Článek
Ljudmila byla devatenáctiletá dívka ze střední Ukrajiny a Vasilij dvaadvacetiletý hasič z běloruského venkova. Potkali se náhodou na jedné oslavě v Pripjati – městě postaveném na zelené louce pro zaměstnance nové jaderné elektrárny Černobyl.
Psal se počátek 80. let a Pripjať pulsovala mládím a optimismem. Vasilij zde sloužil u Polovojenské požární jednotky č. 6, Ljudmila pracovala v místní jídelně v cukrářské výrobě. Byl to obyčejný sovětský pár – mladí a zamilovaní.
Brzy se vzali (24. září 1983) a začali snít o společné budoucnosti. Ve firemní ubytovně hasičské stanice dostali malý pokoj. Dole v garážích stály červené hasičské vozy a nahoře ve sdílené kuchyňce si čtyři mladé rodiny vařily čaj a povídaly o životě.
Byli novomanželé. Chodili po městě zavěšeni do sebe, smáli se a Ljudmila mu neustále říkala, jak moc ho miluje – netušila přitom, jak hluboce a bolestně se teprve ukáže pravda těch slov.
Vasilij Ignatěnko miloval svou práci. Od malička měl rád sport a dobrodružství, byl silný a obětavý. Po povinné vojenské službě u požární jednotky v Moskvě se vrátil k hasičům, protože chtěl pomáhat lidem.
Když 26. dubna 1986 nastoupil na noční směnu poblíž Černobylské jaderné elektrárny, nečekal nic zvláštního. Ljudmila byla v té době v požehnaném stavu – předchozí těhotenství bohužel nedopadlo dobře, ale nyní věřili, že se dočkají vytouženého dítěte. Nic nenasvědčovalo tomu, že tu noc malé město Pripjať navždy ztratí svůj nevinný spánek.
Noc, kdy se to stalo
Bylo krátce po jedné hodině ráno, 26. dubna 1986. Ljudmilu probudila zvláštní vzdálená rána. Otevřela okno na ubytovně a uviděla na obzoru neobvyklou záři. Nebe nad elektrárnou na druhé straně řeky Dněpr celé planulo – vysoké plameny a černý kouř stoupaly k obloze. Vtom zahlédla dole svého muže s kolegy. „Zavři okno a běž si lehnout. V elektrárně hoří střecha, za chvíli jsem zpátky!“ zavolal na ni Vasilij z temnoty. To byla poslední slova, která od něj v Pripjati slyšela.
Ve 1:23 v noci došlo k výbuchu čtvrtého reaktoru Černobylské jaderné elektrárny. Kovový kryt reaktoru vážící přes tisíc tun byl odmrštěn do vzduchu a rozžhavené palivo a grafit vymrštěné explozí zapálily další požáry na střeše plné asfaltové lepenky. Vasilij Ignatěnko se svým týmem hasičů dorazil k elektrárně během pár minut – netušili, že jedou k nejhorší jaderné havárii 20. století.
Hasiči viděli „jen“ požár na střeše a instinktivně se vrhli do boje s ohněm, jako už mnohokrát. Nikdo jim neřekl, že hoří i samotné srdce jaderného reaktoru a že sálající žár je nabitý smrtící radiací. Vyjeli bez speciálních ochranných obleků, pouze v běžných pracovních uniformách s plátěnými přilbami – vždyť šlo o obyčejný požár. Lezli na střechu, šlapali po hořícím grafitu, ač žádné protiradiační pomůcky neměli.
Oheň byl sice do rána uhašen, ale za cenu hrůzných obětí. Žár, který tu noc sálal z reaktoru, nebyl jen obyčejným požárem – byla to smrt, kterou nešlo vidět, cítit ani zkrotit vodou. Vasilij se vrátil na základnu až k ránu – a bylo zle. Mladý silák, který ještě před pár hodinami s úsměvem mával na svou ženu, se začal hroutit. Silná dávka ionizujícího záření v jeho těle spustila neodvratný proces.
Akutní nemoc z ozáření se projevila rychle: nejprve nesnesitelná nevolnost, zvracení a slabost, později prudké popáleniny a otoky. K ránu byl Ignatěnko s dalšími hasiči převezen do nemocnice v Pripjati. Když se to Ljudmila dozvěděla, rozběhla se tam – ale už bylo pozdě. Areál nemocnice obklíčila policie a vojáci.
Sovětské úřady se rozhodly všechny těžce zasažené okamžitě evakuovat pryč – co nejdál od Černobylu, i od očí veřejnosti. Vasilij Ignatěnko byl spolu s dalšími požárníky během dalších hodin tajně letecky transportován do Moskvy, do specializované nemocnice č. 6. Ljudmila tehdy ještě netušila, že své rodné město i domov už nikdy neuvidí – Pripjať byla druhý den odpoledne celá narychlo evakuována a později se stala městem duchů zamořeným radiací.
