř zbankrotovala a byla zatčena za držení drog. Hudební novináři ji sem tam označili za „padlého anděla 60. let“. Ona sama ovšem s pohasínající popularitou veřejně nebojovala. V jednom rozhovoru prohlásila, že se po bohémských začátcích vlastně nikdy nechtěla stát mainstreamovou hvězdou.
Život bez komfortu přijímala jako úděl: raději než v newyorských loftových bytech trávila čas na laciných podnájmech a v malých klubech. V roce 1981 se přece jen pokusila o comeback s albem Drama of Exile, ovlivněným post-punkovou vlnou. Přestěhovala se do Manchesteru – industriální město na severu Anglie jí prý připomínalo rozbombardovaný Berlín jejího dětství.
Koncert za železnou oponou
V první polovině 80. let vystupovala Nico převážně v menších klubech po Evropě. Pro fanoušky alternativní hudby zůstávala ikonou – přízračnou legendou z dob Warholovy Factory. Za železnou oponou, v komunistickém Československu, se o její existenci dozvěděla jen hrstka zasvěcených. Právě těm se ale naskytla výjimečná příležitost: na podzim 1985 přijela Nico tajně koncertovat do Prahy a Brna.
Šlo o neoficiální, poloutajenou akci, kterou museli organizátoři maskovat před úřady. Pořadatelé v Brně nahlásili koncert jako vystoupení údajné „jihlavské kapely, jejíž zpěvačka zpívá anglicky“. Do sálu v brněnských Kníničkách svážely publikum pronajaté autobusy a na stěnách ještě visely krepové girlandy z nedávného plesu místních hasičů. V Praze se koncert odehrál 4. října 1985 V kulturním středisku Opatov na Jižním Městě před asi stovkou posluchačů z undergroundu.
Pro domácí underground to byl svátek – za železnou oponu prakticky žádné západní hudební legendy nejezdily, a už vůbec ne ty z proslulé newyorské scény 60. let. Koncerty proběhly úspěšně a bez zásahu policie.
Krátce poté vydala své poslední řadové album Camera Obscura (1985), znovu pod producentským dohledem bývalého kolegy Johna Calea. Zpěvačka na desce působí unaveně, její hlas je hrubší a pomalejší než dřív. Přibyly i nečekané prvky – elektronické bicí automaty či saxofon – ale výraz alba zůstal zcela nekomerční.
Poslední rozloučení
V roce 1986 se Nico rozhodla podstoupit léčbu závislosti. Ve svých sedmačtyřiceti letech už byla unavená nekonečným sháněním drogy i životem na okraji. Vrátila se k synovi a pokusila se vést poklidnější existenci. Pomohl jí metadon, díky kterému přestala po dvaceti letech brát heroin.
Odvykání se projevilo i fyzicky: Nico výrazně přibrala na váze a změnil se jí obličej, takže ji při náhodném setkání poznal jen málokdo. Své někdejší kráse se už dávno nevěnovala – na veřejnosti chodila neupravená, v jednoduchém tmavém oblečení a bez líčidel. Kdysi prohlásila, že se záměrně snaží „nebýt už nikdy krásná“, aby ji lidé vnímali jen skrze umění, ne jako atraktivní tvář.
S přelomem 80. let nastával čas bilancování. Warholova éra v New Yorku byla pryč – Andy Warhol zemřel v únoru 1987 a mnoho dalších ikon té generace už nežilo. Nico se občas objevila na vzpomínkových akcích nebo ve filmových dokumentech o Velvet Underground, vždy ale spíš stranou hlavního proudu. V létě 1988 odjela se synem na oblíbenou Ibizu s plánem užít si čistého času bez drog.
Několik týdnů jezdili na kolech a chodili na pláž, Nico se u moře cítila svobodně. Osudnou jí však byla kombinace horka a dřívějších zdravotních trablů. Po pádu z kola zemřela v ibizské nemocnici.
Zdroje:
https://www.noudiari.es/noticias-ibiza-formentera-sidebar/nico-la-musa-underground-que-murio-hace-30-anos-en-ibiza/
https://elpais.com/diario/1988/07/23/cultura/585612008_850215.html
https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=108750
https://www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby/nico-hvezda-padla-vzhuru
https://www.theguardian.com/music/2019/jul/05/nico-in-manchester-she-loved-the-architecture-and-the-heroin
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nico
https://www.newyorker.com/books/under-review/the-misunderstood-voice-of-nico