Boj o život
Ljudmila se nevzdala. Ač byla těhotná, sedla na vlak a odjela za svým mužem do Moskvy. Úřady to neulehčovaly – nemocnice č. 6 byla pod přísnou kontrolou, novodobá noční můra sovětského režimu ukrytá za zdmi oddělení radiační medicíny. Bez povolení nebylo možné dovnitř vstoupit. Mladá žena ale byla odhodlaná manžela najít.
U dveří na vrátnici podplatila strážnou, jinde vymodlila průchod. Nakonec se ocitla před přísnou primářkou oddělení. „Máte děti?“ padla první otázka lékařky. Ljudmila rychle pochopila, oč jde – kdyby prozradila, že čeká své první dítě, nepustí ji k Vasilijovi vůbec.
„Ano, mám dvě – chlapečka a holčičku,“ zalhala chvatně. Paní doktorka na okamžik zaváhala: „Dobře. Další už mít nemusíte. Něco vám povím: Vasilij má úplně zničenou nervovou soustavu, celý je… zasažený. A pamatujte – jakmile začnete brečet, vyhodím vás. Žádné objímání, žádné líbání. Ani se ho nedotýkejte. Máte 30 minut,“ zdůraznila lékařka nekompromisně.
Konečně vešla dovnitř. Vasilij ležel na lůžku ve směšně malých nemocničních pyžamových kalhotách – ve skladu nenašli vhodnou velikost, rukávy i nohavice měl po kotníky. Obličej už neměl tak oteklý. Dostal mezitím dávky speciálních roztoků, které dočasně zmírnily první otoky. Když ji uviděl, rozzářil se. Chtěl ji obejmout, ale přísná doktorka dohlížela: „Sedět! Žádné objímání!“ okřikla je.
Ljudmila se kousla do rtu – nesmí plakat. Posadila se vedle postele. „Kam jsi to utekl, Vasjo?“ zkusila zažertovat. On se pousmál a oči měl pořád jen pro ni. Ještě ten večer Ljudmilu zcela dekontaminovali – přímo v areálu nemocnice jí naměřili tak vysokou radioaktivitu, že jí spálili a sebrali veškeré oblečení, kabelku, boty i spodní prádlo. Zůstaly jí jen bankovky, které měla u sebe.
Její muž byl teď doslova životu nebezpečný pro všechny okolo. Přesto u něj zůstala. V moskevské nemocnici začal jejich poslední společný boj – boj o život, který se bohužel nedal vyhrát. Zpočátku se Ignatěnko cítil relativně dobře, i naděje dle lékařů existovala.
Ljudmila u něj směla být přes den půl hodiny, někdy déle, když se personál nedíval. Každým dnem se však Vasilij měnil k nepoznání. Popáleniny od radiace vystoupaly z hloubky těla na povrch. Pod kůží, v ústech, na jazyku, v krku – objevily se nejprve malé puchýře a skvrny, které se rychle slévaly do větších.
Sliznice i pokožka se začaly odlupovat ve vrstvách, jako tenký bílý film, pruhy mrtvé tkáně. Tvář mladého muže, ještě nedávno opálenou a plnou života, nyní střídavě zbarvovala modrá, rudá a šedohnědá mrtvolná barva.
„On umírá,“ vypravila ze sebe jednou zoufale, když viděla, jak manželovi začaly masivně vypadávat vlasy, jak se mu lámou zuby a krvácí dásně. „Co jste čekala? Dostali 1600 rentgenů. Čtyři sta už je smrtelná dávka. Sedíte tady vedle reaktoru,“ odpověděla neúprosně sestra.
Ta slova byla krutá, ale pravdivá. Ljudmila přesto dál denně sedala k Vasilijovu lůžku – vnímala už každou hodinu jako dar.
Poslední květy
Každý z dalších dní byl hroznější než předchozí. Ljudmila cítila, že naděje mizí. Uběhlo deset, dvanáct dní. Lékaři už jen tiše dělali, co mohli, aby zmírnili Vasilijovo utrpení. Jeho vnitřnosti se vlivem záření rozpadaly. Chodil na toaletu 25–30× denně a vylučoval přitom kusy sliznice a sraženou krev.
Kůže na rukou a nohou praskala do živého masa, tělo se pokrylo vředy. Vasilij upadal do polovědomí, sténal bolestí, někdy se mu však na chvíli ulevilo a tehdy hledal očima Ljudmilu.
Čtrnáctý den přišlo loučení. Ljudmila cítila, že konec je blízko, a vyprosila si od doktorů, aby mohla manželovi zavolat rodiče. Nechtěli ji pustit k telefonu – úřady stále tajily, jak vážná situace je – ale nakonec jí to dovolili.
Vasilijovi rodiče stihli přijet do Moskvy včas, stejně jako Ljudmilina matka. Všichni stáli u lůžka mladého muže, jehož tělo bylo z poloviny spálené a rozložené. Zápach rozkladu a léků byl téměř k nesnesení.
Někdy v těchto posledních hodinách se Vasilij prý naposled posadil. Sáhl pod polštář a vytáhl tři rudé karafiáty – drobná kvítka, která pro ni někde sehnal. Podal je Ljudmile se slovy: „Pro tebe.“ Byly to poslední květiny, které od něj kdy dostala.
O několik hodin později, 13. května 1986 v ranních hodinách, Vasilij Ignatěnko ve věku 25 let zemřel.
Následovala další děsivá anabáze: pohřeb. Těla zemřelých hasičů byla sama radioaktivní – stala se nebezpečným odpadem, který bylo potřeba pohřbít jako jaderné palivo. Ljudmila se s tím odmítala smířit. Chtěla manžela pochovat doma na rodné Ukrajině, ale úřady rozhodly jinak.
Vasilij byl spolu s dalšími obětmi z řad pracovníků elektrárny uložen na moskevském Mitinském hřbitově, a to za přísných bezpečnostních opatření. Vasilijovu rakev zapečetili a zalili silnou vrstvou betonu a kovu. Ani poslední rozloučení tak nemohlo proběhnout důstojně a lidsky.
Ljudmila Ignatěnková ve svých 23 letech pochovala manžela – hrdinu Černobylu, jak o něm s odstupem začal mluvit tisk – a zůstala sama. Sama? Už ne tak docela – pod srdcem stále nosila dítě, o němž snili. Po Vasilijově smrti se upnula k naději, že mu dá posmrtný dar: jejich dítě přežije.
Osud byl ale neúprosný i tentokrát. Dcera Nataša přišla na svět dva měsíce po havárii a žila jen necelé čtyři hodiny. Lékaři konstatovali vrozené srdeční vady a cirhózu jater – znetvoření, která se objevují u ozářených novorozenců.
Ljudmila ani nemohla dcerku pochovat doma – stejně jako její otec musela být holčička pohřbena v Moskvě. Leží v malém neoznačeném hrobečku u jeho nohou.
Pravda ukrytá v betonu
Tragédie Vasilije a Ljudmily Ignatěnkových se odehrála v kulisách rozpadajícího se sovětského impéria. Nejvyšší vedení státu se zpočátku snažilo katastrofu utajit a zamlžit – přiznalo ji světu až po dvou dnech, když se radioaktivní mrak donesl nad Evropu.
Podobně brutálně byla potlačena i pravda těch, kdo katastrofu odnesli svými životy. Hasiči jako Vasilij Ignatěnko byli prvními oběťmi Černobylu – přesto o nich oficiální propaganda dlouho mlčela, nebo jen suše oznámila, že zemřeli při plnění služební povinnosti.
Nikdo netušil, co prožívaly jejich rodiny. Ljudmila Ignatěnková se ocitla v moskevském bytě, který jí režim přidělil – paradoxně velkorysý, dvoupokojový byt, jaký si s Vasilem vysnili. Jenže teď v něm byla sama.
Sovětské úřady se snažily vykreslit oběti Černobylu jako vzorné hrdiny socialismu, ale bez detailů. Pohřbili je pod beton a vyznamenali je in memoriam řády – Vasilij Ignatěnko dostal Řád rudého praporu a byl zapsán na seznam tzv. likvidátorů havárie.
Na jaře 1986 se nesmělo mluvit o tom, že radiace zabíjí, lidé v okolí elektrárny se evakuovali zmateně a pozdě. V novinách probleskovala jen jména několika „statečných požárníků“, ale celý rozsah katastrofy se veřejnost dozvěděla až později.
Ljudmila však nežila celý život ve smutku. Rozhodla se ještě jednou najít smysl – otěhotnět a mít dítě. Našla si muže a podařilo se jí počít syna. Měla oslabené zdraví, její organismus nesl následky ozáření a šoku. Ale Ljudmila se nevzdala.
A stal se zázrak. Roku 1988 se jí narodil syn Andrej – zdravý a krásný chlapeček. „Dneska je to školák a samé jedničky,“ říkala s hrdostí v rozhovoru v polovině 90. let.
Příběh manželů Ignatěnkových se časem stal symbolem – symbolem lásky silnější než smrt, ale také symbolem krutosti a lží černobylské katastrofy. V roce 2019 k osudům lidí kolem Černobylu upoutal celosvětovou pozornost televizní seriál Černobyl.
Pětidílná minisérie autenticky zrekonstruovala průběh havárie a osudy vybraných jednotlivců – a hned v prvním díle se objevují také postavy Vasilije a Ljudmily, ztvárněné herci Adamem Nagaitisem a Jessie Buckley.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Vasily_Ignatenko
https://www.theguardian.com/environment/2005/apr/25/energy.ukraine
https://www.scribd.com/document/696863915/Modlitba-Za-%C4%8Cernobyl-Aleksijevi%C4%8Dova
https://yuri-ne-gagarin.livejournal.com/117050.html
https://allthatsinteresting.com/vasily-ignatenko
https://www.businessinsider.com/chernobyl-hbo-character-lyudmilla-ignatenko-bbc-interview-baby-2019-12
https://people.com/tv/real-woman-from-chernobyl-breaks-down-as-she-opens-up-about-firefighter-husbands-death/
